ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 33 374,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. ledna 2021, č.j. 11 C 111/2020-66, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. března 2021, č.j. 11 C 111/2020-83, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku II. o zaplacení částky 5 550 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 26. 7. 2020 do zaplacení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 550 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 26. 7. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbývající části se výrok II. rozsudku soudu I. stupně potvrzuje. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 3 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 9 450 Kč s 9% zákonným úrokem z prodlení p. a. od 26. 7. 2020 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v rozsahu částky 10 950 Kč s 9% zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 24. 11. 2018 do 25. 7. 2020 a z částky 5 550 Kč od 26. 7. 2020 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 12 974,40 Kč (výrok II.) a v rozsahu smluvního 25,85% p.a. úroku z částky 15 000 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení (doplněný výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobkyně žalobou podanou dne 31. 8. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 33 374,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalovanou, jako úvěrovanou, a společností [právnická osoba], jako úvěrujícím, byla dne 23. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž úvěrující poskytla žalované bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek v jejím bydlišti, a to ve 13ti měsíčních splátkách se splatností poslední splátky k 23. 11. 2018. Úvěr byl poskytnut v hotovosti dne 23. 10. 2017. Žalovaná svůj závazek neplnila řádně a včas a je v prodlení s částkou 20 400 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena společnosti [právnická osoba], ta ji postoupila dne 11. 12. 2019 společnosti [právnická osoba], která ji dne 26. 5. 2020 postoupila žalobkyni. O postoupení pohledávky byla žalovaná vyrozuměna. Účastníci smlouvy sjednali v čl. V. smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Tu žalobkyně kapitalizovala částkou 12 974,40 Kč, a to z částky 20 400 Kč za dobu od 24. 11. 2018 do 20. 8. 2020, tj. za 636 dnů. Žalobkyně podáním ze dne 28. 11. 2020 upřesnila, z čeho se skládá částka 20 400 Kč (z dlužné jistiny 15 000 Kč, poplatku za správu úvěru 1 800 Kč, inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek 1 776 Kč a smluvního úroku za období od 23. 10. 2017 do 23. 11. 2018 ve výši 1 824 Kč), a rozšířila žalobu o smluvní 25,85% úrok p. a. z jistiny 15 000 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení. 3. K jednání ve věci se žalobkyně omluvila a žalovaná se nedostavila bez omluvy. Soud postupoval podle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a věc projednal v nepřítomnosti účastnic. Z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely dne 23. 10. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla téhož dne úvěrující žalované úvěr ve výši 15 000 Kč za sjednaný úrok 15,85 % p. a., poplatek za uzavření smlouvy 600 Kč, poplatek za správu úvěru 3 300 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek 2 850 Kč. Úvěr se sjednaným příslušenstvím byl splatný v 13ti měsíčních splátkách po 1 950 Kč. V čl. V. odst. 2. smlouvy účastnice m.j. sjednaly, že splatností poslední splátky přirůstá nesplacená část úroků k poskytnuté jistině. V odst. 4. téhož článku účastnice sjednaly pro případ prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv splátky smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení. Žalované byly při uzavírání smlouvy poskytnuty na formuláři standartní informace o spotřebitelském úvěru a splátkový kalendář. Podle credit scoring vypracovaného úvěrující dosáhla žalovaná na 12 bodů, tj. při dolní hranici možnosti poskytnutí úvěru do 25 000 Kč, bylo doporučeno poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč. Podle formuláře Finanční analýza činí měsíční příjem žalované 14 236 Kč, na jídlo vynaloží 3 500 Kč, minimální měsíční výdaje činí 5 300 Kč, předepsaná rezerva je 1 000 Kč, volné finanční zdroje tak představují 7 936 Kč. Podle formuláře Čestné prohlášení bydlela žalovaná v době žádosti o úvěr u přítele a na nájem nepřispívala. V žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené, v domácnosti žije jedna výdělečně činná osoba a jedno dítě do 6 let věku, pobírá rodičovský příspěvek 7 600 Kč a sirotčí důchod 6 636 Kč, celkem 14 236 Kč. Údaje o příjmech byly ověřeny z rozhodnutí ČSSZ o přiznání sirotčího důchodu, z rozhodnutí o přiznání dávky a z čestného prohlášení. Poskytovatel úvěru nezjišťoval skutečné příjmy a výdaje domácnosti, v níž žalovaná žila se svým přítelem. V podkladech pro smlouvu o úvěru se také neuvádí, jakým jiným způsobem (např. veřejné či placené rejstříky dlužníků) poskytovatel úvěru ověřoval solventnost žadatelky. Z CEO při ověřování bydliště žalované soud zjistil, že měla kromě nezletilého dítěte uvedeného v žádosti další vyživovací povinnost k dalšímu nezletilému dítěti do věku 6 let. Předžalobní výzva ze dne 24. 7. 2020 byla žalobkyní zaslána doporučeně poštou téhož dne. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek, jak uvedeno v žalobě. 4. Soud I. stupně na projednávaný spor aplikoval ust. § 2395, § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“) a uzavřel, že nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany poskytovatele úvěru za splněnou. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované formalisticky. Žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, jakým dalším způsobem ověřovala solventnost žalované (veřejně dostupné rejstříky a registry) ani skutečné příjmy a výdaje domácnosti žalované, která uvedla, že žije s partnerem. Není zřejmé, zda tato osoba je na ní finančně závislá, zda se podílí na nákladech provozu domácnosti a jejích příjmech apod. Není uvedeno a zohledněno, že žalovaná má další vyživovací povinnost. Už z tohoto samotného faktu je zřejmé, že přes veškerá ve formulářích smlouvy, standartních informací a karty klienta předtištěná prohlášení, ani žalovaná ani poskytovatelka úvěru neuvážily náležitě solventnost a schopnost žalované k přijetí závazku smlouvou sjednávaného a nelze tak zjistit, jakým způsobem věřitel dospěl k závěru o dostatečné disponibilitě žalované, a jakým způsobem jinak ověřoval její úvěruschopnost tak, aby bylo možné vůbec hovořit o dostatečném prověření rozhodných údajů pro kladný závěr. 5. Soud I. stupně vyložil, že při výkladu platné právní úpravy obsažené v zákoně č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady ochrany slabší strany upravené v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je spotřebitel, kterému, pokud finanční prostředky potřebuje a nemá jinou možnost si je obstarat, nezbývá, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. Proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomu přistoupí jako profesionál s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele, pokud by soud nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 27 Co 81/2019). Lze odkázat i na závěry přijaté Nejvyšším správním soudem ČR v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž vyslovil závěr, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho nedostatečně doloženým prohlášením. Soud se ve smyslu uvedených závěrů zabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy bez ohledu na její nečinnost, a to i s odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Připomněl rovněž, že zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi. 6. Soud I. stupně uzavřel, že jelikož žalobkyně neprokázala naplnění zákonné povinnosti náležitého posouzení úvěruschopnosti žalované při uzavření smlouvy, je smlouvu nutno posoudit jako neplatnou. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč a ta do podání žaloby uhradila žalobkyni 5 550 Kč, dluží 9 450 Kč, které jí soud uložil zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení, včetně zákonného úroku z prodlení podle ust. § 1970 o.z. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Proto soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení až ode dne 26. 7. 2020, neboť se předžalobní výzva dostala do sféry žalované nejdříve 25. 7. 2020. Ve zbytku žalobu zamítl. 7. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1. o.s.ř. za situace, kdy úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly. 8. Proti výroku II., pouze v rozsahu částky 5 550 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 26. 7. 2020 do zaplacení, tohoto rozsudku podala odvolání žalobkyně a namítla, že se soud I. stupně mýlí ve svém závěru, že žalovaná uhradila částku 5 550 Kč. Žalovaná totiž na svůj dluh neuhradila ničeho. Žalovaná netvrdila (a ani neprokazovala), že by na úvěr cokoli splatila, v řízení byla zcela pasivní, na svou obranu neuvedla žádné rozhodné skutečnosti ani neoznačila žádné důkazy, k jednání soudu se bez omluvy nedostavila, se soudem ani se žalobkyní nekomunikovala, svůj dluh nijak neřešila a ke svým závazkům se nehlásila. Z odůvodnění napadeného rozsudku ostatně není vůbec zřejmé, z jakého konkrétního důkazu soud I. stupně údajnou platbu ve výši 5 550 Kč zjistil. Z žádného jím provedeného důkazu totiž nevyplývá skutkový závěr o zaplacení jakékoli částky žalovanou a úvaha soudu I. stupně o úhradě částky 5 550 Kč je tak nepodložená a neodůvodněná. Přitom je na dlužníku, aby v rámci své obrany v občanském soudním řízení tvrdil a prokazoval, zda, kdy, v jaké výši a jakou formou realizoval platby ve prospěch věřitele na splnění svého peněžitého závazku. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní je spravedlivě rozloženo mezi žalobce a žalovaného v souladu s ústavní zásadou rovnosti účastníků občanského soudního řízení a na žalobce proto nelze přenášet procesní povinnosti, které tíží žalovaného. Skutečnosti, které vyznívají ve prospěch žalovaného, je povinen tvrdit a prokazovat žalovaný, nikoli žalobce. Procesní pasivita dlužníka, který neunáší břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, přitom nemá být nahrazována procesní aktivitou soudu. V opačném případě by mohlo dojít k porušení zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení (srov. ust. § 18 o.s.ř.) Ani princip ochrany spotřebitele nemůže převážit nad touto fundamentální ústavněprávní zásadou, na které celý český civilní proces stojí. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení závazku žalované z úvěru, měla žalobkyně jako věřitel podle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovanou jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru, že na základě této smlouvy dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky a že dlužník dluh řádně nehradil. Z tohoto břemene tvrzení pak vyplývá pro žalobkyni břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě byly žalované jako dlužníku poskytnuty finanční prostředky (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 6. 2010, č. j. 75 Co 75/2010-83, popř. komentář Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 569). Nic dalšího věřitel v řízení tvrdit ani prokazovat nemusí, zejména není povinen tvrdit a dokládat realizaci plateb ze strany dlužníka. 9. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobě vyhoví i ohledně nároku na zaplacení částky 5 550 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 7. 2020 do zaplacení. 10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání (posuzováno podle obsahu) bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalobkyně s tímto postupem vyslovila podáním ze dne 7. 6. 2021 souhlas a žalovaná se k výzvě soudu, aby do 7mi dnů od jejího doručení sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřila, proto odvolací soud její souhlas předpokládal. 11. Odvolací soud souhlasí se sktkovými závěry soudu I. stupně, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřely dne 23. 10. 2017 smlouvu o spotřebitelskému úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně poskytla žalované při podpisu smlouvy úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala zaplatit spolu s dalším sjednaným příslušenstvím v 13ti měsíčních splátkách po 1 950 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na 23. 11. 2018. Smlouvami o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka za žalovanou postupně postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Správným je rovněž skutkový závěr soudu I. stupně, že při uzavření posuzované smlouvy nebyla řádně zkoumána schopnost žalované úvěr splatit. 12. Odvolací soud se však již neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalovaná na svůj dluh zaplatila částku 5 550 Kč, neboť nevyplývá z žádného tvrzení některé ze sporných stran ani z žádného označeného a provedeného důkazu. Soud I. stupně dokonce ani nevysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl. 13. Podle ust. § 9 ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 14. Podle ust. § 1 věty druhé ZoÚS se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 15. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 18. Podle ust. § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 19. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 20. V přezkoumávaném případě odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavírá, že posuzovaná smlouva o úvěru je neplatná, neboť při jejím uzavírání nebyla řádně zkoumána schopnost žalované úvěr splácet. Nicméně právní předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila částku 15 000 Kč a v této výši vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vrátit. 21. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by žalovaná na svůj dluh cokoliv zaplatila, neboť ve skutečnosti nezaplatila ničeho. Žalobkyni lze dát za pravdu, že své břemeno tvrzení a břemno důkazní vyplývající pro ni z hmotněprávní normy, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru a že jí byla vyplacena částka 15 000 Kč, splnila. Tvrdit a prokazovat zaplacení dluhu bylo povinností žalované (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), ta své břemeno tvrzení a důkazní neunesla, neboť zůstala v řízení pasivní. Za této situace je nutno uzavřít, že žalovaná žalobkyni dluží z titulu bezdůvodného obohacení částku 15 000 Kč. 22. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v napadené části výroku II. podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil způsobem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. 23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř.), ale nově i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). 24. Za řízení před soudem I. stupně odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů žádnému z účastníků, neboť i po změně napadeného rozsudku je žalovaná v tomto řízení úspěšnější, nicméně jí žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). 25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm zcela úspěšné žalobkyni jejich náhradu v celkové výši 3 178 Kč sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby po 1 500 Kč (podání odvolání) podle ust. § 7 bodu 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“) z předmětu odvolacího řízení 5 550 Kč, 1 režijního paušálu ve výši 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 AT, 21% DPH ve výši 378 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. 26. Náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 3 178 Kč je žalovaná povinna zaplatit v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 3 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 21. července 2021 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu