USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Václava Nekoly a JUDr. Evy Kratzerové ve věci oprávněného: [osobní údaje oprávněného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] pro 180 545,7 Eur s příslušenstvím o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 8. 2021, č. j. 8 EXE 157/2021-35 takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen soud I. stupně) usnesením 27. 8. 2021, č. j. 8 EXE 157/2021-35, zamítl návrh povinného na odklad a zastavení exekuce nařízené pověřením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 1. 2021, č. j. 8 EXE 157/2021-22. 2. Podle soudu I. stupně, pokud povinný namítá, že nelze vést zároveň exekuční řízení ve Slovenské republice a v České republice, pak se mýlí. Překážka věci zahájené je v exekuci naplněna tehdy, pokud v obou exekučních řízeních vystupují totožní účastníci řízení, exekuce je vedena podle shodného exekučního titulu a navíc je v obou exekucích postihován stejný majetek povinného. Tato kolize v dané věci nastat nemůže, protože ve slovenské exekuci může exekutor postihovat jen majetek na území Slovenské republiky a český soudní exekutor v tomto řízení může postihovat jen majetek na území České republiky. K námitce povinného, že exekutor postihl podíl povinného v obchodní společnosti, který dle § 322 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., nepodléhá výkonu rozhodnutí, soud I. stupně uvedl, že exekuční postih podílu v obchodní společnosti je jedním ze způsobů provedení exekuce, a to postižením jiných majetkových práv povinného dle ustanovení § 63 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, dále jen exekuční řád, ve spojení s § 320 an. o.s.ř. Na postižení podílu v obchodní společnosti proto nelze aplikovat ustanovení § 322 o.s.ř., neboť to se týká vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí při prodeji movitých a nemovitých věcí. 3. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání povinný a uvedl, že exekuce je proti němu vedena neoprávněně. O tom, že exekuce probíhá, se dozvěděl nahlédnutím do českého obchodního rejstříku, když exekuční příkaz postižením jeho obchodního podílu mu nebyl řádně doručen. S odkazem na smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech č. 209/1993 Sb., podepsané dne 29. 10. 1992 (dále jen Smlouva o právní pomoci) nesmí proti povinnému jako slovenskému státnímu občanovi být uplatňovány horší procesní podmínky, než pro něj plynou ze slovenských právních předpisů. Při doručování slovenské právo neumožňuje doručování listin v exekučním řízení jinak než do vlastních rukou adresáta. V exekučním řízení mu nebyly doručeny žádné písemnosti do vlastních rukou a doručování fikcí je vyloučeno. Exekuce v České republice je vůči povinnému vedena jen účelově, oprávněný proti povinnému vede v téže věci souběžně s českou exekucí ještě další exekuci ve Slovenské republice, a to k vymožení téže pohledávky, což je nepřípustné, neboť je dána překážka jiného, paralelně probíhajícího exekučního řízení v jiné zemi a slovenské předpisy takový postup neumožňují, stejně jako Smlouva o právní pomoci. Dále poukázal na to, že s ohledem na § 498 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o.z., je ustanovení § 322 o.s.ř. aplikovatelné i v exekuci postižením jeho obchodního podílu, který je movitou věcí. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a vyhověl jeho návrhu na odklad a zastavení exekuce. 4. Oprávněný k odvolání uvedl, že navrhuje potvrzení napadeného usnesení. Námitky povinného uvedené v odvolání se shodují s jeho námitkami uplatněnými v návrhu na odklad a zastavení exekuce a byly v napadeném usnesení podrobně a správně vypořádány. Poukázal na to, že Smlouva o právní pomoci se na projednávanou věc neuplatní, protože se řídí právem EU. Exekuce vedená na území České republiky je vedena na majetek (obchodní podíl), který se nachází na území České republiky. Dále oprávněný s odkazem na systematiku o.s.ř. uvedl, proč na projednávanou věc nelze použít úpravu § 322 o.s.ř. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným je podat, je přípustné, obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 a § 205 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům. 6. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně postupoval správně, když nevyhověl návrhu povinného na odklad a zastavení exekuce. Správně v napadeném usnesení citoval a aplikoval § 266 a § 268 o.s.ř. Soud I. stupně se také řádně vypořádal se všemi námitkami povinného a odvolací námitky jsou jen jejich doslovným opakováním. 7. Pokud povinný argumentuje aplikací Smlouvy o právní pomoci, je třeba k argumentaci soudu I. stupně jen doplnit, že podle čl. 69 Nařízení Rady ES č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních uvedené Nařízení výslovně mezi oběma členskými státy EU od 1. 5. 2004 nahradilo Smlouvu o právní pomoci, která se již od uvedeného data vstupu obou států do EU na exekuci slovenského exekučního titulu na území ČR neaplikuje (a též opačně na exekuci českého exekučního titulu na území SR). S ohledem na čl. 69 a násl. Nařízení Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (přepracované znění) tento stav trvá i nadále po zrušení Nařízení č. 44/2001. Je tedy správný závěr soudu I. stupně, že při exekuci slovenského exekučního titulu se postupuje podle přímo použitelných předpisů práva Evropské unie a nikoliv podle Smlouvy o právní pomoci. 8. Soud I. stupně též správně uzavřel, že vedení exekuce ve Slovenské republice (kde je postihován majetek povinného na území SR) není překážkou pro vedení exekuce na území České republiky na majetek povinného na území ČR (kde je fakticky postiženo jen majetkové právo povinného spočívající v jeho obchodním podílu ve společnosti založené na území ČR, kde má též své sídlo a dosud nesepsané movité věci). Závěr, že nemůže být zároveň vedena exekuce stejného exekučního titulu ve vícerých členských státech EU na majetek na jejich území, z aplikovaného práva EU nelze dovodit. Jen na okraj je třeba poznamenat, že takový závěr nešlo dovodit ani ze Smlouvy o právní pomoci (čl. 23) a v období platnosti této Smlouvy o právní pomoci byly běžně exekuce (výkony rozhodnutí) vedeny zároveň na území obou států. 9. Soud I. stupně správně uzavřel i otázku nepoužitelnosti § 322 odst. 1 o.s.ř. v exekuci vedené postižením obchodního podílu povinného. Bez ohledu na to, jak jsou jednotlivé věci chápány v právu hmotném (v o.z.), má právo procesní (o.s.ř.) svoji úpravu, která jednotlivé složky majetku povinného postihuje různým způsobem nejenom s ohledem na jejich rozdílnou právní podstatu, na základě které vznikly a je s nimi dále nakládáno, ale především z hlediska jejich možného způsobu zpeněžení v rámci exekuce. Exekuci rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy (§ 276 až 302 o.s.ř.), přikázáním pohledávky včetně postižení účasti povinného v obchodní korporaci (§ 303 až 320ab o.s.ř.), správou nemovité věci (§ 320b až 320j o.s.ř.), prodejem movitých věcí a nemovitých věcí (§ 321 až 338 o.s.ř.), postižením závodu (§ 338f až 338zr o.s.ř.) a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem (§ 338b až 338e o.s.ř.). Ze systematiky o.s.ř. je tak zřejmé, že § 322 odst. 1 o.s.ř. se na exekuci postižením účasti povinného v obchodní společnosti nepoužije, na rozdíl od § 322 odst. 5 o.s.ř., když to výslovně vyplývá z § 320ab odst. 1 o.s.ř. Ustanovení § 322 odst. 1 o.s.ř. totiž zajišťuje ochranu reálných věcí, které slouží k uspokojování základních hmotných potřeb povinného nebo členů jeho rodiny nebo je používá k plnění pracovních úkolů (jako nástroje). Účast povinného v obchodní společnosti (jeho obchodní podíl) takovou reálnou povahu nemá. 10. Povinnému lze však přisvědčit v tom, že soudní exekutor postupuje chybně při doručování písemností, které povinnému zasílá na území Slovenské republiky. Jeho nesprávný postup však neplyne z rozporu se Smlouvou o právní pomoci (které se povinný dovolává), ale není v souladu přímo s právem EU, a to s Nařízením Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („ doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000. Pokud totiž soudní exekutor (který je řádným odesílajícím orgánem ve smyslu tohoto Nařízení) zasílá písemnost poštou podle čl. 14 Nařízení (na„ růžovou“ mezinárodní doručenku), pak je řádně doručeno jen tehdy, pokud adresát zásilku převezme a v zásilce je obsaženo poučení na formuláři v příloze II. Nařízení. Takto formálně správné doručení se však z exekučního spisu nepodává u žádné z písemností doručovaných povinnému soudním exekutorem. Nepřebírá-li adresát písemnosti doručované poštou (jako v tomto případě povinný), pak musí soudní exekutor při doručení postupovat podle čl. 2 až 11 Nařízení a o doručení musí (na schváleném formuláři v příloze I. Nařízení) požádat příslušný justiční orgán Slovenské republiky, který doručení provede podle slovenských procesních předpisů o doručování. Na území Slovenské republiky nelze jinému než českému občanu doručovat podle čl. 13 prostřednictvím českého zastupitelského úřadu, když Slovenská republika uplatnila výhradu k čl. 13 odst. 1 Nařízení; tento způsob doručení povinnému, který je slovenským státním občanem, tedy soudní exekutor využít nemůže. Na základě studia exekučního spisu musí tedy odvolací soud konstatovat, že žádná z písemností doručovaných povinnému soudním exekutorem nebyla doručena v souladu s Nařízením a je třeba je povinnému doručit znovu řádně. Povinnému je třeba dát za pravdu v tom, že vyvěšování sdělení na úřední desce dle § 49 odst. 4 o.s.ř. nelze při doručování do zahraničí použít a nelze tímto způsobem docílit fikce doručení písemnosti doručované do ciziny poštou, ačkoliv adresát zásilku nepřevzal. Na druhou stranu tento chybný postup exekutora při doručování písemností nemůže být důvodem pro zastavení či odklad exekuce; může však být důvodem, který zapříčiní povinnému reparovatelnou újmu. 11. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že je namístě postup podle § 219 o.s.ř. a usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. 12. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť v souladu s ustanovením § 87 a § 88 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněné vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze v části týkající se návrhu na zastavení exekuce podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Proti tomuto rozhodnutí nelze v části týkající se návrhu na odklad exekuce podat dovolání. Praha 23. listopadu 2021 JUDr. Martina Kasíková předseda senátu