ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 90 736 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně, č. j. 7 C 293/2019-79 ze dne 22. června 2020, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem č. j. 7 C 293/2019-79 ze dne 22. 6. 2020 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 358,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 80 358,97 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení a částku 20 292,96 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žaloba byla zamítnuta co do částky 10 377,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 377,13 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení, co do částky 2 667,42 Kč a co do požadavku na zaplacení úroku ve výši 52,94 % ročně z částky 78 960,91 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 232 588 Kč (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 748,98 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 90 736 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 9. 2018. Uvedenou smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč, který se zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách po 4 038 Kč počínaje měsícem říjnem 2018 vždy do každého 17. dne v měsíci. Roční úroková sazba (efektivní) byla dohodnuta ve výši 67,88 % ročně, což odpovídá podle žalobkyně nominální úrokové sazbě 52,94 % ročně. Úvěruschopnost žalovaného byla podle žalobkyně ověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a ověřena v systému SOLUS a NRKI. V době poskytnutí úvěru měl podle žalobkyně žalovaný volné zdroje dostatečné. Ve smlouvě byly dohodnuty sankce pro případ řádného nesplácení úvěru, a to smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení v délce 30 dnů a právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením jednotlivé splátky, a to ve výši 200 Kč u každé včas nesplacené splátky. Účastníci se současně dohodli, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části v délce 65 dnů dojde automaticky k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a uhradil pouze 2 splátky, 4 038 Kč dne 17. 10. 2018 a 4 038 Kč dne 19. 11. 2018 Celkem tak na poskytnutý úvěr uhradil částku 8 076 Kč. V důsledku prodlení se tak stal celý úvěr splatným ke dni 20. 2. 2019. V souladu se smlouvou došlo k zesplatnění celého úvěru. Nesplacená část úvěru byla v souladu se smlouvou navýšena o dohodnuté úroky, které přirostly k dosud nesplacené části jistiny. Žalobkyně tak podanou žalobou uplatnila nárok na zaplacení částky 90 736 Kč, což představuje zbývající dlužnou původní jistinu úvěru ve výši 78 960,97 Kč, dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění k jistině ve výši 10 377,13 Kč, smluvní pokutu ve výši 998 Kč (2 × 499 Kč) a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (2 × 200 Kč). Tuto pohledávku žádá přiznat spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení. Dále požaduje zaplatit smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného od 22. 2. 2019 do zaplacení, přičemž smluvní pokutu vyčíslila pouze k datu vyhotovení žaloby, a to částkou 22 960,38 Kč. Dále žalobkyně uplatnila nárok i na dohodnutý úrok z úvěru ve výši 52,94 % ročně z částky 78 960,97 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 232 588 Kč. Z žaloby rovněž vyplynulo, že žalovaný kromě částky 8 076 Kč (uhrazené k datu 19. 11. 2018) na dlužnou pohledávku ničeho dalšího neuhradil. 3. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z předložených listinných důkazů, když žalovaný se k jednání nedostavil a podle § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovaný tak žádné námitky proti podané žalobě neuplatnil. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, z nichž dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč s podmínkami sjednaného úvěru, tak jak žalobkyně uvedla v podané žalobě. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalovanému se dostalo poučení o potřebných informacích o spotřebitelském úvěru a žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla šetření ke schopnosti žalovaného úvěr splácet, když vycházela z dokladů o příjmu žalovaného, formuláře jeho hodnocení, vzala v úvahu jeho výdaje a vycházela i z výpisu z registru SOLUS a NRKI. Zjistila, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného před poskytnutím úvěru činil částku 25 687 Kč. Vycházela přitom z předložené pracovní smlouvy a jejího prodloužení, mzdového výměru a potvrzení zaměstnavatele o výdělku žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici i výpisy z účtu žalovaného. Na základě tohoto prověření byl úvěr žalovanému schválen a došlo k jeho vyplacení dne 12. 9. 2018. Žalovaný však uhradil pouze 2 dohodnuté splátky po 4 038 Kč (celkem 8 076 Kč) a s dalšími splátkami se dostal do prodlení. Přes výzvy k úhradě a upozornění na možnost zesplatnění další částku již neuhradil, a proto došlo ke dni 20. 2. 2019 k zesplatnění celého úvěru. Zbývající část úvěru byla žalobkyní vyčíslena částkou 90 736 Kč a k jejímu zaplacení byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 17. 10. 2019. Soud provedl důkaz i výpisem z databáze České národní banky ARAD, přičemž zjistil, že úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem na spotřebu činila v září 2018 8,53 %. Z těchto zjištění vycházel soud při svém rozhodování, když na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 2395, § 2048 a § 588 o. z. a dále § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uzavřenou smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z. posoudil jako smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem (žalobkyně) a žalovaným jako spotřebitelem. Jedná se tak o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a násl. o. z., přičemž podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají, v rozporu s požadavkem přiměřenosti, významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. S ohledem na tato zákonná ustanovení se soud nejprve zabýval platností ujednání o smluvním úroku za poskytnutí úvěru v požadované výši 52,94 % ročně. Dospěl k závěru, že na tuto výši úroků lze aplikovat korektiv dobrých mravů ve smyslu judikatury vyšších soudů, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a 33 Odo 236/2005. Podle této judikatury hranice mravnosti úroků se pohybuje okolo trojnásobku úrokové míry obvyklé u bank a stanovené s ohledem na nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček. V daném případě smluvený úrok převyšuje tuto úrokovou sazbu asi osminásobně a tím se dostává do rozporu s dobrými mravy. Odpovídajícím právním následkem porušení dobrých mravů je proto absolutní neplatnost právního ujednání ve smyslu § 588 o. z. Soud tak dospěl k závěru, že přestože účastníci platně uzavřeli smlouvu o úvěru, nemůže žalobkyni vzniknout nárok na žalovaný úrok z poskytnutého úvěru a ani na úrok v obvyklé výše. Ujednání o smluvním úroku je od zbytku smlouvy oddělitelné, takže důvody neplatnosti se vztahují pouze na část týkající se úroku z poskytnutého úvěru a na další ostatní ujednání smlouvy se již nevztahují. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na úhradu částky 80 358,97 Kč představující původní dlužnou jistinu ve výši 78 960,97 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 998 Kč a náklady na vymáhání v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku 80 358,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení. Současně soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na smluvní pokutu dohodnutou v bodě 6.5. Smlouvy o úvěru, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od 22. 2. 2019 do zaplacení. Tato smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu nepřesahuje 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení a za této situace soud žalobě vyhověl co do požadavku na zaplacení této smluvní pokuty v návaznosti na ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Výše této smluvní pokuty však soud prvního stupně přepočetl vzhledem k přiznané jistině a tuto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ve výši 20 292,96 Kč. Výrokem I. rozsudku tak bylo žalobě částečně vyhověno. Ohledně částky 10 377,13 Kč, která představuje úrok přirostlý k jistině, včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky, dále ohledně částky 2 667,42 Kč, což představuje smluvní pokutu z nepřiznaného přirostlého úroku k jistině a úroku ve výši 92,94 % ročně (správně má být dle výroku rozsudku 52,94% ročně) z částky 78 960,97 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 232 588 Kč, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Výrokem II. rozsudku tak v této části byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně nemá nárok na požadovaný úrok z poskytnutého úvěru s ohledem na neplatnost tohoto ujednání. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy soud vycházel z poměru úspěchu účastníků ve věci a dovodil, že je-li předmětem řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, to je nejen ohledně pohledávky, ale též ohledně jejího příslušenství. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2717/08. Za této situace přihlédl při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci i k příslušenství pohledávky v rozsahu jak byla žalobkyni přiznána a zamítnuta a vycházel z kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 22. 6. 2020. Soud dovodil, že žalobkyně byla v řízení úspěšná z 60,33 %, zatímco neúspěšná byla v rozsahu 39,67 %. Žalobkyni proto náleží 20,66 % účelně vynaložených nákladů řízení, které soud prvního stupně v odst. 13 odůvodnění svého rozsudku náležitě specifikoval, když dospěl k závěru, že žalobkyně by měla nárok na účelně vynaložené náklady řízení ve výši 27 826,60 Kč, přičemž 20,66 % z této částky činí částku 5 748,98 Kč. Tato částka byla také žalobkyni na nákladech řízení vůči žalovanému přiznána. 4. Proti tomuto rozsudku si včas podala odvolání žalobkyně, a to pouze do části zamítavého výroku II. a do výroku III. o nákladech řízení. V zamítavém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně odvolává co do nepřiznání nároku na zaplacení částky 3 920,34 Kč, což představuje kapitalizovaný úrok do dne zesplatnění přepočítaný na 20 % úroku ročně a žádá přiznat i zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 5. 11. 2019 do zaplacení a požaduje i úrok z poskytnutého úvěru ve výši 20 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 78 960,97 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 232 588 Kč. Z odůvodnění odvolání je tak zřejmé, že odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % ročně. Žalobkyně je přesvědčena, že úrok z úvěru byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. V tomto směru žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018 ze dne 24. 4. 2018. V odvolání se žalobkyně vyjádřila obecně k výši úrokové sazby a poukázala na zásadu„ in favorem negotii“, které je zakotvena v § 574 o. z., kdy sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, mimo jiné i rizikem transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem, představuje. Poukázala i na předložené odborné vyjádření zpracované [titul] [jméno] [příjmení], [titul za jménem], [příjmení], znalcem z oboru ekonomika ze dne 25. 10. 2018, kterým dokládá svůj nárok na úhradu úroku z poskytnutého úvěru ve výši 52,94 % ročně. Tato výše úroků odpovídá nominální úrokové sazbě při sjednání efektivní úrokové sazby ve smlouvě. Žalobkyně je přesvědčena že, že má nárok na uvedenou výši úroku z poskytnutého úvěru, ovšem odvoláním se domáhá pouze přiznání úroku ve výši 20 % ročně. Tuto výši považuje za obvyklou výši i v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013. Uvedla, že informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty, přičemž smluvní strany vystupují na základě své pravé a svobodné vůle a je jen v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Obecně je nezbytné vycházet z premisy, že obsah smluvního vztahu učinili účastníci po pečlivém uvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Odvolatelka dále poukázala na to, že v případě smlouvy o úvěru jedním z jejích obligatorních pojmových znaků je zaplacení úroků ze strany úvěrovaného co by odměny za poskytování peněžních prostředků úvěrující. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu o úvěru uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. Žalobkyně proto považuje předmětnou smlouvu v celém svém rozsahu za platnou, zavazující obě účastnické strany. Poukázala i na ustanovení § 1813 o. z. s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou dostatečně seznámen. V návaznosti na ustanovení § 577 o. z. je odvolatelka přesvědčena, že v případě platnosti smlouvy o úvěru má být žalobkyni přiznán obvyklý úrok požadovaný za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště úvěrovaného v době uzavření smlouvy. Ačkoliv je žalobkyně přesvědčena o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, včetně výše úroků, i v případě, že soud dospěl k závěru, že výše uvedená ve smlouvě odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem úrok určit tak, aby odpovídal obvyklé výši při poskytování půjček v nebankovním sektoru. Žalobkyni tak měl být přiznán úrok v takovém rozsahu, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností účastníků. Odvolatelka poukázala i na to, že nelze aplikovat databázi ARAD České národní banky, když výši úroků zde uvedených nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank. Údaje uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. V odvolání se pak zabývá nedostatky této databáze, což doložila i sdělením [právnická osoba] a vyjádřením [příjmení] [příjmení], podle kterých se obvyklé úročení pohybuje ve vyšších sazbách, než je uvedeno v databázi ARAD. Poskytování úvěrů je potom podle odvolatelky upraveno v § 2395 o. z., z něhož vyplývá, že při poskytování úvěrů je dlužník povinen úrok za poskytnutí peněz zaplatit, a pokud tedy soud shledal požadovaný úrok za nepřiměřený, neměl nárok na přiznání úroku zamítnout, ale měl přiznat úrok v obvyklé výši. V konkrétním případě pak žalobkyně požaduje úrokovou sazbu 20 % ročně, která je podle jejího názoru zcela přiměřená. S ohledem na rozsah odvolání, pak žádá přiznat i náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, i když z jiných důvodů než uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 6. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl napaden pouze ve výroku II. ohledně nepřiznání 20% úroku z poskytnutého úvěru, pouze v tomto rozsahu a ve výroku III. o nákladech řízení byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumáván. Pokud jde o výrok I., kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tento výrok odvoláním napaden nebyl a nabyl tak samostatně právní moci, stejně jako část výroku II., ohledně kterého odvolání žalobkyní podáno nebylo (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). 7. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda řízení, které předcházelo vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, bylo provedeno řádně a v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. V tomto směru odvolací soud žádná pochybení neshledal a řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je jinak odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 8. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z listinných důkazů, které měl k dispozici již soud prvního stupně a kterými provedl dokazování. S ohledem na provedené dokazování však dospěl k závěru, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně. Z tohoto důvodu také zopakoval důkaz listinami týkajícími se posuzování úvěruschopnosti klienta a zopakoval důkaz hodnocením klienta na č. l. 13 až 14 spisu, databází SOLUS na č. l. 17 spisu, databází NRKI na č. l. 22 spisu, pracovní smlouvou žalovaného na č. l. 23 až 24 a 25 spisu, příjmy žalovaného na č. l. 26 a 35 spisu, mzdovým výměrem na č. l. 28 až 29 a 36 spisu a obsahem osobního účtu žalovaného na č. l. 31 až 32 spisu. 9. Ze shora uvedených důkazů odvolací soud zjistil, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného měla žalobkyně k dispozici hodnocení klienta, v němž byl uveden pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného 25 000 Kč. Toto jsou jeho jediné příjmy. Pokud jde o výdaje, zjistila žalobkyně jeho měsíční výdaje částkou 9 360 Kč, když vzala v úvahu životní minimum částkou 3 410 Kč, náklady na bydlení částkou 2 000 Kč, ostatní potřeby jako je doprava a záliby částkou 500 Kč a vzala v úvahu, že měsíčně splácí předchozí poskytnutý úvěr 3 450 Kč. Zohlednila i případnou rezervu 1 000 Kč a dospěla tak k závěru, že celkové výdaje žalovaného představují částku 9 360 Kč měsíčně, takže jeho volné zdroje jsou 14 640 Kč. Za této situace je žalovaný schopen úvěr platit a úvěr ve výši 80 000 Kč žalovanému poskytla. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty byly prokázány pracovní smlouvou a jejím prodloužením, kdy pracovní poměr sjednaný od 2. 3. 2016 byl dne 10. 2. 2017 prodloužen na dobu neurčitou. Zaměstnavatel pak potvrdil, že v období od května 2018 do července 2018 žalovaný dosáhl průměrného čistého měsíčního příjmu 25 687 Kč. To odpovídá i předloženému mzdovému výměru. V databázi SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný nedluží žádné částky po splatnosti a v databázi NRKI nebylo vyhodnoceno tzv. skóre, na základě kterého by bylo možno posoudit platební morálku žalovaného v tomto registru. Z provedeného dokazování tak vyplynulo, že žalobkyně se sice dostatečně zabývala příjmovou stránku žalovaného, ovšem pokud jde o jeho výdajovou stránku, vycházela pouze z údajů uvedených samotným žalovaným ve formuláři hodnocení klienta. Žalobkyně měla k dispozici i částečný výpis z účtu žalovaného, z něhož však zjistila pouze doručenou výplatu a počáteční a konečný stav účtu v období 10. 7. 2018 až 13. 7. 2018 a v období 10. 8. 2018 až 13. 8. 2018. Z částečného výpisu z účtu je zřejmé, že dne 12. 7. 2018 došla na účet žalovaného mzda ve výši 27 498 Kč a dne 13. 8. 2018 mzda ve výši 26 077 Kč. Účet však vykazuje pro období 10. 7. 2018 až 13. 7. 2018 počáteční stav účtu - 6 684,76 Kč a konečný stav - 6 907,47 Kč a v období od 10. 8. 2018 až 13. 8. 2018 počáteční stav účtu - 6 047,47 Kč a konečný stav - 6 821,11 Kč. Je tedy zřejmé, že osobní účet žalovaného u [právnická osoba] je dlouhodobě v minusu, přičemž na tom nic nezměnila ani mzda doručena na tento účet v měsíci červenci 2018 a srpnu 2018. Přes tato zjištění si již žalobkyně další údaje týkající se výdajové stránky žalovaného neověřovala a ani úplným výpisem z účtu nezjišťovala, jaké jsou běžné výdaje žalovaného v uvedeném období. Na základě takto provedeného dokazování pak odvolací soud posuzoval zda žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. 10. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník). 11. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 14. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, je smlouva neplatná. V tomto případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 16. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. V návaznosti na shora citovaná zákonná ustanovení dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně dostatečně neposuzoval platnost uzavřené smlouvy o úvěru mezi účastníky ze dne 10. 9. 2018. Soud bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní řádně prověřena. Z dokazování provedeného odvolacím soudem však bylo zjištěno, že žalobkyně se sice dostatečně zabývala příjmovou stránkou žalovaného před poskytnutím úvěru, ale zcela zanedbala výdajovou stránku, přestože citované ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele poskytovateli úvěru povinnost tuto úvěruschopnost posuzovat na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. O tom, že se jedná o spotřebitelský vztah v dané věci, není pochyb a ustanovení § 1813 na daný vztah zcela dopadá. Žalobkyně se však před poskytnutím úvěru náležitým způsobem nezabývala výdajovou stránkou na straně žalovaného, když sice měla k dispozici doklad o jeho příjmu ve výši přesahující 25 000 Kč měsíčně, ovšem jeho výdajová stránka zůstala zcela neobjasněna. V této souvislosti lze poukázat na částečné výpisy z osobního účtu žalovaného, z nichž je zřejmé, že tyto účty dlouhodobě vykazují minusový zůstatek. Na tyto účty sice byla připsána mzda žalovaného, ovšem nelze zjistit jaké jsou běžné výdaje žalovaného a nelze ověřit, zda uvedené příjmy jsou dostatečné k tomu, aby mu úvěr mohl být poskytnut bez toho, aniž by splatnost úvěru byla jakkoliv ohrožena. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného na straně jeho výdajů vycházela pouze z tvrzení klienta a jeho údajů o tom, že náklady na bydlení činí pouze 2 000 Kč měsíčně a jeho ostatní výdaje jsou 500 Kč měsíčně s tím, že další rezerva činí 1 000 Kč. Pokud jde o životní náklady, vycházela pouze z částky životního minima 3 410 Kč měsíčně a zohlednila pouze splátky [právnická osoba] ve výši 3 450 Kč měsíčně. Je tedy zřejmé, že žalovaný měl již sjednán u žalobkyně předchozí úvěr, který v době poskytnutí posuzovaného úvěru splácel. Tyto skutečnosti s přihlédnutím ke zjištěním z částečných výpisů z účtu žalovaného a zohlednění, že nová splátka poskytnutého úvěru měla činit 4 038 Kč měsíčně, měly vést žalobkyni k tomu, aby při posuzování úvěruschopnosti postupovala dostatečně obezřetně, a tedy posuzovala úvěruschopnost žalovaného„ s odbornou péčí“. Pokud jde o definici posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s „ odbornou péčí“ je možno vycházet ze závěrů, které učinil i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před nezodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR pak ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tom mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak nespadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Ústavní soud ČR pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splácet. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. Z uvedeného je současně nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka stanoví sankci neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to za situace není-li náležitě s odbornou péčí posouzena úvěruschopnost spotřebitele. V právní praxi není výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy, ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví tuto absolutní neplatnost, ovšem již v mnoha rozhodnutích bylo opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování. Z těchto závěrů vychází i běžná rozhodovací praxe Krajského soudu v Praze. Otázkou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se zabývá i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a to v čl. 8 a bodě 26 preambule směrnice, kdy přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, co je potřeba k doložení posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle této směrnice poskytovatel úvěru však musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, zvážit, zda poskytnuté informace jsou dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhým ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. 18. Ze shora uvedeného je zřejmé, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posuzování úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (odborná péče), je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. Dovozovat pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany závislé na jeho vlastní aktivitě. Porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele lze posoudit jako narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bude prokázáno, že poskytovatelka úvěru porušila povinnosti při zkoumání úvěruschopnosti úvěrovaného s odbornou péčí, jedná v rozporu se zákonem a je naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. Za takovéto situace je uzavřená smlouva mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem absolutně neplatným právním jednání ve smyslu § 588 o. z. a k této absolutní neplatnosti pak musí soud přihlížet z úřední povinnosti. 19. Ze všech shora uvedených důvodů v návaznosti na citovaná zákonná ustanovení dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné, i když z jiných než v něm uvedených důvodů a důvodem pro potvrzení zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně je skutečnost, že podle odvolacího soudu žalobkyně dostatečně a náležitě neprověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Tato úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena s tzv. odbornou péčí, když žalobkyně se prakticky vůbec nevěnovala výdajové stránce na straně žalovaného při poskytování úvěru a vycházela zcela z jeho příjmové stránky. Výdajovou stránku pak posuzovala výlučně z informací získaných od klienta a ze zákonem stanoveného životního minima, což zcela neodpovídá realitě života. Žalobkyně při poskytování úvěru nijak neposuzovala a neověřovala běžné měsíční výdaje žalovaného a vycházela pouze z částky životního minima a nereálných nákladů na bydlení. Neověřila si formu bydlení žalovaného a skutečné náklady na toto bydlení a nezjišťovala ani další možné běžné výdaje k zajištění základních životních potřeb. Absence ověření shora uvedených skutečností vedou k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného v době poskytnutí úvěru bylo pouze účelové, vedené snahou úvěr poskytnout, aniž by bylo náležitě prověřeno, zda žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. O tom nakonec svědčí i skutečnost, že žalovaný hradil pouze dvě splátky a přestal úvěr splácet. Závěr žalobkyně, že jiné než uvedené výdaje žalovaný nemá, je nutno posoudit jako nepřesvědčivý a nereálný. Je tak nutno dospět k závěru, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného s náležitou odbornou péčí a při posuzování platnosti úvěrového vztahu je tak nutno vycházet z ustanovení § 588 o. z. a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Protože odvolací soud posoudil uzavřenou smlouvu jako neplatnou (jedná se o absolutní neplatnost), nastupuje povinnost žalovaného vrátit žalobkyni poskytnuté plnění v souladu s ustanovením § 2991 o. z. V dané věci však musel odvolací soud zohlednit skutečnost, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě částečně vyhověno, je v právní moci, neboť odvolání proti tomuto výroku podáno nebylo a je tak nutno dovodit, že výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně bylo již o povinnosti žalovaného vrátit poskytnuté plnění žalobkyni rozhodnuto. Protože žalobkyně nemá nárok na další plnění dle nároků požadovaných žalobou, je tak nutno shledat jako věcně správné částečné zamítnutí žaloby výrokem II. rozsudku. Z uvedených důvodů tak bylo odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně shledáno jako nedůvodné. 20. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, i když z jiných důvodů než ze kterých vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud vycházel z právního závěru, že uzavřená smlouva mezi poskytovatelkou úvěru a žalovaným jako spotřebitelem je absolutně neplatným právním jednáním a za této situace nelze přiznat žalobkyni další uplatněné nároky kromě části nezaplacené jistiny, o které již bylo rozhodnuto ve výroku I. rozsudku. 21. Jako věcně správný byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen i závislý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, když výše nákladů řízení byla soudem prvního stupně správně posouzena a vypočtena. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v návaznosti na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž při úvaze o úspěchu účastníků ve věci, byl správně zohledněn i požadovaný úrok z poskytnutého úvěru, jako samostatný nárok. Bylo tak postupováno v souladu s již ustálenou judikaturou, kdy lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015. 22. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly. Bylo proto současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 4. března 2021 JUDr. Jana Hráchová předsedkyně senátu