USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Václava Nekoly a JUDr. Evy Kratzerové ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] bytem [adresa] proti povinné: [osobní údaje povinné] trvale bytem [adresa], [příjmení], Španělsko, zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o návrhu povinného na zastavení exekuce o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 4. 2021, č. j. 14 EXE 681/2018 – 59 takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud I. stupně“) usnesením ze dne 30. 4. 2021, č. j. 14 EXE 681/2018 – 59, rozhodl, že se zastavuje exekuce vedená u Okresního soudu v Berouně sp. zn. 14 EXE 681/2018 (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a nepřiznal soudní exekutorce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Praha 4, právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.). 2. Soud I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že rozhodnutí, jehož nuceného uskutečnění se oprávněná domáhá, musí být vykonatelné již v době, kdy je exekuční řízení zahájeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3064/2007, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3505/2009, či ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3846/2013). Formální vykonatelnost rozhodnutí je zásadně vázána na řádné doručení rozhodnutí povinnému; proto právě k této okolnosti se soustředí pozornost soudu, který je - zejména k námitce povinného - povinen prověřit, zda potvrzení o vykonatelnosti je věcně správné, resp. zda podkladové rozhodnutí je skutečně vykonatelné. Po prostudování obsahu celého nalézacího spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 28 C 140/2009, soud I. stupně vytkl nalézacímu soudu, že je na originále rozsudku ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 C 140/2009-104, stále vyznačena původní právní moc s datem 1. 12. 2010 a vykonatelností dnem 7. 12. 2010, aniž by byla uvedeným soudem posléze zjednána náprava a vyznačena nová doložka s opravenými daty. Na připojeném písemném vyhotovení exekučního titulu je datum právní moci vyznačeno tak, že oba výroky rozsudku nabyly právní moci dne 24. 1. 2018 ve spojení s usnesením OS Praha 1 č. j. 28 C 140/2009-254 a jsou vykonatelné dne 30. 1. 2018. Ovšem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 28 C 140/2009-254 ze dne 4. 1. 2018, jímž bylo rozhodováno o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ ZSP“), má ve svém záhlaví hned několik zjevných nesprávností, které zapříčinily doručení chybnému zástupci žalovaného (povinného) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jenž je uveden v záhlaví usnesení jako obecný zmocněnec žalovaného. U žalobkyně (oprávněné) je pak jako její zástupkyně uvedena advokátka [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která však v té době na základě procesní plné moci (z června 2017) převzala právní zastoupení žalovaného (nikoliv žalobkyně), a tedy toto usnesení dle ustanovení § 50b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), mělo být doručeno této zmocněnkyni žalovaného (§ 25 o.s.ř.). Pokud však nalézací soud usnesení o zastavení odvolacího řízení ze dne 4. 1. 2018, které pro vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na exekučním titulu s ním tvoří jednotu, zaslal jen zástupci žalovaného pro doručování písemností [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je ve své podstatě jen určením adresy k doručování žalovanému v České republice, kdy se původně žalovanému nedařilo doručovat na adresy v cizině, tak opětovně pochybil. V soudní praxi není pochyb o tom, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení (a advokátu lze ve smyslu § 25 odst. 1 věty druhé o.s.ř. udělit jen procesní plnou moc), doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci (§ 50b odst. 1, 2 o.s.ř.), který má povinnost je zastoupenému předat. Pokud tak nedošlo k doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2018, č. j. 28 C 140/2009-254, správnému zmocněnci žalovaného, tedy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jde o doručení bez právních následků a řízení tudíž bylo postiženou vadou, která vyvolala nemožnost nabytí právní moci a vykonatelnosti předmětného usnesení a tím i samotného exekučního titulu. Tato skutečnost je způsobena právě suspenzivním účinkem podaného odvolání dle § 206 odst. 1 o.s.ř., i když z něho nakonec nebyl žalovaným zaplacen soudní poplatek. Soud I. stupně si je vědom, že částí soudní praxe je zastáván názor, že k odložení data právní moci prvostupňového rozhodnutí dochází pouze tehdy, pokud je rozhodnutí soudu prvého stupně odvolacím soudem přezkoumáváno věcně. Pokud je však např. odvolací řízení zastaveno, či odvolání odmítnuto, nastává právní moc napadaného rozhodnutí, jakoby odvolání vůbec podáno nebylo. Soud I. stupně se však přiklání k prvně uvedenému právnímu názoru a z hlediska praxe je zřejmé, že argumenty o prodlužování odvolacího řízení jsou bez judikatury víceméně liché. Pokud byla právní moc samotného exekučního titulu vázána na řádném doručení citovaného usnesení téhož soudu o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, pak k naplnění znaku formální vykonatelnosti těchto rozhodnutí nedošlo a za této situace exekučnímu soudu nezbývá nic jiného, než exekuci zastavit, neboť předložený exekuční titul nebyl povinnému řádně doručen a v důsledku toho nenabyl právní moci a není ani vykonatelný. 3. Ve světle výše uvedeného zastavovacího důvodu podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. se soud I. stupně námitkou nedostatku pravomoci českých soudů k vedení exekuce zabýval již jen okrajově, když předmětnou výtku pokládá za zcela obstrukční. Na úvod je třeba připomenout, že jak v samotném nalézacím řízení, tak i v předchozím exekučním řízení byl nedostatek pravomoci českých soudů řešen, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 8. 2007, č. j. 7 C 49/2007-28, kdy tato námitka žalovaného byla shledána nedůvodnou, a v odvolacím řízení proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 EXE 2151/2014-56, se na tuto otázkou zaměřil i Krajský soud v Praze. Ten ve svém rozhodnutí ze dne 14. 6. 2016 poukázal na to, že výlučná příslušnost českého soudu, a tedy i jeho pravomoc, v exekučním řízení vedeném proti povinnému, který je státním občanem jiného členského státu Evropské unie, se řídí článkem 22 odst. 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Bez ohledu na bydliště či sídlo účastníků řízení mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí (exekuce), soudy členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí (exekuce) byl nebo má být proveden. Povinný je nadále státním občanem Německa s tvrzeným faktickým bydlištěm ve Španělsku a sídlem podnikání registrovaným v živnostenském rejstříku v České republice pod identifikačním [číslo] ode dne 5. 2. 2014 na adrese [adresa]. Výlučná příslušnost českého soudu, a tedy i jeho pravomoc, v exekučním řízení vedeném proti povinnému, který je státním občanem jiného členského státu Evropské unie, se řídí článkem 24 odst. 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). Bez ohledu na bydliště či sídlo účastníků řízení mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí (exekuce), soudy členského státu, v němž byl nebo má být výkon rozhodnutí proveden. Výrazem„ má být proveden“ se zabýval podrobně Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Nd 55/2006, za účinnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které bylo zrušeno ke dni 10. 1. 2015, jeho článek 22 odst. 5 se však shoduje se současným zněním článku 24 odst. 5 nařízení Brusel I bis, a proto jsou právní závěry dřívější judikatury pro projednávanou věc stále aplikovatelné. Povinný je stále zapsán v živnostenském rejstříku jako podnikatel se sídlem na území ČR, čímž je dle § 45 odst. 2 exekučního řádu založena místní příslušnost zdejšího exekučního soudu. Je třeba vycházet ze specifika exekučního řízení, kdy teprve v rámci nařízené exekuce exekutor dohledává majetek povinného a zjišťuje jeho skutečné bydliště či místo pobytu. 4. O nákladech řízení účastníků a nákladech exekuce rozhodoval soud I. stupně podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen“ exekuční řád“). Nelze přičítat k tíži oprávněné chybné vyznačení doložky právní moci a rozhodovat tedy podle § 142 odst. 1 o.s.ř. pouze s přihlédnutím k úspěchu ve věci (srov. např. rozhodnutí ÚS ČR ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2696/08). Je však třeba odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 218/12. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že nelze dovodit zavinění na zastavení exekuce na straně žádného z účastníků řízení, když v době podání exekučního návrhu disponovala oprávněná exekučním titulem s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti, a tedy neměla žádnou možnost se dozvědět, že exekuční titul opětovně vykonatelný není. Na nesprávném postupu při doručování exekučního titulu se nepodílel žádný z účastníků a žádnému z nich proto není možno vytýkat, že zavinil zastavení exekuce. V zájmu zachování zásady rovnosti práv účastníků tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že shora popsaná specifická situace má jediné„ spravedlivé" řešení, tj. že povinnost k náhradě nákladů řízení nebude uložena žádnému z účastníků (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2218/10). S ohledem na důvod zastavení exekuce pak soud I. stupně rozhodoval obdobně i v případě náhrady nákladů exekuce pověřené soudní exekutorky. S ohledem na absenci zavinění (argumentace viz výše) dospěl soud I. stupně k závěru, že nelze žádnému z účastníků uložit povinnost úhrady nákladů exekuce a soudní exekutorka je navíc sdělením ze dne 7. 4. 2021 ani nepožaduje. Exekutorka však ve svém podání rovněž uvedla, že dosud byla na exekuci vymožena částka 20 109 Kč, ale vzhledem ke skutečnosti, že odpadl právní důvod ponechání si vymoženého plnění, budou tyto prostředky vráceny následně povinnému. 5. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání oprávněná, a to podle § 205 odst. 2. písm. e) a g) o.s.ř. Namítala, že nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, když z provedeného dokazování, zejména ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 28 C 140/2009, plyne, že exekuční titul, rozsudek pro zmeškání ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 C 140/2009-104, byl povinnému doručen. Taktéž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 4. 1. 2018, č. j. 28 C 140/2009-254, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, bylo povinnému řádně doručeno, když toto usnesení bylo doručeno zástupci povinného pro doručování, a to [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Oprávněná tak je přesvědčena o tom, že exekuční titul nabyl právní moci a stal se poté vykonatelným. Soud I. stupně pak nesprávně právně posoudil příslušné ustanovení o doručování, neboť vyšel ze závěru, že nebylo předmětné usnesení řádně doručeno, když nebylo také doručeno právnímu zástupci povinného. Povinný se splnění povinností stanovených mu exekučním titulem opakovaně vyhýbá s tím, že často mění adresy svého pobytu, a to po celé EU. Na španělské adrese uvedené v napadeném rozhodnutí a v návrhu povinného na zastavení exekuce se povinný nezdržuje, což oprávněná zjistila osobně z místního šetření přímo na této španělské adrese. Sousedé povinného na této adrese nikdy neviděli a neznají ho. Dle španělského katastru nemovitostí není nemovitost na uvedené španělské adrese ve vlastnictví povinného, na dané adrese si povinný ani nepřebírá poštu. Usnesení o zahájení exekuce tak bylo povinnému nakonec exekutorem doručeno na adrese jeho skutečného bydliště, a to na adrese [adresa], kde je pravidelně a hojně vídán. Tuto adresu povinný rovněž uvádí jako adresu svého sídla v živnostenském rejstříku. S ohledem na výše uvedené oprávněná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá. 6. Povinný se k tomuto odvolání nevyjádřil. 7. Odvolací soud se nejprve (nikoliv okrajově, jak uvedl soud I. stupně, když jde o jednu z podmínek řízení) zaměřil na zjištění, zda soud I. stupně v projednávané věci posoudil správně otázku pravomoci soudů České republiky, neboť povinný je občanem Spolkové republiky Německo a uvádí adresu pobytu ve Španělské království. Jak správně uvedl soud I. stupně, výlučná příslušnost českého soudu, a tedy i jeho pravomoc, v exekučním řízení vedeném k návrhu oprávněné vůči povinnému s občanstvím a bydlištěm na území jiného členského státu Evropské unie, se řídí články 24 odst. 5 a 63 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění). Bez ohledu na bydliště či sídlo účastníků řízení mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí (exekuce), soudy členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí (exekuce) byl nebo má být proveden. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Nd 57/2006, použitelného i na danou věc, se výrazem„ má být proveden“ rozumí místo skutečného výkonu rozhodnutí (exekuce) s tím, že výkon má být proveden tam, kde je s ohledem na konkrétní okolnosti reálné dosáhnout účelu výkonu (tj. požadované plnění skutečně vymoci), tedy kde povinný má postižitelný majetek, z něhož může být uspokojena pohledávka oprávněného. Povinný je občanem Spolkové republiky Německo, který má sídlo podnikání dle živnostenského rejstříku od roku 2014 doposud na území České republiky, konkrétně pod [IČO], na adrese [adresa]. Povinný dále na území České republiky pobírá starobní důchod. Je proto reálný předpoklad, že v exekuci zde vedené lze postihnout jeho majetek. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu, a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 254 odst. 8 o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu) dospěl k níže uvedeným závěrům. 9. Z obsahu předloženého exekučního spisu sp. zn. 14 EXE 681/2018 a spisu soudního exekutora sp. zn. 115 EX 171/18 odvolací soud zjistil, že Okresní soud v Berouně dne 24. 4. 2018 pod č. j. 14 EXE 681/2011-11 pověřil soudní exekutorku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Praha 4, vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 C 140/209-104. Rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 C 140/2009-104, bylo povinnému jako žalovanému uloženo zaplatit oprávněné jako žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 24 285 000 Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení ročně z částky 23 285 000 Kč od 31. 10. 2004 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně pak náklady řízení ve výši 1 238 444 Kč. Dle doložky na předloženém exekučním titulu toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 1. 2018 a vykonatelnosti dne 30. 1. 2018. 10. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 28 C 140/2009, ve shodě se soudem I. stupně, odvolací soud zjistil, že dne 7. 5. 2007 oprávněná jako žalobkyně podala proti povinnému jako žalovanému původně u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobu o zaplacení částky 24 285 000 Kč s příslušenstvím s tím, že v žalobě uvedla adresu [adresa]. Tento soud vydal dne 25. 5. 2007 pod č. j. 7 C 49/2007-21 platební rozkaz, který povinný převzal dne 6. 6. 2007 na adrese [adresa]. Proti platebnímu rozkazu podal povinný včasný odpor, v jehož odůvodnění uvedl svou adresu SRN, [anonymizována dvě slova], [PSČ] [anonymizována dvě slova]. Usnesení ze dne 9. 8. 2007 č. j. 7 C 49/2007-28, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o nedůvodnosti námitky žalovaného o nedostatku pravomoci českých soudů, vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, bylo doručováno povinnému na adresu [adresa], zásilka doručena nebyla, česká pošta jí vrátila s poznámkou, že adresát se odstěhoval do Německa. Toto usnesení pak bylo doručováno povinnému do adresu [adresa], kterou následně také uvedl povinný jako adresu svého pobytu na odvolání. Dne 29. 7. 2008 zmocnil povinný [příjmení] [jméno] [příjmení] k zastupování s tím, že na plné moci je uvedena adresa [adresa], SRN (plná moc předložena soudu dne 31. 7. 2008). Tomuto advokátovi bylo následně doručováno. Podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 26. 10. 2010 oznámil [anonymizováno] [příjmení] ukončení zastupování povinného. Dne 3. 11. 2010 Obvodní soud pro Prahu 1 vydal citovaný rozsudek pro zmeškání, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 24 285 000 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 23 285 000 Kč od 31. 10. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 1 238 444 Kč. Na originálu rozsudku je stále vyznačena právní moc dnem 1. 12. 2010 a vykonatelnost 7. 12. 2010. Podle pokynu soudkyně byl původně rozsudek doručován povinnému na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, pošta učinila na zásilce na adresu [adresa], stejnou poznámku učinila pošta na zásilce doručované na adresu [adresa]. Dle výpisu z technologického centra ČR k datu 3. 11. 2010 i k datu 29. 3. 2011 měl [jméno] [příjmení] stále evidován pobyt cizince na adrese [adresa]. 11. Na základě daného vykonatelného rozsudku pak oprávněná zahájila podáním exekučního návrhu dne 26. 9. 2014 u soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Přerov, exekuční řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 16 EXE 2151/2014. Usnesením citovaného soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 EXE 2151/2014-56, byla předmětná exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zastavena, neboť předmětný exekuční titul nebyl řádně doručen a nenabyl formální vykonatelnosti. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 17 Co 116/2016-99, bylo usnesení soudu I. stupně v části týkající se zastavení exekuce potvrzeno. S těmito závěry byl nalézací soud po pravomocném zastavení exekuce obeznámen. Žalovaný dne 25. 7. 2016 podal odvolání do předmětného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Soudem pak došlo k zaslání rozhodnutí žalovanému na adresu [anonymizováno 7 slov], [PSČ] [anonymizováno], [příjmení], Španělsko (u [jméno] [příjmení]), kterou uvedl na podaném odvolání, na níž si zásilku žalovaný nepřevzal. Převzal si jej osobně dne 7. 11. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dle potvrzení o převzetí). Nalézacím soudem bylo přistoupeno k vydání usnesení ze dne 1. 11. 2016, č. j. 28 C 140/2009-149, jímž byl žalovaný vyzván, aby si vzhledem k obtížím s doručováním zvolil pro doručování písemností zástupce. Následně povinný nalézací soud požádal o osvobození od soudních poplatků (podání ze dne 11. 11. 2016), neboť mu byl vyměřen poplatek za odvolání ve výši 1 214 250 Kč, a sdělil, že jeho zástupcem pro doručování v předmětné věci je [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (podání ze dne 21. 11. 2016). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2017, č. j. 8 C 140/2009-180, nebylo povinnému přiznáno osvobození od soudních poplatků. Podáním doručeným osobně dne 10. 3. 2017 se povinný odvolal do usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a uvedl novou adresu pobytu [anonymizováno 6 slov], [příjmení], přičemž tu již vyplnil jako své trvalé bydliště i do prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 1. 2017 Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 18 Co 137/2017-209, usnesení soudu I. stupně o nepřiznání osvobození potvrdil. Následně byl žalovaný znovu vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, kdy usnesení bylo doručeno jeho zástupci pro doručování [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Reakcí na tuto další výzvu k zaplacení poplatku pak bylo založení procesní plné moci ze dne 2. 6. 2017 k zastupování povinného advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 28 C 140/2009, a následné podání další žádosti o osvobození soudního poplatku. Ze strany povinného bylo podáno v zastoupení předmětné advokátky dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 137/2017-209 a dodatečně byla doložena i plná moc od povinného pro advokátku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 29. 6. 2017 pro účely tohoto dovolání. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 7. 11. 2017, č. j. 33 Cdo 5116/2017-250, dovolání povinného odmítl. Dle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky bylo předmětné rozhodnutí dle obsahu spisu doručeno pouze zástupci povinného pro doručování písemností [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a právní zástupkyni povinného [příjmení] [jméno] [příjmení], nikoliv pak zástupci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. 12. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2018, č. j. 28 C 140/2009-254, bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání, v jehož záhlaví byla jako zástupkyně žalobkyně (oprávněné) chybně uvedena advokátka [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (nadále zastupující povinného) namísto [anonymizováno] [příjmení] a jako zástupce žalovaného (povinného) je uveden obecný zmocněnec [příjmení] [jméno] [příjmení]. V souladu s referátem asistentky soudce bylo uvedené usnesení doručeno do datové schránky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 8. 1. 2018. Toto rozhodnutí obsahuje poučení o možnosti podat proti němu odvolání. 13. Podáním doručeným soudnímu exekutoru dne 7. 11. 2018 se povinný domáhá zastavení předmětné exekuce s tím, že byla nařízena na základě skutečností, na základě nichž vůbec k exekuci nemělo dojít. Byla nařízena, ačkoliv rozhodnutí, které je označováno jako exekuční titul, se doposud nemohlo stát vykonatelným, když nemohlo nabýt dosud právní moci. Obvodní soud pro Prahu 1 nikdy platně nedoručil příslušné rozhodnutí osobě povinného, ani jeho právní zástupkyni na plnou moc, což lze zjistit a prokázat přímo ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, kde je patrná absence dodejky o doručení. Vedením exekuce byla pověřena výše uvedená exekutorka místně nepříslušným soudem, neboť povinný nikdy neměl a nemá v obvodu Okresního soudu v Berouně trvalý pobyt, úmysl se zdržovat, nemovitost ani jiný právní důvod, který by místní příslušnost Okresního soudu v Berouně odůvodňoval. Uvedená skutečnost byla a je známa přímo oprávněné jako účastnici řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 28 C 140/2009, který vydal údajný exekuční titul. Jedinou adresou trvalého pobytu povinného je adresa: [adresa], [příjmení], Španělsko. Veškeré jiné adresy uváděné oprávněnou v exekučním spise nebo v nalézacím spise jsou irelevantní. Uvedenou skutečnost povinný dokládá i potvrzením Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 29. 3. 2011, kterým je potvrzeno, že od 2. 5. 2008 není v České republice hlášen k trvalému pobytu. 14. Oprávněná ve svém vyjádření ze dne 27. 11. 2018 se zastavením exekuce nesouhlasila. Poukázala na to, že rozhodnutí Obvodního soudu pro prahu 1 ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 C 140/209-104, bylo řádně doručeno, a byly splněny podmínky pro to, aby nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Povinný podal proti rozhodnutí řádný opravný prostředek ve lhůtě v tomto rozhodnutí stanovené. Bez řádného doručení rozhodnutí a bez seznámení se s ním by zcela zřejmě povinný odvolání nemohl podat. Nadepsaná soudní exekutorka postupovala řádně v souladu s exekučním řádem, resp. občanským soudním řádem. Podala návrh na zahájení exekuce a na pověření exekutora místně příslušnému soudu povinného. Povinný se splnění povinností stanovených mu rozhodnutím opakovaně vyhýbá tím, že často mění adresy svého pobytu po celé EU. Na španělské adrese uvedené v napadeném rozhodnutí a návrhu povinného na zastavení exekuce se povinný nezdržuje, což oprávněná zjistila osobně z místního šetření přímo na této španělské adrese. Sousedé povinného na této adrese nikdy neviděli a neznají ho. Dle španělského katastru nemovitostí nemovitost na uvedené španělské adrese není ve vlastnictví povinného, na dané adrese si povinný ani nepřebírá poštu, kterou mu zasílá oprávněná. Usnesení o zahájení exekuce bylo povinnému doručeno exekutorskou prostřednictvím adresy skutečného bydliště povinného v ČR na adrese [adresa]. Oprávněná tak má za to, že nyní je skutečné bydliště povinného pouze na této adrese. 15. Podle § 55 odst. 1 exekučního řádu návrh na zastavení exekuce může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci. Nevyhoví-li exekutor návrhu, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o návrhu rozhodne. Ustanovení odstavce 3 se nepoužije. 16. Podle § 55 odst. 3 exekučního řádu podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu. 17. Podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoliv se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. 18. Podle § 46 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. není-li možné účastníku nebo jeho zástupci doručovat písemnosti bez obtíží nebo průtahů, předseda senátu ho bez prodlení vyzve, aby si zvolil pro doručování písemností zástupce. 19. Podle § 46 odst. 2 o.s.ř. nezvolí-li si účastník nebo jeho zástupce ve stanovené lhůtě zástupce pro doručování písemností nebo není-li možné ani tomuto zástupci bez obtíží a průtahů doručovat, doručují se jim písemnosti uložením u doručujícího soudu. Účastník nebo jeho zástupce o tom musí být ve výzvě podle odstavce 1 poučeni. 20. Podle § 50b odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném od 23. 1. 2009) má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti (elektronického dokumentu) jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. 21. Podle § 159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. 22. Podle § 161 odst. 1 o.s.ř. rozsudek je vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění. 23. Podle § 206 odst. 1 o.s.ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. 24. Má-li účastník zástupce, doručuje se ve smyslu § 50b o. s. ř. každá písemnost předně jemu. Pokud však zákon stanoví, že některé písemnosti se musí doručit i samotnému účastníkovi, musí být písemnost řádně doručena jak účastníkovi, tak i jeho právnímu zástupci. Rovněž není možné považovat písemnost za řádně doručenou, je-li účastníku doručena, ačkoliv mu podle zákona doručována být nemusí, ale není doručena jeho zástupci. V tomto směru dovolací soud odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž je-li„ rozhodnutí doručeno účastníku, ačkoliv správně mělo být doručeno (výlučně nebo také) jeho zákonnému zástupci, zmocněnci, opatrovníku nebo ustanovenému zástupci, jde o doručení bez právních následků” (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 345). Uvedený závěr pak lze vztáhnout nejen na doručování rozhodnutí, ale i na doručování předvolání k jednání, jak tomu bylo v souzené věci a to s ohledem na ústavně chráněný princip ústnosti (srov. čl. 96 odst. 2 Ústavy; § 115 - § 119 o. s. ř.) a přímosti řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 896/2013). 25. Podal-li žalovaný proti rozsudku soudu prvního stupně včas subjektivně i objektivně přípustné odvolání (srov. ustanovení § 206 odst. 1 o. s. ř.), pak při absenci výslovné právní úpravy, pokud jde o suspenzívní účinky odvolání, z něhož nebyl zaplacen soudní poplatek, nutno dospět k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nenabývá právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 877/2003, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 35/2009). 26. V daném případě je vedena exekuce na základě exekučního titulu – vykonatelného rozsudku soudu k uspokojení práv z peněžitého plnění, dle § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu, vykonatelného dle doložky dne 30. 1. 2018 (byť na originálu exekučního titulu v nalézacím spise je zachován zjevně nesprávný původní údaj o vykonatelnosti ke dni 9. 12. 2010, jak správně zdůraznil soud I. stupně). Povinný se domáhá zastavení předmětné exekuce, zejména s poukazem na absenci vykonatelnosti exekučního titulu, když ten nenabyl formální právní moci, neboť mu, resp. jeho zástupci – advokátce s procesní plnou mocí, nebyl doručen v souladu se zákonem. Exekuční řízení podle ustálené judikatury obecně neslouží k přezkumu exekučních titulů, které v něm mají být vykonány. Základní podmínkou, aby mohlo být exekuční řízení nařízeno (byl pověřen soudní exekutor vedením exekuce) a vedeno, je existence exekučního titulu, tedy listiny, která byla vydána orgánem nadaným rozhodovací pravomocí a ukládá povinnému povinnost plnění. Exekuční titul musí splňovat podmínky materiální a formální vykonatelnosti, a to již v okamžiku zahájení exekučního řízení jak správně podotkl soud I. stupně. Základním východiskem pro určení formální vykonatelnosti exekučního titulu je jeho doručení v souladu s procesními pravidly, kterými bylo ovládáno řízení, jež předcházelo jeho vydání. Od něj pak počíná běžet řádně lhůta pro podání opravného prostředku – zde odvolání. Formální vykonatelnost pak garantuje, že řádně doručený exekuční titul nelze napadnout opravným prostředkem (formální právní moc) a uplynula u něj lhůta ke splnění jím uložené povinnosti. Rozsudek nabývá formální právní moci, jestliže jej nelze napadnout odvoláním (tj. řádným opravným prostředkem), a to proto, že odvolání buď vůbec není přípustné, nebo že marně uplynula k němu stanovená lhůta, a za předpokladu, že byl řádně doručen do vlastních rukou všem osobám, kterým měl být podle zákona doručen, a to nalézacím soudem. 27. V daném případě byl exekuční titul – rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 C 140/2009-104, prokazatelně řádně doručen povinnému do vlastních rukou až dne 7. 11. 2016, když u předchozího doručování povinnému byly zkonstatovány vážné nedostatky. Ještě před tím podáním datovaným dne 25. 7. 2016, odeslaným nalézacímu soudu dne 26. 7. 2016, podal povinné proti citovanému exekučnímu titulu přípustné a včasné odvolání, které působilo svým suspenzivním účinkem ve smyslu § 206 odst. 1 o.s.ř. proti nabytí formální právní moci na straně exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že povinný nezaplatil soudní poplatek z odvolání jako jednu ze základních podmínek pro pokračování v odvolacím řízení, soud I. stupně přistoupil ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (v tehdy platném znění), k zastavení odvolacího řízení. Jak správně konstatoval soud I. stupně, převažuje rozhodovací praxe na názoru, že napadené rozhodnutí v takovém případě nabývá právní moci až okamžikem nabytí právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení, tj. že do té doby působí suspenzivní účinky odvolání. Bez ohledu na to (i kdyby byl přijat menšinový názor, že právní moc nastává zpětně, jako by odvolání podáno nebylo) je však nezbytné, aby rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení (zde usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2018, č. j. 28 C 140/2008-254) bylo řádně v souladu s procesními předpisy doručeno příslušným účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Povinný byl v okamžiku doručování předmětného rozhodnutí prokazatelně zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí – advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], bylo tedy povinností nalézacího soudu ve smyslu § 50b odst. 2 o.s.ř. doručit uvedené rozhodnutí pouze nebo hlavně tomuto zástupci, což se zjevně nestalo. Jen doručení tomuto zástupci jen možné v daném případě považovat za řádné, se všemi procesními důsledky. Na tom nemůže změnit nic skutečnost, že rozhodnutí bylo doručeno zástupci povinného pro doručování, tj. zástupci, jež, s ohledem na udělení procesní plné moci advokátce, pozbyl zásadnějšího významu právě s ohledem na ustanovení § 50 odst. 2 o.s.ř. (kromě případů, kdy má být doručeno přímo povinnému). Tento zástupce neměl oprávnění jednat za povinného (např. podat odvolání do doručovaného rozhodnutí) a sloužil jen ke zjednodušení doručování písemností určených povinnému osobně v době, kdy mu bylo nezbytné doručovat přímo jako nezastoupenému účastníku. Uvedené doručení tak mělo účinky, jako by bylo doručeno přímo povinnému, ačkoliv mělo být prioritě doručeno jeho zástupci s procesní plnou mocí, a bylo tak bez právních následků na právní moc jak doručovaného usnesení, tak i exekučního titulu. Soud I. stupně tak správně dospěl k závěru, že exekuční titul doposud nenabyl právní moci a je zde důvod pro zastavení dané exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když nadále trvají suspenzivní účinky včas podaného přípustného odvolání povinného proti citovanému exekučnímu titulu. 28. Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení mezi účastníky a nákladů exekuce, pak soud I. stupně správně hodnotil nárok na jejich přiznání podle zavinění na zastavení exekuce ve smyslu § 89 exekučního řádu. Oprávněné nelze přičíst k tíži, že se na základě rozsudku s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti domáhala v exekučním řízení opětovně vynucení splnění povinnosti uložené povinnému, když nedostatek v otázce vykonatelnosti exekučního titulu byl zjištěn (opětovně) až po zahájení exekuce. Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10). Zavinění pak nelze přičíst ani povinnému, když tomu nebylo rozhodnutí ukončující odvolací řízení a vedoucí k nabytí právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu řádně doručeno, a exekuční titul tak nemohl vést ke vzniku vynutitelné povinnosti, kterou byla nucena oprávněná vymáhat. Na tom nic nemůže změnit skutečnost, že povinný nese odpovědnost za dosažitelnost zásilek od soudů nebo jiných státních orgánů na adresách, které slouží dle procesních předpisů jako doručené, a zhruba do roku 2017 byla jeho dosažitelnost problematická. V době doručování citovaných písemností však měl zajištěno řádné doručování prostřednictvím zástupců, proto mu nelze přičítat nedostatky v postupu nalézacího soudu, které nyní povinný„ využil“. Soud I. stupně tak správně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů předmětného řízení. Ve vztahu k nákladům exekuce soud I. stupně správně poukázal na absenci zavinění na zastavení na straně toho kterého z účastníků. Nelze pak opomenout i podstatnou skutečnost, že soudní exekutorka přiznání této náhrady nákladů nepožadovala. Proto i ve vztahu k otázce náhrady nákladů exekuce (výrok III.) je napadené rozhodnutí správné. 29. S ohledem na výše uvedené odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. 30. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když nárok na jejich náhradu náleží úspěšnému povinnému. Vzhledem k tomu, že povinný jejich náhradu nepožadoval, ani mu zjevně nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Praha 10. června 2021 JUDr. Martina Kasíková předseda senátu