č. j. 44 A 48/2019- 22   ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce:   I. V., narozen X, státní příslušnost U. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované:  Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 7. 2019, č. j. CPR-22151-8/ČJ-2018-930310-V234, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 19. 7. 2019 se žalobce domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 6. 2018, č. j. KRPS-108168-23/ČJ-2018-010022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 6 měsíců, a doba k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. 2. Žalovaná napadené rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce dne 6. 4. 2018 prováděl na stavbě rodinného domu v obci H., ulice Z., pracovní činnost spočívající ve výkonu stavebních prací (nosil suť a stavební materiál), a to bez povolení k zaměstnání, které je podmínkou výkonu zaměstnání. Žalobce zároveň nepatřil do žádné z kategorií výjimek stanovených v § 98 nebo § 98a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Správní orgán I. stupně vycházel dle žalované z řádně zjištěného skutkového stavu a správně uzavřel, že žalobce naplnil důvody pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. K přiměřenosti vyhoštění a délce zákazu vstupu na území Evropské unie žalovaná uvedla, že se jeví jako přiměřené opatření. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 3. Žalobce v žalobě předně namítl, že byl porušen § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, zejména skutečnosti, které svědčí ve prospěch žalobce. Dále žalobce vyjádřil přesvědčení o tom, že správní orgán nesprávně vypořádal uplatněné odvolací námitky. A také namítl, že forma uloženého opatření i jeho délka jsou nepřiměřené. Žalobce spolupracoval se správními orgány. Žalovaná měla žalobci umožnit dobrovolné opuštění území České republiky. Správní vyhoštění působí žalobci stigma a budoucí problémy. Také délka uloženého správního vyhoštění je nepřiměřená okolnostem případu. Dále žalobce namítal, že neměl možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Podle žalobce nebyla žalovanou dostatečně posouzena ani přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Rozhodnutí je čistě formalistické, nepokrývá konkrétní situaci a jenom paušálně prochází jednotlivá zákonná hlediska. Žalobce také namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť absentuje zdůvodnění délky správního vyhoštění. Ačkoliv bylo vyhoštění uloženo při spodní hranici, stále se jedná o dlouhou dobu. Výměra není odůvodněna okolnostmi případu ani osobou žalobce a je v rozporu se správní praxí správního orgánu I. stupně. V posuzované věci šlo o pouhých několik dní údajně nelegální práce, žalobce je trestněprávně zachovalý, bez přestupků, a vždy disponoval řádným povolením k pobytu. Konečně žalobce namítal, že byla stanovena nedostatečná doba k vycestování, kterou žalovaná ani nezdůvodnila. Vyřizování záležitostí na území České republiky vyžaduje značnou dobu. Samo obstarání jízdenky je ve stanovené lhůtě obtížné a také není vůbec možné realizovat úkony nutné k opuštění České republiky. 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že správní orgán I. stupně řádně zjistil protiprávní jednání žalobce, které doložil spisovým materiálem a dostatečně odůvodnil. Odkázala na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 5. Krajský soud v Praze (dále jen „soud“) přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 6. Při jednání, které soud k projednání žaloby na žádost žalobce nařídil, setrval zástupce žalobce na svém procesním stanovisku. Žalovaná se z jednání předem řádně omluvila a odročení jednání nežádala, soud proto projednal věc v její nepřítomnosti. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 7. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 6. 4. 2018 byl žalobce v rámci pobytové kontroly kontrolován hlídkou cizinecké policie na pozemku u rozestavěného rodinného domu v obci H., ul. Z., při pracovní činnosti (žalobce nosil cihly a sutiny). Žalobce předložil platný biometrický cestovní doklad, na základě kterého může na území České republiky legálně pobývat, avšak tento doklad neobsahoval žádné neoprávnění k tomu, aby na území České republiky vykonával i práci. K výkonu pracovní činnosti žalobce nepředložil žádné povolení. Z důvodu podezření, že žalobce vykonával na území České republiky zaměstnání neoprávněně, byl zajištěn a ještě v týž den s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. 8. Při výslechu provedeném téhož dne žalobce uvedl, že do České republiky přijel dne 22. 2. 2018, aby si zde koupil auto a získal pracovní pobyt. V České republice chtěl pracovat pouze dva dny, tj. do dne následujícího poté, co byl zajištěn; pouze na tyto dva dny měl sjednanou práci. Následně chtěl odcestovat zpět na U. Na stavbě vykonával pomocné práce, odnášel materiál. Do práce nastoupil v den kontroly v 8:30 hodin. Nikde jinde na území České republiky nepracoval. Práci mu zprostředkoval U. jménem D. Na přesné částce odměny nebyli domluveni. Dostal zálohu 1 000 Kč. Docházku si nezapisoval, práci mu přidělil a kontroloval D. Neměl sepsanou žádnou smlouvu, ani vydané rozhodnutí Úřadu práce nebo živnostenský list. Žalobce si je vědom toho, že na území České republiky nemůže vykonávat práci bez příslušného povolení, avšak činil tak za účelem získání peněz pro rodinu. Do České republiky nebyl vyslán žádnou společností z Evropské unie a též že nikdy nepracoval v P. Nebyla mu známa žádná překážka nebo důvod, které by mu znemožňovaly vycestování z České republiky. Prostředky na vycestování měl. Vyhoštění pro něho nepředstavuje zásah do soukromého a rodinného života, k němuž uvedl, že je ženatý, má tři děti, které žijí s jeho manželkou na U. 9. Na základě dožádání Úřad práce České republiky dne 13. 4. 2018 správnímu orgánu I. stupně sdělil, že žalobce nemá vydáno povolení k zaměstnání. Součástí právního spisu je dále závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 13. 4. 2018, ze kterého plyne, že vycestování žalobce je možné. Podle Ministerstva vnitra na základě výpovědi žalobce a dalších v závazném stanovisku citovaných podkladů, nehrozí žalobci v jeho případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. L. oblast, odkud žalobce pochází a kde také žije jeho rodina, není v současnosti střety u. vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů zasažena. 10. Dne 18. 4. 2018 zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně vyjádření, ve kterém uvedl, že nevykonával práci, ale šlo o jednodenní brigádu, prováděná stavební činnost měla krátkodobý a jednorázový charakter. Dále uvedl, že se při návratu do země původu obává, že bude povolán do vnitrostátního ozbrojeného konfliktu na východě U. a v této souvislosti žádal přezkoumání závazného stanoviska vydaného Ministerstvem vnitra. Dále žádal správní orgán I. stupně, aby přihlédl k délce prokazatelné doby nelegálního výkonu práce, která trvala toliko jeden den, a uložil žalobci trest zákazu vstupu na území smluvních států při samé spodní hranici zákonné výměry.  11. Dne 30. 4. 2018 vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobce o tom, že ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci. Poučil ho o procesních právech podle § 36 správního řádu a o tom, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí může využít ve lhůtě 15 dnů od doručení vyrozumění. Na tuto výzvu žalobce nereagoval. 12. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 3. 6. 2018 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců; a stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 6 měsíců; a doba k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání dne 15. 6. 2018, které následně dne 11. 7. 2018 doplnil. 13. Žalovaná požádala Ministerstvo vnitra o přezkoumání závazného stanoviska ze dne 13. 4. 2018, které ministr vnitra svým závazným stanoviskem ze dne 15. 10. 2018 potvrdil. Uvedl, že L. oblast, ve které žalobce naposledy žil, je plně pod kontrolou centrální u. vlády, všední život probíhá v místě bydliště žalobce v mezích normálu, jsou zajištěny potřebné veřejné služby a také činnost státních orgánů. Dne 6. 5. 2019 byl žalobce vyrozuměn o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a byla mu poskytnuta lhůta 5 dnů pro vyjádření se k podkladům. Dne 16. 5. 2019 obdržela žalovaná informaci o právním zastoupení žalobce. Dne 17. 5. 2019 byl zmocněnec žalobce vyrozuměn o možnosti seznámit se v pracovní dny po předchozí domluvě se spisovým materiálem. Napadeným rozhodnutím ze dne 12. 7. 2019 žalovaná zamítla odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Posouzení žalobních bodů 14. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je‑li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání […].“ 15. Soud předně konstatuje, že žalobce vznesl poměrně obecnou námitku o porušení § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, k níž soud konstatuje, že žalovaná vycházela z celé řady podkladů, které jsou součástí správního spisu. Těmito podklady jsou zejména protokol o výslechu žalobce, závazná stanoviska Ministerstva vnitra a ministra vnitra (včetně zpráv o zemi původu), spisový materiál správního orgánu I. stupně a lustrace v informačních systémech. Podle soudu byl na základě těchto podkladů zjištěn stav věci dostatečně. Soud nesouhlasí s žalobcem, že o skutkovém stavu panovaly významné pochybnosti, ani že skutkový stav nebyl zjištěn v nezbytném rozsahu. Žalobce v námitce nijak nespecifikoval, v čem (jakém konkrétním skutkovém aspektu) spatřuje nedostatky zjištěného skutkového stavu, ani nezpochybňuje žádný z podkladů pro vydání rozhodnutí. Z obsahu spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobce, kterou by správní orgány opomenuly zohlednit, žalobce pak žádnou takovou konkrétní skutečnost ani neoznačil. 16. Dále žalobce (rovněž jen obecně) namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí u důvodu, že žalovaná nesprávně vypořádala uplatněné odvolací námitky. Žalobce však nespecifikoval jedinou odvolací námitku, která měla být nesprávně vypořádána, a též neuvedl žádné argumenty, ze kterých by toto nesprávné vypořádání odvolacích námitek vyplynulo. V tomto ohledu soud uvádí, že v postupu žalované nezákonnost spočívající v nesprávném vypořádání odvolacích námitek neshledal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 – 41). Tyto námitky nejsou důvodné. 17. Žalobce dále namítal, že uložení správního vyhoštění je nepřiměřeným opatřením. K tomu soud uvádí, že § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro správní uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, bod 45). V této souvislosti tedy není relevantní, zda žalobce se správními orgány spolupracoval, či zda nebude moci cestovat a ulpí na něm (blíže nespecifikované) stigma, nebo mu vyhoštění přinese (opět nespecifikované) budoucí problémy. Žalobce vykonával na území České republiky pracovní činnost, ač k tomu neměl příslušné oprávnění, čímž naplnil podmínky pro uložení správního vyhoštění. Žalobní bod je proto nedůvodný. 18. Žalobce také namítal, že se nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Soud se však s touto námitkou neztotožnil. Žalobce měl možnost se k těmto skutečnostem vyjádřit v rámci výslechu dne 6. 4. 2018, což také učinil. A dále jak před vydáním prvostupňového, tak napadeného rozhodnutí byl řádně poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Ostatně před vydáním prvostupňového rozhodnutí žalobce správnímu orgánu I. stupně své vyjádření k věci zaslal. Námitka je proto nedůvodná. 19. Dále žalobce namítal, že žalovaná nedostatečně posoudila nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Ani této námitce nemůže soud přisvědčit. Správní orgány své povinnosti beze zbytku dostály a zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, což ostatně připouští i sám žalobce – má jen za to, že je posoudily mechanicky, nezohlednily individuální rozměr případu. S tímto tvrzení však soud nesouhlasí. Správní orgán I. stupně i žalovaná ve svých rozhodnutích (srov. zejm. str. 6 a 7 prvostupňového rozhodnutí a str. 6 napadeného rozhodnutí) poukázaly na řadu konkrétních okolností (zejména těch, které sám žalobce uvedl při svém výslechu), z nichž plyne, že do soukromého a rodinného života žalobce nebude nepřiměřeně zasaženo. Zhodnotily, že žalobce nemá oprávnění k zaměstnání na území České republiky a nemohl by zde pracovat a živit se, zároveň není na území České republiky žádná osoba, ke které by ho pojila vyživovací povinnost, naopak, jeho rodina žije na U. Dále správní orgán I. stupně přihlédl k tomu, že si žalobce nevytvořil takový stupeň integrace do společnosti, na jehož základě by nebylo vyhoštění žalobce možné. Skutečnost, že žalobce má na U. zázemí, nebyla jedinou, kterou správní orgány vzaly v potaz. Tyto ani ostatní v žalobě uváděné skutečnosti žalobce přitom nijak nezpochybňuje, pouze vyjadřuje obecný nesouhlas s posouzením otázky přiměřenosti. 20. Dále žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť chybí odůvodnění doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. K tomu soud uvádí, že stanovení doby zákazu vstupu je výsledkem správního uvážení, které podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Soud tedy pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (srov. bod 46 shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 289/2017). V dané věci správní orgán I. stupně na str. 7 svého rozhodnutí uvedl, k jakým faktorům při stanovení doby přihlédl – konkrétně přihlédl k charakteru protiprávního jednání a porovnal ho s veřejným zájmem a s přiměřeností délky stanoveného vyhoštění a zhodnotil, že je stanovená délka přiměřená. Žalovaná se pak se stanovenou dobou zákazu vstupu na území členských států Evropské unie uloženou správním orgánem I. stupně ztotožnila a považovala ji za uloženou v souladu se zákonem. Uložením správního vyhoštění a doby zákazu vstupu na území členských států Evropské unie na 6 měsíců se správní orgány ani nikterak neodchýlily od správní praxe, nad to je uložená doba při samé spodní hranici možné výměry. 21. Je sice pravda, že bylo prokázáno, že byl žalobce na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání toliko jeden den, ovšem délka doby zaměstnání bez řádného povolení byla zohledněna právě při stanovení doby zákazu vstupu na území členských státu Evropské unie. Taktéž byla zohledněna i skutečnost, že žalobce je trestněprávně zachovalý. Obě skutečnosti se promítly do stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie, která byla stanovena při samé spodní hranici zákonného rozmezí. Délka vyhoštění se tak nejeví jako nepřiměřená ani s ohledem na další žalobcem uváděné okolnosti. Neposkytl-li by žalobce součinnost, byl by na místě naopak přísnější postih. Soud má tedy za to, že správní orgány délku vyhoštění řádně zdůvodnily a nedopustily se excesu. Námitka je proto nedůvodná. 22. Konečně žalobce namítal nedostatečnost odůvodnění délky doby k vycestování. Ani této námitce nelze dát za pravdu. Z prvostupňového rozhodnutí plyne (viz str. 7), že patnáctidenní doba k vycestování byla stanovena s ohledem na to, že žalobce disponuje platným cestovním dokladem, přebírá poštu a ve vycestování mu nebrání žádné překážky. Žalobce pak v podaném odvolání dobu stanovenou k vycestování z území nijak nezpochybnil, proto nelze klást žalované k tíži, že podrobně dále neuvedla další důvody a argumenty pro stanovení uvedené doby. Soudu se patnáctidenní doba k zajištění cesty na U. jeví jako dostatečná, zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalobce v řízení uvedl, že disponuje potřebnými finančními prostředky i platným cestovním dokladem. Žalobce ostatně v žalobě nijak nekonkretizuje, jaké další záležitosti potřeboval na území České republiky zařídit; toliko obecně tvrdí, že musel vypořádat ukončení „ostatních právních vztahů“. K tomu soud uvádí, že doba byla stanovena v souladu s § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Při výslechu žalobce neuvedl žádné překážky, které by mu ve vycestování bránily, ani že by v České republice měl pohledávky či dluhy. Žalobní bod je proto nedůvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 23. S ohledem na shora uvedené závěry soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., z něhož plyne, že právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem má účastník, který byl ve věci plně úspěšný. Žalobce nebyl ve věci ani z části úspěšný, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Žalovaná byla sice plně úspěšnou, žádné náklady jí však v řízení před soudem nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly a přiznání jejich náhrady ani nepožadovala. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 5. září 2019 Mgr. Jitka Zavřelová, v. r. soudkyně   Shodu s prvopisem potvrzuje: A. A.