46Az 8/2016 – 33                   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY       Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobců: a) R. D., nar. x, bytem X, a b) nezl. I. D., nar. x, bytem jako matka, zastoupený matkou R. D., oba státní příslušnost Ukrajina, oba právně zastoupeni Mgr. Janem Voleským, advokátem se sídlem Staropramenná 3117/17, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2016, č.j. OAM-18/ZA-ZA11-LE23-2015 a ze dne 18. 8. 2016, č.j. OAM-488/ZA-P07-LE23-2016, o udělení mezinárodní ochrany,   t a k t o :   I. Žaloby se zamítají.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   III. Soudem ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Janu Voleskému, advokátovi, se přiznává odměna ve výši 9.920,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.     O d ů v o d n ě n í   Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2016, č. j. OAM-18/ZA-ZA11-LE23-2015 a ze dne 18. 8. 2016, č.j. OAM-488/ZA-P07-LE23-2016, rozhodl žalovaný podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), o neudělení mezinárodní ochrany žalobcům. Žalobkyně namítla za sebe i za nezletilého žalobce b), že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2, § 4, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně a) uvedla, že má za to, že se na ni vztahuje § 14a o udělení doplňkové ochrany.   Uvedla dále, že se na Ukrajině necítila bezpečně, její manžel rovněž požádal o mezinárodní ochranu na území ČR a to byl mimo jiné důvod, proč i ona v ČR požádala o mezinárodní ochranu. Správní orgán se nezabýval její žádostí z hlediska možného udělení azylu z humanitárních důvodů, omezil se pouze na formální konstatování. Správní orgán pouze konstatoval, že žádný důvod hodný zvláštního zřetele v jejím případě nezjistil, aniž by z odůvodnění bylo možné dovodit, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Uvedla dále, že se domnívá, že správní orgán pochybil, když nedostatečně zhodnotil bezpečnostní situaci v zemi. Zprávy, o něž se v rozhodnutí opírá, nejsou aktuální, neboť pocházejí z r. 2015 a dvě zprávy z ledna 2016. Informace, které si správní orgán obstaral, nevypovídají o současné situaci na Ukrajině. Pokud zmiňuje, že situace na Ukrajině je kromě oblasti Luhanska a Doněcka bezpečná, což lze dovodit i z veřejně přístupných zdrojů, není jasné, na jaké konkrétní zdroje se odvolává. Jeho odůvodnění je proto v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Správní orgán se rovněž nevypořádal s faktem, že její manžel, M. D., je již od r. 2014 v řízení o mezinárodní ochranu. Pokud by se ona vrátila zpět na Ukrajinu, mohla by mít i s ohledem na tuto skutečnost potíže. V den, kdy žalovaný vydal rozhodnutí, se jí narodil syn I. D., jehož jménem rovněž podává žádost o mezinárodní ochranu. Vycestovat na Ukrajinu s čerstvým novorozencem nemůže, protože by mohla ohrozit jeho zdraví. V této souvislosti žádala, aby při posuzování jejího případu byla zohledněna i Úmluva o právech dítěte, především čl. 3, ve kterém je stanoveno, že „1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za ně odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření“. Z výše uvedených důvodů žalobkyně a) i za nezletilého žalobce b) navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.   V doplnění žaloby, které podal právní zástupce žalobců a) a b), uvedl, že dokumenty, na které odkazuje žalovaný, jsou neaktuální, situace na Ukrajině se mění a zhoršuje každým dnem. Upozornil dále na skutečnost, že v ČR pobývá M. D., manžel žalobkyně a otec dítěte. Rozdělení rodiny by bylo v rozporu s oprávněnými zájmy dítěte a takový postup je v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) a v rozporu s § 4 správního řádu. Na podporu svých tvrzení žalobkyně odkázala na Úmluvu o právech dítěte, čl. 3. S ohledem na výše uvedené žalobkyně uvedla, že její důvody v tomto vyjádření uvedené mají být považovány za důvody hodné zvláštního zřetele a měl by jí být udělen humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Žalobkyně dále uvedla, že jí měla být s ohledem na výše uvedené udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu a že žalovaný zcela zřejmě překročil meze správního uvážení.   Za nezletilého žalobce b) jeho právní zástupce uvedl, že zákonná zástupkyně žalobce b) ani žalobce b) nemají ve vlasti žádné zázemí, v případě návratu do vlasti by se museli vrátit do obydlí matky a nevlastního otce. Mají však důvodné obavy, že by útoky na zdraví zákonné zástupkyně nezletilého žalobce b) pokračovaly a tyto útoky by mohly zasáhnout i žalobce b). Poukázal na to, že takový postup by byl v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Uvedl dále, že na Ukrajině je velmi napjatá bezpečnostní situace a hrozí eskalace konfliktu a jeho rozšíření i do posledního pobytu žalobců. Zákonná zástupkyně žalobce b) má tak i z těchto důvodů opodstatněné obavy o své zdraví a svůj život a o zdraví a život žalobce b). Dále zástupce žalobce b) poukázal na neaktuálnost dokumentů, ze kterých žalovaný při rozhodnutí vycházel, neboť situace na Ukrajině se mění, resp. zhoršuje každým dnem. Dále poukázal na to, že v ČR pobývají oba rodiče nezletilého žalobce b), kteří požádali o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že by rozdělení rodiny bylo v rozporu s oprávněnými zájmy dítěte, v jehož zájmu je zejména být v péči obou rodičů. S ohledem na výše uvedené uvedl, že je nezletilý žalobce b) přesvědčen, že uvedené důvody mají být považovány za důvody hodné zvláštního zřetele a měl by mu být udělen humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Dále uvedl, že je nepochybné, že v případě návratu žalobce b) do vlasti by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy, a to nelidské či ponižující zacházení a vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, přičemž vymahatelnost práva je v jeho zemi na nízké úrovni a nemůže se spolehnout na ochranu státních orgánů. Z těchto důvodů se domnívá, že by měla být žalobci b) udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu. Poukázal na to, že žalovaný zcela zřejmě překročil meze správního uvážení. Rozhodnutí žalovaného je podle jeho názoru v rozporu i s § 2 odst. 1 správního řádu, podle kterého správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy i mezinárodními smlouvami, a to tím, že neudělením azylu či doplňkové ochrany žalobci b) může dojít k oddělení matky a dítěte a s tím souvisejícím porušením čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Dále uvedl, že žalovaný postupoval v rozporu s § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, neboť správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Poukázal také na to, že správní orgán postupoval v rozporu s § 3 správního řádu, podle kterého postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to tím, že nedostatečně vyhodnotil bezpečnostní situaci na Ukrajině. Porušil také § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, když při vydání rozhodnutí nezohlednil reálnou vymahatelnost práva a bezpečnostní situaci na Ukrajině a § 68 správního řádu, neboť se v odůvodnění rozhodnutí nedostatečně s bezpečnostní situací na Ukrajině a vymahatelností práva nevypořádal. Žalobce b) proto navrhl, aby rozhodnutí žalovaného soud zrušil.   Žalovaný ve svém vyjádření k žalobám uvedl, že s námitkami žalobců nesouhlasí. Uvedl, že pokud se jedná o potíže žalobkyně a) s otčímem, žalobkyně a) se ani nepokusila obrátit se se žádostí o pomoc na místní příslušné orgány, proto nemůže tvrdit, že by jí nebyla pomoc poskytnuta. Žalobkyně a) je plnoletá, má manžela, a proto nemusí s otčímem bydlet a nemusí se s ním stýkat, čímž předejde možným konfliktům. Podle přesvědčení žalovaného se správní orgán dostatečně zabýval také otázkou udělení nebo neudělení humanitárního azylu a rodinnými vazbami žalobců. Sama žalobkyně a) však žádné mimořádné okolnosti, které by vedly k udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, neuváděla. Právní zástupce namítá neaktuálnost informací, avšak ve vztahu k danému případu neuvádí, z jakého důvodu jsou tyto ve spojitosti k bezpečnostní situaci na Ukrajině neaktuální, když ozbrojený konflikt je již asi po dobu dvou let zakonzervován na Luhanskou a Doněckou oblast. V souvislosti s tvrzenými rodinnými vazbami uvedl, že institut azylu je institutem výjimečným a neslouží k úpravě rodinných nebo obdobných vazeb. Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 15. 10. 2003 a sp. zn. 1 Azs 5/2011, ze dne 28. 4. 2011, ve kterých se mimo jiné uvádí, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Navíc v daném případě není předmětem věci vycestování žalobkyně a) s nezletilým synem z území ČR, nýbrž žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Žalobkyně a) před vycestováním ze země původu azylově relevantní potíže neměla, na Ukrajině žila v Ivanofrankovské oblasti, kde však žádný ozbrojený konflikt neprobíhá, ten je již po dobu asi dvou let zakonzervován pouze na Luhanskou a Doněckou oblast. Podle žalovaného nebyla žalobkyně a) v průběhu správního řízení zkrácena na svých právech, proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.   K žalobě nezletilého žalobce b) žalovaný dodal, že v současné době se ze strany žalovaného o rozdělení rodiny nejedná, zmiňované porušení čl. 3 Úmluvy proto nepřichází v úvahu, nadto žádná z forem mezinárodní ochrany nebyla rodičům nezletilého žalobce udělena a v daném případě není předmětem věci vycestování zákonné zástupkyně s nezletilým synem z území ČR, nýbrž žádost o udělení mezinárodní ochrany. Podle názoru žalovaného nezletilý žalobce b) nebyl v průběhu správního řízení zkrácen na svých právech, a proto žalovaný navrhl, aby soud i jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl.   Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti:   Dne 9. 1. 2016 podali žalobkyně a) a žalobce b) žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR), ve které uvedli, že jsou ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání a že nejsou a nikdy nebyli členy žádné politické strany, ani jiné organizace. Žalobkyně a) uvedla, že je vdaná za pana M. D., který momentálně žije v ČR. Nemá děti, ale je těhotná. Místem jejího bydliště na Ukrajině byla obec L. v Ivanofrankivské oblasti. Do ČR přicestovala na pozvání své tchýně, která zde má trvalý pobyt. V období od 28. 4. 2015 – 11. 10. 2015 pobývala v Polsku za účelem práce. Jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že její otčím pije, je alkoholik, neustále slyšela, že otčím pije kvůli ní, že není jeho vlastní, říkala to matka. Od 14 let se proto o sebe stará sama. Otčím ji bil, ale nemohla nikde nic říct, protože by ho zavřeli do vězení. Když se učila na kuchařku, seznámila se se svým současným manželem. Když vypukla válka, odváděli mladé muže, hrozilo to i jejímu manželovi. Jeho matka, která žije v ČR, chtěla, aby za ní přijel do ČR. Po tom, co manžel odejel do ČR, požádal o azyl. Po tom, co zjistila, že je těhotná, musela být v nemocnici, protože její těhotenství bylo ohrožené. Když se vrátila, byl otčím stále opilý, matka jí nadávala, jak si to představuje, že se vrátila domů a navíc těhotná. Otčím dobře věděl, že její těhotenství je rizikové, že nesmí nosit těžké věci, ale když matka nebyla doma, nutil ji nosit plné nádoby s vodou. Když odmítla, bil ji. Když řekla matce, že to nahlásí policii, vyhodila ji z domu s odůvodněním, že je dospělá a že se o sebe dokáže postarat sama. Manžel si promluvil se svou matkou, zda by jim nemohla pomoci, a ta vyřídila pro ni pozvání. Uvedla, že jiné problémy neměla, na Ukrajině neměla nikoho, kdo by jí mohl pomoci. K žádosti nezletilého žalobce b) uvedla, že ve vlasti nikdy nepobýval. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu žalobce b) uvedla, že oni jako rodiče jsou tady také jako žadatelé o azyl a syn nemůže být sám na Ukrajině.   V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který byl proveden tentýž den, žalobkyně a) uvedla, že na Ukrajině žila se svou matkou, otčímem, bratrem a sestrou. S manželem uzavřela církevní sňatek. Manžel tři měsíce po sňatku odjel do ČR a požádal o mezinárodní ochranu. S manželem si chtěli pronajmout byt v Ivanofrankivsku, ale vypukla válka, manžel dostal povolávací rozkaz. Manželova matka mu poslala pozvání a on odjel do ČR. Chtěla si v Polsku vydělat peníze, aby si mohla vyřídit české pracovní vízum a odjet za manželem do ČR. Manžel se za ní nemohl na Ukrajinu vrátit, protože je stále v řízení o azyl, kdyby řízení ukončil a vrátil se, vzali by ho do války, takže by stejně zůstala sama a dítě by zůstalo bez otce. Do války odvádějí všechny muže do 50ti let. O mezinárodní ochranu nepožádala bezprostředně po svém příjezdu, neboť její tchýně stále doufala, že se jí podaří vyřídit jí pobyt jiným způsobem. Na dotaz, proč se její manžel ve své žádosti o mezinárodní ochranu o sňatku nezmínil, odpověděla, že neví, možná zapomněl, i když ona si myslí, že něco takového se nezapomene. Pokud jde o jejího syna, žalobkyně uvedla, že momentálně s ním nemůže být na Ukrajině, protože zde požádala o mezinárodní ochranu a žádá ji i pro svého syna.   Správní orgán na základě provedené výpovědi učinil závěr, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobců je absence socioekonomického zázemí ve vlasti v důsledku toho, že matka žalobkyni vyhodila z domu z důvodu rodinných sporů, dále snaha o legalizaci pobytu a skutečnost, že v ČR pobývá její manžel. Dále k věci uvedl, že manžel žadatelky je rovněž žadatelem o udělení mezinárodní ochrany v ČR, rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015 mu mezinárodní ochrana nebyla udělena, a žadatel proti rozhodnutí podal žalobu a v současné době probíhá řízení o žalobě před Krajským soudem v Praze.   Dále správní orgán uvedl, že při posouzení žádosti žalobců vycházel z hlediska důvodů pro udělení azylu především z výpovědí žalobkyně a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Konkrétně vycházel z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 1. 8. 2014 a ze dne 21. 5. 2015, z informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině-aktualizace č. 3“ ze září 2015, z informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva „Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. 8.  až 15. 11. 2015“ ze dne 9. 12. 2015, z Výroční zprávy Freedom House „Svoboda ve světě 2016,  Ukrajina“ ze dne 27. 1. 2016 a z Výroční zprávy Human Rights Watch 2016, „Ukrajina“, ze dne 27. 1. 2016.   V rámci seznámení se s podklady rozhodnutí žalobkyně a) uvedla, že lidé si myslí, že tam bojují lidé sami proti sobě, ale je to pod vlivem Ruska, vypadá to, že tam válka není, ale ve skutečnosti je. Televizní stanice TSN zachytila, jak kamiony vyváží nerostné suroviny z teritorií obsazených Rusy do Ruska. Dovážejí humanitární pomoc, ale není to humanitární pomoc, dovážejí zbraně a pak zpět dovážejí ty nerostné suroviny.   Ambulantní nález z nemocnice Motol přijal správní orgán jako dokument potvrzující skutečnosti uvedené žalobkyní a), uvedl ale, že z hlediska samotného posouzení její žádosti o udělení mezinárodní ochrany tento dokument nemá žádnou relevanci.   Po posouzení tvrzení žalobkyně a) dospěl správní orgán k závěru, že žalobkyně a) neuvedla za sebe a svého nezletilého syna žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjeli ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byli relevantním způsobem pronásledováni. Konstatoval, že žalobkyně a) výslovně uvedla, že nebyla ve vlasti veřejně nebo politicky aktivní, nebyla tedy vystavena jakémukoliv jednání podřaditelnému pojmu pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. Konstatoval proto, že žalobci nejsou ve vlasti pronásledováni pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu a azyl jim neudělil.   Správní orgán dále nedospěl k závěru, že by žalobkyně a) mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodů její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, nebo že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Uvedl, že žalobkyně a) nezmínila nic, z čeho by vyplývalo, že na Ukrajině byla vystavena jakékoliv formě pronásledování zapříčiněné výše vyjmenovanými důvody stanovenými zákonem o azylu. Výčet důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní, to znamená, že jiné skutečnosti než uvedené v tomto ustanovení nezakládají důvod pro udělení azylu. Absenci socioekonomického zázemí ve vlasti, snahu o legalizaci pobytu v ČR, těhotenství žalobkyně, ani skutečnost, že v ČR pobývá manžel žalobkyně, těmto důvodům podřadit nelze.   Za jeden z důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně a) uvedla, že ji matka vyhodila z domu, protože jí řekla, že ji otčím bije a chtěla to nahlásit na policii. Správní orgán uvedl, že v případě, že by se žalobkyně a) cítila ohrožena, má možnost obrátit se na státní orgány se žádostí o svou ochranu, což ale neučinila. Aby bylo možné hovořit o pronásledování ve smyslu azylového zákona, musí být v souladu s § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem. Původcem pronásledování sice může být i soukromá osoba, tedy např. i otčím, ale jen za předpokladu, že lze prokázat, že stát nebo jiná veřejná moc kontrolující stát není schopna nebo ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Ani k takovému závěru však s ohledem na popsanou situaci žalobkyně a) nelze dospět, neboť se na příslušné orgány neobrátila. Nelze proto dojít k závěru, že by ochrana poskytnutá žalobkyni a) byla nedostatečná, nebo dokonce, že by jí její poskytnutí bylo odmítnuto. Z jejích výpovědí je naopak zřejmé, že zcela automaticky předpokládala, že pokud by na otčíma podala na policii trestní oznámení, policie by razantně zakročila a otčím by byl uvězněn. Důvodem problémů žalobkyně a) není žádný z vyjmenovaných důvodů v § 12 písm. b) zákona o azylu, jedná se o problémy osobní povahy. Správní orgán dále uvedl, že ani současnou bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. S odkazem na citované informační zdroje konstatoval, že není žádný důvod se domnívat, že by se stav zhoršené bezpečnostní situace panující ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na které je Ukrajina administrativně rozdělena, rozšířil i do dalších částí země. Jedná se o ozbrojené střety v Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. Ve zbytku země je bezpečnostní situace klidná. Žalobkyně a) pochází z obce v Ivanofrankovské oblasti, která je od ozbrojených střetů velmi vzdálená a zhoršená bezpečnostní situace se jí vůbec netýká. Podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu nejsou považovány za uprchlíky. Správní orgán uvedl, že ze všech citovaných zdrojů jednoznačně vyplývá, že na území Ukrajiny neprobíhá ozbrojený konflikt, který by pro žalobkyni a) znamenal jakékoliv nebezpečí. Správní orgán proto uvedl, že shledal, že žalobkyně a) nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu a azyl jí neudělil.   Dále správní orgán konstatoval, že žalobkyně a) nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny a azyl jí neudělil. Pokud jde o udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, správní orgán uvedl, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu, z její výpovědi však nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Správní orgán uvedl, že humanitární azyl je udělován pouze ve výjimečných případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a kdy by bylo zcela nehumánní azyl neudělit, což podle názoru správního orgánu není případ žadatelky. Samotné těhotenství nemůže znamenat natolik výjimečnou okolnost, aby odůvodňovalo udělení azylu z humanitárních důvodů. Podle předložené zprávy Nemocnice Mělník je patrné, že těhotenství probíhá bez komplikací. Ani případnou existenci rodinných vazeb na území ČR nelze v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným např. v rozsudku sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 15. 10. 2003, považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu. Správní orgán konstatoval, že v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně nezjistil zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu a azyl jí neudělil.   Správní orgán současně posoudil, zda žalobkyně nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany podle § 28 zákona o azylu.   Ve vztahu k existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany vycházel správní orgán kromě výpovědí žalobkyně a) z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Konkrétně vycházel ze zprávy organizace Amnesty International „Trest smrti“ z dubna 2015, z informací MZV ČR ze dne 1. 8. 2014 a ze dne 21. 5. 2015, z informace UNHCR „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3“ ze září 2015, z informace OHCHR „Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. 8. až 15. 11. 2015“ z 9. 12. 2015, z Výroční zpávy Freedom House „Svoboda ve světě 2016 – Ukrajina“ z 27. 1. 2016 a z Výroční zprávy Human Rights Watch 2016, „Ukrajina“, ze dne 27. 1. 2016. Žalobkyně a) se s obsahem informací seznámila a vyjádřit se k nim nechtěla. Ke zdrojům informací sdělila, že lidé si myslí, že tam lidé bojují sami proti sobě, ale je to pod vlivem Ruska, vypadá to, že tam válka není, ale ve skutečnosti je. Prohlásila, že tam má EU kamery, televizní stanice TSN zachytila, jak kamiony vyváží nerostné suroviny z teritorií obsazených Rusy do Ruska. Dovážejí humanitární pomoc, ale není to humanitární pomoc, dovážejí zbraně a zpět nerostné suroviny. Po zhodnocení tvrzení žalobkyně a) a obsahu shromážděných zpráv dospěl správní orgán k závěru, že žalobkyně a) neuvedla a správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobkyni a) hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, protože tento trest byl na Ukrajině zrušen. Dále uvedl, že má za to, že žalobkyně a) neuvedla a správní orgán nezjistil žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by žalobkyně a) byla na Ukrajině vystavena skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že absence socioekonomického zázemí ve vlasti nepředstavuje hrozbu vážné újmy ve smyslu tohoto ustanovení. K vyjádření žalobkyně a), že nemá možnost si na Ukrajině najít zázemí mimo dosavadní bydliště z důvodu svého těhotenství, správní orgán uvedl, že je vdaná, do ČR přijela za svým manželem, se kterým uzavřela církevní sňatek a ten jí může v této nelehké životní situaci poskytnout potřebnou podporu. V případě, že by se žalobkyně cítila ohrožena otčímem, má možnost obrátit se na státní orgány se žádostí o svou ochranu, což ale neudělala. V této souvislosti správní orgán poukázal na skutečnost, že aby bylo možné hovořit o pronásledování ve smyslu azylového zákona, musí být původcem pronásledování státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát, nebo podstatnou část státu, jehož je cizinec státním občanem. To v daném případě neplatí. Původcem pronásledování sice může být i soukromá osoba, to však jen za předpokladu, že lze prokázat, že stát nebo jiná veřejná moc kontrolující stát není schopna nebo ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Ani k takovému závěru v případě žalobkyně a) nelze dospět, neboť se na příslušné orgány vůbec neobrátila.   Správní orgán dále konstatoval, že nic nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně a) v případě svého návratu do vlasti byla jakkoliv postižena za svoji azylovou žádost v zahraničí. Po zhodnocení výpovědi žalobkyně a) a informačních pramenů nedospěl správní orgán k závěru, že by žalobkyni a) v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Dále správní orgán konstatoval, že v zemi původu žalobkyně a) neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni a) za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Konstatoval, že případné vycestování žadatelky nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Existence rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v jakékoliv formě. NSS např. v rozsudku č. j. 2 Azs 66/2008 ze dne 8. 1. 2009 uvedl, že rodinné vazby cizince v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Správní orgán proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a doplňkovou ochranu jí neudělil.   Dále správní orgán konstatoval, že z výpovědí žalobkyně b), evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ani ze zjištění správního orgánu učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobkyně a) ve smyslu § 14b zákona o azylu, a proto ji podle tohoto ustanovení doplňkovou ochranu neudělil. S ohledem na výše uvedené správní orgán shrnul, že v případě žalobkyně a) nebyly naplněny podmínky zákona o azylu pro udělení mezinárodní ochrany a mezinárodní ochranu jí proto neudělil.   Rozhodnutí, kterým žalovaný neudělil žalobci b) mezinárodní ochranu, odůvodnil stejnými důvody jako rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni a).   Soud posoudil žaloby v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadených rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). O žalobách rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloby nejsou důvodné.   Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala.   Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 27. 1. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s.   Žalobci předně namítli, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2 odst. 1, § 2 odst. 3 a 4, § 4 odst. 1, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád). Tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobců nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobci uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírají.   K jednotlivým konkrétním námitkám uvedeným v žalobách a jejich doplnění soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a)     je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)     má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a)     uložení nebo vykonání trestu smrti, b)     mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c)      vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d)     pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.   Žalobci uvedli v průběhu správního řízení jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že se na Ukrajinu vrátit nemohou, protože je tam válka, nemají tam kde bydlet, museli by bydlet u matky žalobkyně a) a otčíma. Poukázali na to, že v ČR pobývá manžel žalobkyně a) a otec žalobce b), který rovněž požádal o mezinárodní ochranu. Pokud by se vrátili na Ukrajinu, mohli by mít potíže vzhledem k tomu, že manžel a otec požádal v cizí zemi o mezinárodní ochranu. Namítli, že správní orgán vycházel při hodnocení jejich žádostí z neaktuálních dokumentů o zemi. Žalovaný posuzoval žádost žalobců a popsanou situaci z hlediska všech azylových důvodů dle § 12 až § 14 zákona o azylu i z hlediska doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu, a to v dostatečném rozsahu, své úvahy řádně odůvodnil a dospěl ke správnému závěru.   Soud nesouhlasí s námitkou žalobců, že žalovaný vycházel z neaktuálních podkladů. V obecné rovině není na překážku použití starších zpráv ze země původu, pokud se situace v dané zemi podstatně nezměnila. V projednávané věci je soudu známo z veřejně dostupných zdrojů, že základní informace uvedené ve zprávách shromážděných žalovaným (lokalizace konfliktu na jih a jihovýchod Ukrajiny, klidná situace na západě země) jsou stále aktuální a žalobci jejich použitelnost nijak věcně nezpochybnili.   Dále žalobci namítli, že i občané Ukrajiny žijící na západě země jsou také postiženi aktuálním ozbrojeným konfliktem. Tato námitka není důvodná. Soud konstatuje, že na západě Ukrajiny žádný konflikt neprobíhá a skutečnost, že konflikt probíhající v jiných částech země má jisté dopady na ekonomickou situaci země, není z hlediska doplňkové ochrany relevantní. Jak již bylo výše uvedeno, ze zpráv shromážděných žalovaným i z veřejně dostupných zdrojů není žádný důvod se domnívat, že by žalobci v případě návratu na Ukrajinu byli vystaveni hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení.   Žalobkyně a), a to i jménem žalobce b), dále poukázala na to, že v případě návratu do země jím hrozí násilné chování ze strany jejího otčíma. Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona a azylu „Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Aby tedy pronásledování soukromými osobami bylo azylově relevantní, muselo by být v řízení prokázáno, že ukrajinské státní orgány nejsou schopny či ochotny zajistit žalobcům ochranu. Podle názoru soudu však toto prokázáno nebylo. Žalobci totiž ani zdaleka nevyčerpali možnosti vnitrostátní ochrany, neobrátil se ani na policii nebo prokuraturu, ani na soud ani nevyužili možnosti se přestěhovat mimo dosavadní bydliště.  Žalobci ve správním řízení ani v žalobě neuvedli žádný důvod, který by nasvědčoval tomu, že by ukrajinské státní orgány nebyly schopny či ochotny jim v případě problémů s otčímem ochránit a soud tak shrnuje, že tyto problémy nemohou vést k udělení některé z forem mezinárodní ochrany.   Žalobci dále namítli, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejich rodinného života a uvedla, že měl žalovaný při posuzování možnosti udělení humanitárního azylu zohlednit také jejich rodinný život na území ČR, především pak skutečnost, že žalobkyně a) má na území svého manžela a žalobce b) svého otce. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Z výpovědi žalobkyně a) je zřejmé, že k nepřiměřenému zásahu do jejich rodinného života nedojde – soud konstatuje, že žalobcům nic nebrání žít společně s manželem a otcem (který je rovněž ukrajinským občanem) v zemi původu.   K otázce možnosti udělení humanitárního azylu soud uvádí, že úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Žalovaný uvedl, že přihlédl k věku a zdravotnímu stavu žalobců, žalobkyně a) neuvedla žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že jejich osobní a rodinná situace je nějakým způsobem výjimečná s ohledem na existenci okolností odůvodňujících udělení humanitárního azylu. Existence rodinných vazeb žalobců na území České republiky nepředstavuje důvod hodný zvláštního zřetele. Tuto úvahu považuje soud za racionální, je podepřena obsahem správního spisu a ztotožňuje se s ní.   K námitce, že žalovaný překročil meze správního uvážení, soud musí konstatovat, že tato námitka nebyla nijak odůvodněna a proto o ní platí, to co již soud uvedl shora. Námitka proto není důvodná.   Nedůvodnou soud shledal i námitku, kterou vznesl zástupce žalobce b), že neudělením azylu nebo doplňkové ochrany žalobci b) může dojít k oddělení matky a dítěte a s tím souvisejícímu porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Z postupu žalovaného ve správním řízení i z rozhodnutí soudu v této věci nelze učinit závěr, že by žalovaný nebo soud měly v úmyslu oddělit matku a dítě. Z řízení před soudem naopak vyplývá, že soud řízení o žalobách obou žalobců spojil do řízení jednoho.   Žalobci se svými námitkami neuspěli. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo ani žádné vady rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žaloby jako nedůvodné (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Ve věci rozhodoval soud bez jednání, jelikož účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s.   O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměli úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.   Odměnu soudem ustanovenému zástupci žalobců určil soud ve výši 11.120,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 9.920,- Kč za čtyři úkony právní služby (snížena za společné zastupování obou žalobců) po 2.480,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání doplnění žaloby – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze čtyř paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   V Praze dne 30. března 2017     Olga Stránská, v. r. samosoudkyně         Za správnost: Božena Kouřimová