ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 21 464 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. března 2021, č.j. 20 C 34/2021-67, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 12 775 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky od 27. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.) a v téže lhůtě náklady řízení ve výši 324 Kč k rukám její právní zástupkyně (výrok III.) a žalobu v rozsahu částky 8 689 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 991,81 Kč a s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 15 000 Kč od 14. 10. 2020 do 26. 10. 2020, 1,75 % z částky 15 000 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení a 8,25 % z částky 2 225 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II.). 2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 464 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 991,81 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 14. 10. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že dne 7. 12. 2018 uzavřela s žalovaným prostřednictvím webové stránky smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu byla bankovním převodem poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč. Úvěruschopnost byla doložena výpisem z účtu, výplatními lístky, výpisem z databáze poskytovatelů úvěrů EUCB nebo CRIF. Z výplatních listů vyplynul příjem žalovaného ve výši 13 000 Kč, z výpisu z účtu i další příjmy, žalovaný neměl žádné úvěry po splatnosti. Úvěr měl být splacen do 4. 1. 2019 spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 2 834 Kč. Účastníci sjednali prodloužení splatnosti úvěru do 14. 2. 2020. Žalovaný úvěr ani poplatek za jeho poskytnutí ve stanovené době neuhradil, uhradil pouze poplatek za prodloužení splatnosti úvěru ve výši 2 225 Kč dne 5. 9. 2019. 3. Soud I. stupně věc projednal podle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání řádně předvolán, žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila. Soud I. stupně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání obsaženém v podání ze dne 2. 3. 2021, neboť jej žalobkyně podmínila tím, budou-li splněny podmínky pro jeho vydání. K takovému návrhu však soud ve smyslu ust. § 41a odst. 2 o.s.ř. nepřihlíží. Nadto žalovaný nárok žádným způsobem (a to ani fikcí) neuznal. 4. Na základě provedených listinných důkazů založených žalobkyní do spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně registruje žalovaného od 25. 2. 2017 Poslední čerpanou půjčku evidovala k 22. 11. 2018 a poslední prodloužení k 9. 11. 2018. Celkově evidovala u žalovaného 5 čerpaných půjček, 3 zamítnuté žádosti a 20 prodloužení. Celková částka čerpaných půjček činila 82 183 Kč, 2 opožděně splacené půjčky v celkové výši 54 796 Kč Poslední půjčka byla splatná k 5. 12. 2018. Žalobkyně eviduje e-mailovou adresu [email], IP adresu žalovaného a jeho mobilní telefonní [číslo] (viz profil klienta na č.l. 18 a 60 spisu). Rovněž eviduje kopii občanského průkazu a cestovního pasu žalovaného platných do roku 2026, výplatní lístky od zaměstnavatele [právnická osoba] za období 1/18, 2/18, 3/18, 4/18, 5/18 a 6/18 a výpisy z účtu žalovaného. Měsíční příjem žalovaného od tohoto zaměstnavatele činil cca 13 000 Kč. Žalovanému byly od společností [právnická osoba], [anonymizováno 6 slov] a [ulice] [anonymizována dvě slova] připsány v únoru 2018 platby v celkové výši 32 257 Kč, v dubnu 2018 v celkové výši 29 991 Kč, v květnu 2018 v celkové výši 26 025 Kč, v červenci 2018 v celkové výši 31 167 Kč a v listopadu 2018 v celkové výši 38 158 Kč. Ve výpisech z bankovního účtu žalovaného jsou uvedeny pouze příjmové, nikoliv výdajové, položky (viz kopie dokladů na č.l. 16, výplatní pásky na č.l. 45, 55, 60 a 62 a výpisy z účtu na č.l. 46, 54, 56 a 61 spisu). Žalobkyně vygenerovala dne 7. 12. 2018 dokument označený jako Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž měla poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč s poplatkem ve výši 2 838 Kč, RPSN činilo 1 566 %. Doba trvání úvěru byla sjednána na 28 dnů od jeho poskytnutí. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky úvěru. Na místě podpisu žalovaného je uveden datum a čas podpisu 7. 12. 2018 ve 14:52:54 a elektronický kód zaslaný pomocí SMS: [číslo]. V hlavičce je uvedeno telefonní číslo žalovaného [tel. číslo] a e-mailová adresa [email] (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru na č.l. 19-27 spisu). Žalobkyně zaslala na účet žalovaného dne 7. 12. 2018 částku 15 000 Kč. Z účtu žalovaného odešla na účet žalobkyně dne 5. 9. 2019 platba ve výši 2 225 Kč (viz potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady na č.l. 13, historie pohybů – běžný účet na č.l. 17 a sdělení banky na č.l. 36 - 38 spisu). Žalobkyně eviduje SMS zprávy zaslané na mobilní číslo [tel. číslo] za období od 25. 2. 2017 do 23. 3. 2020, z nichž vyplývá potvrzení registrace žalovaného k 25. 2. 2017, postupné schvalování půjček, informace o prodlení s jejich splácením a účtované smluvní pokuty do 7. 12. 2018. Před schválením půjčky ze dne 7. 12. 2018 doplatil žalovaný dne 5. 12. 2018 půjčku, a to po opakovaném prodloužení termínu splatnosti a po zaslané informaci o běžící smluvní pokutě. Dne 6. 12. 2018 zaslala žalobkyně SMS zprávu s textem:„ Dekujeme, ze jste splatili Vasi pujcku! Vazime si toho a zasíláme 45 % slevu na cerpani další. Bonusovy kod k1 jednoduse zadejte na [webová adresa]“. Dne 7. 12. 2018 zaslala žalobkyně SMS zprávu s textem:„ Jsme nesmirne poteseni, ze jste nasim klientem. Vazime si toho a zasíláme Vam slevu 40 % na cerpani dalsich financi. Zadejte kod: p40 na [anonymizováno] [webová adresa]“. Dne 7. 12. 2018 zaslala žalobkyně mj. SMS zprávu s potvrzovacím kódem [číslo] (viz přehled odeslaných zpráv na č.l. 46 – 54 spisu). Žalobkyně rovněž eviduje e-mailové zprávy za období od 27. 2. 2017 do 18. 11. 2019 zaslané na e-mailovou adresu [email] a od 25. 11. 2019 do 17. 8. 2020 odeslané na e-mailovou adresu [email]. Ke dni 7. 12. 2018 eviduje e-mailovou zprávu potvrzující schválení žádosti (viz přehled odeslaných e-mailů na č.l. 56 – 59 spisu). Zástupkyně žalobkyně zaslala na e-mailovou adresu [email] výzvu k úhradě dluhu, předžalobní upomínku datovanou 14. 9. 2020 (viz e-mail na č.l. 14 spisu). Dne 14. 9. 2020 zástupkyně žalobkyně vygenerovala výzvu k úhradě dluhu, předžalobní upomínku celkem na částku 27 419,56 Kč (viz výzva k úhradě dluhu, předžalobní upomínka na č.l. 15 spisu). 5. Soud I. stupně věc posuzoval podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). 6. S poukazem na ust. § 2395, § 580 odst. 1, § 588 věty první, § 3016, § 2991 odst. 1 a § 1958 odst. 2 o. z. a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZSÚ dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 7. 12. 2018 částku 15 000 Kč. V souvislosti se smlouvou o úvěru však neprokázala, že mu ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ poskytla úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Přitom není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně zjistila pouze příjmy žalovaného, avšak jeho výdaje zjišťovány a ověřovány nebyly. Na výdaje žalovaného nebylo možné usuzovat ani z předložených výpisů z účtů, neboť ty obsahovaly pouze příjmové položky. Rovněž se žalobkyně nezajímala o osobní poměry žalovaného, tj. zda má nějakou vyživovací povinnost, kolik členů žije v domácnosti, jakým způsobem má vyřešené bydlení apod. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soud plní při jednání. Při jiném úkonu poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o jeho odročení. Žalobkyně nadto úvěr žalovanému poskytla bez dalšího bližšího zkoumání poté, co mu již opakovaně finanční částky vyplatila a žalovaný dlouhodobě a opakovaně prodlužoval splatnost jejich vrácení a dostával se do prodlení, za což mu žalobkyně účtovala smluvní pokuty. Naopak to byla žalobkyně, která zasílanými slevovými kódy vyzývala žalovaného k žádosti o úvěr, ačkoliv nebyl spolehlivým plátcem při jejich vrácení a žalobkyně neměla dostatečné informace o jeho osobních a majetkových poměrech. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, a proto je taková smlouva neplatná. Platnost smlouvy z uvedeného důvodu je přitom soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 v řízení OPR- Finance s.r.o. proti GK). 7. Jelikož smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinen toto obohacení podle ust. § 2991 a násl. o.z. vydat. V řízení bylo prokázáno vyplacení částky 15 000 Kč žalobkyní žalovanému dne 7. 12. 2018. Rovněž bylo prokázáno, že žalovaný uhradil v souvislosti s takto vyplacenými finančními prostředky žalobkyni dne 5. 9. 2019 částku 2 225 Kč. Tuto částku žalobkyně započetla na poplatek za prodloužení splatnosti úvěru. Jelikož však nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neměla žalobkyně nárok na účtování takového poplatku a na jeho úhradu. Žalobkyně si tak započetla platbu od žalovaného na neplatný nárok. Přitom ji měla účtovat na jistinu. Žalovaný je tak povinen vrátit vyplacené finanční prostředky ve výši 15 000 Kč ponížené o 2 225 Kč, tj. částku 12 775 Kč, o kterou se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o.z.). Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by se a kdy výzva k úhradě dlužné částky zaslaná žalobkyní dostala do dispozice žalovaného, bylo třeba za doručení výzvy považovat až doručení žaloby dne 23. 10. 2020. Za přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti lze považovat lhůtu 3 dnů, která uplynula dne 26. 10. 2020. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení podle ust. § 1970 o.z. ve výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 8. Podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. soud I. stupně přiznal úspěšnější žalobkyni náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 324 Kč. Vycházel z celkových nákladů řízení žalobkyně ve výši 2 311 Kč za řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (k většímu počtu tzv. formulářových žalob žalobkyně viz databáze soudu ISAS, např. věci vedené pod sp. zn. 7 C 23/2021, 19 C 1/2021 nebo 6 C 216/2020). Ty tvoří soudní poplatek ve výši 859 Kč, odměna advokáta v celkové výši 900 Kč za 3 úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby), 300 Kč za 3 režijní paušály po 100 Kč, to vše podle ust. § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), a § 14b odst. 1 a 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“) a 21% DPH ve výši 252 Kč podle ust. § 137 odst. 2, 3 o.s.ř. Jelikož úspěch žalobkyně činil 57 % a její neúspěch, který odpovídá úspěchu žalovaného, 43 %, má žalobkyně při odečtení neúspěchu od úspěchu nárok na náhradu 14 % svých nákladů. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení ke dni vyhlášení rozsudku. 9. Proti proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala odvolání žalobkyně a namítla, že přiměřeností výše sjednaných úroků, resp. poplatku za poskytnutí úvěru, se zabývaly vyšší soudy v celé řadě svých rozhodnutí. Relevantní judikatura vychází z toho, že přiměřenost sjednaného úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo717/2010). Odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, které akcentuje i rizikovost poskytovaného úvěru a dovozuje, že sjednaný úrok může i několikanásobně překračovat úrok obvykle poskytovaný bankami. Žalobkyně poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách, většinou do 15 000 Kč, s krátkou dobou splatnosti většinou do 1 měsíce, které slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků (tzv. mikroúvěry). Poplatek za poskytnutí úvěru slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a poskytnutím úvěru, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klientů. Současně musí poplatek žalobkyni jako podnikatelskému subjektu zajistit přiměřený zisk. Z uvedeného vyplývá, že přiměřenost poplatku, který je svou povahou úrokem za poskytnutí úvěru, nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádech desítek tisíc Kč. 10. V dalším žalobkyně uvádí, že nárok na smluvní pokutu jí vznikl z titulu čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru v souladu s ust. § 122 odst. 3 ZoSÚ. Nelze tedy souhlasit se závěry soudu I. stupně, že výše smluvní pokuty je v nepřiměřené výši a v rozporu s dobrými mravy. Poskytnutý úvěr není zajištěn, a proto sjednání smluvní pokuty není v tomto případě zcela nepřiměřené. Ustanovení o smluvní pokutě nelze posoudit jako neplatné v celém rozsahu, přičemž nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu by bylo možno pouze snížit, nikoliv však zcela nepřiznat. 11. Žalobkyně rovněž argumentuje, že i přes vysokou výši roční sazby úroků nelze přehlédnout, že v přezkoumávané věci je úrok sjednán a také požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období, které je relativně krátké (28 dní), a je vyjádřen pevnou částkou. Jinými slovy v případě prodlení dlužníka s plněním závazku úrok nebude narůstat v čase tak, jako je tomu u poskytování úvěrů u bank. Krátká doba splatnosti také výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká. Žalovaný obdržel částku 15 000 Kč a vrátit měl 17 838 Kč, a to včetně poplatků i zisku žalobce. Ujednání proto nelze považovat za takové, které výrazně znevýhodňuje spotřebitele a je ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. 12. Nakonec odvolatelka uvádí, že i pokud přijme názor soudu I. stupně, že neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti plynoucí z ust. § 86 ZoSÚ je absolutní, nelze pominout základní zásady civilního procesu. Toto řízení je řízením sporným. Sporné řízení je, a to i v případě, že jedním z jeho účastníků je spotřebitel, ovládáno principem rovnosti účastníků a zásadou projednací. Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno (a jemu předcházející břemeno tvrzení) jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. 385/15). Je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení snesli tvrzení (a aby je v případě jejich spornosti prokázali), z nichž pro sebe dovozují příznivé právní následky (úspěch ve sporu) - viz ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Žalobce musí tvrdit (prokazovat) skutečnosti, které jím uplatněné právo zakládají. Dostojí-li této povinnosti, je na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, která žalobcův požadavek vylučují. Tyto zásady se uplatní i ve vztahu ke skutečnostem, s nimiž hmotné právo spojuje neplatnost právního jednání, jehož existence je pro rozhodnutí věci právně významná. I tehdy, jde-li o absolutní neplatnost právního jednání, tj. neplatnost, kterou není nutno jedním z účastníků hmotněprávního vztahu namítat, ji soud ve sporném řízení může dovodit pouze ze skutečností, které mu byly stranami předestřeny, případně které v řízení vyšly najevo jiným, procesním právem aprobovaným postupem. Zásadně není možné, aby ve sporném řízení soud právně významné skutečnosti, které nebyly účastníkem, jehož ve vztahu k nim tíží povinnost tvrzení, uplatněny, sám vyhledával, a to ani tehdy, jestliže by jejich zjištění mohlo k závěru o neplatnosti hodnoceného jednání vést. Žalobkyně odkázala na rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni, např. na rozhodnutí č.j. 64 Co 7/2021-72. 13. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. a III. změnil a přiznal jí i zbývající část žalovaného nároku a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání (posuzováno podle obsahu) bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se k výzvě soudu, aby do 7mi dnů od jejího doručení sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřili, proto odvolací soud jejich souhlas s tímto postupem předpokládal. 15. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 16. Při právním posuzování zjištěného skutkového stavu soud I. stupně nepochybil, pokud jej posoudil podle občanského zákoníku č. 82/1998 Sb., neboť posuzovaný vztah mezi účastnicemi vznikl za jeho účinnosti, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 17. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 18. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 19. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 20. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 21. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 22. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 23. Podle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 24. Podle ust. § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 25. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 26. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 27. Odvolací soud se zcela ztotžňuje se závěrem soudu I. stupně, že účastníky uzavřená úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečně. 28. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. ust. § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům ohledně posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud ČR v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, v němž vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 ZoSÚ. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle jeho ust. § 9 odst. 1 je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 29. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde bylo mj. konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 30. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v ust. § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ust. § 86 a 87 ZoSÚ, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 31. Shora uvedeným úvahám přisvědčil i Soudní dvůr Evropské unie, když v rozsudku druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. versus GK vyslovil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 32. V přezkoumávaném případě žalobkyně svou povinnost řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, jak se podává z jejích vlastních žalobních tvrzení, nesplnila. Vycházela pouze z údajů, které jí poskytl sám žalovaný, aniž by je jakkoliv ověřovala, zjišťovala pouze příjmy žalovaného a nikoliv výdaje, nezajímala se o jeho výdaje spojené s bydlením, nezajímala se o jeho osobní poměry, zejména s kým žije ve společné domácnosti a jaké má vyživovací povinnosti, zohlednila výpisy z účtu žalovaného, které však obsahovaly pouze příjmové, nikoliv již výdajové, položky, a vůbec se nepřihlédla ani k množství jím nesplácených, případně opožděně splácených, úvěrů, které mu sama poskytla. Za tohoto stavu lze uzavřít, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající z ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ a posuzovaná úvěrová smlouva je tak absolutně neplatná. 33. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy představuje plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytly, bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle ust. § 2993 o. z. vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně žalovanému poskytla finanční plnění ve výši 15 000 Kč a že žalovaný žalobkyni zaplatil částku 2 225 Kč. Žaloba tak byla podána po právu v rozsahu rozdílu těchto částek, tedy částky 12 775 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 27. 10. 2020, kdy byl žalovaný se zaplacením svého dluhu již prokazatelně v prodlení, do zaplacení. Soud I. stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu v rozsahu zbývajících nároků zamítl. 34. Přisvědčit nelze žádné z odvolacích námitek žalobkyně, neboť se posuzované věci vůbec netýkají. Odvolatelka přehlíží, že napadený rozsudek, byl založen nikoliv na posouzení nároků na plnění ze smlouvy, ale na plnění vyplývající z ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť úvěrová smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná. Proto se soud I. stupně vůbec nezabýval přiměřeností výše sjednaných úroků, otázkou, zda se sjednaná sazba úkoků z prodlení příčí dobrým mravům či nikoliv, přiměřeností poplatků ani konstrukcí smluvní pokuty a její výše, jak se mylně domnívá žalobkyně. Odvolatelka se rovněž mýlí ve své argumentaci, že soud I. stupně snad sám vyhledával právně významné skutečnosti, které byli povinni tvrdit a prokazovat účastníci. Přehlíží, že právě ona je nositelem břemene tvrzení a břemene důkazního, pokud jde o splnění povinnosti, která pro ni vyplývá z hmotněprávní normy, konkrétně ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud I. stupně při posuzování, zda této povinnosti dostála, vycházel z vlastních tvrzení žalobkyně a jí předložených důkazů, ničeho dalšího sám nezjišťoval. 35. S ohledem na výše uvedené odvolací soud v souladu s ust. § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně potvrdil jak v napadeném věcném výroku II., tak v závislém nákladovém výroku III., v němž rovněž neshledal pochybení. 36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy byl v odvolacím řízení v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 21. července 2021 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu