Každý ze spoluvlastníků stavby je oprávněn samostatně podat žalobu na zřízení věcného břemene cesty v jeho prospěch dle § 151o odst. 3 občanského zákoníku.

Číslo jednací: 31 Co 152/2011 - 175 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Jiřího Švehly a JUDr. Renáty Lukešové v právní věci žalobců a/ J. S., b/ Z. S., noba zastoupeni Mgr. Petrou Neubergerovou, advokátkou, proti žalované D. Č., zastoupené JUDr. Michaelou Vosátkovou, advokátku, o zřízení věcného břemene, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 14.12.2010, č.j. 13 C 69/2008-142, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně s e v napadené části m ě n í ve výroku II. tak, že žalobci jsou povinni zaplatit prvé žalované společně a nerozdílně částku 11.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak s e rozsudek ve výroku I. p o t v r z u j e . II. Žalobcům s e ve vztahu k prvé žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně n e p ř i z n á v á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. IV. Prvá žalovaná j e p o v i n n a zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha – západ 364,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V částce 364,50 Kč n e m á Česká republika právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 14.12.2010, č.j. 13 C 69/2008-142, zřídil věcné břemeno k pozemku p.č. 8/3 a 8/2 v k.ú. Líšnice u Prahy ve prospěch vlastníka bytové jednotky č. 119/4 a souvisejícího ideálního spoluvlastnického podílu na budově č.p. 119 v k.ú. a obci Líšnice, postavené na st.p.č. 511, spočívající v právu cesty přes pozemky p.č. 8/3 a 8/2 v k.ú. Líšnice u Prahy, a to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu č. 800-999/2009, vypracovaném Ing. E. S. dne 24.5.2010 a schváleném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ, dne 10.6.2010, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Žalobcům byla uložena povinnost platit společně a nerozdílně náhradu za zřízení věcného břemene prvé žalované ve výši 8.750,- Kč a druhému žalovanému (K. K.) ve výši 12.500,- Kč, vždy do 15 dnů od právní moci rozsudku. (výrok II) Konečně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na nákladech státu 16.229,- Kč (výrok IV). Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákoníku zřídil věcné břemeno spočívající v právu cesty ve prospěch žalobců jako spoluvlastníků bytové jednotky č. 119/4 a souvisejícího podílu na společných částech domu č.p. 119 ve výši 726/3564, vše v obci a k.ú. Líšnice, přes pozemek p.č. 8/3 v k.ú. Líšnice, jehož vlastnicí je prvá žalovaná D. Č., a přes pozemek p.č. 8/2 v k.ú. Líšnice, jehož vlastníkem byl druhý žalovaný Karel Kabrna, neboť dovodil, že za stavu, kdy k bytovému domu č.p. 119 není zajištěn přístup, je zřízení věcného břemene cesty přes pozemek žalovaných vzhledem k místním podmínkám nejvhodnějším a nejšetrnějším řešením. S ohledem na zatížení pozemku prvé žalované v rozsahu 70 m2 a druhého žalovaného v rozsahu 100 m2 uložil žalobcům vyplatit jako hodnotu věcného břemene částku 8.750,- Kč prvé žalované a částku 12.500,- Kč druhému žalovanému při znalcem stanovené ceně 125,- Kč/m2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání prvá žalovaná D. Č. Především namítala nedostatek aktivní legitimace žalobců, když poukazovala na to, že k podání žaloby o zřízení věcného břemene dle § 151o odst. 3 občanského zákoníku je aktivně legitimován vlastník stavby. V daném případě je stavbou budova č.p. 119 stojící na st.p.č. 511, zapsaná na LV č. 995 pro obec a k.ú. Líšnice. K podání žaloby by byli aktivně legitimováni dle názoru prvé žalované všichni spoluvlastníci této budovy, nikoli pouze žalobci, kteří vlastní pouze jeden ze spoluvlastnických podílů. Dále měla zato, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil, zda lze přístup ke stavbě zajistit jinak. Nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že jiný možný přístup přes pozemek 8/5 by byl technicky náročnější a vlastníka toho daného pozemku by více omezil, neboť tato přístupová cesta by zabrala pouze 125 m2, zatímco soudem určené věcné břemeno zabírá 170 m2. Konečně prvá žalovaná soudu prvního stupně vytýkala, že nedostatečně vymezil obsah věcného břemene, neboť právo cesty nelimitoval časově ani jiným způsobem, např. pokud jde o druh vozidla. Nesouhlasila ani se stanovením náhrady za zřízení věcného břemene s odůvodněním, že znalec P. Š. ve svém znaleckém posudku uvedl, že cenu věcného břemene nelze stanovit, neboť přiložený geometrický plán neobsahuje výměry části pozemku v m2. Při stanovení náhrady za omezení vlastnického práva by mělo být přihlédnuto i k míře omezení vlastníka pozemku, což se rovněž nestalo. Konečně měla žalovaná zato, že právo nezbytné cesty by mělo být zřízeno na náklady žalobců, neboť by bylo v rozporu s dobrými mravy požadovat po prvé žalované, aby přístupovou cestu vybudovala na své náklady. V tomto směru navrhla změnu napadeného rozhodnutí. Žalobci se k odvolání nevyjádřili. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř. v rozsahu podaného odvolání, tedy pouze ve vztahu mezi žalobci a prvou žalovanou. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, týkajícího se zřízení věcného břemene přes pozemek 8/2 v k.ú. Líšnice, nebyl rozsudek odvoláním napaden a samostatně nabyl ve smyslu § 206 odst. 2 o.s.ř. právní moci. Odvolání bylo shledáno důvodným pouze částečně, a to z jiných důvodů, než v něm byly namítány. Z hlediska skutkového vyšel odvolací soud z důkazů provedených soudem prvního stupně, zopakoval dokazování znaleckými posudky znalkyně Ing. E. S. i znalce P. Š. a doplnil dokazování informací o stavbě č.p. 119 a parcele st.p.č. 511. V řízení bylo zjištěno, že žalobci jsou vlastníky bytové jednotky č. 119/4 v budově č.p. 119 a podílu jednotky na společných částech domu v rozsahu 726/3564, které mají ve společném jmění manželů. Jejich vlastnictví je zapsáno na LV č. 1008 pro k.ú. Líšnice u Prahy. Zároveň vlastní spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 na budově č.p. 119, stojící na pozemku p.č.st. 517, jehož vlastní rovněž 1/4. Uvedené spoluvlastnictví je zapsáno na LV č. 995 pro k.ú. Líšnice u Prahy. Prvá žalovaná vlastní pozemek p.č. 8/3, zapsaný na LV č. 804 pro k.ú. Líšnice u Prahy. Znaleckým posudkem znalkyně Ing. E. S. i zprávou Městského úřadu Mníšek pod Brdy – Stavebního úřadu bylo zjištěno, že přístup k domu č.p. 119 je řešen po kraji pozemků p.č. 8/1, 8/2 a 8/3. Jiný přístup ke stavbě je možný pouze přes pozemek 8/5 v k.ú. Líšnice, avšak jak z pohledu stavebního úřadu, tak z pohledu znalkyně je toto řešení problematické a technicky o mnoho náročnější, neboť by představovalo nutnost vyrovnání terénního rozdílu v rozsahu asi dvou metrů a provedení vybudování zpevněné cesty, zatímco při zachování současného stavu již jakási zpevněná komunikace na dotčených pozemcích existuje. Navíc by vlastnická práva majitelů budovy č.p. 73 a pozemků p.č.st. 6 a p.č. 8/5 byla dotčena v podstatně větší míře než vlastnická práva majitelů pozemků p.č. 8/2 a 8/3. V řízení byl rovněž vypracován geometrický plán č. 800-999/2009 ze dne 24.5.2010, který byl schválen Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ, dne 10.6.2010 pod č. 1278/10. Tímto geometrickým plánem byla vytyčena cesta přes pozemky p.č. 8/3 a 8/2 k pozemku 8/1, a to v minimální šíři 2,5 m, což znamená, že pozemek p.č. 8/2 je dotčen v rozsahu 70 m2 a pozemek p.č. 8/3 v rozsahu 88 m2. Znaleckým posudkem Pavla Šebka byla stanovena hodnota věcného břemene částkou 125,- Kč/m2. Ohledně tohoto posudku neměl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně žádné pochybnosti, když použitá metoda odpovídá obvyklému postupu při oceňování věcných břemen. Důvody pro zvýšení či snížení této ceny odvolací soud neshledal, neboť věcné břemeno fakticky legalizuje užívaný stav. Podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby, spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Základními podmínkami pro zřízení nezbytné cesty je, že vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. Přilehlým pozemkem se nerozumí jen pozemek bezprostředně přilehlý k pozemku vlastníka, ale všechny pozemky, ze kterých je zřízení cesty zapotřebí, tedy i pozemky vzdálenější. Nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak, tedy např. odprodejem pozemku, zřízením věcného břemene smluvně či na základě obligačního práva (rozhodnutí NS sp.zn. 22 Cdo 1897/2004, 22 Cdo 38/2005). V projednávané věci se žalobci domáhají zřízení věcného břemene jako spoluvlastníci (ve společném jmění manželů) bytové jednotky č. 119/4 a souvisejícího ideálního spoluvlastnického podílu na budově č.p. 119, přičemž není pochyb o tom, že jsou zároveň v rozsahu 1/4 podílovými spoluvlastníky domu – budovy č.p. 119, když toto jejich spoluvlastnictví je zapsáno na LV č. 995 pro k.ú. Líšnice u Prahy. Soudní praxí je dlouhodobě přijímán názor (R 54/73, rozhodnutí NS sp.zn. 2 Cdon 1794/96, 22 Cdo 2243/2006), že prostředky ochrany vlastnického práva, tj. žaloba na vydání věci a žaloba zápůrčí, náleží každému jednotlivému spoluvlastníkovi proti tomu, kdo předmět spoluvlastnictví neprávem zadržuje nebo kdo do jeho spoluvlastnického práva neprávem zasahuje, tedy že každému spoluvlastníku přísluší ochrana práv vyplývající z jeho spoluvlastnického podílu. Odvolací soud je proto toho názoru, že každý ze spoluvlastníků stavby (budovy) je oprávněn domáhat se zajištění přístupu ke společné věci, tedy i samostatně podat žalobu na zřízení věcného břemene v jeho prospěch dle § 151o odst. 3 občanského zákoníku. Žalobci jsou proto jako jedni ze spoluvlastníků domu č.p. 119 k podání žaloby aktivně legitimováni. Pokud prvá žalovaná dále namítala, že přístup ke stavbě lze zajistit jinak, neshledal odvolací soud ani tuto námitku důvodnou. Soud prvního stupně se touto otázkou zabýval a na základě zprávy Městského úřadu Mníšek pod Brdy – Stavebního úřadu a znaleckého posudku znalkyně Ing. Evy Soukupové dospěl k závěru, že řešení navrhované žalobci je nepraktičtější a nejšetrnější k vlastnickým právům jiného subjektu. Přístup přes jiné pozemky než přes pozemky žalovaných by byl značně problematický, technicky i ekonomicky náročnější a zasahoval by do práv třetích subjektů daleko větší měrou. S tímto závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil, přičemž zároveň přihlédl i k tomu, že o zajištění přístupu jiným způsobem (smluvně) nebylo mezi účastníky jednáno. Odvolací soud má zato, že napadeným rozsudkem bylo v souladu se žalobním petitem věcné břemeno vyznačeno dostatečně určitým způsobem jako právo cesty přes označené pozemky v rozsahu stanoveném geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku. Vymezení věcného břemene termínem „právo cesty“ odpovídá znění zákona (§ 151o odst. 3 občanského zákoníku) a je soudní praxí všeobecně jako určité přijímáno s tím, že v sobě zahrnuje právo cesty přes zatížený pozemek procházet a projíždět. Vzhledem k vymezení věcného břemene geometrickým plánem je jednoznačně zřejmé, kudy cesta vede a v jakém rozsahu pozemek žalované zatěžuje (srovnej rozhodnutí NS sp.zn. 22 Cdo 2667/2004, 22 Cdo 2989/2006). Důvodnou bylo shledáno odvolání žalované ohledně výše náhrady za zřízení věcného břemene. Při stanovení výše náhrady vyšel soud prvního stupně ze znaleckých posudků znalkyně Ing. E. S. a znalce P. Š., avšak podklady získané z těchto posudků nesprávně interpretoval, k čemuž přispěla i nepřesnost ve znaleckém posudku znalce P. Š. Podle znaleckého posudku Ing. E. S. je dotčeno zřízením věcného břemene u pozemku prvé žalované p.č. 8/3 88 m2 (soudem a znalcem P. Š. uvažovaných 70 m2 zatěžuje pozemek druhého žalovaného p.č. 8/2), což při znalcem určené hodnotě věcného břemene 125,- Kč/m2 představuje částku 11.000,- Kč. Odvolací soud neshledal žádné důvody proto, aby se od částky stanovené znalcem odchýlil, když přihlédl zejména k tomu, že cesta přes pozemek prvé žalované existuje ve faktickém stavu dlouhodobě, je užívána nejen žalobci, ale i dalšími spoluvlastníky domů č.p. 118 a 119, přičemž v případě žalobců došlo pouze k souladu mezi stavem faktickým a stavem právním. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve vztahu mezi žalobci a prvou žalovanou změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř. ohledně výše stanovené náhrady, kterou jsou žalobci povinni zaplatit prvé žalované, z částky 8.750,- Kč na částku 11.000,- Kč, jinak byl ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř. potvrzen. S ohledem na změnu rozsudku rozhodoval odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o.s.ř. opětovně o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud akceptoval, že soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení fakticky ustanovením § 150 o.s.ř., když úspěšným žalobcům s ohledem na okolnosti případu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. I odvolací soud v okolnostech případu, kdy věcné břemeno je zřizováno ve prospěch žalobců za stavu, kdy fakticky již pozemek žalované užívali, shledává důvody pro postup dle výjimečného ustanovení § 150 o.s.ř. V tomto smyslu také rozhodl s tím, že použití tohoto ustanovení odpovídá výrok, že žalobcům se ve vztahu k prvé žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za stavu, kdy oba účastníci měli v řízení částečný úspěch. Žalobci byli úspěšní co do zřízení věcného břemene, žalovaná pak měla úspěch ohledně odvolání do výše náhrady za zřízení věcného břemene. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nesprávně rozhodl soud prvního stupně i o nákladech státu. I když odkázal správně na ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř., dle kterého má stát právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení, tedy proti neúspěšnému účastníku, dle tohoto ustanovení nepostupoval, když navíc i špatně vyčíslil výši nákladů státu, které je třeba uhradit. V projednávané věci vznikly České republice za vypracování znaleckých posudků náklady v celkové výši 16.229,- Kč, avšak soud prvního stupně přehlédl, že zálohami účastníků již byla pokryta částka 15.500,- Kč. Zbývá proto uhradit 729,- Kč, přičemž vzhledem k neúspěchu ve věci by měli tuto částku hradit žalovaní, a to každý jednou polovinou, neboť jejich poměr na věci je stejný. Proto uložil soud prvního stupně ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. prvé žalované, aby České republice – Okresnímu soudu Praha – západ uhradila 364,50 Kč. Ve vztahu k druhému žalovanému však nelze tuto povinnost již určit, neboť ve vztahu k němu je řízení pravomocně skončeno. Proto odvolacímu soudu nezbylo, než ve smyslu § 151 odst. 1 o.s.ř. rozhodnout, že Česká republika nemá ve zbývající částce 364,50 Kč právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobcům tuto povinnost vzhledem k jejich plnému úspěchu ve věci uložit nelze. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e p o d a t dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha – západ. V Praze dne 17. května 2011 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu