č. j. 42 Ad 11/2016- 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: M. K., bytem N. V., Z. n. S., proti   žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2016, čj. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1.      Žalobce napadl žalobou shora označené rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty jeho námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 2. 3. 2016, čj. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím zamítla žalovaná žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení 883/2004“) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení 987/2009“). 2.      Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že námitky žalobce nejsou důvodné, neboť k požadovanému datu přiznání starobního důchodu, tedy ke dni 11. 1. 2016, nezískal potřebnou dobu pojištění pro nárok na starobní důchod dle § 29 odst. 1, 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a zároveň nedosáhl věku potřebného pro splnění podmínek § 29 odst. 2 a 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění pro nárok na starobní důchod. Doby pojištění, které žalobce získal, mu byly započteny v souladu s platnými právními předpisy dle doložených evidenčních materiálů. K dalším okolnostem uváděným žalobcem nelze při posouzení nároku na důchod přihlížet, neboť ten je dle § 28 zákona o důchodovém pojištění založen výhradně splněním podmínky dosažení důchodového věku a získání potřebné doby pojištění. 3.      Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, v níž uvedl, že se domníval, že v jeho případě bude zohledněno jeho perzekuování a šikana v bývalém komunistickém režimu. Proto také zaslal žalované své čestné prohlášení, jakož i čestné prohlášení jeho bratra, v nichž jsou upřesněny problémy, se kterými se musel potýkat. V Rakousku požádal v roce 1987 o politický azyl, který mu byl v roce 1988 udělen. Ze sdělení žalované má pocit, že by každý uprchlík měl v zemi, kam uprchl, pracovat. To však podle něj nebylo tak jednoduché, neboť bylo nejprve třeba zvládnout úřední jazyk a poté bylo složité hledat práci s azylovými doklady. Žalobce byl i s bratrem přeřazen na Rakouské internacionální umělecké zprostředkování, které pro něj bylo v té době úřadem práce. Přes toto zprostředkování hráli pouze několikrát do roka. Později si žalobce hledal práci sám a docházel na komparsy, stále však zůstával pod úřadem práce, kam po zrušení agentury patřili. V květnu 2016 obdržel od „Rakouského pensionního ústavu“ zprávu, že neexistuje žádný záznam o jeho pojištění. Jelikož s uvedeným závěrem nesouhlasil, obrátil se na ředitele tohoto ústavu, kterému sdělil, že byl krátce i v pracovním poměru a vlastní rovněž sociální pojišťovací kartu. 4.      Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žaloba zjevně nesměřuje do odškodňovací agendy v rámci soudní či mimosoudní rehabilitace ani nerozporuje zápočet umělecké činnosti žalobce na území České republiky, ale i přesto nad rámec žaloby doplnila, jaké podmínky by musel žalobce splňovat, aby byl účasten soudní či mimosoudní rehabilitace. Dále zdůraznila, že pro nárok na starobní důchod jsou dle § 28 zákona o důchodovém pojištění zásadní dva faktory, a to dosažení potřebného věku a zároveň získání potřebné doby pojištění. Žalobce má dle platné právní úpravy nárok na starobní důchod při dosažení věku 63 let, kterého dosáhl dne 11. 1. 2016. Podle § 29 odst. 1 písm. h) zákona o důchodovém pojištění je vznik nároku podmíněn získáním 32 let doby pojištění, popřípadě dle § 29 odst. 3 písm. a) citovaného zákona 30 let pojištění bez náhradních dob. Při nesplnění těchto podmínek může žalobci vzniknout důchod též při získání alespoň 20 let doby pojištění dle § 29 odst. 2 písm. f) nebo 15 let dle § 29 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Při zhodnocení doby pojištění žalovaná vycházela z evidenčních listů důchodového pojištění, evidenčních listů důchodového pojištění o umělecké činnosti, potvrzení úřadu práce, rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o péči o matku a potvrzení rakouského nositele pojištění. Na základě těchto podkladů vypracovala dne 2. 3. 2016 osobní list důchodového pojištěn, ze kterého vyplývá, že žalobce nezískal potřebných 32 let pojištění ani 30 roků doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 zákona o důchodovém pojištění, a nesplnil tak podmínky pro přiznání nároku. Pokud pak jde o žalobcem namítanou skutečnost, že mu nebyla potvrzena doba jeho pojištění v Rakouské republice, ačkoliv byl řádně pojištěn a evidován, tak tuto nelze v rámci nalézacího řízení nijak zpochybnit či ověřit. Žalovaná může vycházet toliko z údajů, které jí byly sděleny rakouskou stranou, a té předložila veškeré doklady, které jí poskytl žalobce. Z uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby. 5.      Žalobce v replice znovu poukázal na to, že jeho možnost sehnat si zaměstnání v Rakouské republice byla velice komplikovaná a rovněž bylo složité nechat si uznat vzdělání dosažené v České republice, což se mu nakonec nepodařilo. Dále popsal složitou rodinnou situaci, která jej čekala po návratu do České republiky, a obtíže při shánění zaměstnání přes úřad práce. Pokud pak jde o vyjádření žalované k žalobě, tak se žalobce zejména vymezil proti tvrzení, že jeho čestné prohlášení není úředním dokladem, neboť neměl jinou možnost, jak prokázat svoji perzekuci v komunistickém režimu. Poté znovu podrobně popsal, jak probíhaly jeho rekvalifikační zkoušky a s jakými problémy se musel před svojí emigrací potýkat. Skutečnost, že byl ze strany komunistického režimu pronásledován, pak byla uznána i na mezinárodní úrovni, když mu byl udělen politický azyl. Následně se mu však nepodařilo vyvázat se z českého státního svazku, a nemohl tak získat rakouské občanství. 6.      Poté, co soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a po vyčerpání řádných opravných prostředků, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě rozhodl bez jednání, neboť oba účastnící vyjádřili s tímto postupem souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). 7.      Soud ze správního spisu zjistil, že dne 7. 10. 2015 požádal žalobce o přiznání starobního důchodu s požadovaným datem přiznání od 11. 1. 2016. Rozhodnutím ze dne 2. 3. 2016, čj. X, žalovaná zamítla žádost pro nesplnění podmínek § 28 zákona o důchodovém pojištění a s přihlédnutím k nařízení 883/2004 a nařízení 987/2009. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí námitky. Námitky byly rozhodnutím žalované ze dne 22. 7. 2016, čj. X, zamítnuty. 8.      Z osobního listu důchodového pojištění ze dne 2. 3. 2016 plyne, že žalobce dosáhl celkové doby pojištění do 11. 1. 2016 v rozsahu 26 roků a 358 dnů. Dle tohoto osobního listu vykonával žalobce doloženou uměleckou činnost v době od 1. 1. 1986 do 31. 12. 1986 v rozsahu 365 dní a od 1. 1. 1987 do 30. 9. 1987 v rozsahu 273 dnů, přičemž tato mu byla v osobním listu s ohledem na překrývání s dobou zaměstnání v roce 1986 v rozsahu 82 dní a v období od 1. 1. 1987 do 25. 9. 1987 v rozsahu 112 dnů započtena v rozsahu zbývajícím do celkové získané doby pojištění, tedy od 1. 1. 1986 do 31. 12. 1986 82 dnů zaměstnání a 283 dnů umělecké činnosti (celkem 365 dnů pojištění) a od 1. 1. 1987 do 30. 9. 1987 112 dnů zaměstnání a 161 dnů umělecké činnost (celkem 273 dnů pojištění). Zaměstnání v Rakouské republice je v osobním listu žalobce započteno v období od 1. 5. 1990 do 31. 5. 1990 v rozsahu 30 dnů, tedy v té míře, ve které bylo potvrzeno rakouskou stranou v osvědčení o průběhu pojištění pojištěné osoby vydaného v souladu s nařízením č. 883/2004 a nařízením č. 987/2009. S ohledem na skutečnost, že část námitek žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí směřovala proti tomu, že mu rakouským nositelem pojištění nebyla potvrzena všechna doba účasti na pojištění, požádala žalovaná o vyjádření rovněž rakouskou stranu. Ze sdělení rakouského nositele pojištění ze dne 23. 5. 2016 plyne, že žalobcem předkládané doklady nejsou důkazem ohledně doby pojištění, ale jsou pouze dokladem vztahujícím se k úřadu práce, který byl předepsán magistrátem. Rovněž z tohoto sdělení plyne, že nejsou k dispozici žádné doklady prokazující další doby pojištění v Rakouské republice. 9.      Relevantní právní úpravu v projednávané věci představuje především § 28 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. 10.  Podle § 29 odst. 1 písm. h) zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 32 let a dosáhl důchodového věku v roce 2016. Dle odstavce 3 písm. a) citovaného ustanovení pojištěnec, který nesplňuje podmínky stanovené v odstavci 1 písm. g) až k), má nárok na starobní důchod též, jestliže dosáhl důchodového věku po roce 2014 a získal aspoň 30 let doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 odst. 1 tohoto zákona. 11.  Napadené rozhodnutí žalované vychází z toho, že žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění, a nesplnil tak podmínku pro vznik nároku na starobní důchod. S ohledem na výše uvedené je proto pro posouzení nároku žalobce na starobní důchod rozhodné právě splnění zákonem vymezených a shora citovaných podmínek. Podle výše citovaného § 28 zákona o důchodovém pojištění je podmínkou vzniku nároku na starobní důchod dosažení důchodového věku a získání potřebné doby pojištění. 12.  Žalobce dosáhl důchodového věku, který v jeho případě činí podle § 32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění 63 let, dne 11. 1. 2016. Splnil tedy první ze dvou podmínek pro vznik nároku na starobní důchod. Nesplnil však podmínku druhou, tedy získaní potřebné doby pojištění, která v jeho případě činila 32 let. Ke dni dosažení požadovaného důchodového věku 63 let, tedy ke dni 11. 1. 2016, získal žalobce pouze 26 roků a 358 dnů pojištění, případně 18 roků a 138 dnů doby pojištění uvedené v § 11 a 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (doby pojištění bez náhradních dob pojištění). 13.  Žalobce přitom v podané žalobě nezpochybňuje závěr žalované týkající se stanovení jeho důchodového věku ani potřebné doby pojištění. Brojil toliko proti nezapočtení celé doby pojištění v Rakousku a dále poukazoval na represe jeho osoby ze strany bývalého komunistického režimu. 14.  Pokud jde o velice obecně formulované námitky žalobce směřující ke skutečnosti, že by měla být žalovanou zohledněna situace před rokem 1989, tedy jeho perzekuce a šikanování v bývalém komunistickém režimu, tyto nemohou být v dané podobě způsobilé zpochybnit zákonnost závěrů žalované o tom, že nesplnil podmínky pro přiznání nároku na starobní důchod v důsledku nedosažení potřebné doby pojištění. Umělecká činnost od 1. 1. 1986 do 30. 9. 1987 byla žalobci započtena v plném rozsahu při zohlednění jejího překrývání s dobou zaměstnání v Geodetickém a kartografickém podniku, tedy tak, že od 1. 1. 1986 do 31. 12. 1986 byla započtena doba 82 dnů zaměstnání a 283 dnů umělecké činnosti (celkem 365 dnů pojištění) a od 1. 1. 1987 do 30. 9. 1987 doba 112 dnů zaměstnání a 161 dnů umělecké činnost (celkem 273 dnů pojištění). Tomuto postupu nelze nic vytknout. 15.  V návaznosti na výše uvedené lze ve vztahu k ukončení účasti na důchodovém zabezpečení v roce 1987, nad rámec uplatněných žalobních bodů, uvést, že jak z obsahu správního spisu, tak i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná žalobce poučila, jaké doklady by musel doložit pro posouzení úpravy starobního důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy že by musel předložit pravomocné rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o neplatnosti původního rozhodnutí o skončení účasti na sociálním zabezpečení umělce z důvodu politické perzekuce nebo v důsledku porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod. Žalobce takové rozhodnutí v řízení o dávce ani v soudním řízení nepředložil, pouze podrobně vylíčil průběh mimořádných kvalifikačních zkoušek v roce 1987, v důsledku nichž mu byla odebrána profesionální kvalifikace, a tedy oprávnění vykonávat svobodné povolání umělce – hudebníka. K prokázání těchto skutečností přiložil vlastní čestné prohlášení ze dne 2. 2. 2016 a čestné prohlášení jeho bratra O. K. ze dne 2. 2. 2016, neboť rozhodnutí o odebrání profesionální kvalifikace nikdy neobdržel, v té době se již zdržoval v Rakouské republice v emigraci. K tomu soud uvádí, že není úkolem orgánů provádějících důchodové pojištění, aby v řízení o dávce důchodového pojištění posuzovaly, zda žadatel (pojištěnec) splňuje podmínky § 23 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon v § 23 odst. 2 stanoví, že o neplatnosti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o skončení účasti na sociálním zabezpečení umělců, rozhoduje příslušný ústřední orgán státní správy republiky (tedy Ministerstvo práce a sociálních věcí, viz § 13 odst. 1 zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehablitacích). Jde o deklaratorní rozhodnutí, s jehož právní mocí jsou spojeny účinky dle § 24 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Toto rozhodnutí nelze ničím nahradit, ani čestným prohlášením pojištěnce a svědka, ani rozhodnutím rakouských orgánů o přiznání statusu uprchlíka žalobci. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí dle § 23 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je závazným podkladem pro zhodnocení fiktivní doby účasti na důchodovém zabezpečení dle § 24 odst. 2 téhož zákona. Žalobce byl rovněž vyrozuměn, že pro posouzení úpravy starobního důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je zapotřebí doložit pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že je účasten soudní rehabilitace podle tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že ačkoliv byl žalobce odsouzen pro trestný čin opuštění republiky dle § 109 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let, nebyl v souvislosti s tímto odsouzením ve vazbě ani výkonu trestu odnětí svobody, nepřichází aplikace § 25 zákona o soudních rehabilitacích do úvahy, neboť smyslem tohoto ustanovení je odčinit následky doby vazby a výkonu trestu odnětí svobody, event. i doby po propuštění z výkonu trestu, v oblasti sociálního zabezpečení. 16.  Dále se soud zabýval žalobcovými výhradami k nezapočtení doby, po kterou pobýval v Rakouské republice. Avšak i v tomto ohledu postupovala žalovaná zcela v souladu se zákonem a nařízeními Evropské unie, neboť započetla dobu pojištění od 1. 5. 1990 do 31. 5. 1990, která byla doložena a rakouskou stranou potvrzena. Při posouzení splnění podmínek vzniku nároku na starobní důchod z českého důchodového pojištění je třeba v souladu s nařízením č. 883/2004 (čl. 6) zohlednit doby pojištění získané žalobcem v Rakouské republice podle rakouských právních předpisů. Pouze rakouské vnitrostátní právo definuje, jaké právní skutečnosti zakládají účast na rakouském důchodovém pojištění, a toliko rakouské orgány jsou oprávněny potvrdit doby pojištění získané žalobcem na území Rakouské republiky podle tamějších předpisů. Žalované nepřísluší jakkoliv hodnotit správnost potvrzení o dobách pojištění vystavené rakouským orgánem, natož jej přezkoumávat. Podle čl. 5 odst. 1 až 3 nařízení 987/2009 dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely základního nařízení a prováděcího nařízení, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal. V případě pochybnosti o platnosti dokumentu nebo správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje v něm uvedené, instituce členského státu, která obdrží dokument, se obrátí na instituci, jež dokument vydala, se žádostí o nezbytná vyjasnění a popřípadě o zrušení uvedeného dokumentu. Vydávající instituce opětovně zváží důvody pro vydání příslušného dokumentu a případně tento dokument zruší. Pokud podle odstavce 2 existují pochybnosti o informacích poskytnutých dotyčnými osobami, o platnosti dokumentů nebo podpůrných dokladů nebo o správnosti skutečností, na nichž jsou údaje v nich obsažené založeny, přistoupí instituce místa pobytu nebo místa bydliště na žádost příslušné instituce k nezbytnému ověření těchto informací nebo dokumentů, pokud je možné je provést. Z obsahu správního spisu plyne, že žalovaná postupovala v řízení v souladu s tímto předepsaným postupem. Nejprve dne 18. 1. 2016 požádala rakouské orgány o vyplnění formuláře E 205 AT, který rakouský orgán zaslal vyplněný zpět dne 16. 2. 2016 (potvrdil v něm účast na rakouském důchodovém pojištění v rozsahu 1 měsíce – květen 1990). V řízení o námitkách zaslala žalovaná rakouskému orgánu doplňující informace plynoucí z obsahu námitek s žádostí o prověření již vystaveného potvrzení, připojila k ní žalobcem předloženou kopii karty. Rakouský orgán dne 23. 5. 2016 sdělil žalované, že nově předložené podklady neprokazují účast na důchodovém pojištění, nebyly dohledány žádné další doby pojištění, nebylo hrazeno pojistné na důchodové pojištění za další období. 17.  Žalobce neuvedl konkrétně, jaká doba pojištění získaná na území Rakouské republiky nebyla rakouským orgánem ve vystaveném potvrzení zohledněna. Jeho námitky byly opět pouze zcela obecné a jednalo se spíše o popis problémů, se kterými se musel v Rakouské republice po emigraci potýkat. Pokud jde o jeho tvrzení, že měl sociální pojišťovací kartu, tak k této skutečnosti se vyjádřil rakouský nositel pojištění, že se jednalo toliko o doklad vztahující se k úřadu práce, který byl předepsán magistrátem, například když žalobce žádal sociální podporu. Nejednalo se však v žádném případě o doklad prokazující dobu pojištění. Ze sdělení rakouské strany pak také zcela zřejmě vyplývá, že kromě shora uvedeného období měsíce května 1990 nebyla žádné jiná doba účasti na důchodovém pojištění prokázána. Žalovaná neměla jinou možnost, jak ověřit tvrzení žalobce, že by mu měla být započtena další doba pojištění v Rakouské republice, než od rakouského nositele pojištění. Žalobce zároveň ani nepředložil žádné relevantní podklady, které by prokazovaly, že byl účasten pojištění ještě v dalším období, a které by mohly být předány za účelem jejich prověření rakouskému orgánu. Žalovaná tak zcela správně zohlednila (a zahrnula do osobního listu důchodového pojištění žalobce) dobu zaměstnání v Rakouské republice pouze od 1. 5. 1990 do 31. 5. 1990. Ani tento žalobní bod tedy není důvodný. 18.  Žalobci nic nebrání v tom, aby vstoupil v kontakt s rakouským nositelem pojištění, což ostatně i učinil, jak uvedl v žalobě, za účelem prokázání dalších dob pojištění získaných podle rakouských právních předpisů na území Rakouské republiky. Pakliže rakouský nositel pojištění žalobci uzná další doby pojištění a vystaví pro žalovanou nové potvrzení o dobách pojištění, může žalobce opětovně požádat žalovanou o přiznání starobního důchodu na podkladě těchto nově potvrzených dob pojištění získaných dle rakouských právních předpisů. 19.  Závěrem považuje soud za potřebné uvést, že z pouhé skutečnosti, že žalobci byl Rakouskou republikou udělen politický azyl, nelze automaticky dovodit, že by byl účasten československého důchodového zabezpečení nebo rakouského důchodového pojištění. V době, kdy žalobce pobýval v emigraci v Rakouské republice, nepochybně nebyl účasten československého důchodového zabezpečení (nevztahuje se na něj § 3 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, ani § 6 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení). Neprokázal ani, že by mu svědčila fikce účasti na důchodovém zabezpečení dle právních předpisů o soudní či mimosoudní rehabilitaci (k tomu viz bod 15 shora). Z Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků pak neplyne povinnost jejích smluvních států zajistit, aby političtí uprchlíci byli bez ohledu na obecné podmínky účasti na důchodovém pojištění účastni tohoto pojištění. Obsah potvrzení rakouského nositele důchodového pojištění není zpochybněn tím, že délka potvrzené doby účasti na rakouském důchodovém pojištění je výrazně kratší než doba, po kterou žalobci náležel v Rakouské republice politický azyl. 20.  Jelikož soud neshledal žádný žalobní bod důvodným a z obsahu správního spisu neseznal ani žádnou vadu řízení, k níž by byl oprávněn přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. 21.  O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci neúspěšný, procesně úspěšná žalovaná pak nemá právo na náhradu nákladů, neboť jde o věc důchodového pojištění (§ 60 odst. 2 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 13. července 2018 Mgr. Tomáš Kocourek v. r. soudce   Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.