51A 21/2013 – 46       ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Dalilou Marečkovou v právní věci žalobce: MUDr. J. E., bytem, zast. doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2013, č. j. 139649/2013/KUSK, o přestupku,   t a k t o :     I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2013, č. j. 139649/2013/KUSK, a rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 13. 6. 2013, č. j. OStRM-27889/2012-103/2013, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 14.342,- Kč, a to k rukám jeho právního zástupce doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc.   O d ů v o d n ě n í   Žalobce včas podanou žalobou brojí proti shora označenému rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 13. 6. 2013, č. j. OStRM-27889/2012-103/2013 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. g) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“). Za naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku mu byla uložena pokuta ve výši 120.000,- Kč, současně mu byla podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000,- Kč.   Žalobce uvedl, že správní orgány obou stupňů se v průběhu správního řízení dopustili následujících zásadních procesních pochybení:   1)                  Žalobce nebyl řádně poučen, že je vůči němu vedeno přestupkové řízení. Žalobce uvedl, že v oznámení o zahájení řízení nebylo nikterak specifikováno, že se jedná o řízení přestupkové a že je tedy žalobce v postavení obviněného z přestupku podle zákona o přestupcích. 2)                  Dokazování prováděl prvoinstanční správní orgán až po ústním jednání a žalobce se tak k získaným důkazům nemohl na ústním jednání vyjádřit. Žalobce upozornil na skutečnost, že na ústním jednání konaném dne 14. 12. 2012 nebyly prováděny žádné důkazy, a že prvoinstanční správní orgán pouze konstatoval zahájení přestupkového řízení. Samotné důkazy pak získal později, přičemž další ústní jednání již nařízeno nebylo; žalobci tak byla dána pouze možnost seznámit se s podklady rozhodnutí podle ustanovení § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). 3)                  Prvoinstanční správní orgán porušil rovněž zásadu nemo tenetur. Žalobce uvedl, že byl pod pohrůžkou pokuty nucen k předložení listin za účelem provedení důkazu a teprve z těchto listin prvoinstanční správní orgán vycházel při stanovení výše pokuty. Podle žalobce došlo výše uvedeným postupem k zásahu do jeho základních práv. 4)                  Žalovaný provedl ústní jednání, ačkoliv se zástupce žalobce řádně omluvil. K této námitce žalobce uvedl, že žalovaný nařídil v odvolacím řízení ústní jednání na 25. 9. 2013, a že toto jednání vedl i přes včasnou a řádnou omluvu zástupce žalobce (pro doloženou účast na jiném jednání, konkrétně v soudním řízení) a žádost o stanovení náhradního termínu ústního jednání.   Kromě výše uvedených procesních pochybení namítl žalobce rovněž nepřiměřenost uložené pokuty.   Žalovaný ve svém vyjádření ke shora uvedeným námitkám argumentoval následovně:   1)     Žalovaný připustil, že v oznámení o zahájení řízení nebylo nikde uvedeno slovo přestupek, nicméně argumentoval, že tuto povinnost mu zákon neukládá. Skutečnost, že v dané věci jde o přestupkové řízení, byla v dané věci spolehlivě seznatelná, jelikož v oznámení bylo výslovně odkazováno na ustanovení § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona a nebylo tak žádných pochyb, že se jedná o řízení přestupkové. 2)     Žalovaný upozornil na to, že žalobce dostal příležitost se k provedeným důkazům vyjádřit podle ustanovení § 36 s. ř. 3)     Žalovaný poukázal na ustanovení § 50 odst. 2 s. ř., podle kterého jsou účastníci povinni poskytnout správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Rovněž uvedl, že žalobce nevyužil možnosti odvolat se proti usnesení, jímž mu byla povinnost předložit listiny uložena. 4)     Žalovaný připustil oprávněnost této námitky.   Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů [dále jen “s. ř. s.“]). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, jelikož v řízení došlo k flagrantnímu porušení práv žalobce. Jednotlivé žalobní námitky (uvedené na str. 2 tohoto rozsudku) soud posoudil takto:   1)     Žalobce předně namítal, že nebyl řádně poučen, že je vůči němu vedeno přestupkové řízení. Tato námitka není důvodná. Soud by sice pokládal za vhodnější, aby (s ohledem na specifické právní postavení osoby obviněné z přestupku) bylo v oznámení jednoznačně a výslovně uvedeno, že je zahajováno přestupkové řízení, nicméně má za to, že v projednávané věci byla tato skutečnost z oznámení zřejmá. V oznámení bylo uvedeno, čeho se měl žalobce dopustit a rovněž to, že mu může být uložena pokuta podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona, přičemž podle tohoto ustanovení Obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč fyzické osobě, který se dopustí přestupku (zvýrazněno soudem) tím, že provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17). Soud má tedy za to, že z oznámení jako celku, především z odkazu na citované ustanovení památkového zákona je zcela zřejmé, že řízení, jež bylo se žalobcem zahajováno, je řízením přestupkovým. 2)     Žalobce dále namítl, že správní orgán prvního stupně prováděl dokazování až po ústním jednání, čímž odepřel žalobci možnost reagovat na důkazy při ústním jednání. Tato námitka je důvodná. V projednávané věci je nesporné, že na ústním jednání dne 14. 12. 2012 nebyly předloženy správním orgánem prvního stupně žádné důkazy, které byly získány až následně. Tímto postupem tak došlo k významnému zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces, což ostatně přiznal v napadeném rozhodnutí i žalovaný, který rovněž přiléhavě ocitoval rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 70/2010, podle kterého „Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Zákon o přestupcích tedy koncipuje přestupkové řízení v prvním stupni jako řízení s ústním jednáním, za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednáním přestupku před správním orgánem I. stupně, za účasti řádně předvolaného obviněného, je tedy sledována a také garantována jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jako součásti práva na spravedlivý proces. Z citovaného ustanovení tedy plyne, že správní orgán je v prvé řadě povinen přestupek projednat (a to včetně provádění dokazování) v přítomnosti obviněného z přestupku; v jeho nepřítomnosti tak může učinit jedině a pouze, odmítne-li obviněný, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2009, č. j. 2 As 60/2008-111, se k tomu podává, že "správní orgán prvního stupně měl povinnost k projednání přestupku nařídit ústní jednání, a to v celém rozsahu prováděného dokazování, neboť právě k provádění dokazování (a uplatnění odpovídajících procesních práv účastníků řízení) ústní jednání slouží (...). Provedl li tedy některé důkazy mimo ústní jednání s odkazem na § 51 odst. 2 správního řádu, aplikoval na řízení právní normu, která na přestupkové řízení nedopadá, neboť úprava přestupkového řízení je lex specialis k obecné úpravě správního řízení podle správního řádu. Povinnost projednat přestupek při ústním jednání by konec konců nebyla dotčena ani obecným ustanovením § 49 odst. 1 správního řádu, neboť to předpokládá ústní jednání vždy, kdy tak stanoví zákon, což zákon o přestupcích činí."“. Soud tak konstatuje, že žalovaný správně identifikoval zásadní pochybení správního orgánu prvního stupně, které není z povahy věci v odvolacím řízení odstranitelná a měla vést sama o sobě ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Tím, že žalovaný takto nepostupoval, pak způsobil nezákonnost svého rozhodnutí. 3)     Žalobce dále namítl porušení zásady nemo tenetur. I této námitce soud přisvědčil. V projednávané věci je nesporné, že žalobce byl vyzván k předložení několika listin a zároveň mu bylo sděleno, že v případě neuposlechnutí mu může být uložena pořádková pokuta. Tento postup správního orgánu prvního stupně pokládá soud za vůbec nejzásadnější vadu celého řízení, jelikož se jedná o zcela evidentní porušení ústavněprávní zásady (vyjádřené rovněž v ustanovení § 73 zákona o přestupcích) nemo tenetur, podle které není obviněný povinen poskytovat součinnost při svém usvědčení [srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/2008, kde Ústavní soud uved, že „Uložení pořádkového opatření (pořádkové pokuty) jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení (tj. k podání informací) je v oblasti správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách)]. Správní orgán prvního stupně tak pochybil a hrubě zasáhl do základních práv žalobce, když po něm vyžadoval součinnost pod hrozbou uložení pořádkové pokuty. Na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit ani argumentace žalovaného, že žalobce proti usnesení, jímž mu byla tato povinnost uložena, mohl podat odvolání, neboť skutečnost, že požadavek správního orgánu prvního stupně byl nezákonný (stejně jako důkazy tímto postupem získané), totiž nemůže tato okolnost nikterak ovlivnit. 4)     Žalobce konečně namítal pochybení žalovaného vztahující se k ústnímu jednání dne 25. 9. 2013. I této námitce soud přisvědčil. Žalovaný důvodnost této námitky ostatně ve svém vyjádření k žalobě sám uznal, když připustil, že právní zástupce žalobce se z jednání řádně omluvil, přičemž o důvodnosti této omluvy soud ani účastníci nepochybují. Postup žalovaného, který ústní jednání přesto provedl, pak nelze hodnotit jinak, než jako další zásah do žalobcova práva na spravedlivý proces a natolik závažnou vadu, která je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.   Soud tak shrnuje, že v řízení před správními orgány obou stupňů došlo k natolik závažným procesním pochybením, majícím rovněž výrazný ústavněprávní rozměr, že tato rozhodnutí nemohou v soudním přezkumu obstát. S ohledem na důvody, pro které soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, bylo již nadbytečné zabývat se argumentací zpochybňující výši uložené pokuty.   Vzhledem k výše uvedenému postupoval soud podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a napadené rozhodnutí bez jednání zrušil pro podstatné vady řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že podstatnými vadami trpí i řízení na prvním stupni, postupoval soud podle ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. a zrušil rovněž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení pak bude na žalovaném, aby věc znovu projednal v souladu se závěry soudu.   O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 14.342,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky žalobce – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o částku 2142,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích částek a z částky 2.000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek.   P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.    Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Praze dne 9. listopadu 2015        JUDr. Dalila Marečková, v. r.   samosoudkyně   Za správnost: Božena Kouřimová