USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudců JUDr. Evy Kratzerové a JUDr. Václava Nekoly ve věci oprávněných: a/ [jméno] [příjmení], [datum narození] b/ [jméno] [příjmení], [datum narození] oba bytem [adresa], Slovenská republika proti povinnému: [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa] pro vymožení dlužného a běžného výživného, o návrhu povinného na zastavení exekuce a na odklad exekuce o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 8. 2019, č. j. 30 EXE 2382/2015-94 takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se pro výživné do 30. 4. 2021 co do částky 9 840 EUR pro oprávněného a) a co do částky 8 380 EUR pro oprávněného b) zastavuje exekuce vedená na majetek povinného, jejímž provedením byl Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 13. 10. 2015, č. j. 30 EXE 2382/2015-30, pověřen soudní exekutor [titul] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [exekutorský úřad]; jinak se usnesení soudu I. stupně potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen soud I. stupně) usnesením ze dne 12. 8. 2019, č. j. 30 EXE 2382/2015-94 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a na odklad exekuce. 2. Soud I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že vedení exekuce pro vymožení totožného plnění v jednom státě nemůže být důvodem pro nesplnění podmínek pro vedení exekuce pro stejné plnění v jiném státě, resp. v České republice (pokud je vedena exekuce pro stejné plnění ve Slovenské republice). Exekuční orgány s působností v jednom státě (např. slovenský exekutorský úřad) totiž nemá pravomoc vymáhat předmětné plnění na území České republiky. Z toho důvodu musí být možné (především pro případ neúspěšného nuceného vymáhání v jednom státě) vedení exekuce ve státě jiném, kde např. povinný aktuálně dosahuje příjmu nebo vlastní postižitelný majetek. Žádný právní předpis, ať již zákon či mezinárodní smlouva, komunitární právo Evropské unie nevylučuje vedení exekuce pro stejnou pohledávku, resp. podle stejného exekučního titulu ve více státech současně. Vymožení plnění v jedné exekuci prováděné v cizině by pak pouze bylo důvodem pro zastavení, popř. částečné zastavení exekuce nařízené pro stejné plnění ve státě jiném. K další námitce povinného soud I. stupně uvedl, že pokud exekutor vyzval povinného dne 14. 10. 2015 k dobrovolnému splnění výživného pro oprávněné v částce 391 824 Kč, musel požadovat rovněž výživné do budoucna, tj. dosud nesplatné plnění, pro které sice byla exekuce rovněž nařízena, ale má být vymáháno průběžně. Takový postup exekutora měl soud I. stupně minimálně za zavádějící a pro stranu povinnou pochopitelně nesrozumitelný, zvláště když ve výzvě absentuje jakékoli vysvětlení. Pověření soudního exekutora Okresním soudem v Mladé Boleslavi ze dne 13. 10. 2015 bylo každopádně vydáno jen pro dlužné výživné pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení] ve výši 1 125 EUR a pro dlužné výživné pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení] ve výši 905 EUR (za období od 1. 11. 2014 do 30. 9. 2015) a dále pro běžné výživné od 1. 10. 2015 ve výši 150 EUR měsíčně pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení] a ve výši 130 EUR měsíčně pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení]. Pro jiné částky výživného není soudní exekutor oprávněn exekuci provést, a proto není ani důvod pro takové jiné plnění exekuci zastavovat, neboť pro ně nebyla zahájena. Ani nižší příjem povinného ze závislé činnosti nemůže být významný pro zastavení exekuce. V souladu s právní úpravou tzv. nepostižitelných částek mzdy by jednoduše při příliš nízkém příjmu nedošlo reálně k provedení srážek ze mzdy. Pokud se jedná o návrh na odklad exekuce, navržený povinným pro případ zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, soud I. stupně uvedl, že údajný nepříznivý zdravotní stav povinného by musel znamenat, že by vedení exekuce způsobovalo povinnému nebo jeho blízkým osobám zvláště nepříznivé následky, tj. například nemožnost pořízení životně nezbytných léků apod. Současně by se povinný musel ocitnout v tomto postavení jen přechodně, nezaviněně a konečně oprávnění by nebyli odkladem exekuce vážně poškozeni. Povinný však netvrdil, jaký zvláště nepříznivý následek má předmětná exekuce způsobovat, proč by mělo být nepříznivé postavení jen přechodného rázu a z jakého důvodu by neměl odklad exekuce oprávněné vážně poškodit, natož aby takové tvrzení řádně prokázal. Soud I. stupně ověřil, že povinný i přes avizované opuštění výdělečné činnosti v České republice je nadále zaměstnaný, na čemž nic nemění změna zaměstnavatele. Pokud je povinný výdělečně schopný, byl přijat do nového zaměstnání, nemůže jeho zdravotní stav způsobovat zvláštně nepříznivý následek, pro který by bylo třeba předmětnou exekuci pro vymáhání vyživovací povinnosti odložit. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal včas odvolání povinný. Namítal, že ke dni podání odvolání (2. 9. 2019) zaplatil všechno dlužné i běžné výživné, což dokládá nejenom kopiemi ústřižků složenek, ale i rozsudkem Okresného súdu v Ćadci ze dne 6. 2. 2017, č. j. 2T 53/2016-84, kterým byl povinný osvobozen od obžaloby, protože zanikla trestnost činu, když matka nezletilých potvrdila převzetí částky 1 060 EUR a považovala výživné za uhrazené za období do listopadu 2015. Za období od listopadu 2015 pak matce nezletilých předal při jednání trestního soudu sumu 2 800 EUR a od 1. 3. 2017 zasílá pravidelně měsíčně k rukám matky nezletilých 280 EUR a od července 2019 posílá 300 EUR měsíčně. Poukázal i na to, že peníze zadržené jeho zaměstnavatelem v rámci exekuce jsou nevymožitelné, protože jeho zaměstnavatel zkrachoval. Navrhuje proto, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně a exekuci zastavil. 4. Oprávnění s odvoláním nesouhlasili, mimo výživného placeného šekem jejich matka výživné neobdržela a se zastavením exekuce nesouhlasí. K výzvě odvolacího soudu pak oprávnění a jejich matka dne 14. 5. 2021 doplnili, že nesouhlasí se zastavením exekuce. Otec o syny nejeví žádný zájem, platí jen povinné výživné poštovní poukázkou a zasílá poslední 3 roky synům zprávy ke svátkům. Oba synové dále studují v denním studiu. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným jej podat, je přípustné a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům. 6. Z obsahu spisu soudu I. stupně a exekučního spisu se podává, že soudu I. stupně byl podán návrh ze dne 24. 9. 2015 a tím byla zahájena exekuce podle rozsudku Okresního soudu v Čadci ze dne 3. 2. 2015, č. j. 4P/75/2014-71 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Žilině ze dne 21. 4. 2015, č. j. 5 CoP/19/2015-99, k uspokojení peněžité pohledávky pro dlužné výživné pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení] ve výši 1 125 EUR a pro dlužné výživné pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení] ve výši 905 EUR (za období od 1. 11. 2014 do 30. 9. 2015) a k uspokojení peněžité pohledávky pro běžné výživné od 1. 10. 2015 ve výši 150 EUR měsíčně předem pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení] a ve výši 130 EUR měsíčně předem pro nezletilého oprávněného [jméno] [příjmení]. Vedením exekuce byl Okresním soudem v Mladé Boleslavi pověřen dne 13. 10. 2015, č. j. 30 EXE 2382/2015-30, soudní exekutor [titul] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [exekutorský úřad] Soudní exekutor vyzval dne 14. 10. 2015 povinného k úhradě částky ve výši 391 824 Kč na výživné pro oba nezletilé oprávněné a dále k úhradě zálohy na sníženou odměnu exekutora ve výši 41 079,50 Kč. Dne 14. 10. 2015 pod č. j. [identifikační číslo exekutora] EX 365/15-9 vydal soudní exekutor exekuční příkaz srážkami ze mzdy povinného u plátce mzdy [právnická osoba] Usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. 30 EXE 2382/2015-53 soud I. stupně zastavil exekuci za souhlasu zákonné zástupkyně nezletilých oprávněných [jméno] [příjmení] v části pro vymožení 1 320 EUR a toto usnesení nabylo právní moci dne 5. 10. 2016. 7. Povinný podal dne 23. 10. 2015 návrh na zastavení a odklad exekuce, který odůvodnil tím, že je vymáháno exekučně výživné rovněž ve Slovenské republice, a to Exekutorským úřadem [titul] [jméno] [příjmení] a podle povinného nelze vést pro vymožení stejného výživného a podle stejných exekučních titulů dvě exekuce, platit dvoje náklady vedení exekuce a plnit pohledávky dvojnásobně. Podle povinného vedení exekuce v České republice nemá význam, neboť zde dosahuje pouze velmi nízkého příjmu a s ohledem na svůj zdravotní stav výkon závislé činnosti v České republice skončí. Z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu žádal pro případ nezastavení exekuce, aby soud exekuci odložil. Dále povinný uvedl, že podle jeho evidence dluží na výživném pouze částku 2 318,02 EUR. 8. Matka oprávněných v podání ze dne 3. 11. 2015 uvedla, že se zastavením exekuce nesouhlasí, neboť se domnívala, že exekuce vedená Exekutorským úřadem v Čadci byla již zastavena k návrhu povinného. K podání připojila kopii svého návrhu nově podaného u Okresního soudu v Čadci na zastavení exekuce č. EX10/10. 9. Odvolací soud z předložených důkazů (ústřižků složenek a protokolu Okresného súdu v Čadci ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 2T 53/2016) zjistil, že povinný na vymáhaný dluh zaplatil 980 EUR dne 23. 10. 2015, 120 EUR dne 13. 11. 2015, 120 EUR dne 14. 12. 2015, 100 EUR dne 29. 1. 2016 (pro tyto platby již byla exekuce zastavena pravomocným usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. 30 EXE 2382/2015-53), dále 2 800 EUR dne 12. 12. 2016, 1 060 EUR dne 30. 1. 2017, 200 EUR dne 27. 3. 2017, od dubna 2017 až do června 2019 zasílal měsíčně k rukám matky 280 EUR a od července 2019 do dubna 2021 zasílal 300 EUR měsíčně. 10. Z potvrzení o studiu ze dne 7. 5. 2021 a Rozhodnutí o výsledku přijímacího řízení ze dne 7. 5. 2021 odvolací soud zjistil, že oprávněný a) ve školním roce 2020 2021 navštěvuje čtvrtý ročník [ulice] [anonymizováno 5 slov], kterou ukončí, a byl přijat k dennímu studiu na [příjmení] [anonymizována dvě slova] [obec]. 11. Z potvrzení o studiu ze dne 17. 5. 2021 plyne, že oprávněný b) je ve školním roce 2020 2021 žákem druhého ročníku [ulice] [anonymizováno 5 slov]. 12. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen Nařízení o výživném) rozhodnutí vydané v členském státě se uzná v jiném členském státě, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení a aniž by existovala možnost jeho uznání napadnout. 13. Podle článku 2 odst. 1 bod 1) a 2) Nařízení o výživném se pro účely tohoto nařízení rozumí„ rozhodnutím“ rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je označeno, včetně usnesení, rozsudku, nařízení nebo příkazu k výkonu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o výši nákladů řízení vydaného soudním úředníkem a„ soudním smírem“ smír ve věcech vyživovacích povinností, který schválil soud nebo který byl uzavřen v průběhu řízení před soudem. 14. Podle článku 20 odst. 1 Nařízení o výživném pro výkon rozhodnutí v jiném členském státě předloží navrhovatel orgánům příslušným pro výkon a) jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti; b) výtah z rozhodnutí vystavený soudem původu na formuláři, jehož vzor je obsažen v příloze I; c) případně písemnost, která potvrzuje stav nedoplatků s uvedením dne provedení výpočtu; d) případně přepis či překlad obsahu vzorového formuláře uvedeného v písmenu b) do úředního jazyka členského státu výkonu. 15. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že soud I. stupně naprosto správně postupoval podle Nařízení o výživném a nařízením výkonu rozhodnutí vydaných slovenským soudem přiznávajících nezletilým oprávněným vůči jejich otci nárok na výživné a tím, že pověřil vedením exekuce soudního exekutora, uznal vykonávaná rozhodnutí na území České republiky. 16. Soud I. stupně se ve svém rozhodnutí zabýval prvním z tvrzených důvodů povinného pro zastavení exekuce a dovodil, že oprávněný může vést exekuci ve více státech, přičemž exekuce může být provedena pouze v rámci státu, v němž byla nařízena. Tento závěr soudu prvního stupně shledal odvolací soud správným, když odpovídá i čl. 27 Nařízení o výživném, podle něhož je k výkonu rozhodnutí povolán nejenom soud členského státu podle místa obvyklého pobytu povinného, ale i soudy členských států podle místa výkonu, tedy soudy členských států, v jejichž území se nachází postižitelný majetek povinného a tak může zároveň probíhat podle stejného exekučního titulu výkon rozhodnutí v několika členských státech. Překážka věci zahájené v exekuci se pak vždy posuzuje nejenom z hlediska totožnosti účastníků řízení a vykonávaného exekučního titulu, ale i z hlediska totožnosti způsobu provedení exekuce a totožnosti postihovaných majetkových hodnot (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 20 Cdo 1751/2002). Soud prvního stupně správně uvedl, že soudní exekutor je ve způsobu provedení exekuce omezen teritoriem svého státu a tak v exekucích vedených ve Slovenské republice a v České republice nemůže být nikdy postižen stejný majetek povinného. 17. Podle § 263 odst. 3 o.s.ř. jestliže je vykonáváno rozhodnutí, ve kterém bylo oprávněnému přiznáno právo na opětující se dávky a jestliže výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nestačí k úhradě těchto dávek, lze výkon rozhodnutí nařídit jiným způsobem výkonu rozhodnutí v rozsahu součtu těchto plnění, a jde-li o dávky na dobu neurčitou, pak v rozsahu do pětinásobku ročního plnění. Oprávněnému soud dávky vyplácí, jakmile se stanou splatnými. 18. Podle § 290 odst. 2 o.s.ř. na návrh povinného může soud zastavit nařízený výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, jestliže jsou srážky prováděny již jen pro běžné výživné a lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné plnit dále dobrovolně. 19. Se soudem I. stupně se odvolací soud ztotožnil i v tom, že soudní exekutor pochybil, pokud ve výzvě k dobrovolné úhradě dluhu ze dne 14. 10. 2015 nevysvětlil, jak dospěl k výši vymáhané částky, když aktuální výše nedoplatku na výživném byla výrazně nižší. Toto pochybení exekutora spočívající v nedostatečném odůvodnění vymáhané částky, však nemůže být důvodem pro zastavení exekuce. Pokud však soud I. stupně vyjádřil názor, že exekutor pochybil v tom, že vede exekuci v širším rozsahu, není jeho závěr správný. Soud I. stupně zjevně opomenul ustanovení § 263 odst. 3 o.s.ř., podle něhož je soudní exekutor naopak povinen vést exekuci pro opětující se plnění splatné i v budoucnu v rozsahu pětinásobku ročního plnění, pokud (jako ve zde projednávané věci) nepostačují k uspokojení dluhu srážky ze mzdy. 20. Soud I. stupně pak nepochybil ani při hodnocení důvodů, které povinný předložil k návrhu na odklad exekuce. Svůj zdravotní stav skutečně nijak nespecifikoval ani nedoložil žádnými listinami (např. lékařskými zprávami) a nenapravil to ani v průběhu odvolacího řízení. 21. Odvolatel však v odvolacím řízení částečně uspěl se svou námitkou, že dluh na výživném hradil mimo exekuci, a to jednorázovými částkami i měsíčními platbami zasílanými poštovními poukázkami (viz bod 9. tohoto usnesení). Na nároky vymáhané v exekuci pak povinný do 30. 4. 2021 zaplatil celkem 19 540 EUR, avšak nárok pro oba syny za stejné období činil 20 790 EUR. Z uvedeného je zřejmé, že nárok na výživné nebyl povinným mimo exekuci uhrazen zcela a exekuce proto musí být nadále vedena pro dluh vzniklý do 30. 4. 2021 ve výši 1 250 EUR - z toho pro oprávněného a) ve výši 675 EUR a pro oprávněného b) ve výši 575 EUR. Exekuce musí být nadále vedena také pro další běžné výživné od 1. 5. 2021 do doby, než se oba již zletilí studující synové začnou živit samostatně, pokud povinný soudnímu exekutorovi neprokáže, že výživné zaplatil dobrovolně mimo exekuci. Exekuce již byla pravomocně zastavena pro částku 1 320 EUR, a proto odvolací soud dále exekuci zastavil pro částku 18 220 EUR, a to 9 840 EUR pro oprávněného a) a 8 380 EUR pro oprávněného b). Odvolací soud pak exekuci zastavil ve vztahu k jednotlivým oprávněným, kteří mají na výživné samostatný nárok a jejich nárok na výživné by proto měli soud I. stupně i soudní exekutor vždy posuzovat samostatně, např. v případě, kdy rozhodují o zastavení exekuce. 22. Vzhledem k tomu, že povinný nezaplatil celé vymáhané dlužné výživné, nenastaly podmínky pro zastavení exekuce dle § 290 odst. 2 o.s.ř., neboť exekuce prozatím není vedena jen pro běžné výživné. 23. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že je namístě postup podle § 220 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně částečně změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje ohledně výživného zaplaceného povinným mimo exekuci. Ve zbývající části pak podle § 219 o.s.ř. usnesení soudu I. stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce a na odklad exekuce jako věcně správné potvrdil. 24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť v souladu s ustanovením § 87 a § 88 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněné vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 25. května 2021 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu