ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 14 141, 82 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce, č. j. 14 C 125/2020-129 ze dne 14. dubna 2021, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně na účet Okresního soudu v Nymburce částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení; jinak se ve výroku I. rozsudek potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení na účet Okresního soudu v Nymburce částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Nymburce (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem č. j. 14 C 125/2020-129 ze dne 14. 4. 2021 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 14 141,82 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 368,04 Kč, úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 10 261,82 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 528,13 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 261,82 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení (výrok I.) Současně soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit na nákladech řízení České republice – na účet Okresního soudu v Nymburce částku 6 025,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 14 141,82 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 25. 8. 2014. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč, který byl žalované vyplacen 25. 8. 2014, přičemž žalovaná tuto částku měla vrátit do 16. 8. 2019 spolu se smluvními úroky 15,9 % ročně celkem 59 měsíčními splátkami ve výši 1 718 Kč od 16. 10. 2014. Žalovaná se dostala do prodlení se splátkou dne 16. 3. 2019, čímž porušila smlouvu a žalobkyně dne 20. 5. 2019 zaslala žalované upomínku. Protože žalovaná nic nezaplatila, byl úvěr dle smlouvy zesplatněn dnem 16. 8. 2019, kdy uplynula doba pro zaplacení jistiny. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 14 141,82 Kč, což představuje dlužnou jistinu 10 261,82 Kč a úvěrové poplatky 3 880 Kč. Dále požaduje přiznat kapitalizovaný úrok z úvěru 15,9 % ročně z dlužné nesplacené jistiny od 17. 1. 2019 do 16. 12. 2019, tedy ve výši 1 368,04 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 17. 1. 2019 do 16. 12. 2019 ve výši 528,13 Kč a úrok z úvěru a úrok z prodlení z dlužné jistiny 10 261,80 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení. Tuto částku žalovaná žalobkyni nezaplatila. 3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí s tím, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. 4. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, kdy provedl důkaz smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 25. 8. 2014, historickým výpisem z účtu, návrhem na poskytnutí půjčky, prohlášením o zdravotním stavu a výpisem z účtu žalované. Měl k dispozici i prohlášení žalované o osobních a majetkových poměrech a úvěruschopnost žalované prověřoval v registru NRKI a Solus. Provedením těchto důkazů zjistil, že účastníci skutečně uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 70 000 Kč, který měla žalovaná splácet v 59 splátkách po 1 718 Kč a jedné splátce po 1 670,57 Kč. Úvěr byl poskytnut s ročním úrokem ve výši 15,9 %. Z dalších dokladů soud zjistil, že žalovaná v souvislosti se žádostí o úvěr prohlásila, že má čistý roční příjem z podnikání 1 033 820 Kč a další měsíční příjmy v částce 12 000 Kč. Měla 2 děti, hradila spoření ve výši 1 100 Kč a ostatní výdaje činily 5 500 Kč. Mezi účastníky bylo potom nesporné, že žalovaná uhradila 55 splátek po 1 718 Kč, tedy částku 94 490 Kč. Další splátku již nezaplatila a došlo k zesplatnění úvěru. Soud prvního stupně především posuzoval skutečnost, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Vycházel přitom z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a zákona č. 145/2010 Sb. (o spotřebitelském úvěru). Na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 2395 o. z., § 580 odst. 1 o. z., § 588 o. z. a § 2991 o. z. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, vycházel z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet, postupovala s odbornou péčí. Soud zdůraznil, že při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečnosti, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Tento závěr pak vychází ze směrnice č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí číslo 2008 /48/, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, OPR-Finance učinil závěr, že články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice. To musí být vykládáno tak, že sankcí za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Soud tak uzavřel, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele zabývat z úřední povinnosti a takovýto postup je nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, respektive povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. V této souvislosti poukázal i na rozhodování českých soudů, a to Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Za rozhodující pro právní posouzení věci soud považoval skutečnost, že žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí tak, jaký to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Podle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalované postupovala zcela formálně a spokojila se s tím co žalovaná o svých poměrech sama prohlásila při podání žádosti o úvěr. Žalobkyně nijak neověřila tvrzený příjem žalované z podnikání ani další tvrzený příjem ve výši 12 000 Kč měsíčně a vůbec neověřovala skutečné výdaje žalované, když si například nevyžádala od žalované nájemní smlouvu, výpis z katastru a podobně. Z tvrzených výdajů žalované v celkové výši 6 600 Kč si sama žalobkyně musela být vědoma pochybnosti o jejich pravdivosti. Potřebné údaje si žalobkyně ověřila pouze prostřednictvím výpisu z běžného účtu žalované, který pro žalovanou sama vedla, přičemž jí z tohoto účtu muselo být zřejmé, že ke dni 25. 7. 2014, tedy 1 kalendářní měsíc před podáním žádosti o úvěr, činil zůstatek na účtu žalované pouze částku 66 559,11 Kč a od té doby až do poskytnutí úvěru dne 25. 8. 2014 nevykázal účet žalobkyně žádnou platbu v její prospěch. Žádné platby na účtu nebyly připsány ani v období od 21. 5. 2014 do 25. 7. 2014. V předchozím období byla sice na účet žalované připsána platba přesahující 1 000 000 Kč, ovšem přesto žalobkyně mohla a měla mít pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, neboť v žádosti o úvěr již zůstatek na účtu žalované činil pouze 35 773,02 Kč a nejméně po dobu tří měsíců nebyly na účet připsány žádné platby. Soud tak uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr neposuzovala s odbornou péčí. V návaznosti na ustanovení § 588 o. z. tak dospěl k závěru o neplatnosti sjednané smlouvy o úvěru. Protože smlouva o úvěru byla posouzena jako neplatná, rozhodoval o vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 70 000 Kč, přičemž žalovaná v souvislosti s touto smlouvou, jak vyplynulo z historického výpisu z účtu, uhradila již částku 94 490 Kč. Poskytnutá jistina tak byla v plném rozsahu uhrazena a žalovaná není z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni nic dlužná. Z těchto důvodů byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Pokud jde o náklady řízení, soud postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla v řízení zastoupena ustanoveným advokátem. V souladu s ustanovením § 149 odst. 2 o. s. ř. je žalobkyně povinna uhradit hotové výdaje advokáta státu a tyto výdaje soud prvního stupně specifikoval částkou 6 025,80 Kč, jak je uvedeno v odst. 19 odůvodnění rozsudku. Tuto částku uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Nymburce. 5. Proti tomuto rozsudku si včas podala odvolání žalobkyně, která nesouhlasila se zamítnutím žaloby a nadále se domáhá po žalované zaplacení částky 14 141,82 Kč s příslušenstvím na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 25. 8. 2014, kterou považuje za platnou. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně označila důkazy k prokázání svých tvrzení a tyto doplnila podáním ze dne 7. 3. 2019. Je si vědoma své zákonné povinnosti posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet s odbornou péčí a je přesvědčena, že tuto svoji povinnost splnila. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vychází zejména z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli. Všechny takto získané informace, jakož i informace poskytnuté samotným spotřebitelem, žalobkyně s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je také porovnání s demografickými a statistickým údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje. Je přesvědčena, že nepostupovala v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru a řádným způsobem ověřila pravdivost prohlášení žalované o výši jejích příjmů a výdajů. Informace ověřovala jak v interních registrech, tak i v externích, jako je Solus a NRKI, insolvenční rejstřík a živnostenský rejstřík. Vycházela ze zjištění, že v období od 26. 3. 2014 do 26. 8. 2014 činil průměrný měsíční příjem žalované 86 110 Kč, což vyplývá především z podnikatelské činnosti žalované, která v době uzavírání smlouvy byla jedinou akcionářkou a členkou dozorčí rady [právnická osoba] [anonymizováno]. V návaznosti na to byla příjemcem vyplácených dividend společnosti. Příjem žalované byl na základě zjištěných skutečností dostačující pro splácení požadovaného úvěru, včetně rezervy zajišťující, že nebude docházet k negativním zásahům do majetkových a společenských poměrů žalované. Navíc je třeba předpokládat poctivost jednání žalované při podání žádosti o úvěr a samotné čestné prohlášení o příjmech a výdajích musí mít určitou vážnost, kterou není možno pomíjet. Z čestného prohlášení žalované před poskytnutím úvěru vyplývalo, že její příjem z podnikání činí 1 033 320 Kč ročně, což představuje částku 86 110 Kč měsíčně. I ostatní tvrzené příjmy ve výši 12 000 Kč měsíčně jsou podle žalobkyně dostatečné pro splácení měsíční splátky ve výši 1 718 Kč O schopnosti žalované úvěr splácet svědčí i to, že žalovaná uhradila celkem 54 splátek z celkových 60. Pokud by úvěruschopnost žalované nebyla dostatečně ověřena, je žalobkyně přesvědčena, že žalovaná by úvěr nesplácela od počátku. Tato však úvěr pravidelně hradila až do února 2019. Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně neměla žádnou objektivní možnost zjistit jakým způsobem žalovaná nakládá se svými peněžními prostředky v hotovosti, tedy jestli se jedná o prostředky použité na další mandatorní výdaje, které mohla žalovaná při podání žádosti o úvěr zatajit, nebo zda mohla žalovaná tyto prostředky ušetřit. Žalobkyně neměla ani objektivní možnost zjistit, jaká byla hotovostní rezerva žalované. Ze všech těchto důvodů je přesvědčena, že schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr byla ze strany žalobkyně posouzena s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nebyl tak zjištěn žádný důvod, na základě kterého by soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, včetně nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak nákladů odvolacího řízení. 6. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému odvolání uvedla, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožňuje a navrhla jeho potvrzení. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování ke správnému závěru, že žalobkyně postupovala při prověřování úvěruschopnosti žalované zcela formálně a v této souvislosti odkázala na odůvodnění rozsudku v bodě 17. Poukázala na právní úpravu uvedenou v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje, aby žalobkyně při sjednávání úvěru postupovala skutečně, tj. nikoliv formálně a úvěruschopnost klientů posuzovala s odbornou péčí. Formální přístup žalobkyně v dané věci je zřejmý již z listiny návrhu na poskytnutí tzv. perfektní půjčky. Tento dokument je interním dokumentem banky a není opatřen podpisem žalované. Údaje v dokumentu tedy nelze považovat za prohlášení žalované. Tento dokument obsahuje ničím neověřený údaj o měsíčním příjmu žalované 12 000 Kč a zároveň jsou v něm uvedeny náklady na výživné pro 2 nezletilé děti a nulová částka na nájemné. Z běžného účtu pak vyplývá, že od 21. 5. 2014 nevykazoval běžný účet žalované žádné příjmy a v době poskytnutí půjčky byl na účtu zůstatek pouze 35 773 Kč. Žalobkyně tedy pouze formálně nashromáždila údaje k posouzení úvěruschopnosti žalované, které dále neprověřovala a neposuzovala. Pokud by tak učinila, musela by dospět k závěru, že žalovaná není schopna úvěr řádně splácet. Její argumentace tím, že po určitou dobu úvěr řádně splácela, je zcela nepřípadná, neboť již v té době žalovaná opakovaně kontaktovala banku a žádala o zmírnění podmínek úvěru. Na tyto její žádosti banka nereagovala. Pro neschopnost půjčku splácet jí byla poskytnuta již dne 5. 9. 2014 další půjčka ve výši 120 000 Kč Ani tuto půjčku však již žalovaná nebyla schopna hradit a i v tomto případě žalobkyně neprokázala splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované, což vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Co 444/2020. Obdobně postupovala žalobkyně vůči žalované i v jiných případech, například při sjednání úvěru z kreditní karty, kdy neprokázání úvěruschopnosti žalované se promítl do sporu o zaplacení tohoto dluhu, kdy bylo rozhodnuto Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 8 C 93/2020. Je tedy zřejmé, že žalobkyně v případě žalované přistupovala i v jiných případech k prověření úvěruschopnosti žalované více než formálně a tuto úvěruschopnost řádně neprověřovala. S rozhodnutím soudu prvního stupně se proto ztotožňuje. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, avšak z jiných, dále uvedených důvodů, je na místě změnit rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení. 8. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda řízení, které předcházelo vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, bylo provedeno řádně a v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. V tomto směru odvolací soud žádná pochybení neshledal a řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je jinak odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 9. Odvolatelka učinila předmětem odvolacího řízení otázku náležitého posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. V tomto směru dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy a provedené dokazování náležitě zhodnotil ve smyslu § 132 o. s. ř. Podle odvolacího soudu nebyl zjištěn důvod pro opakování nebo doplnění dokazování a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v odstavcích 16, 17 a 18 lze zcela odkázat. Odvolací soud pouze doplňuje, že z provedeného dokazování skutečně vyplynulo, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neprověřila úvěruschopnost žalované, když se nijak nezabývala jí tvrzenými příjmy a výdaji, přičemž z obsahu výpisu z běžného účtu je zřejmé, že příjem žalované ve výši 1 033 820 Kč z titulu vyplacené dividendy, je ojedinělým příjmem v průběhu celého kalendářního roku. Dostatečným neprověřením výdajů žalované nelze za této situace dospět k závěru, že by tento příjem zaručoval řádné splácení úvěru ze strany žalované a že by úvěruschopnost žalované byla tzv. s odbornou péčí prověřena. Výdaje žalované nebyly nijak ověřovány a zůstatky na účtu, který byl soudu předložen jako důkaz, svědčí o tom, že výdaje žalované musely být značně vyšší než sama deklarovala. Tyto zůstatky na účtu pak neodůvodňovaly poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč, zvláště pak za situace, kdy žalovaná žádala žalobkyni o další finanční prostředky. Závěry soudu prvního stupně o posuzování úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně tak odvolací soud považuje za správné. Nezbývá než upřesnit právní posouzení věci v návaznosti na příslušná ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který byl účinný v době, kdy úvěr byl žalované poskytnut. 10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnu takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 11. Podle § 22 odst. 5 citovaného zákona, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost podle § 9 nesplnil. 12. Pokud jde o definici posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s „ odbornou péčí“ v citovaném zákonu o spotřebitelském úvěru tato definice není nijak rozvedena, je však možno vycházet z definice obsažených v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytne investiční službu s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěrů, které by vedly k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společností jako celku, neboť na tom mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník ale většinou i osoby na něm závislé a dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Ústavní soud ČR pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splácet. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno právě v ustanovení § 9 odst. 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kde byla stanovena sankce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, není-li náležitě s odbornou péčí posouzena úvěruschopnost spotřebitele. V právní praxi není výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo již v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra sp. zn. FA/SR/SU /1192/2017). K tomu je potřeba poznamenat, že zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice rady č. 87/102 EHS. Článek 8 směrnice uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných, případně od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 (nikoliv v bodě 23, jak uvádí v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně) odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C -449/13, kdy bylo mimo jiné konstatováno, že směrnice č. 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 preambule směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhým ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. 13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posuzování úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (odborná péče) je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. To lze dovodit nejen ze shora uvedeného, ale je možno odkázat i na další související okolnosti, a to v návaznosti na novelu zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., a to zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016. I tento zákon výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti řádného neprověření úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává, ovšem legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování, nasvědčují tomu, že takový výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušila povinnost při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a jednala tak v rozporu se zákonem, byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. To lze dovodit i z toho, že součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. Za této situace je pak uzavřená smlouva mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 o. z. a k této absolutní neplatnosti pak musí soud přihlížet z úřední povinnosti. 14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 15. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, jejich právní rozbor a zjištěné skutečnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil platnost uzavřené smlouvy mezi účastníky ze dne 25. 8. 2014 a vycházel z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru za použití § 588 o. z. V dané věci žalobkyně řádně nesplnila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V případě neplatné smlouvy o úvěru nastupuje povinnost žalované vrátit žalobkyni poskytnuté plnění v souladu s ustanovením § 2991 o. z., neboť na straně žalované se jedná o bezdůvodné obohacení. 16. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 18. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Protože smlouva o úvěru ze dne 25. 8. 2014 byla posouzena jako absolutně neplatná, vznikla povinnost žalované žalobkyni vrátit poskytnuté plnění ve výši 70 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. V dané věci však bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni uhradila splátkami již částku 94 490 Kč a došlo tak k úhradě poskytnuté jistiny s příslušenstvím. Žalobkyně tak nemá nárok vůči žalované na zaplacení další částky a soudem prvního stupně byl správně nárok žalobkyně na zaplacení částky 14 141,82 Kč s příslušenstvím zamítnut. 19. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v zamítavém výroku I. rozsudku jako věcně správný potvrdil. 20. Pokud jde o výrok II., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě tento výrok rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnit tak, aby odpovídal ustálené judikatuře při rozhodování o nákladech řízení účastníků, kterým byl ustanoven zástupcem v řízení advokát podle § 30 odst. 1, 2 o. s. ř. Usnesením Okresního soudu v Nymburce č. j. 14 C 125/2020-68 ze dne 20. 5. 2020 byl žalované ustanoven pro toto řízení zástupcem advokát [anonymizováno] [jméno] [příjmení], se sídlem [adresa]. Za této situace je třeba na náklady řízení úspěšné žalované aplikovat ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř., podle kterého zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. O nákladech ustanoveného advokáta pak rozhoduje ten, který jej úspěšnému účastníku ustanovil. Tímto je soud prvního stupně s ohledem na shora citované usnesení ze dne 20. 5. 2020. V případě ustanovení zástupce je tento povinen vyúčtovat příslušnému soudu (v daném případě soudu prvního stupně) náklady za zastoupení a o těchto nákladech musí soud prvního stupně rozhodnout samostatným usnesením. Částku, kterou tímto usnesením přizná ustanovenému zástupci, pak vyplatí z rozpočtových prostředků soudu. Teprve na základě tohoto vyplacení vzniká povinnost zaplatit tyto náklady řízení tomu z účastníků, který ve věci úspěšný nebyl, v dané případě tedy žalobkyni. O této povinnosti účastníka řízení pak musí být rozhodnuto samostatným usnesením. Pokud výrokem II. rozsudku soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobkyně platit na nákladech řízení částku 6 025,80 Kč České republice na účet Okresního soudu v Příbrami, rozhodoval předčasně, když dosud, jak vyplývá ze spisu, nebyly náklady řízení ustanovenému zástupci přiznány samostatným usnesením na základě jeho vyúčtování. Tyto náklady pak dosud nebyly vyplaceny a rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. je tedy předčasné. Odvolací soud byl proto povinen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnit tak, aby byl zachován shora naznačený postup při výplatě nákladů řízení ustanovenému zástupci a následně pak s ohledem na úspěch účastníků ve věci uloženo zaplatit neúspěšné žalobkyni. 21. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. závislý výrok II. o nákladech řízení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně na účet Okresního soudu v Nymburce částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení. 22. Obdobně pak bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení, kdy odvolací soud postupoval podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 149 odst. 2 o. s. ř. a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení na účet Okresního soudu v Nymburce částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení. 23. Na soudu prvního stupně proto nyní bude po předložení vyúčtování ze strany ustanoveného advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] rozhodnout o těchto požadovaných nákladech, přičemž proti jeho usnesení je přípustný opravný prostředek. Následně, pokud toto rozhodnutí nabude právní moci, bude odměna a další náklady zastoupení vyplaceny ustanovenému advokátovi a teprve pak žalobkyni vznikne povinnost zaplatit tyto přiznané náklady řízení jak před soudem prvního stupně, tak odvolacího řízení České republice na účet Okresního soudu v Nymburce. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 4. listopadu 2021 JUDr. Jana Hráchová předsedkyně senátu