ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ], zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa], zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zaplacení částky 12 366,11 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 15 C 98/2020-72 ze dne 26. května 2021, takto: I. Rozsudek soudu prvého stupně se ve výroku II a III potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši, která bude určena v samostatném usnesení Okresního soudu v Kolíně, představující plnou výši nákladů na právní zastoupení žalovaného na účet Okresního soudu v Kolíně do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen soud I. stupně) svým rozsudkem č.j. 15 C 98/2020-72 ze dne 26.5.2021 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 566,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 071,91 Kč ve výši 10 % od 30. 1. 2020 do zaplacení, z částky 219 Kč ve výši 10 % od 16. 9. 2019 do zaplacení a z částky 175,20 Kč ve výši 10 % od 16. 10. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu co do požadavku na zaplacení částky ve výši 10 800 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů tohoto řízení částku ve výši, která bude určena v samostatném usnesení, představující 74,6 % nákladů na právní zastoupení žalovaného, na účet Okresního soudu v Kolíně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 12 366,11 Kč s příslušenstvím s tím, že účastníci uzavřeli dne 5. 8. 2019 smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny dle platných obchodních podmínek na odběrné místo [obec], [ulice a číslo]. Žalobkyně se smlouvou zavázal dodávat žalovanému do odběrného místa elektřinu a žalovaný za odebranou elektřinu zaplatit sjednanou cenu. Protože žalovaný své povinnosti ze smlouvy hradit řádně včas zálohy a cenu za odebranou elektřinu a další sjednané služby neplnil, žalobkyně dopisem ze dne 10. 12. 2019 od smlouvy odstoupila. Žalobkyně požaduje zaplacení za skutečně odebranou elektřinu dle opravné faktury ve výši 1 071,91 Kč včetně smluvní pokuty za nehrazení záloh za září a říjen 2019 ve výši 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 100 Kč za prodlení s platbou této částky déle než 10 dní po splatnosti. Dále požaduje úhradu pojistného ve výši 219 Kč a 175,20, neboť žalovaný využil nabídky a přistoupil k pojištění domácnosti podpisem přihlášky k [pojistný produkt] dle pojistné smlouvy [anonymizováno] 1/2016 ze dne 31. 5. 2016 uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba] Další část požadavku tvoří vyúčtovaná smluvní pokuta za předčasné ukončení smlouvy ve výši 10 800 Kč za porušení povinnosti žalovaného odebírat elektřinu od ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy včetně případné prolongace (400 Kč za měsíc za celkem 27 měsíců). Žalovaný s žalobou nesouhlasil, uvedl, že nepracuje, má vyživovací povinnosti, na kterých má dluhy, má i další dluhy, aktuálně je ve vazbě. Prostřednictvím ustanoveného advokáta doplnil vyjádření tak, že důvodem neplnění povinností žalovaným je skutečnost, že byl vzat do vazby. Žalobu má za nedůvodnou, zejména jde-li požadavek na zaplacení smluvní pokuty. Nadto není jasné, proč nebyla, jak uvádí sama žalobkyně, u zákazníka s nejnižším pásmem odběru, kterým byl i žalovaný, snížena na polovinu. Žalobkyně dále nijak neprokazuje tvrzenou škodu za nedodání energie ani to, co učinila, aby vzniku škody předešla. Navrhoval, aby soud využil svého moderačního práva a smluvní pokutu snížil. Dále se odkazoval na ust. § 1799 a § 1814 písm. f) občanského zákoníku a navrhoval zamítnutí žaloby. 2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny do uvedeného odběrného místa, a že se žalovaný připojil ke smlouvě o pojištění domácnosti dle nabídky žalobkyně. Rovněž, že žalovaný za odebranou elektřinu a splátky pojistného nehradil, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila. Spor tak zůstal v rovině právního posouzení žalobkyní účtovaných smluvních sankcí ve formě smluvních pokut za porušení platebních povinností a za předčasné ukončení smlouvy. 3. Po právní stránce soud I. stupně posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o dodávkách elektřiny dle ust. § 50 a násl. zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, v platném znění, která podléhá, není-li tímto zvláštním zákonem stanoveno jinak, režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). Podle smlouvy měl žalobkyni vzniknout nárok na smluvní pokutu, pokud zákazník učiní úkon bez souhlasu žalobkyně směřující k ukončení smlouvy, svým jednáním způsobí nemožnost dodávky, opakovaně, tj. dvakrát a více, poruší platební povinnost ze smlouvy bez ohledu na to, zda poté dojde k jednostrannému ukončení smlouvy ze strany žalobkyně, a to na smluvní pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklou žalobkyni neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství elektřiny ve výši 400 Kč pro kategorii domácnost a 2 000 Kč pro kategorii maloodběratel, a to za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy včetně prolongace; vedle práva na smluvní pokutu má žalobkyně právo i na náhradu škody, když současně bylo dojednáno, že odstoupením od smlouvy nezaniká nárok na smluvní pokutu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný opakovaně porušil platební povinnosti podle smlouvy, žalobkyni neuhradil po dobu trvání smluvního vztahu nic (neuhradil ani jednu ze záloh či plateb na pojistné). Soud I. stupně má za to, že takto složitě ujednaná smluvní pokuta tvoří významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného coby spotřebitele (§ 1813 o.z.). Jde o zakázané ujednání, k němuž se podle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží. Smluvní pokuty jsou vázány nadto nejen na porušení povinností spotřebitelem (nikoli již tak žalobkyní), ale i na další různé právní skutečnosti, a to i kumulativně (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10). Žalobkyně tak po nepřiměřenou dobu omezuje právo volby spotřebitele na dodavatele elektrické energie, aniž by spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Takové ujednání je nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet, vůči spotřebiteli nemůže obstát ani při vážení kritériem dobrých mravů, nejen co do způsobu ujednání, ale i výše požadované ceny peněz. Žalobkyně tak proti požadavku přiměřenosti ve svém důsledku institutem smluvní pokuty přenáší velkou část rizik svého podnikání, výkyvů cen, množství uzavřených kontraktů a sílu na trhu, na spotřebitele. Funkce smluvní pokuty se tak zcela vytrácí a představuje tak spíše„ odstupné“ za ukončení smlouvy. Podmínky žalobkyně znamenají nepřiměřený ekonomický nátlak na setrvání ve smluvním vztahu výlučně s žalobkyní po neadekvátně dlouhou dobu 4. Na základě shora uvedeného soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 1 566,11 Kč představující cenu za odebranou elektřinu, platby pojistného a smluvní pokuty za porušení platební povinnosti, tj. za prodlení s úhradou vyúčtované ceny, popř. záloh. Vzhledem k výši ceny za služby a zajištěné povinnosti soud smluvní pokutu sjednanou ve výši 100 Kč za jednotlivé prodlení s úhradou delší než 10 dní hodnotí jako adekvátní a přiměřenou výši sankce. Důvodným naopak neshledal uplatněný nárok žalobkyně na smluvní pokutu vyčíslenou ve výši 10 800 Kč (27 měsíců po 400 Kč za každý měsíc). Tím, že žalovaný svůj dluh nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. O úroku z prodlení soud rozhodl podle ust. § 1970 o.z. a přiznal jej ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady částky celkem 12 366,11 Kč, žaloba byla důvodně podána co do 1 566,11 Kč. Žalobkyně tak měla ve věci úspěch co do 12,7%, žalovaný pak 87,3%. Žalovaný tak má nárok na náhradu nákladů v rozsahu 74,6%. 5. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně. Namítala, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť nelze zjistit, jaké úvahy a skutkové závěry vedly soud prvního stupně k posouzení smluvního ujednání jako rozporného s § 1813 občanského zákoníku. Pro posouzení věci podle § 1813 občanského zákoníku nestačí podle žalobkyně sama skutečnost, že jde o ujednání v neprospěch spotřebitele. Toto ujednání musí zakládat nejen nerovnováhu práv a povinností, ale tato nerovnováha musí být navíc významná (v neprospěch spotřebitele). Žalovaná se také musí takového postupu dovolat. Důkazní břemeno tíží spotřebitele, procesní pasivita žalované nesmí být soudem nahrazována. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, měl tento nárok žalobkyně posoudit jako škodový, což bylo v žalobě také tvrzeno s tím, že ujednání o smluvní pokutě náhradu škody nahrazuje. Soud prvního stupně měl také nařídit jednání a žalobkyni o svém názoru poučit, jinak jde o rozhodnutí překvapivé. Z toho také žalobkyně dovozovala možnost uplatnění nových tvrzení a nových důkazních návrhů, které označila. Žalobkyně dále zdůraznila, že ujednání o smluvní pokutě je ve prospěch žalované kompenzováno ujednáním o nižší než standardní ceně elektřiny (plynu) a tato ujednání mají mezi sebou přímou spojitost. Zdůraznila rozdíl mezi ceníky [anonymizováno] a [anonymizováno] a dále skutečnost, že cena silové elektřiny v průběhu smlouvy vzrostla, zatímco fixovaná cena se snižovala. Poukázala na specifickou povahu právních vztahů při dodávkách elektrické energie, včetně povinnosti žalobkyně zachovávat v soustavě dostatečné, ale limitované napětí, včetně zajištění potřebného množství elektřiny a distribuční kapacity dlouho předem, než je dodána zákazníkům. Smlouvy se zákazníky uzavírané na dobu určitou tuto povinnost obchodníkům s elektřinou ulehčují. Obchodník může (musí) zajistit kapacitu v předstihu po celou sjednanou dobu trvání smlouvy a vznikají mu náklady na zajištění proti pohybu cen energií a proti pohybu směnného kurzu. Pokud však není smlouva uzavřená na dobu určitou ze strany zákazníka dodržena, vzniká tím obchodníkovi s elektřinou škoda. Jsou-li velkoobchodní ceny v té době nižší, prodá přebytek se ztrátou. Žalobkyni vznikají i jednorázové náklady spojené s odměnou za zprostředkování při obstarání nových zákazníků (nejde však o tzv. energetické šmejdy), jakož i další akviziční a retenční náklady, za volbu produktu [anonymizováno] jsou např. poskytovány zákazníkům bonusy„ až 1 500 Kč“ Žalobkyni vzniká škoda i v podobě ušlého zisku, zvyšují se jí administrativní náklady a náklady na provoz a vývoj IT systémů. V tomto směru má sjednaná smluvní pokuta funkci kompenzační, neboť alespoň částečně nahrazuje takto vzniklou škodu. Tu nelze odmítnout jen jednoduchým zjištěním, že v uzavřené smlouvě nebyl sjednán požadavek na minimální odběr, neboť i při nulovém odběru zůstává povinnost zákazníkovi hradit tzv. stálé měsíční platby, a to právě za rezervovanou kapacitu. Pokud soud prvního stupně žalobkyni vytýkal, že smluvní povinnosti žalobkyně neutvrzuje žádná smluvní pokuta, je třeba zohlednit, že povinnosti žalobkyně jako obchodníka s elektřinou neplynou pouze z uzavřené smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, ale jsou stanoveny také zákonnými a podzákonnými předpisy, veřejnoprávní kontrolou a případnými sankcemi. Žalobkyně má dále za to, že pokud by soud shledal v právech nebo povinnostech smluvních stran nerovnováhu, nebyla by tato nerovnováha významná. Smluvní pokuta sjednaná ve výši 400 Kč, resp. 200 Kč za každý kalendářní měsíc do sjednaného ukončení smlouvy není zjevně nepřiměřená. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, popřípadě rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 6. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uváděl, že podle jeho názoru není rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelný ani překvapivý. Žalobkyně pomíjí, že rozhodnutí ve věci platebním rozkazem je formou zkráceného řízení. Kromě toho v řadě obdobných sporů soudy rozhodují shodně. Navrhoval potvrzení rozsudku soudu I. stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným. Přitom jednal za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 v nepřítomnosti žalovaného, který se z jednání omuvil, avšak o odročení jednání nežádal a souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. 8. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, proto nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). 9. V první řadě, přestože je rozsudek soudu prvního stupně poměrně stručný, neobstojí námitka jeho nepřezkoumatelnosti. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl, po skutkové či právní stránce), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. Skutečnost, že žalovaný nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně (považuje ho za nedostatečný a chybný) a nesouhlasí ani s právním posouzením věci, a proto považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, popř. sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). 10. Soud I. stupně správně posuzoval právní vztahy mezi účastníky nejen podle energetického zákona, ale také podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť smlouva byla uzavřena za jeho účinnosti. 11. Podle ust. § 28 odst. 1 písm. e) energetického zákona má zákazník právo (mimo jiné) na bezplatnou volbu a změnu dodavatele elektřiny. 12. Podle ust. § 50 odst. 2 energetického zákona se smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Zahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny dochází k přenesení odpovědnosti za odchylku z výrobce elektřiny nebo zákazníka na výrobce elektřiny nebo na obchodníka s elektřinou. Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny musí obsahovat výčet odběrných míst, způsoby úhrady plateb za dodávku elektřiny a související služby v elektroenergetice, délku výpovědní doby ne delší než 3 měsíce, která začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, jedná-li se o smlouvu na dobu neurčitou, oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany dodavatele nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, dobu trvání smluvního závazku, rezervovaný příkon, typ měření a opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze. 13. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. 14. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 15. Podle ust. § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 16. V ustanovení § 1813 a násl. je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Smyslem je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv, a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Jde o ochranu před nepoctivým jednáním podnikatele. 17. Zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Je tedy nutné postupně zjistit, zda: a) jde o smluvní ujednání, b) zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, c) jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, d) tato nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti. 18. Přezkumu podle ust. § 1813 podléhají pouze ujednání spotřebitelských smluv. Přezkumu přiměřenosti předchází posouzení, zda konkrétní ujednání je vůbec součástí smlouvy. Podléhají mu veškerá smluvní ujednání. 19. Posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně. Je možné posuzovat rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání, či v poměru práva jedné strany a strany druhé. Pouhá skutečnost, že strany mají stejné právo (např. smluvní pokuta, promlčení), neznamená, že nemůže jít o významnou nerovnováhu v právech a povinnostech, je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. riziko prodlení). Na druhou stranu pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené ujednání. Z ust. § 1813 druhé věty vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde i o zkoumání, zda neexistuje hrubý nepoměr vzájemného plnění, zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikateli poskytuje. Relevantní při zkoumání nepřiměřenosti ujednání je pouze významná nerovnováha. Je proto nutné zkoumat rozsah, v jakém dochází k odchýlení od zákonného rozsahu práv a povinností (např. od zákonné výše úroků z prodlení, od možné škody, která hrozí, v případě smluvní pokuty), v jakém jsou práva stran v nerovnováze, v jakém rozsahu dochází k nerovnováze vzájemných plnění obou stran. Přiměřenost ujednání nemůže být přezkoumávána izolovaně, musí být zkoumána v souvislosti s dalšími ujednáními. 20. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Skutečnost, že určité ujednání zhoršuje právní postavení spotřebitele, však může být kompenzována jiným ujednáním, např. nižší cenou, zárukou, vyšší kvalitou zboží. K prokázání takové kompenzace však obvykle nepostačí pouhé prohlášení v ujednání, které nebylo individuálně sjednáno. 21. Při hodnocení kritéria přiměřenosti je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávacích pozic stran. Podnikatel splňuje požadavek přiměřenosti, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu. Podnikatel musí jednat v souladu s očekáváními, která svým jednáním vyvolal. Musí respektovat, že plnění ze smlouvy má uspokojit potřeby obou stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. Spotřebitel musí mít možnost se s obsahem smlouvy seznámit. Při hodnocení přiměřenosti by měla být zohledněna skutečnost, zda obsah smlouvy byl sepsán jasným a spotřebiteli srozumitelným jazykem, stejně jako zda k uzavření smlouvy nebyl spotřebitel pohnut nekalými obchodními praktikami. V úvahu je nutno také brát, zda bylo ujednání sjednáno individuálně či nikoliv. Ujednání není sjednáno individuálně, jestliže smluvní strana neměla reálnou možnost ovlivnit jeho obsah, zejména jestliže je připraveno jednou stranou předem, a to nezávisle na tom, zda tvoří součást obchodních podmínek nebo formuláře. Nicméně přezkum se vztahuje i na ujednání sjednaná individuálně. I v případě takového ujednání může podnikatel zneužít svého silnějšího postavení, např. při využití agresivních nebo klamavých obchodních praktik či nejasných ujednání, a spotřebitel může uzavřít smlouvu, kterou by bez takového zneužití neuzavřel. 22. Posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká definice hlavního předmětu smlouvy, přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Podstata této výjimky vychází z toho, že rozhodnutí ve vztahu k předmětu plnění a jeho ceně jsou základní prvky autonomie vůle, do nichž není stát oprávněn zasahovat, pokud jsou vyjádřeny jasným a srozumitelným způsobem. Test nepřiměřenosti by neměl vést k odstraňování následků špatného rozhodnutí spotřebitele, nejde o cenovou regulaci. Aplikace jiných ustanovení k řešení hrubého nepoměru vzájemného plnění tím není vyloučena. 23. Jestliže je ujednání posouzeno jako nepřiměřené, nepřihlíží se k němu. Takové ujednání jako by nebylo vůbec učiněno, nemá žádné právní účinky. Jde o ujednání zdánlivé (§ 551 o.z.). Plnění na jeho základě může představovat bezdůvodné obohacení (§ 2991 o.z.). Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží, z úřední moci. Spotřebitel nemusí namítat nepřiměřenost, nemusí se jí dovolávat. Ust. § 1815 o.z. však dává prostor spotřebiteli, aby se, přestože je ujednání nepřiměřené, takového ujednání dovolal. Spotřebitel se může vůči podnikateli domáhat plnění podle nepřiměřeného ujednání, aniž by měl podnikatel možnost nepřiměřenost konkrétního ujednání vůči němu namítnout. 24. V přezkoumávaném případě se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 400 Kč za každý kalendářní měsíc či jeho část až do konce doby trvání smlouvy tvoří významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného coby spotřebitele (§ 1813 občanského zákoníku) a jde tak o zakázané ujednání, k němuž se podle ust. § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží a které musí soud aplikovat z úřední povinnosti (ex officio), aniž by se žalovaný takového postupu dovolával. Je tomu tak proto, že se jedná o dvojí sankci za porušení téže povinnosti (za porušení platebních povinností je žalovaný rovněž sankcionován smluvní pokutou ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoliv platbou přesahující 10 dní), přičemž smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, která je smlouvou formulářovou, nikoliv individuálně sjednanou, žádnou z povinností žalobkyně obdobným způsobem neutvrzuje. Smluvní pokuta je tedy ve smlouvě využita jednostranně pouze k utvrzení závazků žalovaného. Navíc předmětná smluvní pokuta je ve své podstatě skrytým odstupným za předčasné ukončení smlouvy, které omezuje právo volby spotřebitele na dodavatele plynu. Neobstojí argumentace žalobkyně, že jde o kompenzaci za neuskutečnění dodávky elektřiny, neboť smluvní pokuta byla vázána na předčasné ukončení smlouvy, nikoli na nerealizovaný odběr. Tvrzená„ škoda“, která má být pokutou paušálně kompenzována, by žalobkyni mohla vznikat i za trvání smluvního vztahu v situaci, kdy by v odběrném místě žalovaného nebyl plyn reálně odebírán (šlo by o tzv. nulový odběr). Sama žalobkyně navíc doznává, že musela zajistit distribuční kapacitu a nakoupit elektřinu dávno před tím, než měla být žalovanému dodána, reálně tedy mnohem dříve, než byla smlouva mezi stranami vůbec uzavřena. Jde o standardní náklad a riziko podnikání žalobkyně, které se předmětnou smluvní pokutou snaží přenášet na spotřebitele. V případě předčasného ukončení smlouvy jde navíc o uvolněnou kapacitu pro dodávku téhož plynu jinému zákazníkovi, takže tato„ škoda“ vůbec nemusí vzniknout. 25. Relevantní není ani argumentace porušováním smluvních povinností ze strany žalovaného. Případná nepoctivost žalovaného (v podobě neplacení) samozřejmě nemůže být důvodem pro ochranu jiné nepoctivosti žalobkyně (v podobě přípravy nepřiměřených ujednání). Ust. § 6 občanského zákoníku platí pro obě strany stejně a platí také samostatně (nepodmíněně). Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Jinými slovy, nepoctivost jednoho neospravedlňuje nepoctivost druhého. 26. Lze proto shrnout, že ve své pravé podstatě představuje předmětná smluvní pokuta snahu žalobkyně přenést své vlastní podnikatelské riziko na konečného zákazníka – spotřebitele, který učinil tu„ chybu,“ že uzavřel smlouvu na dobu určitou a nikoli na dobu neurčitou, kde je výpovědní doba regulovaná (na maximálně tři měsíce), tedy o snahu nepřiměřeně omezovat po určitou dobu jeho právo bezplatné volby dodavatele plynu, aniž by za to spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje „odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy (iniciované druhou stranou), je na spotřebitele (žalovaného) vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby smlouvy delší než tři měsíce (zde po dobu 36 měsíců, potenciálně však i na jakoukoli delší dobu). Sama žalobkyně ale podobně ve smlouvě omezována (sankcionována) není. Takové ujednání je zjevně nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet. K obdobným závěrům již dospěl Krajský soud v Praze v obdobných spotřebitelských věcech stejné žalobkyně vedených nejen pod sp. zn. 103 Co 16/2018, 22 Co 251/2019, 27 Co 99/2019, 27 Co 283/2019, 27 Co 345/2019, 30 Co 80/2019, 27 Co 16/2020, 27 Co 110/2020, 21 Co 219/2020 či 21 Co 222/2020 a nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat (srov. též § 13 o.z.). Samotnou výši sjednané pokuty již proto nebylo třeba z hlediska přiměřenosti posuzovat. 27. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku III., který rovněž shledal věcně správným. 28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1, ust. § 142 odst. 1 a ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný je zastoupen právním zástupcem, který mu byl ustanoven soudem I. stupně, když u žalovaného byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Právní zástupce musí nejprve vyčíslit náklady tohoto zastoupení a o tomto vyčíslení rozhodne soud I. stupně samostatným usnesením, proti kterému je přípustné odvolání. Soud přizná zástupci náklady řízení, poté vyplatí a teprve poté bude samostatným usnesením stanovena výše nákladů odvolacího řízení (stejně jako nákladů řízení před soudem I. stupně), které bude žalobkyně povinna žalovanému zaplatit. Praha 24. listopadu 2021 JUDr. Hana Lojkásková v. r. předsedkyně senátu