46A 12/2013 – 39              ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: L. O., státní příslušnost Nigerijská federativní republika, bytem x., zastoupené JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem se sídlem Vodičkova 41, 112 09 Praha 1, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Náměstí hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2012, č. j. MV-112275-4/SO-2011,   takto:   I. Žaloba  se zamítá.   II. Žádný z účastníků  n e m á   p r á v o   na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 7. 2011, č. j. OAM-1371-9/PP-2011, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu pro rodinného příslušníka občana EU dle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a podle § 87e odst. 1 písm. c) téhož zákona jí povolení k přechodnému pobytu na území ČR nebylo vydáno. Žalovaný se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěry rozhodnutí správního orgánu I. stupně vycházejícími z úvahy, že žalobkyně uzavřela sňatek s českým občanem J. M., bytem x (dále též „manžel“), avšak ze shromážděných podkladů vyplynulo, že se jednalo o účelový sňatek uzavřený s cílem získat pro žalobkyni povolení k pobytu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný opírá zejména o ustanovení čl. 35 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále též „směrnice č. 2004/38/ES“), z něhož vyplývá, že jednotlivé státy mohou přijmout opatření k odepření pobytu v případě zneužití práv nebo podvodu, jehož případem může být právě i sňatek uzavřený výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu dle této směrnice, na které by jinak dotyčná osoba neměla nárok. Podpůrně vycházel též ze sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice č. 2004/38/ES (dále jen „sdělení Komise“), které vyjmenovává klíčové faktory, jež by měly být při posuzování existence úmyslu zneužití práv zohledňovány. Na základě provedených důkazů žalovaný shledal, že sňatek žalobkyně a jejího manžela znaky obsažené ve sdělení Komise naplňuje, neboť ze skutečností zjištěných v řízení plyne, že manželství bylo uzavřeno v extrémně krátké době po seznámení žalobkyně s J. M., jejich kontakt byl předem domluven, mezi manžely je jazyková bariera, manžel nezná osobní informace týkající se žalobkyně a v jejich výpovědích byly rozpory zpochybňující faktický rodinný život manželů. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2013, čj. 5 A 69/2012-32, v souladu s ustanovením § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), postoupil věc Krajskému soudu v Praze. Žalobkyně v podané žalobě označila rozhodnutí žalovaného za nezákonné, neboť jím byla zkrácena na svých základních právech založených zákonem o rodině, kdy její manžel jakožto občan ČR chce tato práva naplnit na území svého státu a nechce žít mimo jeho území. Rozhodnutí žalovaného tak fakticky povede k zániku manželství. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného o účelovosti uzavřeného manželství a namítá nesprávnost posouzení postupu orgánu I. stupně v řízení o její žádosti k přechodnému pobytu včetně nesprávného vyhodnocení jejích odvolacích námitek. V souvislosti s tím citovala část svého odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně, v němž tomuto orgánu vytýkala, že vycházel pouze ze skutečností uvedených v trestním příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2010, čj. 6 T 33/2010-55, avšak nezohlednil skutečnost, že manžel žalobkyně v průběhu řízení před orgánem I. stupně popřel to, co uváděl ve výpovědi před orgány činnými v trestním řízení. Rovněž orgánu I. stupně vytkla, že neakceptoval její návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí jejího manžela a svědeckou výpovědí paní S. (majitelky domu, v němž žalobkyně se svým manželem žije) a že uplatnil zásadu procesní efektivity před zásadou materiální pravdy. Dále namítala, že správní orgán I. stupně v řízení o její žádosti vycházel z domněnky svědčící o účelovosti manželství dle vymezení daného Usnesením Rady (ES) ze dne 4. 12. 1997, jejíž existenci vyvodil pouze z rozporů ve výpovědích a neznalosti společného jazyka, ale neprovedl žádné důkazy svědčící o tom, že by se žalobkyně se svým manželem přiměřeně nepodíleli na plnění manželských povinností. V návaznosti na shora uvedené pak žalobkyně vyčetla žalovanému, že názory správního orgánu prvního stupně převzal a nepřihlédl k jejím odvolacím námitkám, především odmítl provést důkazy navrhované žalobkyní v průběhu odvolacího řízení. Žalobkyně je proto přesvědčena, že žalovaný nevěnoval jejímu odvolání řádnou pozornost a nerespektoval základní zásady postupu správního orgánu při rozhodování o odvolání. Proto navrhla, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval průběh celého správního řízení a v otázce právního posouzení věci odkázal na závěry svého rozhodnutí. Konstatoval, že důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně k vydání povolení k přechodnému pobytu byla existence zjevně účelového manželství mezi žalobkyní a občanem ČR, kdy manželství bylo sice uzavřeno v souladu s českým právním řádem, avšak s cílem získat pro žalobkyni povolení k pobytu a nikoliv z důvodů předpokládaných zákonem o rodině. Tento názor žalovaný opřel zejména o zjištění, že ke sňatku mezi žalobkyní a českým občanem došlo po extrémně krátké době po seznámení, že mezi manžely existovala jazyková bariéra, manžel neznal osobní informace týkající se manželky a v jejich výpovědích existují rozpory zpochybňující faktický rodinný život manželů. Právě tyto zjištěné skutečnosti představovaly důvod pro přijetí opatření předvídaných v čl. 35 směrnice 2004/38/ES, neboť naplňují znaky úmyslného zneužití práv, definovaného ve sdělení Komise ze dne 2. 7. 2009 k uplatňování uvedené směrnice. Ze správního spisu zjistil Krajský soud v Praze následující relevantní skutečnosti: Žalobkyně podala dne 26. 8. 2009 u Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorát cizinecké policie Praha-venkov (dále jen „orgán cizinecké policie“), žádost o povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Účel svého pobytu žalobkyně odůvodnila potřebou zůstat se svým manželem, státním příslušníkem ČR. Orgán cizinecké policie za tím účelem vyslechl žalobkyni i J. M. k okolnostem jejich seznámení, uzavření manželství a vzájemného soužití (viz protokol ze dne 15. 9. 2011 čj. CPPH-066000/CI-2009-65). Oba ve svých výpovědích shodně uvedli, že jejich společný známý ukázal J. M. fotky ze své svatby s kamarádkou žalobkyně, přes něj na sebe získali telefonický kontakt, na základě telefonátů se sblížili, následně J. M. přijel za žalobkyní do Nigérie, kde dne 11. 3. 2009 uzavřeli sňatek, poté žalobkyně získala vízum do České republiky, kam později odcestovala, a nyní se svým manželem žije v Kostelci nad Černými lesy. Z obsahu jejich výpovědi dále vyplynulo, že žalobkyně vypověděla, že J. M. po příletu do Nigérie bydlel v hotelu R., naproti tomu J. M. sdělil, že v Nigérii bydlel u žalobkyniných rodičů. Žalobkyně popsala, že J. M. při žádosti o ruku jejím rodičům přinesl „pití pro celou rodinu, je to něco jako mléko, ale je to alkohol…“, J. M. však uvedl, že přinesl „bonboniéru a kytičku“. Žalobkyně sdělila, že jim její rodiče pouze přispěli na svatbu, ale neposkytli žádnou finanční hotovost, J. M. však popsal, že žalobkyně od svých rodičů obdržela finanční hotovost na byt. Žalobkyně tvrdila, že po obřadu byla oslava, kdy vařili rýži a hovězí, J. M. naopak tvrdil, že po obřadu oslava nebyla, neboť bylo veliké vedro. Žalobkyně uvedla, že její manžel „má novou práci v Praze v potravinářství a předtím pracoval v Ústí ve stavebnictví“; J. M. ovšem prohlásil, že pracuje jako zedník v Ústí, ale do 14 dní by měl mít práci v Kostelci v potravinářství. Žalobkyně řekla, že zná manželova bratra M. a otce J., J. M. však uvedl, že žalobkyně zná jeho dva bratry M. a M. a otce J. Při dotazu, jakým způsobem se dopravili na orgán cizinecké policie, J. M. sdělil, že je vezl jeho kamarád P. od autobusového nádraží u metra P., kde se sešli i s tlumočnicí, tlumočnice však během výslechu žalobkyně uvedla, že je vezl její strýc M., který vyzvedl manžele v Kostelci a ji poté vyzvedl v H. Při dotazu, co včera (tj. den před podáním výpovědi) manželé večeřeli, žalobkyně uvedla „yam s vejci“, J. M. „rýži a ryby.“ Dne 21. 9. 2009 provedl orgán cizinecké policie místní šetření na adrese žalobkyní hlášeného pobytu (Kostelec nad Černými lesy, ul. P.), při němž zjistil, že žalobkyně obývá pokoj v patře jednopatrového domu, její manžel zde v době šetření přítomen nebyl, avšak majitelka domu, paní S., potvrdila, že žalobkyně a její manžel v domě bydlí od 1. září 2009, oba se zde zdržují a občas se s nimi potká. V rámci místního šetření kontaktoval orgán cizinecké police J. M., který sdělil, že pracuje v Ústí nad Labem a v místě žalobkyní hlášeného pobytu je většinou o víkendu a občas v týdnu, ale během 14 dnů se v tomto místě bude dotazovat ohledně nového zaměstnání (průběh šetření, viz přípis ze dne 22. 9. 2009, č. j. CPPH-20110/ČJ-209-004065-KA). Orgán cizinecké policie následně zjistil, že proti J. M. je v souvislosti s uzavřením sňatku se žalobkyní vedeno trestní řízení, které vyhodnotil jako řízení o předběžné otázce, a proto usnesením ze dne 23. 10. 2009, čj. CPPH-03623/CI-2009-65, řízení o žádosti žalobkyně přerušil. Z podkladů uvedeného trestního řízení je ve správním spise založen úřední záznam ze dne 5. 8. 2009, čj. CPUL-282-5/TČ-2009-044040, o vysvětlení podaném J. M. před policejním orgánem. J. M. při podání vysvětlení uvedl, že se prostřednictvím svého známého setkal s jistým Afroameričanem E. O. původem z Nigérie, který mu nabídl možnost vydělat si 40.000 Kč za uzavření sňatku se státní příslušnicí Nigérie, na což přistoupil a po převzetí „zálohy“ ve výši 20.000 Kč se nechal odvézt na letiště do Prahy, odkud za doprovodu jiného Afroameričana odletěl do Nigérie, kde asi po dvou dnech uzavřel sňatek s žalobkyní. Celkem strávil v Nigérii asi 25 dní, bydlel u cizince, který s ním přicestoval. Poté se vrátil zpět do ČR. Zde si nechal od příslušného matričního úřadu vystavit oddací list, který následně odevzdal E. O., avšak zbývající slíbenou částku 20.000 Kč od něj nedostal. J. M. do trestního protokolu rovněž uvedl, že se s žalobkyní viděl před příletem do Nigerie pouze jednou v bytě E. O. v K. B., poté ji viděl až na svatbě, a že celý sňatek byl uskutečněn z důvodu získání finanční hotovosti, neboť sám není nikde zaměstnán. Rovněž uvedl, že neumí anglicky a žalobkyně nehovoří českým jazykem. V závěru prohlásil, že si je vědom svého protiprávního jednání. V rámci trestního řízení si policejní orgán vyžádal podání vysvětlení též od žalobkyně, jejíž výslech je zaznamenán v úředním záznamu ze dne 3. 11. 2009, čj. CPUL-282-26/TČ-2009-044040. Žalobkyně policejnímu orgánu sdělila, že si J. M. vzala na základě seznámení prostřednictvím fotografie, kterou mu ukazovala jeho přítelkyně S., přes kterou dostal kontakt na žalobkyni. Jejím prostřednictvím spolu žalobkyně aj. M. uskutečnili několik telefonických hovorů, a protože si rozuměli, domluvili se na uzavření sňatku. Poté J. M. přiletěl do Nigérie, kde se s ní setkal, tlumočit jim měla jeho přítelkyně S. Nejprve spolu bydleli na hotelu a pak u žalobkyně doma, svatba byla asi po dvou týdnech. Následně se její manžel vrátil do ČR, žalobkyně za ním přicestovala dne 31. 7. 2008. Nyní se svým manželem bydlí v Kostelci nad Černými lesy. V závěru podávaného vysvětlení žalobkyně sdělila, že její manžel má občas práci, ale nic stálého, asi něco ve stavebnictví. Dne 12. 11. 2009 se žalobkyně dostavila společně s dalším nigerijským státním příslušníkem k orgánu cizinecké police, kde prohlásila, že se svým manželem nadále žije ve společné domácnosti. Rovněž prohlásila, že když její manžel před policejním orgánem v rámci trestního řízení vypovídal, byl pod vlivem alkoholu a pravděpodobně naštvaný. V souvislosti s tím navrhla důkaz svědeckou výpovědí D. S., majitelky nemovitosti, v níž žalobkyně se svým manželem bydlí (viz úřední záznam ze dne 12. 11. 2009, č. j. CPPH-06600/CI-2009-65). Dne 10. 3. 2010 vydal Okresní soud v Ústí nad Labem pod čj. 6 T 33/2010-55 trestní příkaz, jímž byl J. M. shledán vinným za to, že v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch ve výši 20.000 Kč uzavřel dne 11. 3. 2009 v nigerijském L. sňatek s žalobkyní s cílem napomoci jí k získání neoprávněného pobytu na území ČR, čímž spáchal trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 171d odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění novely č. 52/2009 Sb., a proto byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Trestní příkaz nabyl dne 9. 4. 2010 právní moci. Orgán cizinecké policie následně pokračoval v přerušeném řízení o žádosti žalobkyně. Nejprve provedl nový výslech J. M. (viz protokol ze dne 1. 4. 2010, čj. CPPH-06600/Cl-2010-65), který ohledně seznámení s žalobkyní zčásti zopakoval informace podané již při výslechu dne 15. 9. 2011. Dodal však, že začátkem srpna sdělil okolnosti uzavření sňatku s žalobkyní policejnímu orgánu, který se ovšem mylně domníval, že se tak stalo pro peníze. K dotazu na okolnosti trestního řízení J. M. sdělil, že nechápe, proč byl odsouzen, a prohlásil, že s žalobkyní žije od srpna 2009 a vzal si ji proto, neboť se mu líbila, a nebyl to žádný účelový sňatek. Orgán cizinecké policie následně vyslechl žalobkyni (viz protokol ze dne 8. 4. 2010, č. j. CPPH-06600/CI-2009-65), která rovněž zčásti zopakovala to, co uvedla již při své výpovědi ze dne 15. 9. 2009. K okolnostem trestního řízení uvedla, že ví o manželově odsouzení, ale neví, za co byl odsouzen. Když jí při výslechu bylo oznámeno, že její manžel byl odsouzen za uzavření sňatku s žalobkyní za účelem napomoci jí k neoprávněnému pobytu na území České republiky, konstatovala, že o tom nic neví. Dne 26. 5. 2010 provedl orgán cizinecké policie místní šetření v tanečním klubu E. na adrese x, v němž byla zastižena žalobkyně společně s další nigerijskou státní příslušnicí při výkonu činnosti směřující k neoprávněnému výdělku (viz záznam ze dne 26. 5. 2010, č. j. CPPH-079197/CI-2009-60).  Dne 8. 6. 2010 vydal orgán cizinecké police pod č. j. CPPH-06600/CI-2009-65 rozhodnutí, jímž žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu zamítl. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání. Policie České republiky, Služba cizinecké policie, ředitelství služby cizinecké policie, odvolání žalobkyně vyhověla rozhodnutím ze dne 13. 9. 2010, č. j. CPR-10840-1/ČJ-2010-9CPR-C236, předchozí rozhodnutí orgánu cizinecké policie zrušila pro nedostatek odůvodnění a vrátila mu věc k novému projednání. S ohledem na kompetenční změny provedené zákonem č. 427/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o pobytu cizinců, přešla část dosavadní působnosti orgánu cizinecké policie na Ministerstvo vnitra, v rámci jehož struktury působí správní orgán I. stupně (odbor azylové a migrační politiky). Ten v rámci nového řízení obdržel čestné prohlášení M. M., že žalobkyně se svým manželem může užívat její byt od 1. 10. 2010 do 1. 10. 2011 na adrese x. Na tomto místě pak správní orgán I. stupně nechal prostřednictvím hlídky cizinecké policie opakovaně provést místní šetření. Při prvním šetření ze dne 22. 2. 2011 zde byla zastižena samotná žalobkyně, která sdělila, že zde trvale bydlí se svým manželem (viz protokol ze dne 22. 2. 2011, čj. KRPS-25804/ČJ-2011-010026). Další kontrola byla vykonána dne 7. 3. 2011, při níž žalobkyně vypověděla, že manžel chodí každý den domů mezi 19‑20 hodinou. Při následujících šetřeních konaných dne 8. 3. 2011 nejprve od 19:00 do 19:30 a poté od 19:45 do 21:15 hodin zastihla kontrolující hlídka opět pouze žalobkyni bez přítomnosti její manžela, který se měl dle tvrzení žalobkyně nacházet v restauračním zařízení, jehož název však nedovedla uvést. V průběhu obou kontrol žalobkyně umožnila vstup do pronajímaného bytu, v němž hlídkující policisté kromě pánské bundy a jedněch džínů nenalezli žádné jiné pánské oblečení, ani žádné pánské hygienické prostředky, ani jiné známky toho, že by v prohlíženém bytě bydlel muž. Na výzvu hlídkujících policistů k předložení společných fotografií žalobkyně předložila pouze fotografie ze svatby v Nigérii, jiné k dispozici neměla. V průběhu místních šetření hovořili hlídkující policisté rovněž se sousedy, kteří uvedli, že žalobkyni nikdy neviděli s žádným mužem a ani v domě nikdy neviděli žádnou osobu odpovídající popisu jejího manžela. Hlídkující policisté se v průběhu šetření rovněž dotazovali u místního orgánu evidence obyvatel, kde jim bylo sděleno, že J. M. na předmětné adrese hlášen není. Dále se informovali též u místní pobočky České pošty, v jejíž databázi bylo zjištěno, že žalobkyni chodí doporučené zásilky, jejímu manželovi však nikoliv (průběh místních šetření ze dne 7. 3. 2011 a 8. 3. 2011 je popsán v protokolu ze dne 9. 3. 2011, čj. KRPS-32831/ČJ-2011-010030). Protokoly o místních šetřeních byly rovněž doplněny fotografiemi kontrolovaného bytu. Dne 18. 7. 2011 správní vydal orgán I. stupně pod čj. OAM‑1371-9/PP-2011, rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu zamítl. Dospěl k závěru, že manželství žalobkyně bylo uzavřeno jako účelové kvůli obcházení pravidel stanovených zákonem o pobytu cizinců s cílem získat povolení k přechodnému pobytu. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně odvoláním ze dne 15. 8. 2011, v němž správnímu orgánu I. stupně vytýkala, že její manželství nesprávně vyhodnotil jako účelové, nezohlednil rozpor mezi vyjádřením jejího manžela ve správním řízení a jeho výpovědí v trestním řízení, neprovedl důkaz svědeckou výpovědí jejího manžela ani majitelky domu paní S., a  že se v odůvodnění dovolával pouze rozporů ve výpovědích žalobkyně a jejího manžela, avšak neprovedl žádné důkazy o jejich vzájemném podílu na plnění manželských povinností. Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl rozhodnutím, jež je napadeno projednávanou žalobou. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl přitom závěru, že žaloba není důvodná. Jelikož soud shledal, že předložený spisový materiál poskytuje dostatek relevantních poznatků, přistoupil k rozhodování věci samé bez nařízení jednání. Účastníci, ač řádně obesláni, se k otázce souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání ve stanovené lhůtě nevyjádřili, proto lze mít za to, že svůj souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání udělili (§ 51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Spor je mezi účastníky veden především v tom smyslu, zda manželství bylo uzavřeno jako účelové či nikoliv. Žalobkyně má za to, že správní orgány se řádně nevypořádaly se všemi jejími námitkami, nesprávně vyhodnotily prováděné důkazy či některé z jí navrhovaných důkazů vůbec neprováděly, čímž neúplně zjistily skutkový stav a učinily tak nesprávný závěr o účelovosti uzavřeného manželství. Naproti tomu žalovaný je názoru, že skutkový stav byl na základě výsledků trestního řízení a dokazování provedeného v rámci řízení o žádosti vyhodnocen dostatečně, přičemž zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že žalobkyně skutečně uzavřela manželství účelově a zavdala tak překážku pro udělení povolení k přechodnému pobytu coby rodinnému příslušníkovi občana EU dle § 87b zákona o pobytu cizinců. Relevantní právní úpravu v tomto ohledu představuje ustanovení § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, podle něhož důvodem pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je i to, jestliže se žadatel „dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství“. Vytýká-li žalobkyně napadenému rozhodnutí, že se žalovaný nezabýval její námitkou týkající se Usnesení Rady (ES) ze dne 4. 12. 1997, neboť odkazuje na úplně jiný dokument EU (směrnice z roku 2004), je třeba předeslat, že citované ustanovení § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců má svůj předobraz právě v čl. 35 směrnice 2004/38/ES. Podle tohoto článku mohou členské státy přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Podle čl. 28 odůvodnění této směrnice by členské státy měly mít možnost přijmout potřebná opatření k ochraně před zneužíváním práv nebo podvody, a zejména před účelovými manželstvími nebo jakoukoliv jinou formou vztahů uzavíraných výlučně za účelem získání práva na volný pohyb a pobyt. Soudní dvůr potvrdil právo členských států přijmout taková opatření v souvislosti s účelovými sňatky v rozsudku velkého senátu ze dne 25. 7. 2008 ve věci C-127/08 Metock, Sb. rozh. s. I-06241, bod 75). Přitom již před přijetím předmětné směrnice konstatoval, že fingovaná manželství uzavřená s cílem obejít ustanovení týkající se vstupu a pobytu státních příslušníků třetích států je třeba považovat za zneužití práva (rozsudek ze dne 23. 9. 2003 ve věci C-109/01 Akrich, Recueil s. I-09607, bod 57). Z textu směrnice, jejího odůvodnění i z výkladu Soudního dvora je zřejmé, že proces zjišťování existence účelového manželství a následně odepření pobytového oprávnění je plně v režii členských států za předpokladu dodržení procesních záruk uvedených ve směrnici. Evropské právo zde nedává konkrétní vodítko pro posuzování účelovosti sňatku. Určitou inspiraci zde představuje právě rezoluce Rady ze dne 4. 12. 1997 o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství (Úř. věst. C 382, 16. 12. 1997, s. 1-3). Tato rezoluce vychází jak z respektu k právu uzavřít manželství a právu na respektování rodinného života, tak z vědomí, že účelové sňatky představují nástroj obcházení pravidel vstupu a pobytu příslušníků třetích zemí na území členských států EU. Tato rezoluce definuje ve svém čl. 1 „účelový sňatek“ („a marriage of convenience“) jako „sňatek uzavřený mezi občanem členského státu nebo občanem třetí země legálně usazeným ve členském státě a občanem třetí země pouze s účelem obejití pravidel vstupu a pobytu občanů třetí země a získání povolení nebo oprávnění k pobytu pro občana třetí země.“ Rezoluce uvádí v čl. 2 faktory, které mohou vést k závěru o účelovém manželství: není udržováno manželské soužití; chybí společné přispívání k odpovědnostem vyplývajícím z manželství; manželé se nikdy před sňatkem neviděli; manželé se neshodnou při uvádění svých osobních údajů, důležitých osobních informací či informací o průběhu prvé schůzky; manželé nehovoří společným jazykem; sňatku předcházelo předání finanční částky; některý z manželů v minulosti uzavřel účelový sňatek nebo se dopustil porušení předpisů o pobytu cizinců. Je ovšem nutné podotknout, že k nutnosti zjišťovat právě tyto skutečnosti by musel dospět správní orgán sám právě na základě citovaného ustanovení § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., které bylo v projednávané věci aplikováno (srov. závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 As 58/2013-43). Nezmínil-li se tedy žalovaný výslovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí o citovaném usnesení (rezoluci) ze dne 4. 12. 1997, ale vycházel-li z textu citované směrnice, resp. z příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců, nelze bez dalšího v jeho postupu shledávat jakoukoliv nezákonnost. Krajský soud v Praze se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, podle níž důkazy, které byly v řízení provedeny, vyhodnotily správní orgány nesprávně. Podle ustanovení § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu platí, že závisí-li vydání rozhodnutí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. Dle § 57 odst. 3 správního řádu je pak rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, správní orgán vázán. Předně je třeba zdůraznit, že žalovaný ani správní orgán I. stupně rozhodně nepochybil, považoval-li skutečnosti zjištěné orgány činnými v trestním řízení za prokázané, neboť s ohledem na ustanovení § 57 odst. 1 písm. c) a odst. 3 správního řádu byly oba správní orgány obsahem trestního příkazu vázány. Proto v zásadě ani nemohly postupovat jinak, než vycházet z úvahy, že skutek, za nějž byl manžel žalobkyně odsouzen, se opravdu stal. Žalovanému ani orgánu I. stupně nepříslušelo spekulovat, co by se bývalo stalo, kdyby odsouzený byl býval uplatnil proti rozhodnutí trestního soudu opravné prostředky (zde odpor proti trestnímu příkazu).  Z tohoto důvodu je třeba odmítnout argumentaci žalobkyně, podle níž v trestním řízení proti jejímu manželovi proběhlo pouze zkrácené řízení zakončené vydáním trestního příkazu a již nebylo možno zpochybnit pravdivost tvrzení uvedených v návrhu státního zástupce na potrestání v hlavním líčení.  Žalobkyně dále namítala, že orgán I. stupně nezohlednil rozpor mezi výpovědí jejího manžela v trestním řízení a jeho vyjádřením ze dne 1. 4. 2010 podaného pro účely správního řízení. Je sice nutno sice připustit, že správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí tento rozpor explicitně neřešily, nicméně z obsahu odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a jejich celkového kontextu lze dovodit, že za relevantní považují právě výpověď manžela žalobkyně podanou v řízení trestním, a to zejména kvůli vzájemným rozporům ve vyjádřeních obou manželů i v průběhu správního řízení. Soud této úvaze správních orgánů přisvědčil, neboť i kdyby nebyl brán v potaz obsah výpovědi J. M. ze dne 5. 8. 2009 podané pro účely trestního řízení (jak navrhuje žalobkyně), tak nelze přehlédnout, že i mezi ostatními výpověďmi a vyjádřeními žalobkyně a jejího manžela ve správním řízení existují zcela zásadní rozpory. Především nelze přehlédnout, že při výslechu konaném před orgánem cizinecké policie dne 15. 9. 2009 se sice žalobkyně i její manžel shodovali v základních otázkách ohledně jejich seznámení, avšak v podrobnostech se již rozcházeli (např. ohledně pobytu manžela v Nigérii, průběhu svatby, manželovy výdělečné činnost, počtu členů manželovy rodiny atd., viz shora reprodukovaný správní spis). Žalobkyně ve své výpovědi konané dne 15. 9. 2009 před orgánem cizinecké policie popsala, že ji manžel poprvé viděl na fotografii, kterou ukázal manžel její kamarádky S., která byla na svatbě za družičku, avšak ve výpovědi konané dne 3. 11. 2009 před policejním orgánem v trestním řízení žalobkyně uvedla, že jejímu manželovi tyto fotografie ukazovala nějaká jeho kamarádka S., která byla v Nigerii a brala si tam Nigerijce. Žalobkyně též popsala, že manžel zná základy angličtiny a že spolu hovoří přes slovník, avšak ve výpovědi konané dne 3. 11. 2009 před policejním orgánem v trestním řízení uvedla, že jim tlumočila přítelkyně S.. Připomenout je třeba i to, že žalobkyně v průběhu výslechů tvrdila, že v České republice dosud žádný výdělek nemá, avšak z šetření orgánu cizinecké police konaného dne 26. 5. 2010 v prostorách pražského tanečního klubu E. bylo zjištěno, že žalobkyně zde neoprávněně vykonává výdělečnou činnost. V návaznosti na výše uvedené lze podle názoru zdejšího soudu dovodit, že žalobkyně se ve své výpovědi s J. M. zjevně rozchází v podrobnostech týkajících se okolností jejich seznámení, sňatku i rodinného života, na nichž by se manželé či osoby, jež spolu trvale žijí, shodnout měly. Rozpory v odpovědích na podrobnosti z jejich vzájemného života svědčí spíše o tom, že žalobkyně a J. M. zjevně měli v úmyslu správním orgánům určité skutečnosti zastřít, nebo naopak vyvolat mylnou představu o existenci některých skutečností jiných. I kdyby proto bylo pravdivé tvrzení žalobkyně, že její manžel byl v průběhu výslechu před orgány činnými v trestním řízení pod vlivem alkoholu a že svým vyjádřením ze dne 1. 4. 2010 předchozí výpověď do trestního protokolu popřel, nijak to nemůže odstranit ostatní rozpory v jiných tvrzeních žalobkyně a jejího manžela. Krajský soud v Praze navíc považuje za nanejvýš nepravděpodobné, že by policejní orgán v rámci objasňování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu připustil výslech osoby, která by byla pod vlivem alkoholu, resp. že by taková skutečnosti nebyla alespoň zmíněna v záznamu o výslechu J. M. ze dne 5. 8. 2010. Soud naopak shledává za mnohem méně věrohodné vyjádření J. M. ze dne 1. 4. 2010, neboť dotyčný se v rámci tohoto vyjádření nijak nepokoušel vysvětlit, proč nyní vypovídá jinak než dříve, a zároveň prohlásil, že nechápe, proč byl vlastně odsouzen. Ve vztahu k projednávané námitce žalobkyně pak soud upozorňuje též na to, že „veřejné právo nahlíží na manželství autonomně podle svých norem a není vázáno vymezením či nevymezením jeho účelu normami práva soukromého. Vyhovuje-li manželství účelu vymezenému normami soukromého práva, neznamená to automaticky, že jej nelze označit za účelové ve smyslu § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 As 58/2013-43). Jinak řečeno je úkolem správních orgánů hodnotit účelovost manželství z hlediska norem veřejného práva, přičemž výsledek takového zkoumání může být odlišný od subjektivního přesvědčení manželů o naplnění smyslu jejich manželství z hlediska soukromoprávního. Současně je nutno poznamenat, že zdejší soud je povinen přihlížet k tomu, že manžel žalobkyně se dopustil jednání, pro které byl odsouzen shora označeným trestním příkazem. Podle ustanovení § 52 odst. 2 věty první s. ř. s. je totiž soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. Nemůže tedy být jakkoliv zpochybňováno, že se stal skutek, pro který byl manžel žalobkyně stíhán. To ve spojení se skutečnostmi získanými ze šetření správních orgánů (zejm. orgánu cizinecké policie a správního orgánu I. stupně) jednoznačně nasvědčuje tomu, že k uzavření sňatku mezi žalobkyní a J. M. došlo v extrémně krátké době po jejich seznámení, které bylo navíc domluveno předem, přičemž oba manželé spolu po sňatku zjevně faktický rodinný život nevedli. Krajský soud v Praze proto s ohledem na výše uvedené námitku žalobkyně, podle níž byly provedené důkazy nesprávně hodnoceny, a že se nejedná pouze o účelový sňatek, nemohl shledat důvodnou. Následně se soud zabýval námitkou žalobkyně týkající se neprovedení jí navrhovaných důkazů, resp. tím, zda neprovedení těchto důkazů mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Podle ustanovení § 68 odst. 3 téhož zákona se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že správní orgán sice není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky (§ 52 správního řádu), pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo (§ 68 odst. 3 správního řádu). Judikatura přitom mimo jiné dovodila, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze tehdy, pokud 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili nedisponuje vypovídací hodnotou ve vazbě na konkrétní tvrzení; 3) tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Zdejší soud se předně nemohl ztotožnit s  námitkou, že by správní orgány ve svých úvahách vycházely pouze z trestního příkazu a neprovedly žádné důkazy o tom, že by se žalobkyně aj. M. vzájemně přiměřeně nepodíleli na plnění manželských povinností. Je sice pravdou, že v řízení o žádosti vycházel orgán I. stupně primárně ze skutečností zjištěných orgány činnými v trestním řízení, nicméně z přiložené spisové dokumentace je evidentní, že orgán prováděl též vlastní doplňující dokazování, a to opakovaným šetřením v místě žalobkyní hlášeného místa pobytu prostřednictvím hlídky cizinecké policie, při kterém kromě prohlídek pronajímaného bytu vyslechl i sousedy a rovněž pracovníky místní pošty a orgánu evidence obyvatel. Žalobkyně přitom proti samotnému konání těchto šetření a jejich průběhu nikterak nebrojila, pouze namítala, že nesouhlasí s jejich závěry. Jak již bylo výše uvedeno, z výsledků zmiňovaných kontrol lze navíc důvodně usuzovat, že se žalobkyní v jejím bytě manžel zjevně nebydlel, což ve spojení se skutečnostmi vyplývajícími z výsledků trestního řízení podporuje úvahu, že manželství žalobkyně a J. M. bylo účelové. Správní orgán I. stupně přitom skutečnosti zjištěné v rámci místních šetření zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 6-7) a konfrontoval je nejen se zjištěními orgánů činných v trestním řízení, ale též s obsahem výpovědí účastníků provedených ještě před orgánem cizinecké police (viz str. 7-8). V navazujícím odvolacím řízení pak žalovaný sotva mohl přisvědčit odvolací námitce, že orgán I. stupně nevycházel pouze z trestního příkazu a neprovedl jiné důkazy týkající se podílu žalobkyně aj. M. na manželských povinnostech. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí (byť stručně) vysvětlil, proč se se závěry orgánu I. stupně ztotožnil (str. 3-4 jeho rozhodnutí). Soud mu proto nemůže vytýkat, že by se touto odvolací námitkou žalobkyně dostatečně nezabýval. Rovněž není pravdou, že by v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyla žádná zmínka o námitce týkající se nevyhovění návrhu žalobkyně na výslech jejího manžela. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí naopak výslovně uvedl, že se v tomto ohledu plně ztotožňuje s argumentací správní orgánu I. stupně, který svůj postup odůvodnil tím, že provedení tohoto důkazu by nemělo na rozhodnutí vliv a provádění dalšího dokazování by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz str. 3 napadeného rozhodnutí dole), navíc v daném případě byly shromážděny dostatečné podklady pro rozhodnutí v souladu s ustanovením § 3 správního řádu a rozpory ve výpovědích účastníků řízení jsou takové povahy, že je nelze ani po provedení dalších důkazů interpretovat tak, že manželé žijí v reálném svazku (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Zdejší soud sice nesdílí názor žalovaného, podle něhož by návrh na provedení důkazu měl vždy ustupovat zásadě hospodárnosti řízení, plně však souhlasí s druhou částí výše uvedené argumentace. Navíc s ohledem na výsledky předchozího dokazování (zejm. výslechy před orgánem cizinecké policie a výslech před policejním orgánem v trestním řízení) je zjevné, že manžel žalobkyně nepředstavoval důvěryhodný zdroj, o jehož další výpověď by se správní orgány z hlediska ověřování skutečného stavu věci mohly opírat. Navíc je třeba podotknout, že J. M. měl v řízení o žádosti (a tedy i následném odvolacím řízení) postavení tzv. dotčeného účastníka správního řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Na jeho případný výslech by proto ani nebylo možno nahlížet jako na provedení důkazu svědeckou výpovědí, ale jako na provedení důkazu výslechem účastníka správního řízení. Použitelnost takového výslechu je však omezená, neboť výslech účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům, k čemuž slouží primárně podání, návrhy a jiné procesní úkony účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, čj. 6 As 147/2013-29). V tomto ohledu lze ještě poznamenat, že J. M. byl v závěru prvoinstančního řízení ze strany orgánu I. stupně řádně vyzván, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřil k podkladům rozhodnutí (viz přípis správního orgánu I. stupně ze dne 15. 3. 2011, čj. OAM-1371-6/PP-2011 s doručenkou). Žalobkyně proto nemůže argumentovat, že by její manžel neměl dostatek prostoru na to, aby správním orgánům sdělil své stanovisko, pokud by o to měl zájem (ten však nic takového neučinil).  Podle názoru Krajského soudu v Praze nemůže obstát ani žalobní námitka ohledně neprovedeného důkazu svědeckou výpovědí paní S. Žalovaný provedení tohoto důkazu odmítl s tím, že paní S. v době správního řízení již žalobkyni ubytování neposkytovala. Proti tomu žalobkyně argumentuje tím, že pro rozhodování o žádosti nebylo podstatné, zda žalobkyně v době návrhu na provedení důkazu u paní S. bydlela či nikoliv, neboť navrženým výslechem chtěla prokázat, že po dobu, kdy v domě této osoby bydlela, žila v pronajatém bytě se svým manželem. Soud však tomuto argumentu nemohl přisvědčit, neboť žalobkyně jej uplatnila až teprve ve správní žalobě. Naproti tomu ve svém odvolání ze dne 15. 8. 2011 proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně výslovně uvedla: „Před vydáním předchozího negativního rozhodnutí nebyl akceptován můj návrh na provedení výslechu majitelky domu paní Sedláčkové (že žiji v jejím domě společně se svým manželem) …“. Z toho plyne, že navrhovanou svědeckou výpovědí chtěla prokázat stav současný (a nikoliv stav dřívější, jak se později snažila tvrdit ve své žalobě). Za těchto okolností je logické a pochopitelné, že žalovaný její návrh na výslech svědkyně nepovažoval za důkaz, jímž by bylo možno objasnit stav, který zde by v době vedení řízení, a proto jej neprovedl (resp. jeho neprovedení správním orgánem I. stupně nevyhodnotil jako vadu, kvůli níž by musel měnit či rušit odvoláním napadené rozhodnutí). Nad rámec výše uvedeného navíc zdejší soud poznamenává, že skutkový stav byl v projednávané věci již dostatečně zjištěn z provedeného dokazování a žalobkyní požadovaný výslech navrhované svědkyně by jej patrně mohl ovlivnit jen těžko. S ohledem na výše uvedené dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že námitky žalobkyně nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto její žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch, žalovaný přiznání náhrady nákladů řízení nepožadoval. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Poučení:  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 29. ledna 2015 JUDr. Milan Podhrázký, v. r. předseda senátu Za správnost: Božena Kouřimová