ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zaplacení částky 14 400 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č.j. 110 C 18/2020-54 ze dne 21. srpna 2020, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích III. a IV. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 21. 8. 2020 č.j. 110 C 18/2020-54 zastavil řízení o zaplacení částky ve výši 1 200 Kč (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 1 200 Kč (výrok II). Žalobu o zaplacení částky ve výši 12 000 Kč zamítl (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 5 230,38 Kč k rukám právního zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta (výrok IV). Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že soud I. stupně z provedeného dokazování zjistil, že žalobce poskytoval žalované právní služby v letech 2009 až 2012, a to na základě mandátních smluv ze dne 30. 12. 2008, 4. 1. 2010, 29. 12. 2010 a 19. 1. 2012. Žalobce zastupoval žalovanou v souvislosti s převzetím zastoupení a zasláním výzvy třem dlužníkům žalované (body 2, 6 a 9 žaloby ve věci vedené u soudu I. stupně pod sp. zn. 13 C 115/2016 a vyúčtované fakturou č. [číslo]), které byly žalobcem realizovány v letech 2009 a 2010. Žalobce dále zastupoval žalovanou v nalézacích a následných exekučních řízeních vedených s celkem osmi dlužníky žalované, kdy ve věci pod bodem 1 (případ [příjmení]) bylo nalézací řízení zahájeno v roce 2009 a exekuční řízení v roce 2010, ve věci pod bodem 3 (případ [příjmení]) bylo nalézací řízení zahájeno v roce 2009 a exekuční řízení v roce 2010, ve věci pod bodem 4 (případ [příjmení]) bylo nalézací řízení zahájeno v roce 2009 a exekuční v roce 2010, ve věci pod bodem 5 (případ [příjmení]) bylo nalézací řízení zahájeno v roce 2009 a exekuční řízení v roce 2011, ve věci pod bodem 7 (případ [právnická osoba]) a pod bodem 8 (případ [příjmení]) bylo nalézací i exekuční řízení zahájeno vždy v roce 2010, ve věci pod bodem 10 (případ [příjmení]) bylo nalézací řízení zahájeno v roce 2010 a exekuční řízení v roce 2012 a ve věci pod bodem 11 (případ [jméno] [iniciály]) bylo nalézací řízení zahájeno v roce 2011 a exekuční řízení v roce 2012. Žalobce v této souvislosti vystavil žalované dne 7. 5. 2016 zálohovou fakturu č. [číslo] na zaplacení jeho odměny jako advokáta. Podle mandátních smluv uzavřených na roky 2009 a 2010 bylo vyplacení odměny žalobci vázáno v případě přísudků na zaplacení pohledávek dlužníků žalované a podle mandátních smluv uzavřených na roky 2011 a 2012 nastala splatnost odměny nejpozději 15. dnem po ukončení spolupráce účastníků smlouvy bez dalšího. Mandátní vztah účastníků byl ukončen výpovědí ze dne 22. 4. 2016. 2. Po právní stránce, vzhledem k tomu, že se mezi účastníky jedná o vztah z mandátních smluv z roku 2009 až 2012, tedy ze smluv před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, posoudil soud I. stupně věc ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“). Pokud jde nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky, žalobce uplatnil svůj nárok na zaplacení částky 95 305 Kč fakturou a zálohovou fakturou v roce 2016, proto na daný případ aplikoval nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Uzavřel, že mezi účastníky byly počínaje dnem 30. 12. 2008 postupně uzavřeny čtyři na sebe navazující mandátní smlouvy, na základě nichž žalobce poskytoval žalované právní pomoc ve smyslu zákona o advokacii, a to v rozsahu mandátních smluv, a za tuto činnost mu náležela paušální odměna. Dále žalobci podle všech výše uvedených mandátních smluv náležela odměna představující náhrady za zastupování žalované žalobcem v úspěšných soudních a správních řízeních (tzv. přísudky), které mohl žalobce vyúčtovat žalované až poté, co dlužníci tyto přísudky žalované zaplatili. V mandátní smlouvách účinných pro roky 2011 a 2012 však bylo navíc v článku III. sjednáno, že v případě, že strany ukončí spolupráci, je odměna žalobce v rozsahu přísudků splatná nejpozději 15. dne po ukončení spolupráce účastníků, a to bez ohledu na přijatá plnění žalovanou ze strany jejích dlužníků. Tyto mandátní smlouvy proto počítaly s tím, že žalobci v okamžiku ukončení vzájemné spolupráce vzniká nárok na vyplacení přísudků, jejichž splatnost nastala 15. dnem ode dne ukončení zastoupení. V řízení bylo prokázáno, že v předmětné věci vychází nárok žalobce na zaplacení pohledávky ve výši 95 305 Kč ze tří právních titulů. Nároky pod bodem 2,6 a 9 žaloby ze dne 24. 5. 2016 představují odměnu žalobce za převzetí věci a zaslání upomínek dlužníkům žalované a tyto úkony nepokrývá žádná z mandátních smluv. Proto ohledně těchto nároků již nastala jejich splatnost a žalovaná je v tomto směru v prodlení s jejich zaplacením. Dále se nároky žalobce opírají o mandátní smlouvy účinné pro roky 2009 a 2010, a to konkrétně pod body 1, 3 a 4 výše uvedené žaloby ze dne 24. 5. 2016, kdy v nalézacích řízeních žalobce převzal zastoupení žalované v roce 2009 a v případě exekučních řízení žalobce převzal zastoupení žalované v roce 2010; dále pod bodem 5, kde žalobce převzal zastoupení v případě nalézacího řízení v roce 2009 a v případě exekučního řízení v roce 2011; dále pod bodem 7 a 8, kde žalobce převzal zastoupení v nalézacím i exekučním řízení v roce 2010 a pod bodem 10, kde žalobce převzal zastoupení v případě nalézacího řízení v roce 2010. V těchto případech nárok žalobce na zaplacení přísudku dosud není splatný, neboť je vázán na to, kdy budou žalované zaplaceny přísudky jejími dlužníky. V této části nároku tak žalovaná doposud není v prodlení. Poslední okruh nároků vyplývá z mandátních smluv uzavřených na roky 2011 a 2012, přičemž se týkají položky 5, v němž žalobce převzal v exekučním řízení zastoupení v roce 2011, dále položky 10, v němž žalobce převzal zastoupení žalované v exekučním řízení v roce 2012 a položky 11, v něm žalobce převzal zastoupení žalované v nalézacím řízení v roce 2011 a v exekučním řízení v roce 2012. V tomto případě nastala splatnost nároků žalobce 15. dnem po ukončení spolupráce účastníků, a to bez ohledu na přijatá plnění žalovanou ze strany jejích dlužníků. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná byla v prodlení s částí nároků žalobce na jejich zaplacení a tedy žalobci vznikl nárok na zaplacení paušálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 3. Přestože se žalobce domáhal zaplacení původně 14 paušálních náhrad po 1 200 Kč, a po částečné platbě žalované pak 13 těchto paušálních náhrad, má soud I. stupně za to, že žalobce tyto nároky uplatnil v rámci jedné faktury, a jedná se tak o jedinou pohledávku, sestávající z více položek, splatných jednorázově. Protože žalobce uplatnil svůj nárok na zaplacení pohledávky 95 305 Kč jednak fakturou [číslo] jednak zálohovou fakturu [číslo], tedy dvakrát, dospěl soud k závěru, že žalobce má nárok na zaplacení dvou nákladů spojených s uplatněním pohledávky vždy po 1 200 Kč podle § 3 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila žalobci po podání žaloby částku 1 200 Kč, a v tomto z rozsahu bylo řízení zastaveno, dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce má nárok na zaplacení ještě dalších 1 200 Kč. Proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 200 Kč (když řízení ohledně částky 1 200 Kč zastavil pro zpětvzetí v tomto rozsahu z důvodu zaplacení žalovanou). O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci pouze částečný úspěch, a rovněž i s ohledem na ust. § 146 odst. 2, 2. věta o.s.ř., když žaloba byla co do částky 1 200 Kč vzata zpět pro chování žalované, která tuto částku zaplatila jistinu až po podání žaloby. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, a to proti jeho výrokům III a IV. V odvolání namítal, že písemné vyhotovení rozsudku nerespektuje důsledně zásady zakotvené v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. V jeho odůvodnění je postrádán stručný a jasný výklad o tom, o které důkazy soud opírá svá skutková zjištění, o jaký rozsah a jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení § 132 a násl. citovaného předpisu i hodnotil. Soud I. stupně se poměrně podrobně zaobírá jednotlivými mandátními smlouvami zejména z hlediska splatnosti odměny. Nepovšiml si důležité skutečnosti, a to že strany sporu využily v minulosti ustanovení čl. III. mandátních smluv k odchylné dohodě o odměňování žalobce v úspěšných sporných řízeních staršího data, a to bez vazby na zaplacení pohledávek s příslušenstvím jejími dlužníky. Tuto praxi žalovaná lživě popírá. Soud I. stupně nevzal primárně v potaz dohodu o odměňování za zastupování žalované v nalézacích řízeních mající odraz v každé procesní plné moci. Žalující advokát, jehož předmětem podnikatelské činnosti je právě výkon advokacie, nemůže po řádném provedení požadované činnosti, která možná ještě nepřinesla očekávaný výsledek, být zbaven práva na odměnu za právní služby do doby ukončení zastupování. Tato zásada je umocněna skutečností, že k ukončení právního zastoupení došlo z důvodů na straně žalované. Nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky (dále jen paušál) podmíněný prodlením dlužníka je zakotven v ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku jako výsledek implementace Směrnice EP a Rady 2011 k datu 1. 7. 2013 a nelze jej hledat v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ze dne 16. 10. 2013. Žalobce je toho názoru, že domáhal-li se v řízení umírněně pouze 14 paušálních náhrad, nikoli 19, ačkoli obsahují položky, na které má advokát nárok v každém případě z důvodů již uvedených, choval se plně v souladu s právní úpravou. Řídícím vodítkem pro individualizaci té které pohledávky byla procesní plná moc. Způsob, jakým je soudy v rámci Středočeského kraje povětšině o paušálech rozhodováno, bezdůvodně zvýrazňuje asymetrii v postavení dlužníků a věřitelů. Žalobce nesouhlasil ani s výší přiznaných nákladů řízení. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 12 000 Kč a přiznal mu rovněž plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná se k podanému odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že odvolatelem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Odvolací soud na rozdíl od žalobce neshledává rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelným. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně obsahuje všechny náležitosti podle ustanovení § 157 občanského soudního řádu. Soud I. stupně v něm zcela jasně uvedl, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odůvodnění rozsudku je podrobné, jasné a srozumitelné. 8. Odvolací soud rovněž shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. Základní skutková zjištění soudu I. stupně jsou stručně shrnuta shora. 9. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1.1.2014 (dále jen nový občanský zákoník) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. 10. Vzhledem k tomu, že se mezi účastníky jedná o vztah z mandátních smluv z roku 2009 až 2012, tedy ze smluv před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, posoudil soud I. stupně správně vztah mezi účastníky podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“). Pokud jde nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky, žalobce uplatnil svůj nárok na zaplacení částky 95 305 Kč fakturou a zálohovou fakturou v roce 2016, proto tuto otázku posoudil soud I. stupně správně podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 11. Podle ustanovení § 340 odst. 1 obchodního zákoníku dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. 12. Podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády. 13. Podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč, šlo-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli. 14. Výše uvedené ustanovení bylo implementací do českého právního řádu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011 ze dne 16.2.2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen„ Směrnice 2011“), a to konkrétně článku 6, bod 1. Směrnice, podle něhož„ členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 nebo 4 zaplacen úrok z prodlení, má věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 EUR. Podle bodu 2 téhož článku členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.“ Z článku 3, bod 3 Směrnice pak vyplývá, že„ pokud jsou splněny podmínky stanovené v odstavci 1, členské státy zajistí, že: a) věřitel má nárok na úrok z prodlení ode dne, který následuje po dni splatnosti nebo po dni uplynutí lhůty splatnosti, které jsou stanoveny ve smlouvě; b) jestliže den ani lhůta splatnosti nejsou ve smlouvě stanoveny, má věřitel nárok na úrok z prodlení po uplynutí jakékoli z těchto lhůt: i) 30 kalendářních dnů po dni, kdy dlužník obdrží fakturu nebo jiný rovnocenný dokument vyzývající k provedení platby.“ 15. Odvolací soud zdůrazňuje, že předmětem žaloby v projednávané věci je právě náhrada nákladů spojených s vymáháním pohledávky, nikoliv zaplacení pohledávky samotné. 16. Je pravdou, že kromě úroků z prodlení má věřitel v případě pozdního plnění dlužníka nárok na zaplacení nákladů spojených s vymáháním pohledávky v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., které upravuje kromě problematiky úroku z prodlení rovněž otázku nákladů spojených s uplatněním pohledávky, čímž reaguje na implementaci směrnice 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích do nového občanského zákoníku, jak je uvedeno shora. Pokud jde o vzájemný závazek podnikatelů nebo případ, kdy je obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle jiného zákona povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, má činit minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1200 Kč. 17. Pro přiznání práva na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky není třeba předžalobní výzvy. Takto nahrazované náklady budou představovat zejména interní výdaje věřitele, které vznikají při kontrole dodržování smluvních závazků, např. náklady na vedení evidence pohledávek nebo náklady související s telefonickou, či písemnou urgencí dlužníka věřitelem. Je třeba zkoumat, zda ke každé jednotlivé splatné pohledávce bez dalšího přísluší náklady ve smyslu nařízení č. 351/2013 Sb. 18. V daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že mezi žalobcem a žalovanou existoval dlouhodobý závazkový vztah na základě mandátních smluv s pevně stanovenými platebními povinnostmi. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě jejích splatných (podle názoru žalobce) pohledávek ve výši 95 305 Kč jednak fakturou číslo [číslo] a jednak zálohovou fakturu [číslo]. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně ohledně splatnosti jednotlivých pohledávek a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v této části. V řízení tak byla prokázána minimálně splatnost části pohledávek, k jejichž zaplacení vyzýval žalobce žalovanou formou citovaných faktur. Tyto pohledávky se staly v podstatě jednou společnou pohledávkou, kterou také žalobce uplatnil jednou (resp. dvěma) vystavenou fakturou zaslanou žalované. Dle odvolacího soudu je namístě přiznat nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky najednou za všechny tyto pohledávky, které byly vyúčtovány žalobcem společně, nikoliv za každou z nich jednotlivě. Takový výklad by i s ohledem na okolnosti projednávaného případu neodpovídal účelu shora citovaného vládního nařízení ani smyslu přijaté evropské směrnice. Pokud by tyto pohledávky byly uplatněny každá samostatně, je otázkou, zda s tím spojené vynaložené náklady by bylo možné posoudit jako účelně vynaložené náklady. Obdobná problematika je řešena v rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově 130C 56/2018 (Rc), ve kterém byly rovněž přiznány náklady na vymáhání několika pohledávek pouze jedenkrát. 19. S ohledem na to, že dílčí pohledávky uvedené v citovaných fakturách byly shrnuty pod jednu pohledávku (a jako takové také žalobcem vůči žalované uplatněny) a minimálně část z nich byla po lhůtě splatnosti, je již nadbytečné zabývat se odvolacími námitkami ohledně splatnosti dalších částí pohledávky, které soud I. stupně dosud neshledal splatnými (pohledávky z mandátních smluv z let 2009 2010). 20. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku III jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil. 21. Jako věcně správný byl potvrzen i závislý výrok IV o náhradě nákladů řízení, když ani zde odvolací soud neshledal pochybení. Právní zástupce žalované uskutečnil skutečně 3 úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení (v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nesprávně uvedeno převzetí a příprava žaloby) podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, podání odporu spojené s právním rozborem věci podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a účast na jednání před soudem I. stupně podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Správně tudíž byla soudem I. stupně přiznána náhrada ta právní zastoupení za 3 úkony právní služby. Ve zbývající části soudem I. stupně přiznané náklady řízení nebyly odvoláním žalobce napadeny. 22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 a § 142 odst. 1, když jejich náhrada by náležela v odvolacím řízení úspěšné žalované. Té však podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku nelze podat dovolání. Praha 21. prosince 2020 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu