ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupené advokátem [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], o zaplacení částky 60 994,77 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. srpna 2020 č.j. 220 C 27/2020-64, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28.8.2020 č.j. 220 C 27/2020-64 rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 53 301,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 43 754,91 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 7 808,86 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 294,26 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 251,63 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce (výrok III). 2. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že soud prvního stupně vzal za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 28. 5. 2018 dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 46 490 Kč na nákup elektroniky u [právnická osoba] a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 48 měsíčních splátkách po 1 674 Kč počínaje dnem 15. 6. 2018. Pro případ prodlení s úhradou splátky dle smlouvy bylo sjednáno právo na smluvní pokutu ve výši 10% z dlužné splátky. Pro případ prodlení s úhradou jiné částky dle smlouvy bylo sjednáno právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Odkazem na sazebník poplatků dále strany sjednaly právo na úhradu zde uvedených poplatků. Žalovaný úvěr čerpal na nákup zboží, přičemž následně se dostal do prodlení s úhradou splátek od září 2018 a žalobkyně prohlásila ke dni 16. 1. 2019 celý úvěr za splatný poté, co žalovaného několikrát upomínala k úhradě. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen občanský zákoník) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že došlo k uzavření smlouvy, přičemž žalovaný úvěrový rámec vyčerpal v plné výši. Žalobkyně dostatečně posoudila úvěryschopnost žalovaného. Soud I. stupně se následně zabýval sjednanou úrokovou sazbou a otázkou, zda je tato sazba v souladu s dobrými mravy. Podle něho je zřejmé, že faktická smluvená úroková sazba ve výši 30,60 % p.a. téměř čtyřnásobně překračuje míru obvyklou, přičemž dané nelze ospravedlnit ani tím, že žalovaný byl jasně s touto sazbou seznámen a souhlasil s ní, popřípadě, že žalobkyně jako nebankovní subjekt nese vyšší riziko. Úrokovou výši je nutno poměřovat rovněž sankčními ustanoveními, přičemž celkové plnění dle soudu I. stupně překračuje racionální míru, kterou lze považovat za mravnou. Ujednání o úroku není v souladu s dobrými mravy a je pohoršující pro většinovou část společnosti, přičemž zjevnost rozporu s dobrými mravy je seznatelná i pro osobu, která není v daném odvětví profesionálem. Lze tak dojít k závěru, že ujednání o úrokové sazbě je absolutně neplatné, ostatní ujednání dle soudu I. stupně obstojí. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši úrokové sazby je oddělitelné od zbývajícího právního jednání, není neplatností stižena celá úvěrová smlouva, ale pouze část týkající se úrokové sazby. Jelikož vůle účastníků směrovala k úročení poskytnutých prostředků, je třeba aplikovat ustanovení § 1802 občanského zákoníku, dle kterého jsou peněžité prostředky úročeny sazbou obvyklou v místě dlužníka a době uzavření smlouvy, přičemž v podmínkách tuzemského peněžního trhu tento údaj plyne ze statistiky České národní banky ve výši 8,23% ročně. Žalobkyně po právu prohlásila úvěr za splatný, přičemž jistina by činila po uhrazení tří splátek a odečtení dalších pěti splátek částku 35 384,91 Kč (celkem 43 754,91 Kč po započtení pěti splátek ve výši 8 370 Kč od září 2018 do ledna 2019). V tomto rozsahu soud I. stupně shledal žalobu důvodnou, ve zbývajícím rozsahu jistiny žalobu zamítl. 3. Ve vztahu ke smluvní pokutě za prodlení s jednotlivou splátkou dospěl soud I. stupně k závěru, že byla sjednána dostatečně určitě, ve vztahu k porušení povinnosti, v zákonem stanovených mezích a v souladu s dobrými mravy. V řízení bylo prokázáno prodlení u splátky z 15.9, 15. 10. a 15. 11. a tedy žalobkyni náleží smluvní pokuta ve výši 501 Kč, přičemž jednotlivé pokuty dospěly výzvou k zaplacení dne 28. 1. 2019. Nárok na smluvní pokutu za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny soud I. stupně posoudil také jako důvodný, výši smluvní pokuty vypočítal ze zjištěné jistiny od 18. 2. 2019 do 10. 10. 2019 ve výši 8 280 Kč. Zbývající část nároku na smluvní pokutu zamítl. 4. Ve vztahu k náhradě nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 650 Kč dospěl soud I. stupně k závěru, že tento nárok je rovněž důvodný. Náklady s prodlením žalovaného žalobkyni vznikly a tyto náklady lze posoudit jako účelné. 5. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení z žalované částky soud I. stupně posoudil jako částečně důvodný v rozsahu, ve kterém bylo žalobě vyhověno, přičemž kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení u jednotlivých splátek ve výši 115,20 Kč shledal důvodný v celé výši. Výši úroku z prodlení přiznal v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. k datu, kdy nastalo prodlení s peněžitým závazkem. Ve zbývajícím rozsahu nárok na příslušenství zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. 6. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výroku II podala žalobkyně včasné odvolání. V něm uváděla, že nesouhlasí s právním hodnocením soudu I. stupně. Namítala, že v daném případě je žalobkyně nebankovní institucí, tedy nelze bez dalšího použít data shromážděná od subjektů bankovních institucí a nelze tak bez dalšího odmítnou právě argument že, žalobkyně jakožto nebankovní subjekt nese vyšší riziko, tak jak uzavřel soud I. stupně. Soudem I. stupně byla použita k poměrnému násobku, jehož výsledek byl dle úvah soudu teoreticky akceptovatelnou úrokovou sazbou, sazba uplatňovaná bankami, která byla průměrná nikoli nejvyšší či některá z vyšších. Odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které podle ní vyplývá, že hranice mravnosti úroku se pohybuje okolo trojnásobku maximální úrokové míry obvyklé u bank. Žalobce, jako dceřiná společnost, zprostředkovává úvěry financované [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]. Při posuzování obvyklé úrokové sazby by tedy měly být brány na zřetel úrokové sazby [anonymizována dvě slova], které se dle úvěrových kalkulaček pohybují od minimálně 6,90 % p. a. až do 15,90 % p. a. Nejvyšší přijatelná sazba úroku z úvěru pro spotřebitele by tak činila 47,70 %, přičemž sjednaná úroková míra byla 30,60 % p. a., a je tedy dle názoru žalobkyně v souladu se zákonem. Požadovala nadále uhrazení částky 7 808,86 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % z částky 6 294,26 Kč od 13.6.2019 do zaplacení a přiznání plně náhrady nákladů řízení. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nebyl proto odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 9. Odvolací soud jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, když předvolání k jednání mu bylo doručeno vyvěšením na úřední desce, přesto se žalovaný k jednání nedostavil a o odročení jednání nepožádal. 10. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování a skutkový stav zjistil pro rozhodnutí dostatečným způsobem. Soud I. stupně správně zjistil, že žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 28.5.2018 žalovanému úvěr na zakoupení zboží u [právnická osoba] ve výši 46 490 Kč. Strany si v této smlouvě sjednaly splacení úvěru v 48 měsíčních splátkách po 1 674 Kč. Správně zjistil i to, že žalovaným byly zaplaceny pouze tři splátky. Pro případ prodlení s úhradou splátky dle smlouvy bylo sjednáno právo na smluvní pokutu ve výši 10% z dlužné splátky. Pro případ prodlení s úhradou jiné částky dle smlouvy bylo sjednáno právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Mezi účastníky byla smluvena úroková sazba ve výši 30,60 % p.a. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu I. stupně ztotožňuje a pro stručnost na tato zjištění, uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku a stručně shrnutá shora, odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 11. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, proto se měl soud I. stupně nejprve zabývat otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva, což sice neučinil, avšak tento nedostatek lze zhojit v rámci odvolacího řízení. Na daný vztah ne nutno aplikovat - v souladu s ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém - úpravu obsaženou v nařízení EP a Rady ES č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis). Věcná působnost nařízení Brusel I bis je dána, neboť jde o věc občanskoprávní ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení. Státní příslušnost Slovenské republiky žalovaného zakládá mezinárodní prvek, jako další předpoklad aplikace citovaného nařízení. Podle čl. 4 odst. 1 citovaného nařízení, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný je hlášen k pobytu v ČR na adrese [adresa]. S ohledem na výše uvedené je ve věci mezinárodně příslušný k rozhodování soud I. stupně. Zároveň podle čl. 3 bod 1 nařízení EP a Rady ES č. 593/ 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I) je ozhodným právem právní řád České republiky. 12. Soud prvního stupně tak správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 13. Odvolací soud však na rozdíl od soudu I. stupně má zato, že předmětná smlouva o úvěru, která byly mezi účastníky uzavřena, nebyla uzavřena platně, a to s ohledem na nedostatečné posouzení úvěryschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně. 14. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 15. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 19. Podle odst. 3 tohoto ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 20. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III US 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 21. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 22. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 23. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 24. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě samotné neuvedla, zda a jakým způsobem zkoumala úvěryschopnost žalovaného. Proto ji soud I. stupně správně vyzval k doplnění žalobních tvrzení, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o úvěru posuzována schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně doplnila, že vycházela z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, které jsou jí dostupné z titulu postavení žalobkyně jako nebankovní instituce nebo její účastni v zájmových sdruženích. Vyhodnotila tak informace z bankovních a nebankovních registrů, registru SOLUS i dalších registrů a databází. Prověřila existenci zaměstnavatele žalovaného i to, že na jeho účet je poukazována mzda v průměrné výši 19 916 Kč. Při posouzení výdajů žalovaného vyšla z jeho tvrzení, která konfrontovala s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. 25. Posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr s odbornou péčí nepředstavuje ze strany věřitele pouze získání informace od žadatele o úvěr – spotřebitele; odborná péče předpokládá, že údaje, které žadatel o úvěr – spotřebitel - věřiteli uvedl, si věřitel ověří, resp. objektivně si je podloží minimálně potvrzením zaměstnavatele spotřebitele, žádajícího o úvěr. Samozřejmě platí to, že je klíčové, aby věřitel z hlediska svého závěru o úvěruschopnosti žadatele o úvěr využíval veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnával se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi, ovšem, tyto informace, jak již bylo uvedeno výše, nemůže nikdy zcela ponechat jen v rovině ničím dále neověřených tvrzení o příjmech a výdajích. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele proto předpokládá zjištění, zda spotřebiteli po zaplacení pravidelné splátky úvěru zbude v jeho osobním rozpočtu dostatek prostředků na zajištění obvyklého provozu jeho domácnosti. Rozpočet spotřebitele je tak nutno analyzovat jak po stránce příjmů, tak po stránce výdajů. 26. Je-li tak v dané věci tvrzením samotné žalobkyně, jak s ním na základě procesní aktivity soudu prvního stupně do tohoto řízení přišla, jde-li o s odbornou péčí provedené posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) při jeho žádosti o další úvěr, že vycházela toliko jen z informací, získaných od žadatele o úvěr – spotřebitele - s využitím veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu, průměrných výdajích obyvatelstva v České republice, aniž by však kdy od něj žádala, popř. si je sama vyžádala, jakékoliv podklady, objektivizující jím uváděné údaje, zejména údaje o výdajích žalovaného, především pak o nákladech na bydlení, pak je namístě uzavřít, že, spokojila-li se žalobkyně s ničím nedoloženým prohlášením žadatele o úvěr – spotřebitele (žalovaného) o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, s nahlédnutím do registru dlužníků, statistickými informacemi a potvrzením o výši mzdy, pak již jen tato zjištěná skutečnost bez dalšího postačuje k přijetí toho závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je dán závěr o tom, že je posuzovaná spotřebitelská smlouva, kterou se žalovaným uzavřela, neplatná; k této neplatnosti je pak namístě přihlédnout soudem i bez návrhu, jak je uvedeno výše. Je zřejmé, že již při uzavírání smlouvy nebyla potřebným údajům a jejich verifikaci věnována náležitá pozornost, jestliže jako výdaje na bydlení byla uvedena částka 5 000 Kč, aniž by byl tento údaj jakkoliv ověřen, když tato částka neodpovídá současným reálným nákladů vynakládaným na bydlení. Tedy i bez provádění dokazování je tak již ze samotných tvrzení žalobkyně zřejmé porušení zákonné povinnosti žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy se žalovaným dle citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Jediným ověřeným údajem byl údaj o tom, že žalovanému je vyplácena jeho zaměstnavatelem mzda v průměrné výši 19 916 Kč (i když ani toto tvrzení nebylo důkazy podloženo). 27. Bylo-li pak dále zjištěno v řízení to, že žalovanému byla poskytnuta částka 46 490 Kč na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak je povinen tuto částku vrátit věřiteli podle ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, jako bezdůvodné obohacení. O zaplacení této částky (dokonce vyšší) bylo již pravomocně rozhodnuto soudem I. stupně ve výroku I. Na další plnění tak již nárok žalobkyni nevznikl s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. 28. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, i když z poněkud jiných důvodů, a to včetně závislého nákladového výroku III, když ani zde neshledal pochybení, s přihlédnutím k již pravomocně přiznané částce. 29. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Praha 17. března 2021 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu