ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 55 920 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti části výroku II. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. března 2021, č.j. 11 C 154/2020-50, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku II. o zaplacení částky 5 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 2 573 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 19 900 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 36 020 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 697,39 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 783,08 Kč, 8,5% zákonného úroku z prodlení z částky 34 178,63 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 4. 2020 a z částky 14 278,63 Kč od 25. 4. 2020 do zaplacení a 21% úroku z částky 34 178,63 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítl (výrk II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 55 920 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] ze dne 8. 12. 2016. Na základě ní poskytla žalované zápůjčku ve výši 45 000 Kč. Žalovaná se zavázala zapůjčenou částku vrátit spolu s částkou 32 617 Kč představující sjednaný úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 848 Kč s 21% úrokovou sazbou, odměnu za zpracování a doručení 10 400 Kč a poplatek za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) v částce 14 369 Kč, to vše v 18ti měsíčních splátkách po 4 313 Kč Poslední splátka byla splatná 8. 6. 2018. Žalovaná uhradila do postoupení pohledávky pouze 20 100 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení jistiny ve výši 34 178,63 Kč, poplatků ve výši 21 741,37 Kč, kapitalizovaného smluveného úroku za dobu od 9. 6. 2018 do 20. 1. 2020 ve výši 11 783,08 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 14. 2. 2018 do 20. 1. 2020 v částce 5 697,39 Kč, plynoucího 21% úroku a zákonného 8,5% úroku z prodlení z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení. Zapůjčená částka byla vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání ve věci samé se účastnice bez omluvy nedostavily, proto soud I. stupně podle ust. § 101 odst. 3. občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal v jejich nepřítomnosti. Provedl dokazování žalobkyní předloženými listinami a z nich zjistil, že věřitelka a žalovaná uzavřely dne 8. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na základě níž zapůjčila věřitelka žalované 45 000 Kč a ta se zavázala k zaplacení dalších 32 617 Kč, celkem 77 617 Kč v 18ti měsíčních splátkách po 4 313 Kč (poslední činila 4 296 Kč). Co se týká posouzení úvěruschopnosti žalované, obsahuje smlouva pouze předtištěný text o tom, že na základě posouzení úvěruschopnosti byla žalované nabídnuta smlouva. Smlouva obsahuje pod podpisem účastníků smluvní podmínky, které nejsou samostatně potvrzeny. V jejich čl. 11 zákazník prohlašuje opětovně předtištěným textem, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a je schopen celkovou dlužnou částku v souladu se smlouvou splatit. Předžalobní výzvou ze dne 23. 4. 2020 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě dluhů podle citovaných smluv. Dopis byl odeslán žalované doporučeně dne 24. 4. 2020. Dopisem ze dne 20. 1. 2020 oznámil věřitel žalované postoupení pohledávky žalobkyni smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. 4. Soud I. stupně na projednávaný spor aplikoval ust. § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), jeho ustanovení o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZoSÚ“). S poukazem na ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 ZoSÚ vyložil, že povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě v ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 byla právní praxe jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. I po 1. 12. 2016 při výkladu právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). 5. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl:„ … v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“. 6. Soud I. stupně uzavřel, že v posuzovaném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou. Žalobkyně sice tvrdí, že její právní předchůdkyně splnila svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované především vyhodnocení informací od žalované získaných a odkazuje na zákaznickou kartu a údaje v ní uvedené, nicméně kromě smlouvy samotné žádný jiný důkaz nenavrhla a nepředložila. Ze skutkového tvrzení ani označených a předložených důkazů nelze zjistit, zda vůbec a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované. Odvolání se na předtištěný text formulářové smlouvy o potvrzení správnosti údajů žadatelem nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost žadatele. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence atd. Žalobkyně tak neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, když nesplnila k žalobnímu tvrzení svoji důkazní povinnost ve smyslu ust. § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Soud ji nemohl poučit podle ust. § 118a odst. 3. o.s.ř., neboť se bez omluvy k jednání nedostavila. 7. Soud I. stupně smlouvu shledal absolutně neplatnou a nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 1. o.z. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 45 000 Kč, žalovaná vrátila 20 100 Kč, dluží tak 19 900 Kč, které jí soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 25. 4. 2020 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva byla odeslaná podle poštovního doručovacího lístku dne 24. 4. 2020, teprve následujícího dne lze hovořit o prodlení. 8. V ostatních nárocích soud I. stupně žalobu zamítl s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy. K podmíněné žádosti žalobkyně o případné odročení jednání v případě, že tvrzené skutečnosti nebudou dostatečné pro vyhovění žalobnímu návrhu, s poukazem na ust. § 41a odst. 2 o.s.ř. nepřihlédl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace kdy žalovaná byla úspěšnějším účastníkem, nicméně jí náklady řízení nevznikly. 9. Proti proti výroku II. tohoto rozsudku, pouze v rozsahu částky 5 000 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení od 25. 4. 2020 do zaplacení, podala odvolání žalobkyně a namítla, že při výpočtu bezdůvodného obohacení došlo k početní chybě, když 45 000 Kč – 20 100 Kč = 24 900 Kč, nikoliv 19 900 Kč. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení a náklady odvolacího řízení. 10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání (posuzováno podle obsahu) bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastnice se k výzvě soudu, aby do 7mi dnů od jejího doručení sdělily, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřily, proto odvolací soud jejich souhlas s tímto postupem předpokládal. 11. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti, pokud uzavřel, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřely dne 8. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] jíž právní předchůdkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 45 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit spolu s poplatkem ve výši 32 617 Kč v 18ti měsíčních splátkách po 4 313 Kč s tím, že poslední splátka činila 4 296 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky postoupila právní předchůdkyně žalobkyně uvedenou pohledávku za žalovanou žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Správným je rovněž skutkový závěr soudu I. stupně, že při uzavření posuzované smlouvy nebyla řádně zkoumána schopnost žalované úvěr splatit a že žalovaná na poskytnutou zápůjčku zaplatila částku 20 100 Kč. 12. Při právním posuzování zjištěného skutkového stavu soud I. stupně nepochybil, pokud jej posoudil podle občanského zákoníku č. 82/1998 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní vztah mezi účastnicemi vznikl za jejich účinnosti. 13. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 18. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 19. Podle ust. § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 20. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 21. V přezkoumávaném případě odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavírá, že posuzovaná smlouva o zápůjčce je neplatná, neboť při jejím uzavírání nebyla řádně zkoumána schopnost žalované úvěr splácet. Nicméně právní předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila částku 45 000 Kč a v této výši vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vrátit. Jestliže žalovaná žalobkyni zaplatila částku 20 100 Kč a odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu I. stupně, který nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.), byla žalobkyni přiznána částka 19 900 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení od 25. 4. 2020 do zaplacení, je žaloba důvodná ještě v rozsahu částky 5 000 Kč se zákonným 8,5% ročním úrokem z prodlení od 25. 4. 2020 do zaplacení. 22. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v napadené části výroku II. podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil způsobem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. 23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř.), ale nově i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). 24. Za řízení před soudem I. stupně odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů žádnému z účastníků, neboť i po změně napadeného rozsudku je žalovaná v tomto řízení úspěšnější, nicméně jí žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). 25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a a přiznal v něm zcela úspěšné žalobkyni jejich náhradu v celkové výši 2 573 Kč sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby po 1 000 Kč (podání odvolání) podle ust. § 7 bodu 3. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“) z předmětu odvolacího řízení 5 000 Kč, 1 režijního paušálu ve výši 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 AT, 21% DPH ve výši 273 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. 26. Náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 2 573 Kč je žalovaná povinna zaplatit v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 3 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 1. září 2021 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu