ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 24 577 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 18 C 181/2020-64 ze dne 29. září 2020 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadené části výroku II a ve výroku III potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen soud I. stupně) rozsudkem č. j. 18 C 181/2020-64 ze dne 29.9.2020 rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 780 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9% od 18.11.2018 do zaplacení, do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I). Co do částky 8 295 Kč se zákonným úrokem ve výši 9% z této částky od 18.11.2018 do zaplacení, co do částky 6 502 Kč a co do úroku ve výši 83,71% z částky 13 581,77 Kč od 18.11.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 37 584 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III). Z odůvodnění rozsudku se podává, že soud I. stupně z listinných důkazů zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 1. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně jako věřitel žalovanému poskytla úvěr výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok za poskytnutý úvěr ve výši 124,6% ročně splácet v 24 měsíčních splátkách ve výši 1 305 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2018. Z uvěrové smlouvy bylo dále zjištěno, dle části B) smlouvy, bod 6.1, že pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dále je v bodě 6.2 smlouvy uvedeno právo poskytovatele vůči klientovi na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením, výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Dle bodu 6.5 pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny až do úplného zaplacení. 2. Žalovanému se dostalo poučení o potřebných informacích o spotřebitelském úvěru. Věřitel před poskytnutím úvěru provedl šetření ke schopnosti žalovaného úvěr splácet dotazem na databáze Solus s výsledkem bez dlužných částek a splátek po splatnosti a NRKI skóre 293, tedy úvěr je výrazně limitován výši vyplacené částky, případně zamítán. Dále na základě předsmluvního dotazníku vyplněného žalovaným k jeho výdělkových a osobním poměrům byly posouzeny výdaje žalovaného jako životní minimum 3 410 Kč, splátky 8 794 Kč, bydlení 6 800 Kč, ostatní 1 000 Kč. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] Za měsíc listopad 2017 náležela žalovanému mzda ve výši 34 934 Kč, a za měsíc prosinec 2017 mzda ve výši 38 426 Kč. Mzda byla zaslána žalovanému na účet ve výši 34 934 Kč v prosinci 2017 a 38 426 Kč v lednu 2018. Z výpisu z účtu žalovaného z měsíce října 2017 soud I. stupně zjistil, že počáteční zůstatek na účtu žalovaného byl 0 Kč, konečný 0 Kč, celkem přišlo 63 733,14 Kč, odešlo 63 733,14 Kč. Úvěr byl schválen a žalovanému schválení oznámeno dopisem ze dne 19. 1. 2018 včetně splátkového kalendáře. Úvěr ve výši 15 000 Kč byl žalovanému vyplacen v plné výši na jeho bankovní učet dne 18.1.2018. Žalovaný porušil svůj závazek hradit úvěr řádně a včas. Z karty klienta, která představuje výpis z úvěrového účtu, bylo zjištěno, že žalovaný splátky nehradil včas, uhradil celkem 5 220 Kč. Věřitel celý úvěr zesplatnil ke dni 16. 11. 2018. K zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 15. 7. 2020. 3. Při právním posouzení věci soud I. stupně vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nedostatečně posoudila úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do registru Solus. Z databáze NRKI žalobkyni vyšlo nízké skóre, tedy poskytnutí úvěru je velmi rizikové. Dále žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným. Z hodnocení klienta vyplývá, že ke dni 17. 1. 2018 žalovaný bydlel v pronájmu, měl čistý měsíční příjem ve výši 40 000 Kč a jeho pravidelné výdaje činily 8 794 Kč na jiný spotřebitelský úvěr u téže společnosti, výdaje na bydlení uvedl žalovaný ve výši 6 800 Kč. Žalobkyně měla dále k dispozici výpis z účtu žalovaného za měsíc říjen 2017, ze kterého vyplývá, že každý měsíc je počáteční i konečný zůstatek na účtu 0 Kč, přestože žalovanému pravidelně chodila mzda. 4. Smlouvu lze uzavřít pouze v případě, že z výsledku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud I. stupně v tomto případě dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala v tomto případě s dostatečnou odbornou péči, když z výpisu z účtu žalovaného neměla důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Z výpisu z účtu jasně vyplývá, že žalovaný, ač je osobou výdělečně činnou a s příjmem ze zaměstnání, nemá na účtu žádné rezervy a tyto příjmy zcela spotřebovává. Žalobkyně by se tedy neměla spokojit pouze s formulářem vyplněným žalovaným, ale ověřit si minimálně výši jeho výdajů. Těžko se lze spokojit pouze s informací o tom, že jediným nákladem žalovaného je částka 18 996 Kč, jak je uvedeno ve formuláři hodnocení klienta. Žalobkyně dle názoru soudu I. stupně nepřistoupila dostatečně aktivně ke zjištění skutečné výdajové situace žalovaného. Porušila tak dle názoru soudu I. stupně zákon o spotřebitelském úvěru, prověření provedla pouze formálně a nikoli s řádnou pečlivostí a smlouva o úvěru je z tohoto důvodu absolutně neplatná. 5. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně podle § 2993 občanského zákoníku právo na vrácení peněžité částky, kterou žalovanému poskytla, tj. 15 000 Kč, snížené o částku 5 220 Kč, kterou již žalovaný uhradil. Proto soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9 780Kč. Soud I. stupně přiznal žalobkyni i právo na zákonný úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to ode dne podání žaloby do zaplacení. V ostatním pak žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to proti jeho výrokům II a III. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém soud I. stupně nepřiznal částku 675,20 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 25,35 % p.a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 11. 2018 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 13 851,77 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 37 584 Kč. Odvolání nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání bylo dále podáno, co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 13 851,77 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 9 780 Kč, tedy v částce ve výši 4 071,77 Kč se zákonným úrokem ve výši 9 % ročně od 18. 11. 2018 do zaplacení. Dále bylo odvolání podáno co do nepřiznaných smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 11. 2018 do zaplacení, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2.sml ve výši 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 11. 2018 do zaplacení a smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 6 502 Kč. 7. V odvolání žalobkyně namítala, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činil 38 599 Kč. Po zohlednění rezervy ve výši 1 000 Kč a výdajích žalovaného dospěla žalobkyně k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 17 595 Kč měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila 1 305 Kč. I přes hypotetické výkyvy mezi příjmy a výdaji žalovaného nemohlo být pochyb o tom, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Pokud by žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum. Kromě toho zákon nedává možnost soudu – i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobce nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní, protože by se jednalo o výklad contra legem. Žalovaný žádnou námitku neuplatnil a postup soudu I. stupně je tak v jasném rozporu se zákonem. Úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto žalobkyně v tomto konkrétním případě požaduje jen úrokovou sazbu ve výši 20 % ročně. Rovněž tak uplatněné smluvní pokuty byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Stejná je situace ohledně práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně je zároveň přesvědčena, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobkyni přiznány v plné výši. I pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně. Navrhovala, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 144,97 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 11. 2018 do zaplacení, částku ve výši 6 502 Kč a úrok ve výši 20 % ročně z částky 13 851,77 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 37 584 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále požadovala plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení. 8. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nebyl proto odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak odvoláním nenapadená část výroku II. rozsudku. 11. Odvolací soud jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, když předvolání k jednání mu bylo doručeno vyvěšením na úřední desce, přesto se žalovaný k jednání nedostavil a o odročení jednání nepožádal. 12. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování a skutkový stav zjistil pro rozhodnutí dostatečným způsobem. Soud I. stupně správně zjistil, že žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne 17.1.2018 žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Strany si v této smlouvě sjednaly splacení úvěru v 24 měsíčních splátkách po 1 305 Kč. Správně zjistil i to, že žalovaným byla zaplacena částka 5 220 Kč. Soud I. stupně rovněž správně zjistil, jakým způsobem prověřovala žalobkyně úvěryschopnost žalovaného, odvolací soud se s těmito jeho zjištěními ztotožňuje a pro stručnost na tato zjištění, uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku a stručně shrnutá shora, odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 13. Soud prvního stupně správně též věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 14. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 16. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 18. Podle odst. 3 tohoto ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 19. Je třeba zdůraznit, že v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. 20. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III US 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). 21. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 22. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 23. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 24. V daném případě žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného v okamžiku uzavření smlouvy vycházela pouze z prokázaného příjmu žalovaného, který se pohyboval okolo 38 000 Kč. Je pravdou, že se nejedná o nijak nízký příjem. Nicméně z výpisu z účtu žalovaného vyplynulo, že jeho konečný i počáteční zůstatek v měsíci byl nulový a že tudíž žalovaný všechny peněžní prostředky, které na účet přišly, také spotřeboval. Za této situace se neměla žalobkyně spokojit pouze s tvrzením žalovaného o jeho výdajích, ale měla si jím poskytnuté informace řádně ověřit, obzvláště za situace, kdy žalovaným uváděné náklady na bydlení neodpovídají současné realitě. Žalobkyně však řádným způsobem nezjišťovala výdajové poměry žalovaného, jeho skutečné náklady na bydlení a zajištění dalších potřeb. Výdaje stanovila pouze částkou životního minima ve výši 3 410 Kč a náklady na bydlení, které uvedl žalovaný. Za tohoto stavu lze uzavřít, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to posoudit a s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož tedy poskytla žalovanému jakožto spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. 25. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání, a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 občanského zákoníku, vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 15 000 Kč. Žalovaný zaplatil částku 5 220 Kč, je tak jeho povinností zaplatit žalobkyni částku 9 780 Kč, tak jak bylo rozhodnuto ve výroku I rozsudku soudu I. stupně, který nabyl samostatně právní moci. Za tohoto stavu již žalobkyně nemá nárok na zaplacení nějakých dalších finančních částek s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru, a proto soud I. stupně správně ve zbytku žalobu zamítl. 26. Správně bylo rozhodnuto i nákladech řízení, i když s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., namísto správného odst. 2 tohoto ustanovení. Účastníci byli v řízení úspěšní každý pouze z části, přičemž větší úspěch měl i podle názoru odvolacího soudu žalovaný (s přihlédnutím k nepřiměřeně vysokým sjednaným úrokům z úvěru a neúspěchu žalobkyně v této části). Tomu však žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. I kdyby odvolací soud nepřihlížel k podstatnému neúspěchu žalobkyně v části týkající se úroků z úvěru, bylo by na místě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného byl v části, týkající se jistiny, téměř shodný, rozdíl poměru úspěchu a neúspěchu účastníků činil necelé 1%. 27. Vzhledem k výše uvedenému, odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku II a ve výroku III jako potvrdil. 28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému žádné náklady odvolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Praha 3. března 2021 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu