ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa] toho času bytem [adresa] o zaplacení částky 91 514 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 109 C 14/2019-153, ze dne 11. června 2020, ve znění opravného usnesení č. j. 109 C 14/2019-178, ze dne 2. října 2020, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se ve výrocích II. a IV. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem č. j. 109 C 14/2019-153 ze dne 11. 6. 2020 ve znění opravného usnesení č. j. 109 C 14/2019-178 ze dne 2. 10. 2020 zastavil řízení v rozsahu co do zaplacení částky 13 519,63 Kč spolu s úrokem ve výši 67,10 % ročně z částky 71 776,55 Kč ode dne 20. 4. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 13 519,63 Kč ode dne 1. 7. 2019 do zaplacení a co do zaplacení smluvní pokuty ve výši 35 502 Kč (výrok I.). Současně soud žalobu v rozsahu, jímž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 18 590,37 Kč spolu s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 71 776,55 Kč ode dne 20. 4. 2018 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy dosáhne výše 83 893,05 Kč a spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 18 590,37 Kč ode dne 1. 7. 2019 do zaplacení, zamítl (výrok II.). Žalobě bylo částečně vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 404 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 59 404 Kč ode dne 1. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok IV.). 2. Soud prvního stupně v dané věci projednával žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 91 514 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 11. 2017, kdy žalovaný smlouvu podepsal. Uvedenou smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 73 000 Kč, který byl vyplacen dne 22. 11. 2017. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 30 měsíčních splátkách po 6 798 Kč, přičemž roční úroková sazba (nominální) byla dohodnuta ve výši 102,1 % ročně, což odpovídá ve smlouvě sjednané efektivní úrokové sazbě 166,42 % ročně. Měsíční splátky byly stanoveny vždy do každého 12. dne v měsíci počínaje měsícem prosincem 2017. Úvěruschopnost žalovaného byla podle žalobkyně ověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a ověřena v systému SOLUS a NRKI. Žalobkyně měla k dispozici doklady o příjmu žalovaného a výpis z jeho bankovního účtu. Ve smlouvě byly dohodnuty sankce pro případ řádného nesplácení úvěru, a to smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení v délce 30 dnů a právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením jednotlivé splátky, a to ve výši 200 Kč u každé včas nesplacené splátky. Účastníci se současně dohodli, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části v délce 65 dní, dojde automaticky k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný uhradil pouze dvě splátky po 6 798 Kč, a to ve dnech 12. 12. 2017 a 2. 2. 2018 a přestal úvěr splácet. Celkem tak žalovaný na poskytnutý úvěr zaplatil částku 13 596 Kč a následně se dostal do prodlení se splácením úvěru. Do prodlení se dostal již se splátkou splatnou 12. 2. 2018 a žalobkyně v souladu se smlouvou úvěr zesplatnila ke dni 18. 4. 2018. Nesplacená část úvěru byla v souladu se smlouvou navýšena o dohodnuté úroky, které přirostly k dosud nesplacené části jistiny a ke dni zesplatnění dne 18. 4. 2018 tak činila dlužná nová jistina částku 89 916,62 Kč. Spolu s touto dlužnou novou jistinou požaduje žalobkyně zaplatit i smluvní pokutu ve výši 998 Kč (2 × 499 Kč) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč (3 × 200 Kč). Celkem se tak jedná o pohledávku ve výši 91 514 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplatit smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného od 20. 4. 2018 do zaplacení, v dané věci však pouze do podání žaloby, kdy kapitalizovaná výše smluvní pokuty činí částku 35 502 Kč. Žalobkyně žádala přiznat i úrok z poskytnutého úvěru ve výši 102,1 % ročně ze zbývající dlužné jistiny 71 776,55 Kč od 20. 4. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 244 728 Kč. Pohledávku ve výši 91 514 Kč pak požaduje uhradit se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 1. 7. 2019 do zaplacení. Z žaloby rovněž vyplynulo, že žalovaný kromě částky 13 596 Kč (uhrazené ve dnech 12. 12. 2017 a 2. 2. 2018) na dlužnou pohledávku ničeho neuhradil. 3. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z předložených listinných důkazů, když žalovaný se k jednání nedostavil a podle § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovaný tak žádné námitky proti podané žalobě neuplatnil. 4. V průběhu řízení vzala žalobkyně podáním učiněným do protokolu při jednání před soudem prvního stupně dne 27. 2. 2020 žalobu částečně zpět, a to co do zaplacení částky 13 519,63 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, co do smluvní pokuty ve výši 35 502 Kč a co do úroku ve výši 67,10 % ročně z částky 71 776,55 Kč ode dne 20. 4. 2018 do zaplacení. O tomto částečném zpětvzetí žaloby rozhodl soud prvního stupně výrokem I. rozsudku, kdy řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. částečně zastavil. Předmětem žaloby tak nadále zůstal nárok na zaplacení částky 77 994,37 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 1. 7. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 71 776,55 Kč ode dne 20. 4. 2018 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 83 893,05 Kč. Současně po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele v souladu s požadavky příslušné právní úpravy. Poukázala na to, že vycházela z dokladu o příjmech žalovaného, z výpisů z databází SOLUS a NRKI, z hodnocení klienta a jeho prohlášení, přičemž dokladovaný příjem žalovaného činil měsíčně 19 400 Kč. Podle propočtu žalobkyně jeho měsíční náklady činily 10 451 Kč a volné zdroje ke splácení úvěru představovaly částku 8 949 Kč. Žalobkyně tak dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného s tím, že tento je schopen měsíční splátky ve výši 6 798 Kč platit. 5. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z předložených listinných důkazů týkajících se poskytnutí úvěru a listinných důkazů, na základě kterých žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne 17. 11. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] to na základě žádosti žalovaného, který požádal o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 73 000 Kč na dobu 30 měsíců s pevnou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 166,42 % ročně a celkovou částkou ke splacení ve výši 203 940 Kč Měsíční splátky byly dohodnuty ve výši 6 798 Kč. Žalobkyně doložila schválení úvěru s parametry dle návrhu žalovaného a schválení úvěru oznámila žalovanému dopisem ze dne 23. 11. 2017 a současně mu zaslala i splátkový kalendář ke smlouvě. Úvěr ve výši 73 000 Kč byl žalovanému vyplacen. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud zjistil, že žalobkyně provedla analýzu bonity žalovaného na základě jím sdělených údajů o jeho příjmech a výdajích, přičemž vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 19 400 Kč. Pokud jde o jeho výdaje, vycházela z částky životního minima ve výši 3 410 Kč, splátky dalšího závazku vůči žalobkyni z předchozího úvěrového vztahu ve výši 4 741 Kč, náklady na bydlení vyčíslila částkou 1 300 Kč měsíčně a žalovanému ponechala rezervu na další výdaje ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tak dovodila, že žalovaný disponuje volnými peněžními zdroji v celkové částce 8 949 Kč. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný by měl být svobodný a neměl žádnou vyživovací povinnost, přičemž inkaso o nájmu nebylo nijak doloženo. Soud dále zjistil, že u žalovaného nebyl evidován dluh po splatnosti, ovšem jeho bonita v registru SOLUS byla hodnocena jako vyšší riziko, při němž je úvěr výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Z dalších dokladů měl soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván ke splácení úvěru a bylo mu oznámeno i jeho zesplatnění. 6. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky měla být ujednána smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. a podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2018 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a posuzoval, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Vycházel přitom i z ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V návaznosti na svá zjištění a právní posouzení pak při rozhodování o zbývající, částečným zpětvzetím žaloby nedotčenou část předmětu, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, když žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila a neprokázala, že by mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a to z důvodu náležitého neprověření úvěruschopnosti žalovaného. Důvody neplatnosti shledává v závěru, že z předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně, jakožto úvěrující, dostála své zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splatit poskytnuté prostředky s odbornou péčí. Nebylo zjištěno jakým způsobem byly doloženy a především důkladně prověřeny údaje o výdajích žalovaného, zejména pokud se jedná o náklady na bydlení, které naprosto neodpovídají realitě. Žalobkyně si nevyžádala ani nájemní smlouvu, případně měsíční výpisy z účtu žalovaného. Uváděná částka 1 300 Kč nákladů na bydlení by jen stěží pokryla samotné nájemné, natožpak náklady na dodávky energií a vody. Rovněž i částka životního minima nijak nezohledňuje konkrétní situaci žalovaného. Tvrzení žalobkyně, že se spoléhala na prosté prohlášení žalovaného o tom, že jím uvedené údaje o jeho poměrech rozhodných pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr jsou úplné a pravdivé, pak svědčí jedině o tom, že žalobkyně nejednala v dané věci dostatečně obezřetně a tvrzení žalovaného nějak neověřovala a nežádala jejich prokázání. Nepostupovala tak při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s tzv. odbornou péčí, což bylo na místě zejména po zjištění, že žalovaný měl u žalobkyně sjednán v předchozí době jiný úvěr, který splácel nezanedbatelnou částkou. Kromě toho soud prvního stupně v rámci své úřední činnosti zjistil, že žalovaný měl v době předcházející uzavření posuzované úvěrové smlouvy se žalobkyní ve věci sjednáno dalších šest úvěrů či zápůjček, které posléze přestal splácet a u kterých věřitelé posléze přistoupili k její vymáhání soudní cestou. Soud prvního stupně dále zjistil, že 6 dalších závazků z titulu úvěru si žalovaný sjednal v době časově navazujícím na předmětný závazek. Soud je proto přesvědčen, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného a důsledkem tohoto nedostatečného postupu a nesplnění zákonné povinnosti je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. V návaznosti na ustanovení § 588 o. z. se pak jedná o neplatnost absolutní. To lze dovodit i ze související judikatury Nejvyššího soudu ČR, kdy lze poukázat na jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18. Soud prvního stupně poukázal i na další související judikaturu a dovodil, že uzavřená smlouva mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 17. 11. 2017 je neplatným ujednáním v návaznosti na ustanovení § 588 o. z. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 2991 o. z. spolu se zákonným úrokem z prodlení, který vychází z ustanovení § 1970 o. z. Soud prvního stupně proto posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně na účet žalovaného poukázala částku 73 000 Kč, z nichž žalovaný žalobkyni zaplatil pouze dvě splátky po 6 798 Kč, tedy celkem 13 596 Kč. V souladu s ustanovením § 2991 o. z. je tak žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 59 404 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2019 do zaplacení, tak jak bylo rozhodnuto ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení. Ve zbývající části pak byla žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 590,37 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 35 % ročně z částky 71 776,55 Kč od 20. 4. 2018 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy úrok dosáhne částky 83 893,05 Kč a spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 590,37 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, zamítnuta. Částečné zamítnutí žaloby bylo potom vyjádřeno ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., kdy soud vycházel z úspěchu účastníků ve věci a dovodil, že žalobkyně byla se svým nárokem ve věci v převažující části neúspěšná, a to i s přihlédnutím k nárokům, ohledně nichž vzala žalobu částečně zpět. Z celkového uplatněného nároku ve výši 91 514 Kč a smluvní pokuty 35 502 Kč bylo žalobkyni po právu přiznáno pouhých 59 404 Kč a v důsledku toho by žalobkyně byla povinna nahradit žalovanému poměrnou výši nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly a bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 7. Proti tomuto rozsudku ve znění opravného usnesení si včas podala odvolání žalobkyně, a to pouze do části zamítavého výroku II. a do výroku IV. o nákladech řízení. V zamítavém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se žalobkyně odvolává co do částky 3 553,39 Kč, což představuje přepočítaný kapitalizovaný úrok na 20 % přirostlý k jistině, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 71 776,55 Kč od 20. 4. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 83 893,05 Kč. Odvolání tak není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok ve výši 20 % ročně. Současně se žalobkyně domáhá přiznání jak nákladů řízení před soudem prvního stupně (napadá výrok IV. rozsudku), tak náhrady nákladů odvolacího řízení. Své odvolání pak podrobně odůvodnila, když nesouhlasí se závěrem, že by schopnost žalovaného úvěr řádně splácet dostatečně neprověřovala. Je přesvědčena, že úvěruschopnost žalovaného řádně prověřila, když vycházela z jeho prokázaného příjmu ve výši 19 400 Kč měsíčně, přičemž s ohledem na formulář„ hodnocení klienta“ dospěla k závěru o volných zdrojích žalovaného ke splácení ve výši 8 949 Kč měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky přitom činila pouze 6 798 Kč. Žalobkyně si vyžádala doklady k ověření příjmu žalovaného, což v tomto případě byla pracovní smlouva a potvrzení zaměstnavatele o jeho příjmu. Žalobkyně prověřila registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Vycházela i z toho, že žalovaný měl již se žalobkyní uzavřenu další úvěrovou smlouvu, kterou řádně splácel a měl tedy kladnou splátkovou minulost. Pokud jde o výdaje žalovaného, jedná se o výdaje na bydlení ve výši 1 300 Kč měsíčně, když tyto výdaje uvedl sám žalovaný a do dalších výdajů věřitel zadává zákonné životní minimum, které činí 3 410 Kč a měsíčně, které je objektivně známo. Z této částky se vychází, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, což v dané věci žalovaný neučinil. Žalobkyně zohlednila další splátku úvěru v celkové výši 4 741 Kč a počítala i s finanční rezervou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Pokud žalovaný výdaje zatají nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jeho jednání požívat právní ochrany, a to s odkazem na § 6 o. z. Odvolatelka poukázala i na rozhodování Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 238/2019, z něhož vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žádost žadatele o úvěr, přičemž uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Životní minimum ve výši 3 410 Kč je dáno zákonem a jedná se o částku, která dle zákona postačuje k obživě. Žalobkyně je proto přesvědčena, že úvěruschopnost žalovaného prověřila tak jak jí ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Nesouhlasí proto se závěrem soudu prvního stupně, že by uzavřená smlouva ze dne 17. 11. 2017 byla neplatným jednáním. V odvolání dále namítá, že i kdyby úvěruschopnost ze strany žalobkyně nebyla řádně posouzena. Jedná se ze zákona o případnou relativní neplatnost a soud nemůže tuto relativní neplatnost mít za neplatnost absolutní. Jedná se o výklad contra legem, protože ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost nezakládá. Uzavřená smlouva mezi účastníky je proto podle odvolatelky platná a požadovaný úrok v odvolání ve výši 20 % ročně by měl být s ohledem na svoji nízkou výši žalobkyni přiznán. Současně je přesvědčena, že požadovaný úrok v žalobě odpovídá běžně požadovaným úrokům v nebankovním sektoru. V odvolacím řízení svůj nárok snížila právě na požadovaný úrok z úvěru ve výši 20 % ročně. Je však přesvědčena, že v případě platnosti smlouvy o úvěru má být žalobkyni přiznán obvyklý úrok požadovaný za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru. V této souvislosti poukázala i na ustanovení § 577 o. z. Žalobkyni měl být přiznán úrok v takovém rozsahu, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností účastníků. Nelze přehlédnout ani zásadu„ in favorem negotii“, která je zakotvena v § 574 o. z., kdy za situace, že smluvní strany se rozhodnou smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. V tomto smyslu lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013. Odvolatelka se tak obecně vyjádřila k výši úrokové sazby, přičemž poukázala na to, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným, ujednáním, když žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři a dále ve smlouvě samotné. Informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. Současně odvolatelka poukazuje na to, že úrok z úvěru je protihodnotou – cenou za poskytnutý úvěr a dohoda o úrocích z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách je vyloučena. Při poskytování úvěru je dlužník povinen úrok za poskytnutí peněz zaplatit, a pokud snad soud shledá požadovaný úrok za nepřiměřený, měl by přiznat úrok v obvyklé výši. V daném konkrétním případě pak žalobkyně požaduje úrokovou sazbu 20 % ročně, která je podle jejího názoru zcela přiměřená. Žalobkyně se tak domáhá přiznání 21% úroku z poskytnutého úvěru ve výši 73 000 Kč od poskytnutí úvěru do zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení, což představuje částku přirostlou k jistině ve výši 15 925,94 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 71 776,55 Kč od 20. 4. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 83 893,05 Kč. S ohledem na rozsah odvolání, pak žádá přiznat jak náklady řízení před soudem prvního stupně, tak náklady odvolacího řízení s tím, že právo na náhradu nákladů řízení se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznaných úroků, neboť tyto jsou pouze příslušenstvím pohledávky. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Protože rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení byl napaden pouze ve výroku II. ohledně částečného zamítnutí žaloby ve zde uvedených nárocích, pouze v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacím soudem přezkoumáván. Pokud jde výrok I., kterým bylo řízení částečně zastaveno a výrok III., kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tyto výroky odvoláním napadeny nebyly a nabyly tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Rozsudek pak byl přezkoumán i v závislém výroku IV. o nákladech řízení. 10. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda řízení, které předcházelo vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, bylo provedeno řádně a v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. V tomto směru odvolací soud žádná pochybení neshledal a řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je jinak odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 11. Odvolatelka učinila především předmětem odvolacího řízení otázku náležitého posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Odvolací soud vycházel z listinných důkazů, které měl k dispozici i soud prvního stupně, který tyto důkazy provedl a řádně posoudil. Odvolací soud proto již neshledal důvod pro opakování nebo doplnění dokazování pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud je přesvědčen, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje a na jeho přiléhavé a náležité odůvodnění odkazuje. Odvolací soud zdůrazňuje, že podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ze shora citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že úvěr lze poskytnout pouze tehdy, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, přičemž povinností poskytovatele úvěru je zjišťovat nejen příjmovou stránku úvěrovaného, ale i jeho výdajovou stránku. V dané věci soud prvního stupně pouze náležitě zjistil příjmovou stránku žalovaného (mzdu ve výši 19 400 Kč), ovšem výdajovou stránkou se dostatečně a náležitě žalobkyně nezabývala, když vycházela pouze z údajů poskytnutých samotným žalovaným. Podle žalobkyně výdajovou stránku žalovaného představuje životní minimum ve výši 3 410 Kč, výdaje na bydlení ve výši 1 300 Kč měsíčně, splátka předchozího poskytnutého úvěru ve výši 4 741 Kč měsíčně a žalobkyně započetla i finanční rezervu ve výši 1 000 Kč Celkem se jedná o výdaje na straně žalovaného ve výši 10 451 Kč. S ohledem na příjem žalovaného tak žalobkyně dospěla k závěru o volných zdrojích žalovaného ke splácení v částce 8 949 Kč měsíčně. Podle žalobkyně je žalovaný schopen z těchto volných zdrojů splácet poskytnutý úvěr částkou 6 798 Kč měsíčně. Tento závěr je zcela nepochybně mimo realitu a neodpovídá běžným zkušenostem v návaznosti na životní náklady a obvyklé potřeby. Při zohlednění splátky ve výši 6 798 Kč by tak pro další běžné potřeby žalovaného mělo zůstat na měsíc 2 151 Kč. Za situace, kdy žalobkyně dostatečně nezohlednila reálné náklady na bydlení žalovaného, když tyto započetla pouze částkou 1 300 Kč, kdy není zřejmé, o jaké konkrétní náklady na bydlení se jedná (zda se jedná o nájemné, případně též další náklady spojené s nájmem bytu) lze o reálnosti výše těchto nákladů důvodně pochybovat. Žalobkyně pak vycházela z toho, že kromě životního minima 3 410 Kč s rezervou dalších 1 000 Kč jiné výdaje žalovaný nemá, přičemž tento závěr je nutno posoudit jako nepřesvědčivý a neodpovídající realitě. V dané věci pak bylo zjištěno, že žalovaný splácí předchozí úvěr poskytnutý žalobkyní částkou 4 741 Kč měsíčně a spolu s nově poskytnutým úvěrem tak splátka ve prospěch žalobkyně činí měsíčně 11 539 Kč. Na další obvyklé výdaje žalovaného, tak s přihlédnutím k jeho příjmu, zbývá pouze částka 7 861 Kč měsíčně. Z této částky musí hradit náklady na bydlení, obživu a další běžné výdaje. Závěr, že žalovaný je schopen za této situace úvěr řádně splácet neodpovídá realitě. Pokud žalobkyně vycházela z toho, že jiné výdaje žalovaný nemá, je nutno tento závěr posoudit jako nepřesvědčivý. Lze proto souhlasit se soudem prvního stupně, že absence ověření všech výdajů na straně žalovaného vedou k závěru, že jeho ohodnocení a posouzení úvěruschopnosti bylo pouze účelové, vedené snahou úvěr poskytnout, aniž by bylo náležitě prověřeno, zda je schopen tento úvěr splácet. Kromě toho soud prvního stupně z vlastní rozhodovací činnosti zjistil, že v době poskytnutí úvěru měl žalovaný sjednáno již několik úvěrových vztahů (s [právnická osoba], [právnická osoba], s [anonymizováno] [právnická osoba] a dalšími), takže při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí bylo objektivně zjistitelné, že žalovaný není úvěr, poskytnutý žalobkyní dne 17. 11. 2017, schopen řádně splácet. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí v odst. 27 dostatečně a odpovědně vypořádal s posouzením prověřování úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně a jeho odůvodnění je nutno považovat za řádné a přiléhavé. Odůvodnění soudu prvního stupně lze považovat za argumentačně vysvětlené a důkazy založenými ve spise za prokázané. S těmito závěry se odvolací soud ztotožňuje a je přesvědčen, že žalobkyně při poskytování úvěru dostatečně neprověřila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a poskytla úvěr klientovi, u kterého nebyly v žádném případě záruky jeho řádného splácení. Poskytovatelka úvěru nijak neposuzovala a neověřovala běžné měsíční výdaje klienta, když kromě životního minima a nereálných nákladů na bydlení nezjišťovala další možné běžné výdaje k zajištění základních životních potřeb. Právě absence ověření shora uvedených skutečností vedou k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného v době poskytnutí úvěru bylo pouze účelové a toto posouzení nelze považovat za posouzení s odbornou péčí. I skutečnost, že žalovaný uhradil pouze dvě splátky a přestal úvěr splácet, svědčí pro závěr, že schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet před poskytnutím úvěru nebyla dostatečně a náležitě prověřena. Její závěr, že jiné než uvedené výdaje žalovaný nemá, je nutno posoudit jako nepřesvědčivý a nereálný. Odvolací soud se proto s posouzením věci soudem prvního stupně zcela ztotožnil. 12. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na vztah žalobkyně a žalovaného týkající se jednání ze dne 17. 11. 2017, kdy smlouva o úvěru měla být uzavřena, pak správně aplikoval ustanovení § 588 o. z. o absolutní neplatnosti tohoto právního jednání. Vztah tak byl správně posouzen podle § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení. 13. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné. Protože smlouva o úvěru ze dne 17. 11. 2017 byla posouzena jako neplatná, odvolací soud se již nezabýval dalšími námitkami žalobkyně v podaném odvolání týkajících se dalších uplatněných nároků. Soudem prvního stupně byla žalovanému uložena povinnost vrátit poskytnuté plnění z titulu bezdůvodného obohacení, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení, přičemž ve zbývající části (výrok II. rozsudku ve znění opravného usnesení) byla správní žaloba shledána jako nedůvodná. 14. V návaznosti na podané odvolání žalobkyně je potřeba ještě poznamenat, že náležité posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je základním předpokladem pro poskytnutí úvěru. I toto posouzení podléhá přezkumu v rámci posuzování úvěrového vztahu, a pokud je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena náležitě a kvalifikovaně (odborná péče), je nutno vycházet z toho, že poskytovatelka úvěru neprokázala, že úvěruschopnost spotřebitele řádně prověřila. Pokud náležité prověření úvěruschopnosti spotřebitele v konkrétním spotřebitelském (úvěrovém) vztahu nebude prokázáno, zakládá to absolutní neplatnost posuzované smlouvy. To vyplývá ze shora citovaných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. I když tento zákon výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úprava spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčují tomu, že takovýto výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. Dovozovat pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany závislé na jeho vlastní aktivitě. Porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele lze posoudit jako narušení veřejného pořádku, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří a ve spotřebitelském vztahu vystupují jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušila povinnost při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a jednala tak v rozporu se zákonem, byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. Za této situace je uzavřená smlouva mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 o. z. a k této absolutní neplatnosti musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost spotřebitele vrátit poskytovateli úvěru pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru jako důsledek porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Žalovaný již část spotřebitelského úvěru (ve výši 13 596 Kč) žalobkyni vrátil a za této situace má žalobkyně nárok na plnění pouze ve zbývající části nezaplacené jistiny, tedy v částce 59 404 Kč se zákonným úrokem z prodlení. 15. Je možno ještě poznamenat, že výše zákonného úroku z prodlení byla stanovena správně v návaznosti na ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž nárok na zákonný úrok z prodlení je dán ustanovením § 1970 o. z. 16. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení podle § 219 o. s. ř. v odvoláním napadeném zamítavém výroku II. rozsudku jako věcně správný potvrdil. Jako věcně správný byl potvrzen i závislý výrok IV. rozsudku o nákladech řízení, když o těchto nákladech bylo rozhodnuto v návaznosti na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., přičemž při úvaze o úspěchu účastníků ve věci je nutno zohlednit i požadovaný úrok z poskytnutého úvěru jako samostatný nárok. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015. 17. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly. Bylo proto současně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 1. dubna 2021 JUDr. Jana Hráchová předsedkyně senátu