ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] o zaplacení částky 19 264,98 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 15 C 209/2021 – 63 ze dne 30. srpna 2021, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mělníku svým rozsudkem č.j. 15 C 209/2021 – 63 ze dne 30. 8. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 10 225,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 528,74 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 377,96 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 219 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta do částky 9 039,28 Kč a výrokem III. byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 109 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Žalobkyně se domáhala zaplacení zažalované částky s tím, že se na základě uzavřené smlouvy o dodávkách elektřiny ze dne 15. 12. 2018 jedná o neuhrazené platby za odběr elektřiny v odběrném místě, nacházejícím se na adrese [adresa], [číslo] za období od 10. 1. 2019 do 3. 1. 2020 ve výši 7 528,74 Kč a za období od 4. 1. 2020 do 11. 3. 2020 ve výši 2 177,96 Kč, dále o smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovaného odebírat plyn na základě smlouvy o dodávkách plynu ze dne 15. 12. 2018 po dobu sjednanou ve smlouvě na dobu určitou, a to za každý měsíc předčasného ukončení smlouvy v období únor 2020 až leden 2022, tedy za 23 měsíců po 400 Kč, v celkové výši 9 039,28 Kč, dále o smluvní dvě pokuty po 100 Kč za prodlení se zaplacením záloh na dodávku elektřiny ve výši 200 Kč, a dále o smluvní pokutu 100 Kč za prodlení se splacením vyúčtované faktury. Žalobkyně a žalovaný také uzavřeli pojistnou smlouvu, na základě níž se žalovaný zavázal platit žalobkyni pojistné ve výši 219 Kč měsíčně. Žalovaný neuhradil žalobkyni pojistné splatné dne 15. 2. 2020. 2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 15. 12. 2018 smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, v níž se zavázala dodávat elektřinu do odběrného místa, nacházejícím se na adrese [adresa], a žalovaný se zavázal uhradit řádně a včas cenu elektřiny a související služby. V případě prodlení s jakoukoliv platbou převyšující 10 dní má žalobkyně právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení. Žalobkyně žalovanému vyfakturovala nedoplatek na platbách za elektřinu a související služby ve výši 7 528,74 Kč za spotřebu elektřiny v období od 10. 1. 2019 až 3. 1. 2020, nedoplatek na platbách za elektřinu a související služby ve výši 2 477,96 Kč za spotřebu elektřiny v období od 4. 1. 2020 až 11. 3. 2020 v částce 2 177,96 Kč a za vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši celkem 200 Kč (2 × 100 Kč) za dva případy prodlení s úhradami ze strany žalovaného po dobu delší než 10 dní. Protože žalovaný fakturovanou částku řádně a včas nezaplatil, účtovala mu žalobkyně smluvní pokutu ve výši 100 Kč. Žalobkyně se žalovaným dne 15. 12. 2018 uzavřela smlouvu o sdružených službách dodávky plynu, v níž se žalobkyně zavázala dodávat plyn do odběrného místa, nacházejícím se na stejné adrese a žalovaný se zavázal uhradit řádně a včas cenu plynu a související služby. Smlouva byla uzavřena na dobu 36 měsíců s možností automatického prodloužení na stejnou dobu. Když žalovaný ani přes opakované výzvy žalobkyně řádně a včas nehradil zálohy za odběr plynu, žalobkyně od smlouvy odstoupila, a to dopisem ze dne 6. 3. 2020. Žalobkyně mu účtovala smluvní pokutu ve výši 9 200 Kč za předčasné ukončení smlouvy za období únor 2020 až leden 2022, tedy za 23 měsíců po 400 Kč. Žalobkyně a žalovaný dále uzavřeli pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění domácnosti žalovaného [příjmení]. Žalovaný neuhradil pojistné ve výši 219 Kč splatné 15. 2. 2020. 3. Prvostupňový soud věc hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”) a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen„ energetický zákon“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti a odkázal na ust. § 50 odst. 2 energetického zákona, ust. § 2079 odst. 1 o.z., ust. § 2048 o.z., ust. § 1813 o.z. a ust. § 2758 odst. 1 o.z. Uzavřel, mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o sdružených dodávkách elektřiny a plynu, žalovaný však nesplnil svoji povinnost včas a řádně uhradit vyfakturovanou cenu dodávky elektřiny, k čemuž se zmíněnou smlouvou ve spojení s obchodními podmínkami zavázal a proto bylo žalobě vyhověno ohledně požadované částky 9 706,70 Kč odpovídající neuhrazené elektřině. Protože žalovaný porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy tím, že nehradil včas jednotlivá vyúčtování, vzniklo žalobkyni také právo na smluvní pokuty po 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s úhradami, byly jí přiznány smluvní pokuty za jednotlivé případy prodlení v celkové výši 300 Kč (2 × 100 Kč za prodlení s úhradou zálohy a 1 × 100 Kč za prodlení s úhradou vyúčtování). Protože žalovaný nezaplatil pojistné ve výši 219 Kč, které bylo splatné dne 15. 2. 2019, bylo žalobě i v této části vyhověno. S ohledem na prodlení byly přiznány úroky z prodlení podle ust. § 1970 o.z., ve výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. Ujednání o smluvní pokutě, vyčíslené částkou 9 039,28 Kč za předčasné ukončení smlouvy, označil v této části za neplatně sjednané, poněvadž se jedná o ujednání, které je ve smyslu ust. § 1813 o.z. v rozporu s požadavkem dobré víry a znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele a zároveň odporující dobrým mravům. Zdůraznil, že smlouva o sdružených službách dodávky plynu byla sjednána mezi žalobkyní jako podnikatelkou a žalovaným jako spotřebitelem, přičemž žalobkyně se smlouvou zavázala dodávat žalovanému plyn a poskytovat související služby. Konstatoval, že smluvní pokuta sankcionuje jednání spotřebitele, na základě kterého dochází k předčasnému ukončení smlouvy na dobu určitou, tedy sjednanou na určité období, v rámci kterého žalobkyně očekávala poskytování služeb žalovanému a zároveň dosahování určitého zisku souvisejícího s poskytováním této služby. Připomněl, že ve smlouvě je uvedeno, že předmětná smluvní pokuta představuje případně i náhradu škody a že z její formulace vyplývá, že se jedná o (paušalizovanou) náhradu škody toliko v části ušlého zisku žalobkyně, neboť po ukončení smluvního vztahu (a tudíž ukončení i poskytování služeb dodávky plynu) již žalobkyni žádné další skutečné náklady vůči žalovanému, a to opětovně každý měsíc, vznikat nemohou. Konstatoval, že tak svým účelem představuje primárně sankci odpovídající části ušlého zisku, nikoliv skutečně vzniklým nákladům, byť v paušalizované výši, čemuž odpovídá i pojetí této smluvní pokuty. Poukázal na to, že její celková výše je odvislá od celkové zbývající doby, po kterou měl být závazek ze smlouvy nadále konzumován, generujíc pro žalobkyni zisk s tím, že čím delší zbývala doba k ukončení smlouvy na dobu určitou, tím vyšší byl plánovaný (ušlý) zisk žalobkyně. Uvedl, že pojetí takovéto smluvní pokuty jakožto odměny (zisku) bylo dovozeno i v Rozsudku 5. senátu Soudního dvora ze dne 22. 11. 2017 ve věci C 295/17MEO – Serviços de Comunicaçőes e Multimédia SA proti Autoridade Tributária e Aduaneira, a to pro účely určení, zda je dané plnění předmětem daně z přidané hodnoty. Připomněl, že při absenci reparačního charakteru smluvní pokuty tak smluvní pokuta představuje toliko sankci ve prospěch žalobkyně a byť obdobná ustanovení ve smlouvách o dodávkách elektřiny představují běžnou obchodní praxi, tak je v tomto konkrétním případě je smluvní pokuta formulována způsobem, že postihuje i případy kdy dojde k ukončení smlouvy ze strany žalobkyně, která se rozhodla odstoupit od smlouvy z důvodu nehrazení plateb žalovaného. Vysvětlil, že v případě prodlení s jednotlivými úhradami převyšující 10 dní je ve smlouvě již sjednána jiná smluvní pokuta v paušální výši 100 Kč za každé jednotlivé porušení (které zároveň žalobkyně v této žalobě uplatnila) a zároveň se žalobkyně v případě prodlení může domáhat zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužné částky. Pokud se tedy žalobkyně přesto rozhodla od smlouvy odstoupit, jednalo se o její obchodní rozhodnutí, na které má být navázán vznik práva na uplatnění smluvní pokuty v poměrně vysoké výši (9 200 Kč) za předčasné ukončení smlouvy. Konstatoval, že v důsledku je tak sankcionována platební neschopnost žalovaného, aniž by byl zkoumán či zjištěn určitý nepoctivý účel záměr související s předčasným ukončením smlouvy, např. že by žalovaný smlouvu dobrovolně ukončil z důvodu nalezení výhodnější smlouvy. Uvedl, že žalovaný je tedy sankcionován i v případě, kdy se dostane do prodlení např. z důvodů nenadálé změny životní situace, a to již při prodlení s jakýmikoliv dvěma úhradami a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 148/2019 – 51 ze dne 25. 9. 2019. Uzavřel, že dané ustanovení svojí formulací v případech uplatnění smluvní pokuty i na případy odstoupení z důvodu předchozího nehrazení plateb ze strany žalovaného zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti tak významnou nerovnováhu povinností stran v neprospěch spotřebitele, že k ní již nelze ve smyslu ust. § 1813 a 1815 o.z. přihlížet. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši rozdílu úspěchu účastníků, t.j. v rozsahu 6,16 %. Výši určil podle ust. § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”), ust. § 14b odst. 5 písm. a) AT, ust. § 14b odst. 5 písm. b) AT, ust. § 14b AT. 6. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala odvolání žalobkyně a nesouhlasila v něm se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě odporuje ust. § 1813 o.z. Konstatovala, že z tohoto zák. ust. plyne několik požadavků na smluvní ujednání, které musí být naplněny současně, aby takové ujednání bylo zakázané a absolutně neplatné. Pokud nejsou naplněny všechny požadavky, může se jednat o ujednání neplatné, leč relativně. V takovém případě je na žalovaném, aby dbal o svá práva ve smyslu zásady„ právo náleží bdělým“ a případné relativní neplatnosti se dovolal s tím, že není přípustné, aby ze strany soudu byla procesní aktivita žalovaného nahrazována. Připomínala, že z citovaného ustanovení lze dovodit, že absolutně neplatné je takové smluvní ujednání, které zakládá nerovnováhu práv nebo povinností, nerovnováha je v neprospěch spotřebitele, nerovnováha je významná a nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti, přičemž tyto podmínky musí být naplněny současně. Soudu prvního stupně vytýkala, že naplnění všech podmínek nezkoumal a neodůvodnil, v čem spatřuje jejich naplnění ani to, že nerovnováha práv nebo povinností je významná. Uvedla, že chybělo odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění toho, že případná nerovnováha práv nebo povinností je v rozporu s požadavkem přiměřenosti, vůči jaké hodnotě přiměřenost porovnává, jak ji ocenil, a proč vybral právě tuto hodnotu. Stran smluvní pokuty pak připomínala judikaturu Nejvyššího soudu ČR a odkazovala na jeho konkrétní rozsudky. Zdůrazňovala, že vznik práva na smluvní pokutu byl vázán nikoliv na odstoupení od smlouvy, ale na to, že zákazník opakovaně (t.j. dva a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost vyplývající ze smlouvy. Připomínala, že vázanost smluvní pokuty na opakované neplnění smluvených platebních povinností a přerušování dodávky již po dvou neuhrazených platbách nebyla zvolena svévolně a odkazovala na ust. § 74 odst. 1 písm. b) energetického zákona č. 458/2000 Sb. Dovozovala, že vznik práva na smluvní pokutu byl vázán na vznik stavu odporujícímu zákonu, což jí nelze klást k tíži. Ve svém odvolání rovněž poukazovala na to, že nákup plynu probíhá na velkoobchodních energetických burzách a aby mohla poskytnout svému zákazníkovi/žalovanému neměnnou cenu dodávky plynu nebo elektřiny na celé smluvní období, musí se zajistit proti pohybu cen energií a směnného kurzu nákupem množství energie odpovídající. Konstatovala, že pokud zákazník nedodrží sjednanou dobu trvání smlouvy na dobu určitou a předčasně ji ukončí nebo ji pro neplacení (neoprávněný odběr podle energetického zákona) je nucen ukončit žalobkyně, zůstává na její straně forwardově nakoupený přebytečný plyn nebo elektřina pro zbývající smluvní období takového každého zákazníka. Tuto energii je nutno zpětně prodat na velkoobchodním trhu za aktuální tržní ceny, tedy v době předčasného ukončení smluvního vztahu. Analogicky je nutné naložit i s původní transakcí na zajištění měnového rizika, která je rovněž zobchodována za směnný kurz platný v době předčasné ukončení smluvního vztahu. Pokud jsou tedy velkoobchodní tržní ceny komodity nižší v okamžiku předčasného ukončení smluvního vztahu v porovnání s úrovní cen v čase akceptace nabídky, vznikne žalobci škoda, protože nakoupený objem energie bude prodán na trhu se ztrátou, a to bez ohledu na to, zda bude skutečně prodán nebo bude v nákupním modelu realokován na jiné - nové zákazníky. Tvrdila, že mezi další škody, které jí vznikají v zásadě vždy, kdy dochází k předčasnému ukončení smlouvy, patří zcela či zčásti marně vynaložené zprostředkovatelské náklady na obstarání zákazníka a uzavření smlouvy. Zdůrazňovala, že v případě nového zákazníka se jedná o akviziční náklady, v případě stávajícího zákazníka náklady retenční. Poukazovala rovněž na to, že spolupracuje se sesterskými společnostmi a řadou externích zprostředkovatelů a že je zřejmé, že v případě předčasného ukončení smlouvy z důvodů na straně zákazníka, se jedná z větší či menší části o marně vynaložený náklad, který je tak v širším smyslu škodou, která jí vzniká. Konstatovala, že její zákazníci standardně u řady produktů dostávají finanční bonusy za uzavření smlouvy až ve výši 1 500 Kč a že v případě předčasného ukončení smlouvy žalobkyně o tuto marně vynaloženou částku často přichází a jedná se tak potenciálně o další škodu v širším smyslu. Zdůrazňovala, že další částí škody je škoda nepřímá v podobě ušlého očekávaného zisku, který v případě porušení smlouvy nenastal, ač za přirozeného běhu věcí a splnění smlouvy nastat měl a dále jde o zvýšené náklady na vývoj a správu IT jejích systémů, které musí reagovat na eventualitu nesplnění termínovaných závazků na straně zákazníků. Jako další náklady označila personální a administrativní, které souvisí s nutností řešit neoprávněná ukončení smluv ze strany zákazníků. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně, případně jej změnil tak, že stanoví povinnost žalovanému zaplatit jí částku 9 039,28 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) se souhlasem účastníků ve věci nenařizoval jednání (ust. § 214 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III., jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení ve smyslu ust. § 212 o.s.ř. za použití ust. § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně vycházel z postačujících skutkových podkladů a jím zjištěný skutkový stav (ust. § 6, § 120 odst. 1, 3 o.s.ř.) nedoznal změn ani v odvolacím řízení, stejně tak soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru právnímu. 8. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, proto nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). 9. Soud prvního stupně v řízení učinil z předložených listin správná skutková zjištění a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Na odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje. 10. Prvostupňový soud správně posuzoval právní vztahy mezi účastníky nejen podle energetického zákona, ale také podle občanského zákoníku, neboť smlouva byla uzavřena za jeho účinnosti. 11. Podle ust. § 28 odst. 1 písm. e) energetického zákona má zákazník právo (mimo jiné) na bezplatnou volbu a změnu dodavatele elektřiny. 12. Podle ust. § 50 odst. 2 energetického zákona se smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Zahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny dochází k přenesení odpovědnosti za odchylku z výrobce elektřiny nebo zákazníka na výrobce elektřiny nebo na obchodníka s elektřinou. Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny musí obsahovat výčet odběrných míst, způsoby úhrady plateb za dodávku elektřiny a související služby v elektroenergetice, délku výpovědní doby ne delší než 3 měsíce, která začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, jedná-li se o smlouvu na dobu neurčitou, oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany dodavatele nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, dobu trvání smluvního závazku, rezervovaný příkon, typ měření a opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze. 13. Podle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. 14. Podle ust. § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 15. Podle ust. § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 16. V ust. § 1813 a násl. o.z. je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Smyslem je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv, a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Jde o ochranu před nepoctivým jednáním podnikatele. 17. Zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Je tedy nutné postupně zjistit, zda: a) jde o smluvní ujednání, b) zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, c) jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, d) tato nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti. 18. Přezkumu podle ust. § 1813 o.z. podléhají pouze ujednání spotřebitelských smluv. Přezkumu přiměřenosti předchází posouzení, zda konkrétní ujednání je vůbec součástí smlouvy. Podléhají mu veškerá smluvní ujednání. 19. Posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně. Je možné posuzovat rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání, či v poměru práva jedné strany a strany druhé. Pouhá skutečnost, že strany mají stejné právo (např. smluvní pokuta, promlčení), neznamená, že nemůže jít o významnou nerovnováhu v právech a povinnostech, je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. riziko prodlení). Na druhou stranu pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené ujednání. Z ust. § 1813 druhé věty o.z. vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde i o zkoumání, zda neexistuje hrubý nepoměr vzájemného plnění, zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikateli poskytuje. Relevantní při zkoumání nepřiměřenosti ujednání je pouze významná nerovnováha. Je proto nutné zkoumat rozsah, v jakém dochází k odchýlení od zákonného rozsahu práv a povinností (např. od zákonné výše úroků z prodlení, od možné škody, která hrozí, v případě smluvní pokuty), v jakém jsou práva stran v nerovnováze, v jakém rozsahu dochází k nerovnováze vzájemných plnění obou stran. Přiměřenost ujednání nemůže být přezkoumávána izolovaně, musí být zkoumána v souvislosti s dalšími ujednáními. 20. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Skutečnost, že určité ujednání zhoršuje právní postavení spotřebitele, však může být kompenzována jiným ujednáním, např. nižší cenou, zárukou, vyšší kvalitou zboží. K prokázání takové kompenzace však obvykle nepostačí pouhé prohlášení v ujednání, které nebylo individuálně sjednáno. 21. Při hodnocení kritéria přiměřenosti je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávacích pozic stran. Podnikatel splňuje požadavek přiměřenosti, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu. Podnikatel musí jednat v souladu s očekáváními, která svým jednáním vyvolal. Musí respektovat, že plnění ze smlouvy má uspokojit potřeby obou stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. Spotřebitel musí mít možnost se s obsahem smlouvy seznámit. Při hodnocení přiměřenosti by měla být zohledněna skutečnost, zda obsah smlouvy byl sepsán jasným a spotřebiteli srozumitelným jazykem, stejně jako zda k uzavření smlouvy nebyl spotřebitel pohnut nekalými obchodními praktikami. V úvahu je nutno také brát, zda bylo ujednání sjednáno individuálně či nikoliv. Ujednání není sjednáno individuálně, jestliže smluvní strana neměla reálnou možnost ovlivnit jeho obsah, zejména jestliže je připraveno jednou stranou předem, a to nezávisle na tom, zda tvoří součást obchodních podmínek nebo formuláře. Nicméně přezkum se vztahuje i na ujednání sjednaná individuálně. I v případě takového ujednání může podnikatel zneužít svého silnějšího postavení, např. při využití agresivních nebo klamavých obchodních praktik či nejasných ujednání, a spotřebitel může uzavřít smlouvu, kterou by bez takového zneužití neuzavřel. 22. Posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká definice hlavního předmětu smlouvy, přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Podstata této výjimky vychází z toho, že rozhodnutí ve vztahu k předmětu plnění a jeho ceně jsou základní prvky autonomie vůle, do nichž není stát oprávněn zasahovat, pokud jsou vyjádřeny jasným a srozumitelným způsobem. Test nepřiměřenosti by neměl vést k odstraňování následků špatného rozhodnutí spotřebitele, nejde o cenovou regulaci. Aplikace jiných ustanovení k řešení hrubého nepoměru vzájemného plnění tím není vyloučena. 23. Jestliže je ujednání posouzeno jako nepřiměřené, nepřihlíží se k němu. Takové ujednání jako by nebylo vůbec učiněno, nemá žádné právní účinky a jde o ujednání zdánlivé (ust. § 551 o.z.), kdy plnění na jeho základě může představovat bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 o.z.). Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží, z úřední moci. Spotřebitel nemusí namítat nepřiměřenost, nemusí se jí dovolávat. Ust. § 1815 o.z. však dává prostor spotřebiteli, aby se, přestože je ujednání nepřiměřené, takového ujednání dovolal. Spotřebitel se může vůči podnikateli domáhat plnění podle nepřiměřeného ujednání, aniž by měl podnikatel možnost nepřiměřenost konkrétního ujednání vůči němu namítnout. 24. V přezkoumávaném případě se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 400 Kč za každý kalendářní měsíc či jeho část až do konce doby trvání smlouvy tvoří významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného coby spotřebitele (ust. § 1813 o.z.), a jde tak o zakázané ujednání, k němuž se podle ust. § 1815 o.z. nepřihlíží a které musí soud aplikovat z úřední povinnosti (ex officio), aniž by se žalovaný takového postupu dovolával. Je tomu tak proto, že se jedná o dvojí sankci za porušení téže povinnosti (za porušení platebních povinností je žalovaný rovněž sankcionován smluvní pokutou ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoliv platbou přesahující 10 dní), přičemž smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, která je smlouvou formulářovou, nikoliv individuálně sjednanou, žádnou z povinností žalobkyně obdobným způsobem neutvrzuje. Smluvní pokuta je tedy ve smlouvě využita jednostranně pouze k utvrzení závazků žalovaného. Navíc předmětná smluvní pokuta je ve své podstatě skrytým odstupným za předčasné ukončení smlouvy, které omezuje právo volby spotřebitele na dodavatele elektrické energie. Neobstojí argumentace žalobkyně, že jde o kompenzaci za neuskutečnění dodávky elektřiny, neboť smluvní pokuta byla vázána na předčasné ukončení smlouvy, nikoli na nerealizovaný odběr. Tvrzená„ škoda“, která má být pokutou paušálně kompenzována, by žalobkyni mohla vznikat i za trvání smluvního vztahu v situaci, kdy by v odběrném místě žalovaného nebyla elektřina reálně odebírána (šlo by o tzv. nulový odběr). Sama žalobkyně navíc doznává, že musela zajistit distribuční kapacitu a nakoupit elektřinu dávno před tím, než měla být žalovanému dodána, reálně tedy mnohem dříve, než byla smlouva mezi stranami vůbec uzavřena. Jde o standardní náklad a riziko podnikání žalobkyně, které se předmětnou smluvní pokutou snaží přenášet na spotřebitele. V případě předčasného ukončení smlouvy jde navíc o uvolněnou kapacitu pro dodávku téže elektřiny jinému zákazníkovi, takže tato„ škoda“ vůbec nemusí vzniknout. 25. Relevantní není ani argumentace porušováním smluvních povinností ze strany žalovaného. Jeho případná nepoctivost (v podobě neplacení) samozřejmě nemůže být důvodem pro ochranu jiné nepoctivosti žalobkyně (v podobě přípravy nepřiměřených ujednání). Ust. § 6 o.z. platí pro obě strany stejně a platí také samostatně (nepodmíněně). Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Jinými slovy, nepoctivost jednoho neospravedlňuje nepoctivost druhého. 26. Odlišné posouzení nemůže přinést ani rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1192/2019 ze dne 30. 10. 2019, neboť na projednávanou věc nedopadá už proto, že šlo o věc mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, kde otázka ochrany spotřebitele nebyla vůbec posuzována. Nejvyšší soud ČR se zabýval samotnou konstrukcí smluvní pokuty, jejíž vznik je vázán nejen na porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného, ale dále též na aktivní úkon žalobkyně v podobě odstoupení od smlouvy (právě z důvodu na straně žalovaného). Odvolací soud nezpochybňuje, že uvedená konstrukce smluvní pokuty je v režimu ust. § 2048 a násl. o.z. možná (platná i ve smyslu ust. § 574 o.z.), byť dřívější judikatura i pro tyto případy dovozovala opak a nové rozhodnutí nebylo přijato velkým senátem Nejvyššího soudu ČR, o tuto konstrukci zde však také nejde, navíc důvod zamítnutí žaloby spočívá v něčem jiném. 27. Pro porušení platebních povinností, ať již jde o povinnost platit zálohy či vyúčtovanou cenu dodávky, byla zcela jednoznačně sjednána smluvní pokuta ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoli platbou po dobu delší než 10 dnů. Takovéto ujednání považuje odvolací soud za souladné se smyslem a účelem ustanovení § 2048 a násl. o.z., neboť je v něm srozumitelně vymezena povinnost, jejíž porušení je sankcionováno smluvní pokutou a jejíž výši nelze považovat za nepřiměřenou s ohledem na výši sjednaných záloh (předpokládanou cenu za měsíční spotřebu elektřiny a související služby). 28. Pokud však jde o předpřipravené složitě formulované ujednání o zaplacení smluvní pokuty, jejíž vznik se podle žalobních tvrzení váže na opakované porušení kterékoli platební povinnosti vyplývající ze smlouvy (tedy jde o možné prodlení s platbou jak záloh a vyúčtování, tak s platbou smluvní pokuty uvedené shora) a u které se způsob určení její výše vůbec neodvíjí od povahy porušované povinnosti, souhlasí odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že toto ujednání naplňuje znaky nepřiměřeného ujednání podle ustanovení § 1813 o.z., a proto k němu ve smyslu ustanovení § 1815 o.z. nelze přihlížet. O vychýlení rovnováhy v právech a povinnostech stran v neprospěch žalovaného ve smyslu ustanovení § 1813 o z. svědčí to, že institut smluvní pokuty je ve smlouvě využíván jednostranně pouze k utvrzování závazků žalovaného. Zatímco porušení platebních povinností žalovaného je sankcionováno kumulativně, a to každé jednotlivé prodlení delší 10 dnů zvlášť a poté společně ve dvojici s případným dalším prodlením (opakováním), nedodržení povinností ze strany žalobkyně (např. nedodržení standardu dodávky nebo nedodržení standardu přepravy a distribuce) smluvní pokutou utvrzováno není, přičemž je třeba připomenout, že za protiprávní a protiústavní bylo Ústavním soudem označováno právě takové ujednání ve spotřebitelské smlouvě, v němž byly kumulovány sankce výlučně pro spotřebitele (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). Takový přístup neospravedlňuje ani skutečnost, že žalobkyně může být pro neplnění svých povinností sankcionována jinými subjekty, neboť ve vztahu k druhé smluvní straně tyto prostředky nemohou zcela nahradit funkci smluvní pokuty (např. její reparační funkci). Nepřiměřenost daného ujednání spatřuje odvolací soud i v tom, že jeho účelem je zjevně něco jiného, než je v něm deklarováno. Mezi vymezením smluvní povinnosti, jejíž porušení má být sankcionováno, a účelem, k němuž má smluvní pokuta sloužit, je totiž zjevný rozpor. S ohledem na to, jak je koncipován způsob určení výše této smluvní pokuty (400 Kč za každý i započatý měsíc období po ukončení dodávky elektřiny, v němž ještě měl trvat původně sjednaný smluvní vztah na dobu určitou, ale netrval v důsledku odstoupení žalobkyně od smlouvy), je zřejmé, že účelem daného ujednání není utvrzování (sankcionování) žalovaného v plnění platebních povinností, k tomu slouží již shora zmíněná smluvní pokuta ve výši 100 Kč, ale jde spíše o finanční vyrovnání při předčasném ukončení závazkového vztahu na dobu určitou, ať již z jakéhokoliv důvodu (viz skutkové předpoklady, na něž se váže vznik totožné smluvní pokuty). 29. Podle ust. § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Pokud se žalovaný nepřiměřeného ujednání nedovolal, má to za následek jeho neplatnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 387/2016 ze dne 31. 10. 2017, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2019), a to neplatnost absolutní vzhledem k tomu, že úprava závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem je součástí tzv. spotřebitelského práva, jehož právní normy mají charakter norem kogentních, tedy norem, jejichž porušení je vnímáno jako narušení veřejného pořádku (ust. § 1 odst. 2 o.z.). Ujednání o zaplacení žalované částky nelze posoudit ani podle ustanovení o odstupném, neboť z textu ujednání není možné dovodit, že by v důsledku zaplacené„ smluvní pokuty“ mělo dojít k zániku závazkového vztahu mezi účastníky. 30. Problematika závazků na dobu určitou byla v minulosti již řešena na úseku telekomunikačních služeb v poměrech zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), kdy z důvodu rozbití monopolu v telekomunikacích vzniklo konkurenční prostředí, v němž si zákazníci mohli začít zdarma vybírat poskytovatele těchto služeb, avšak současně v rámci konkurenčního boje došlo u řady poskytovatelů ke vzniku praktik zakomponovaných do formulářových smluvních návrhů, prostřednictvím nichž se poskytovatelé těchto služeb snažili udržet zákazníky po nepřiměřeně dlouhou dobu mimo hospodářskou soutěž, například právě uzavíráním smluv na dobu určitou s automatickou prolongací a stanovením nepřiměřeně vysokých sankcí v případě předčasného ukončení smlouvy. Kvůli těmto praktikám, které ve svém důsledku vedly k výraznému narušení hospodářské soutěže a k překážkám řádného fungování vnitřního trhu, byly do zákona o elektronických komunikacích přijaty limity a opatření, které tuto činnost regulovaly a mezi něž patří například stanovení maximální doby trvání závazku na dobu určitou (ust. § 63 odst. 7 zákona) a zákaz automatického prodlužování smluv na další dobu určitou bez předchozího kontaktu zákazníka (ust. § 63 odst. 10 zákona), dále pak stanovení limitů pro finanční vypořádání závazků u předčasně ukončených smluv na dobu určitou (ust. § 63 odst. 1 písm. p) zákona) tak, aby výše tohoto vypořádání byla přiměřená poskytované službě. 31. Energetický zákon prozatím ustanovení k posílení ochrany spotřebitelů neobsahuje (tedy ustanovení týkající se podmínek obnovování smluv, maximální délky smluv uzavřených na dobu určitou, finanční vypořádání při předčasném ukončení závazku na dobu určitou vázané určitým poměrem na předpokládaný odběr, ukončování závazků ze smluv v případech, kdy spotřebiteli zaniklo vlastnické nebo užívací právo k odběrnému místu apod.). Jak bylo shora uvedeno, posuzované ujednání má obsahovou souvislost především s ujednáním o časovém závazku žalované setrvat ve smluvním vztahu, přičemž i k tomuto ujednání má odvolací soud z pohledu ochrany spotřebitele výhrady vzhledem k tomu, že závazek je automaticky prolongován, bez nutnosti vyrozumění zákazníka o konci trvání smlouvy a jeho souhlasu, na další poměrně dlouhou dobu, a to i opakovaně. To, jak je tento institut automatické prolongace závazku koncipován, nesvědčí o tom, že by jeho smyslem byla ochrana spotřebitele před tím, aby nezůstal bez dodávky elektřiny, naopak vede k tomu, že spotřebitel je po nepřiměřeně dlouhou dobu vázán na jediného dodavatele dané komodity a je tak omezován v právu na změnu dodavatele z hlediska nabídek lepších či výhodnějších služeb, což ve svém důsledku vede k paralyzaci účinků hospodářské soutěže. Takovou praxi nemůže odůvodňovat ani skutečnost, že v rámci produktů poskytovaných toliko žalobkyní (nikoli jinými dodavateli) je ten, který se váže na smlouvu na dobu určitou cenově nejvýhodnější. 32. Odvolací soud proto dospěl i k dalšímu závěru, a to že pokud se ujednání posuzované smlouvy dostávají do rozporu se shora naznačeným korektivem zákazu narušování hospodářské soutěže a vytváření překážek pro řádné fungování vnitřního trhu na úseku energetiky, lze u předmětného ujednání o smluvní pokutě dovodit i jeho rozpor s dobrými mravy s důsledkem jeho absolutní neplatnosti podle ust. § 588 oz. 33. Lze proto shrnout, že ve své pravé podstatě představuje předmětná smluvní pokuta snahu žalobkyně přenést své vlastní podnikatelské riziko na konečného zákazníka – spotřebitele, který učinil tu„ chybu,“ že uzavřel smlouvu na dobu určitou a nikoli na dobu neurčitou, kde je výpovědní doba regulovaná (na maximálně tři měsíce), tedy o snahu nepřiměřeně omezovat po určitou dobu jeho právo bezplatné volby dodavatele elektřiny, aniž by za to spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje„ odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy (iniciované druhou stranou), je na spotřebitele (žalovanou) vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby smlouvy delší než tři měsíce (zde po dobu 30 měsíců, potenciálně však i na jakoukoli delší dobu). Sama žalobkyně ale podobně ve smlouvě omezována (sankcionována) není. Takové ujednání je zjevně nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet. 34. K obdobným závěrům již dospěl Krajský soud v Praze v obdobných spotřebitelských věcech stejné žalobkyně vedených nejen pod sp. zn. 103 Co 16/2018, 22 Co 251/2019, 27 Co 99/2019, 27 Co 283/2019, 27 Co 345/2019, 30 Co 80/2019, 27 Co 16/2020, 27 Co 110/2020, 21 Co 219/2020, 21 Co 222/2020, 22 C 100/2021 či 21 Co 162/2021 a nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat (srov. též § 13 o.z.). Samotnou výši sjednané pokuty již proto nebylo třeba z hlediska přiměřenosti posuzovat. 35. Pro odvolací řízení v této sporné věci platí režim neúplné apelace, podle něhož pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník neuplatnil před soudem prvního stupně, platí omezení vyplývající z ust. § 205a odst. 1 o.s.ř. Se zřetelem k uvedenému nemohly být námitky žalobkyně, vznesené až v odvolání obsahující nová tvrzení o tom, že smlouvy se zákazníky uzavírané na dobu určitou jsou spojeny s nižšími cenami dodané elektřiny, že ujednání o smluvní pokutě je ve prospěch žalovaného kompenzováno ujednáním o nižší než standardní ceně elektřiny a vyjmenování důvodů, v čem spočívá škoda žalobkyně, odvolacím soudem brány v úvahu, neboť se jedná o nově tvrzené rozhodné skutečnosti existující ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, které však nebyly před jeho vyhlášením uplatněny. Odvolatelkou nově tvrzené skutečnosti, i kdyby byly pravdivé, nejsou žádným z případů, kdy platná právní úprava obsažená v ust. § 205a odst. 1 o.s.ř. dovoluje, aby k nim bylo v odvolacím řízení přihlíženo. Bylo na žalobkyni, aby veškeré skutečnosti, na nichž hodlala postavit svoji žalobu, uvedla před soudem prvního stupně a nabídla o nich důkazy. Nelze však přehlédnout, že z žalobkyní předložených důkazů pravdivost těchto tvrzení vůbec nevyplývá. 36. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku III., který rovněž shledal věcně správným. 37. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1, ust. § 142 odst. 1 a ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná (jejímu odvolání nebylo vyhověno) a žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Praha 15. prosinec 2021 JUDr. Hana Lojkásková v. r. předsedkyně senátu