ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 116 390 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 16 C 109/2020-54 ze dne 21. října 2020 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadené části výroku II a ve výroku III potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen soud I. stupně) rozsudkem č. j. 16 C 109/2020-54 ze dne 21.10.2020 rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni částku 80 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 30.1.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným uhradit žalobkyni částku 36 390 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 19 263 Kč od 30.1.2020 do zaplacení a s 90,81% smluveným úrokem ročně z částky 80 000 Kč od 30.1.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 210 988 Kč, zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně náklady řízení ve výši 11 113,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z provedeného dokazování zjistil, že dne 31.10.2019 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o úvěru na částku 80 000 Kč, která byla v den uzavření smlouvy připsána na běžný účet žalovaného, který se zavázal splácet kromě jistiny také smluvené úroky ve výši 139,97 % ve 24 měsíčních splátkách po 7 326 Kč, splatných vždy do 24. dne příslušeného měsíce od listopadu 2019. Pro případ prodlení s jednotlivými splátkami byly sjednány i sankce a to dle čl. 6 smlouvy smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se dostal do prodlení minimálně 30 dnů, kdy u žalovaného šlo o splátky č. 1 a 2, takže žalobkyně ji požadovala dvakrát v uvedené výši, další sjednanou sankcí podle čl. 6 smlouvy bylo oprávnění žalobkyně požadovat částku 200 Kč na úhradu nákladů za upomínání, kdy žalobkyně požadovala tyto náklady za včas neuhrazené splátky č. 1 a 2, tedy 2x po 200 Kč (celkem 400 Kč). Podle čl. 6 smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení nad 65 dnů, vzniká žalobkyni nárok na zesplatnění úvěru a podle čl. 6 smlouvy jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nově vzniklé jistiny. Žalovaný se dostal do prodlení nad 65 dnů se splátkou č. 1 splatnou k 24.11.2019 a nově vzniklá jistina byla stanovena jako součet dosud nezaplacené jistiny úvěru a veškerých neuhrazených úroků za poskytnutí úvěru, které přirostly ke dni zesplatnění úvěru k nové jistině a činila částku 97 865,46 Kč. K zesplatnění úvěru došlo automaticky uplynutím 65. dne prodlení, tedy dnem 30.1.2020. Žalovaný na dluh doposud ničeho neuhradil. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána jeho úvěruschopnost, kdy předložil výplatní lístky za srpen a červenec 2019 s tím, že v každém měsíci dosáhl čisté mzdy 11 369 Kč a dále potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu za září a říjen 2019, kdy v září činil jeho čistý příjem 11 369 Kč a v říjnu 16 666 Kč. Rovněž dokladoval pracovní smlouvu s tím, že je od 1.10.2018 zaměstnán na dobu neurčitou jako řidič s hrubou mzdou 13 500 Kč měsíčně, podepsal prohlášení klienta a žalobkyní byl prolustrován v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací, v nichž dosáhl skóre 270, tedy první kategorie, v níž by měl být úvěr výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Před uzavřením smlouvy mu byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru. Jelikož řádně jednotlivé splátky nehradil, byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu a následně mu bylo oznámeno, že došlo k jeho zesplatnění. 2. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Listinnými důkazy žalobkyně prokázala, že mezi ní a žalovaným byla dne 31.10.2019 uzavřena smlouva o úvěru na částku 80 000 Kč, která mu byla v den uzavření smlouvy připsána na jeho účet, jakož i to, že žalovaný do dne rozhodování soudu na úvěr ničeho neuhradil. Dle názoru soudu I. stupně však ujednání o dalších nárocích plynoucí žalobkyni z uzavřené úvěrové smlouvy jsou ve výrazném nepoměru k poskytnutému plnění v neprospěch žalovaného. Jde jednak o kumulaci smluvních pokut a jednak o výši smluvených úroků, což vedlo k přílišnému zatížení žalovaného coby spotřebitele. Úroky sjednané ve výši 139,97 % (byť byly žalovány ve výši 90,81 %) odporují dobrým mravům, navíc smluvené úroky žalobkyně požadovala max. do částky 210 988 Kč, tedy do částky odpovídající téměř trojnásobku poskytnuté jistiny. S ohledem na všechna sjednaná plnění, se stal úvěr pro žalovaného krajně nevýhodným bez ohledu na to, že byl se všemi podmínkami smlouvy seznámen. 3. Nad to soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť z výplatních pásek za měsíce červenec až září vyplynulo, že dosahuje čisté měsíční mzdy ve výši 11 369 Kč, to, že v říjnu měl mzdu o 5 300 Kč vyšší, neznamená, že takto vyššího příjmu dosahoval i následujících měsících, navíc v rámci zkoumání jeho úvěruschopnosti byl vyhodnocen jako klient s vysokým rizikem, kterému by měla být výše úvěru limitována, přesto mu byl poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč. Pokud z běžného příjmu ve výši 11 369 Kč čistého měsíčně měl žalovaný zaplatit měsíční splátku ve výši 7 326 Kč a uhradit ještě veškeré své životní náklady, pak je evidentní, že finančně nebyl schopen splátky úvěru řádně hradit. Z tohoto důvodu má soud I. stupně uzavřenou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud I. stupně žalobě vyhověl pouze ohledně nároku na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 80 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení (1970 občanského zákoníku) a ostatní nároky z uvedených důvodů zamítl. Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. přiznal úspěšnější žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 38 %, neboť žalobkyně byla úspěšná v 69 % a ve 31 % neúspěšná. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to proti jeho výrokům II a III. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II napadaného rozsudku bylo podáno toliko v rozsahu, ve kterém soud I. stupně nepřiznal částku 1 654,54 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 8,41 % p.a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 1. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 8,41 % ročně z částky 80 000 Kč od 30. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 210 988 Kč. Odvolání nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 8,41 % p. a. 5. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.4.2018, sp. zn. 8 Co 36/2018 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. V něm Nejvyšší soud ČR uvádí, že má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V tomto konkrétním případě byl úvěr poskytnut v říjnu 2019, úrok by měl být tak posuzován se sazbou 24,05 % p.a. v říjnu 2019 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činí sazba 90,81 % p. a. pouze 3,78 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až 4 násobně. Nelze tedy souhlasit s tím, že by sazba 90,81 % p. a. měla být nepřiměřená, natož lichevního charakteru. 6. Zdůraznila, že strany se na poskytnutí úvěru za určitých podmínek svobodně dohodly. Ujednání o konkrétní výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru. Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel. Ačkoli je žalobkyně přesvědčena o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Poukazovala rovněž na to, že posuzoval-li by soud obvyklou výši úroků dle ARADu, pak má za to, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank – hodnoty uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Dle názoru žalobkyně nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty, či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 7. Okresní soud podle jejího názoru vůbec nereflektoval při svém rozhodování nové instituty v občanském zákoníku a chybně posoudil celou smlouvu jako neplatnou, a to z důvodu tvrzené neplatnosti ujednání o smluvním úroku. Rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek. Nejvyšší soud jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. V neposlední řadě žalobkyně poukazovala na ustanovení § 3002 občanského zákoníku, dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně. Žalobkyně je zároveň přesvědčena, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobkyni přiznány v plné výši. Navrhovala, aby odvolací soud výrok II napadeného rozsudku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 654,54 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 1. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 8,41 % ročně z částky 80 000 Kč od 30. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 210 988 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrok III. napadeného rozsudku navrhovala změnit tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále požadovala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 8. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nebyl proto odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak odvoláním nenapadená část výroku II. rozsudku. 11. Odvolací soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o.s.ř., neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 14.4.2021. 12. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování a skutkový stav zjistil pro rozhodnutí dostatečným způsobem. Soud I. stupně správně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 31.10.2019 uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni poskytnutou částku v měsíčních splátkách po 7 326 Kč, hrazených nejpozději 24. dne každého kalendářního měsíce. Dále se zavázal zaplatit úroky z úvěru ve výši 139,97%. Pro neplnění podmínek žalovaným žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jednorázové úhradě dlužné částky. Soud I. stupně rovněž správně zjistil, jakým způsobem prověřovala žalobkyně úvěryschopnost žalovaného. Odvolací soud se s těmito jeho zjištěními ztotožňuje a pro stručnost na tato zjištění, uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku a stručně shrnutá shora, odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 13. Soud I. stupně rovněž správně posoudil vztah mezi účastníky po právní stránce podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. 14. Věc je však třeba rovněž posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. 15. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 19. Podle odst. 3 tohoto ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 20. Právní zástupkyně žalobkyně ve svém odvolání uváděla, že soud I. stupně posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako neplatnou z důvodu neplatného ujednání úroku z úvěru, jehož výše je v rozporu s dobrými mravy. Namítala, že v takovém případě není neplatná smlouva jako celek, ale pouze ujednání o úrocích z úvěru a že za této situace by měl soud I. stupně výši úroků z úvěru moderovat. Je pravdou, že soud I. stupně se zabýval otázkou výše sjednaného úroku z úvěru mezi účastníky, který shledal sjednaný v rozporu s dobrými marvy s ohledem na jeho výši, i otázkou proporcionality, kde uzavřel, že smlouva obsahovala nerovnováhu ujednání obsažených ve smlouvě ve prospěch žalobkyně a na úkor žalovaného. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu I. stupně, že sjednaný obchodní úrok ve výši 139,97 % ročně za stavu, kdy vysoce přesahuje horní hranici úrokových sazeb bank, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v ČR (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) je nutno posuzovat za ujednání v rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. 21. Nicméně soud I. stupně neshledal úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou z tohoto důvodu, ale správně z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením úvěrové smlouvy, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. 22. Jak již bylo shora uvedeno, v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. 23. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III US 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 24. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 25. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 26. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 27. V daném případě žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného v okamžiku uzavření smlouvy vycházela pouze z prokázaného příjmu žalovaného, který se pohyboval okolo 11 000 Kč a z toho, že jeho pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Žádným způsobem však žalobkyně nezjišťovala výdajové poměry žalovaného, jeho skutečné náklady na bydlení a zajištění dalších potřeb. Výdaje stanovila pouze částkou životního minima ve výši 3 410 Kč a náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč. Tato částka absolutně neodpovídá reálným výdajům na bydlení v současné době. Žalobkyně se ani nepokoušela získat výpis z účtu žalovaného, že kterého by jeho skutečné výdaje bylo možno zjistit. Zjistila pouze, že je svobodný. Za tohoto stavu lze uzavřít, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to posoudit a s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, obzvláště za situace, kdy v rámci zkoumání jeho úvěruschopnosti v dostupných registrech byl vyhodnocen jako klient s vysokým rizikem, kterému by měla být výše úvěru limitována. 28. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání, a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, které jsou si smluvní strany povinny podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 80 000 Kč O zaplacení této částky bylo již rozhodnuto pravomocně soudem I. stupně ve výroku I., který nebyl odvoláním žalobkyně napaden a nabyl samostatně právní moci. Za tohoto stavu již žalobkyně nemá nárok na zaplacení nějakých dalších finančních částek s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. 29. Vzhledem k výše uvedenému, odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II jako správný potvrdil, a to v pouze v rozsahu, který byl odvoláním napaden. 30. Jako správný odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v nákladovém výroku III. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni část nákladů, které jí vznikly, a to ve výši tomuto poměru odpovídající. 31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému žádné náklady odvolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Praha 14. dubna 2021 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu