č. j. 52 A 5/2018 – 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Olgou Stránskou ve věci žalobkyně: V. P., narozená x,  státní příslušnice Ukrajiny,  pobytem Zařízení pro zajištění uprchlíků Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM  sídlem Nad štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2018, č. j. OAM-41/LE-BE01-BE02-PS-2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou dne 9. 4. 2018 zdejšímu soudu se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajistil žalobkyni v Zařízení pro zajištění uprchlíků Bělá Jezová a dobu trvání zajištění stanovil podle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 26. 4. 2018. 2. Žalobkyně uvedla, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 2, § 3, § 68 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. 3. Žalobkyně namítla, že stanovení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění uprchlíků je podle ustanovení § 46a odst. 3 zákona o azylu vázáno na splnění podmínky neúčinnosti uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalovaný se dle žalobkyně možností uplatnění zvláštních opatření zabýval pouze stručně ve dvou odstavcích, což dle jejího mínění nesplňuje nároky kladené na odůvodnění rozhodnutí, a tedy zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. 4. Další podmínkou stanovení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění uprchlíků je existence oprávněných důvodů k domněnce, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že žalovaný překročil meze správního uvážení, neboť o účelovosti žádosti rozhodl pouze na základě informací, které si opatřil ze spisové složky Policie České republiky, a svou argumentaci založil čistě na skutečnosti, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně. V tomto ohledu žalobkyně poukázala na Preambuli směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 (dále jen „návratová směrnice“), podle které členské státy mají zohlednit i jiné skutečnosti, než je neoprávněný pobyt cizince, což se v předmětné věci nestalo. 5. Žalobkyně závěrem namítla, že nedostatečně je odůvodněna také délka trvání jejího zajištění. Z rozhodnutí musí být zřejmé, jak dlouho je žadatele o azyl nezbytné držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle, nikoliv jak dlouho je to maximálně možné. Žalobkyně v tomto ohledu poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 7 Azs 251/2015-66, v němž soud uvedl: „[v]ymezení konkrétní doby trvání povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, je věcí správního uvážení ministerstva. Proto musí být z rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních úvah, s přihlédnutím ke specifikům a okolnostem konkrétního případu, ministerstvo tuto dobu stanovilo.“. Podle žalobkyně žalovaný nepromítl individuální okolnosti žalobkyně do odůvodnění délky zajištění a pouze obecně zhodnotil délku trvání řízení o mezinárodní ochraně. I z tohoto důvodu by dle žalobkyně mělo být napadené rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dle jeho mínění je z napadeného rozhodnutí zřejmé, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil, a k jakým závěrům dospěl, přičemž se nedomnívá, že by se dopustil namítaných pochybení. 7. Žalovaný shrnul, že žalobkyně byla kontrolována Policií České republiky v prostoru hotelu Hilton Prague při pracovní činnosti, přičemž svou totožnost prokázala padělaným občanským průkazem Polské republiky znějícím na jméno A. A. L. Na základě těchto skutečností byla žalobkyně zajištěna podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a bylo s ní zahájeno řízení o správním vyhoštění. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 2. 3. 2018, č. j. KRPA-82556-18/ČJ-2017-000022-ZAM, bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění na dobu dvou let. Na základě těchto skutečností žalovaný dovodil, že je žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany (pozn. soudu: ze dne 6. 3. 2018) účelová. Žalovaný v tomto ohledu poukázal na právní názor Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48, že „[v] případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“. 8. K námitce žalobkyně týkající se délky zajištění žalovaný uvedl, že přihlédl k předpokládané délce řízení o mezinárodní ochraně a případného soudního přezkumu rozhodnutí, neochotě žalobkyně vycestovat z území České republiky, k řízení o správním vyhoštění a neexistenci významných vazeb žalobkyně na území České republiky. Žalovaný má tedy za to, že zohlednil specifické okolnosti případu žalobkyně a dobu zajištění v délce 110 dní považuje za zcela přiměřenou. 9. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno jeho rozhodnutí ve věci, proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti: 10. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 3. 2018, č. j. KRPA-82556-16/ČJ-2018-000022-ZAM, byla žalobkyně podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěna za účelem správního vyhoštění a doba zajištění cizince byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody s odůvodněním, že z předešlého jednání žalobkyně a za situace, která předcházela jejímu zajištění je zřejmé, že v jejím případě existuje nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti správním orgánem uložené. 11. Z rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 3. 2018, č. j. KRPA-82556-18/ČJ-2017-000022-ZAM, soud zjistil, že žalobkyně byla dne 28. 2. 2018 kontrolována policisty v neveřejných prostorách hotelu Hilton Prague na adrese Pobřežní 311/1, Praha 8 při výkonu pracovní činnosti – pokojské. Svou totožnost prokázala na první pohled padělaným občanským průkazem Polské republiky č. x znějícím na jméno A. A. L., narozená x. Zaměstnavatel žalobkyně, společnost F. F. a. s. na výzvu policie předložil dohodu o provedení práce uzavřenou mezi F. F. a. s. a A. A. L., narozená x, v trvání od 2. 1. 2018 do 31. 12. 2018 s náplní práce uklízeč/pomocník a s odměnou 90 Kč na hodinu, vstupní školení zaměstnanců rovněž znějící na jméno A. L. a žalobkyně připojila potvrzení o nástupu do zaměstnání. Při sepisování seznamu věcí byla u žalobkyně nalezena karta Lítačka znějící na jméno A. L. a řidičský průkaz vydaný Polskou republikou znějící na jméno A. A. L. Žalobkyně při výslechu konaném dne 2. 3. 2018 za přítomnosti tlumočníka vypověděla, že se jmenuje V. P., narozená x ve městě V. na Ukrajině. Do České republiky přicestovala dne 1. 3. 2015, dva dny před koncem platnosti polského víza typu x, které měla vylepené ve svém cestovním pase č. x. Pas jí však byl dne 2. 3. 2015 odcizen. Padělaný doklad Polské republiky si opatřila proto, že chtěla v České republice pracovat. Uvedla rovněž, že na území České republiky nevlastní žádný majetek ani zde nemá příbuzné. Její dvě děti žijí na Ukrajině. Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy na základě uvedených skutečností konstatovalo, že žalobkyně pobývala na území České republiky bez cestovního dokladu a bez platného povolení k pobytu, vykonávala zaměstnání, ač neměla příslušné oprávnění a prokázala se při pobytové kontrole padělaným dokladem, čímž porušila ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) body 1 a 3 a písm. c) body 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Na základě těchto skutečností a závazného stanoviska Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (ev. č. x) o možném vycestování žalobkyně do země původu Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy uložilo žalobkyni správní vyhoštění a současně stanovilo dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 2 roky s přihlédnutím k maximální možné délce uložení na 5 let, výkonu zaměstnání bez povolení a vydanému trestnímu příkazu (pozn. soudu: nespecifikovaného soudu) ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 5 T 16/2018, kterým jí bylo uloženo vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let. 12. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný shledal žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 3. 2018 účelovou s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalobkyně pobývala na území České republiky od roku 2015, avšak o mezinárodní ochranu požádala až po svém zajištění policií, kdy se její vyhoštění stalo reálným, přičemž z její výpovědi nevyplývá, že by jí v podání žádosti něco bránilo, či že by jí nějaké skutečnosti před jejím zajištěním nebyly známy. Žalovaný zároveň shledal zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu v případě žalobkyně neúčinnými, neboť se žalobkyně dlouhodobě vyhýbala svým povinnostem spojenými s pobytem na území České republiky, pobývala zde bez cestovního dokladu a oprávnění k pobytu a prokazovala se padělanými doklady jako doklady vlastními. Žalovaný dále v případě žalobkyně neshledal, že by byla zranitelnou osobou, uvedl, že je dospělou a zdravou ženou, zajištění není nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života, a proto rozhodl o zajištění žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců. Dobu zajištění stanovil s ohledem na předpokládanou délku řízení o žádosti žalobkyně (90 dní), lhůtu k případnému podání žaloby a dobu potřebnou k doručování dokumentů celkem na 110 dnů. V rámci správního řízení o vyhoštění a o zajištění podle zákona o pobytu cizinců žalobkyně neuvedla žádný důvod, který by jí znemožňoval vycestovat z území ČR, naopak uvedla, že v případě návratu na Ukrajinu jí žádné nebezpečí nehrozí. 13. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“. 14. Krajský soud v Praze na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz. § 75 s. ř. s.). Soud v předmětné věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastnice řízení v zákonem stanovené lhůtě jednání soudu k projednání věci nenavrhla (§ 46a odst. 8 zákona o azylu). 15. Soud předně k námitce žalobkyně, že žalovaný nezvážil možnost uplatnění zvláštních opatření, konstatuje, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně uvedl, že jeho závěr o neúčinnosti zvláštních opatření je založen na tom, že žalobkyně prokazovala svou totožnost padělaným průkazem občana Polské republiky znějícím na jméno A. A. L., narozená x, nerespektovala právní pořádek Evropské unie a její jednání vykazovalo znaky účelovosti. Žalovaný dovodil, že cílem žalobkyně není získání ochrany před pronásledováním, nýbrž snaha vyhnout se zajištění a vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedisponuje žádným dokladem totožnosti, vědomě se prokazovala padělanými doklady a vystupovala jako A. A. L., narozená x, nerespektovala svou zákonnou povinnost vycestovat z území ČR, když jí zde skončil legální pobyt, dospěl žalovaný k závěru, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobkyně svědčí nejen její naprosté nerespektování právního řádu a povinností, které jí byly uloženy, ale také její zcela účelové jednání, protože udělení mezinárodní ochrany se začala domáhat teprve po svém zajištění., kdy se její vyhoštění stalo reálným. Soud se s úvahou i závěrem žalovaného o neúčinnosti uplatnění zvláštních opatření plně ztotožňuje a námitku nepovažuje za důvodnou. 16. Soud dále neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že žalovaný svou argumentaci o účelovosti její žádosti o mezinárodní ochranu založil čistě na skutečnosti, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně, přičemž podle Preambule návratové směrnice mají členské státy zohlednit i jiné skutečnosti, než je neoprávněný pobyt. Soud jednak konstatuje, že stěžejním důvodem pro závěr žalovaného o zajištění žalobkyně byl nikoli její nelegální pobyt na území České republiky, nýbrž podání žádosti o udělení mezinárodní ochranu až po zajištění policií za účelem vyhoštění, aniž by žalobkyni v podání žádosti dříve cokoliv bránilo. Žalovaný mimo to přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně prokazovala svou totožnost padělaným dokladem totožnosti. Argumentace žalobkyně Preambulí návratové směrnice tudíž není případná a námitka není důvodná. 17. Soud v souvislosti s argumentací žalobkyně, že žalovaný učinil závěr o účelovosti žádosti  pouze na základě informací, které si opatřil ze spisové složky Policie České republiky, konstatuje, že pokud žalobkyně neuvádí, jaká konkrétní skutková zjištění dle jejího názoru v úvahách žalovaného absentují, není taková námitka důvodná. Nadto soud zdůrazňuje, že pokud žalovaný, který je při rozhodování o zajištění cizince striktně limitován krátkou zákonnou lhůtou, vychází z dosavadních skutkových zjištění, byť jiného orgánu, není za předpokladu dostatečnosti těchto zjištění takový postup pochybením žalovaného, nýbrž naopak naplněním obecné zásady hospodárnosti řízení. Mimo jiné je v důsledku rychlého postupu žalovaného možné v relativně krátké době napadnou jeho rozhodnutí žalobou, a přezkoumat tak jeho postup soudem. Námitka žalobkyně tedy není důvodná. 18. Soud k námitce žalobkyně týkající se délky zajištění předně poznamenává, že pokud je účelem opatření podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajistit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, je z povahy věci zřejmé, že toto zajištění musí trvat po celou dobu řízení. Tomu rovněž odpovídá vymezení důvodů ukončení zajištění podle § 46a odst. 13 zákona o azylu. Žalovaný má obecně na rozhodnutí o žádosti lhůtu k rozhodnutí 6 měsíců, ale i jeho nejkratší lhůta činí 30 dní. Žalobu proti rozhodnutí ministerstva lze podat ve lhůtě 15 dní od doručení rozhodnutí a soud má na rozhodnutí věci 60 dní od bezvadného podání žaloby. I v případě nejkratší možné lhůty bez započtení dní nebytných na doručení písemností činí dohromady lhůta ke kompletnímu přezkumu žádosti o mezinárodní ochranu 105 dní. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí provedl obdobnou úvahu s tím, že očekává rozhodnutí ve věci do 90 dní, k těm připočetl lhůtu pro podání žaloby 15 dní a pro účely doručování započetl dobu 5 dní, kterou lze dle zkušeností soudu považovat za téměř podhodnocenou. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že odpovídající doba zajištění činí 110 dní. Jak soud výše ověřil, stanovil žalovaný lhůtu na základě zákonem stanovených lhůt zcela přiměřenou, přičemž svou úvahu pečlivě odůvodnil, a námitka žalobkyně proto není důvodná. 19. Soud na základě uvedených skutečností výrokem pod bodem I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 20. Soud dále výrokem pod bodem II. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Praha 15. května 2018       Olga Stránská v. r.  soudkyně