ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 39 265 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 7 C 183/2020-58 ze dne 30. listopadu 2020 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku II. a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen soud I. stupně) rozsudkem č. j. 7 C 183/2020 - 58 ze dne 30.11.2020 rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 1.8.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Co do částky 15 813 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 15 813 Kč od 1.8.2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 27 763 Kč od 18.11.2018 do 31.7.2018, pohledávky 11 502 Kč a úroku ve výši 83,71 ˇp.a. z částky 21 917,59 Kč od 18.11.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 62 640 Kč, žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Z odůvodnění rozsudku se podává, že soud I. stupně z listinných důkazů zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16.11.2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně jako věřitel žalovanému poskytla úvěr výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok za poskytnutý úvěr ve výši 124,6% ročně splácet v 24 měsíčních splátkách ve výši 2 751 Kč, splatných vždy do 12. dne v měsíci počínaje prosincem 2017, tedy celkem částku 52 200 Kč. Žalovaný z důvodu své pracovní neschopnosti, požádal o odklad splátek splatných v měsících květnu, červnu a červenci 2018. Žalobce vyhověl jeho žádosti o odklad splátek splatných v květnu, červnu a červenci 2018, přičemž zároveň žalovaného informoval, že po dobu tohoto odkladu, tj. od 13. 4. 2018 do 12. 7. 2018, neběží sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný na smlouvu o úvěru uhradil 6 splátek po 2 175 Kč, tj. celkem uhradil částku 13 050 Kč. Dopisem ze dne 15. 10. 2018 žalobce upozornil žalovaného, že se ocitl v prodlení s úhradou splátek splatných dne 12. 9. 2018 a 12. 10. 2018 a vyzval žalovaného k jejich okamžité úhradě. Zároveň byl žalovaný upozorněn, že v případě jeho prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dochází tímto dnem v souladu se smlouvou automaticky k zesplatnění celého úvěru. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužných částek předžalobní výzvou ze dne 15. 7. 2020 a stanovil žalovanému lhůtu k úhradě do 15 dnů ode dne odeslání uvedené výzvy. Z podacího archu vyplývá, že výzva byla odeslána dne 16. 7. 2020. 2. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobkyně v rámci prověřování úvěryschopnosti žalovaného provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS, aniž by došlo ke zjištění negativních příznaků. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 14. 11. 2017 bylo zjištěno žalobkyní zjištěno, že daného dne byla provedena lustrace žalovaného v tomto registru, přičemž bylo zjištěno skóre [anonymizováno], které odpovídá kategorii I. (166 – 320 bodů, nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). Z výplatních pásek bylo zjištěno, že čistá mzda žalovaného za měsíc září 2017 činila 42 657 Kč a za měsíc říjen 41 596 Kč. Z pracovní smlouvy ze dne 11. 4. 2006 včetně mzdového výměru ze dne 1. 1. 2017 bylo zjištěno, že žalovanému vznikl dne 11. 4. 2006 pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] S platností od 1. 1. 2017 pracoval žalovaný u výše uvedeného zaměstnavatele na pozici seřizovač s měsíční mzdou 25 000 Kč a osobním ohodnocením 3 000 Kč. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného bylo zjištěno, že v měsíci říjnu 2017 obdržel na tento účet mzdu ve výši 41 708 Kč a v měsíci listopadu 2017 obdržel na tento účet mzdu ve výši 40 138 Kč. Z formuláře hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalobce vyhodnotil bonitu klienta a další zjištěné údaje tak, že žalovaný jen schopen úvěr splácet. Žalobkyně porovnáním příjmů a výdajů zjistila, že volné zdroje žalovaného (disponibilní příjem) činí 21 171 Kč. Úvěr byl doporučen ke schválení a následně schválen. Předsmluvním formulářem ze dne 15. 11. 2017 byl žalovaný informován o vlastnostech spotřebitelského úvěru, o údajích o věřiteli, nákladech spotřebitelského úvěru aj., přičemž svým podpisem stvrdil, že si dokument přečetl, nechal se informovat o všech skutečnostech potřebných k uzavření smlouvy a převzal jedno vyhotovení tohoto formuláře. 3. Při právním posouzení věci soud I. stupně vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 4. Nejprve se zabýval otázkou, zda před uzavřením smlouvy o úvěru byla ze strany žalobkyně prověřena schopnost žalovaného úvěr splácet a jakým způsobem k prověření úvěryschopnosti došlo. Uzavřel, že žalobkyně předložila poměrně velké množství listinných důkazů. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech Solus a NRKI, vyžádala si jeho pracovní smlouvu včetně mzdového výměru, jeho výplatní pásky a výpisy z bankovního účtu. Soud I. stupně tak shledal, že žalobkyně si obstarala dostatečné množství podkladů pro to, aby adekvátně vyhodnotila schopnost žalovaného úvěr splácet. Dle názoru soudu I. stupně však vyvodila ze získaných podkladů špatný závěr, když úvěruschopnost žalovaného posoudila kladně. Žalovaný sice v době před uzavřením smlouvy o úvěru disponoval nadprůměrným příjmem, když jak vyplývá z výplatních pásek, pobíral čistou mzdu cca 42 000 Kč a neměl zjištěn negativní příznak v registru Solus, žalobkyně dále porovnám příjmů a výdajů žalovaného zjistila jeho disponibilní příjem (volné zdroje), který činil 21 171 Kč, avšak zde nastává otázka, proč žalovaný potřeboval půjčit částku 25 000 Kč, když jeho volné zdroje této částky téměř dosahovaly. Výpis z NRKI ohledně žalovaného pak uvádí skóre klienta [anonymizováno], tedy v nejnižší kategorii, kdy riziko poskytnutí úvěru je vyšší a úvěr by měl být výrazněji limitován výší vyplacené částky či případně zamítán. Výpisy z bankovního účtu žalovaného, které si žalobce obstaral, jsou vyhotoveny za krátké období, tak aby obsahovaly pouze údaje o příchozí mzdě. Tento fakt dle názoru soudu I. stupně není náhodný. Žalobkyně u soudu I. stupně vedla proti žalovanému další řízení (7 C 184/2020), v němž byly rovněž jako důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného přiloženy výpisy z bankovního účtu, avšak vždy za celé měsíce, přičemž z nich vyplývalo, že žalovaný každý měsíc prostředky na tomto účtu zcela spotřebovával do několika dní po obdržení mzdy a jeho hospodaření s penězi vzbuzovalo důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Na žádosti o úpravu splátkového kalendáře ze dne 16. 5. 2018 žalovaný zaškrtl, o úpravu splátkového kalendáře, které smlouvy o půjčce žádá. Z tohoto dokumentu vyplývá, že žalobkyně měla se žalovaným v okamžiku této žádosti uzavřeny celkem čtyři smlouvy o úvěru či zápůjčce. Musela se tak být vědoma, jak velké je riziko, že žalovaný nebude schopen hradit splátky úvěru řádně a včas, když mu z jiných uzavřených závazků s žalovanou byly známy výpisy z bankovního účtu žalovaného svědčící o jeho problematickém hospodaření s penězi, přestože dosahoval vysokého příjmu. Uzavření tolika úvěrových smluv s žalovaným souběžně, navíc s tak vysokými úroky, je rizikové samo o sobě. Pokud by žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného opravdu řádně a s odbornou péčí, musela by dospět k závěru, že úvěr žalovanému nelze poskytnout, neboť vzhledem k hospodaření žalovaného, počtu jeho závazků, rizikovému skore NRKI apod., je riziko, že úvěr nebude řádně a včas splácen, velmi vysoké. Dle názoru soudu I. stupně se celé posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně jeví tak, že bylo provedeno pouze formálně s dopředu jasným výsledkem, tedy úvěr v každém případě poskytnout. Nad rámec uvedeného soud I. stupně konstatoval, že výše úroků v úvěrově smlouvě je dle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy, přičemž uvedenou skutečností se vzhledem k tomu, že žalobkyně podle soudu I. stupně nevyhodnotila adekvátně úvěruschopnost žalovaného a smlouva byla shledána za absolutně neplatnou, již nezabýval. 5. S ohledem na to, že žalobkyně ve věci neprokázala, že při sjednávání smlouvy byla splněna zákonná povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto dlužníka, je tak tato smlouva absolutně neplatná. Vzhledem k tomu má žalobkyně podle ustanovení § 2993 věta prvá občanského zákoníku nárok na vrácení peněžité částky představující nesplacenou část jistiny úvěru. Z tvrzení žalobkyně a listinných důkazů bylo prokázáno, že žalobkyně vyplatila z titulu smlouvy o úvěru žalovanému částku 25 000 Kč, žalovaný zaplatil celkem částku 13 050 Kč. Z uvedeného vyplývá, že na jistinu úvěru zbývá žalovanému uhradit částka 11 950 Kč. Soud I. stupně proto uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni uhradit spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky dle § 1970 o.z. ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 1. 8. 2020 (tj. od marného uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě) do zaplacení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku žalobního nároku pak soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, kterému však v řízení nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, a proto soud I. stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Její odvolání směřovalo proti výroku II a III. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku bylo podáno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 1 062,74 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p.a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 11. 2018 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 21 917,59 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 62 640 Kč. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání je dále podáno, co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši 21 917,59 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 11 950 Kč, tedy v částce ve výši 9 967,59 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 18. 11. 2018 do zaplacení. Dále je odvolání podáno co do nepřiznaných smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně 18. 11. 2018 do zaplacení, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 11. 2018 do zaplacení a smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 11 502 Kč. 7. V odvolání žalobkyně namítala, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činil 40 000 Kč. Po zohlednění rezervy ve výši 1 000 Kč a výdajích žalovaného dospěla žalobkyně k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 21 171 Kč měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila 2 175 Kč. Nemohlo tak být pochyb o tom, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Pokud by žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum. Kromě toho zákon nedává možnost soudu – i kdyby úvěruschopnost nebyla řádně posouzena (což žalobkyně nepřipouští) výslovně zákonem stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost absolutní, protože by se jednalo o výklad contra legem. Žalovaný žádnou námitku neuplatnil a postup soudu I. stupně je tak v jasném rozporu se zákonem. Úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto žalobkyně v tomto konkrétním případě požaduje jen úrokovou sazbu ve výši 20 % ročně. Rovněž tak uplatněné smluvní pokuty byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Stejná je situace ohledně práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně je zároveň přesvědčena, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobkyni přiznány v plné výši. I pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně. Navrhovala, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 428,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 18. 11. 2018 do zaplacení, částku ve výši 11 502 Kč a úrok ve výši 20 % ročně z částky 21 917,59 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 62 640 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále požadovala plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení. 8. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nebyl proto odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak odvoláním nenapadená část výroku II. rozsudku. 11. Odvolací soud jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, když předvolání k jednání mu bylo doručeno vyvěšením na úřední desce, přesto se žalovaný k jednání nedostavil a o odročení jednání nepožádal. 12. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování a skutkový stav zjistil pro rozhodnutí dostatečným způsobem. Soud I. stupně správně zjistil, že žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne 16.11.2017 žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Strany si v této smlouvě sjednaly splacení úvěru v 24 měsíčních splátkách po 2 175 Kč. Správně zjistil i to, že žalovaným byla zaplacena částka 13 050 Kč. Soud I. stupně rovněž správně zjistil, jakým způsobem prověřovala žalobkyně úvěryschopnost žalovaného, odvolací soud se s těmito jeho zjištěními ztotožňuje a pro stručnost na tato zjištění, uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku a stručně shrnutá shora, odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 13. Soud prvního stupně správně též věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 14. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 16. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 18. Podle odst. 3 tohoto ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 19. Je třeba zdůraznit, že v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. 20. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III US 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). 21. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 22. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 23. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 24. V daném případě žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného v okamžiku uzavření smlouvy vycházela pouze z prokázaného příjmu žalovaného, který se pohyboval okolo 40 000 Kč. Je pravdou, že se nejedná o nijak nízký příjem. Jak však správně uvedl soud I. stupně, výpis z účtu žalovaného byl vždy za velice krátké období (pouze několik dnů) a pokud jde o pohyb peněžních prostředků, byl na něm zaznamenán pouze příjem ve formě výplaty žalovaného. Žalobkyně se tak neměla spokojit pouze s tvrzením žalovaného o jeho výdajích, ale měla si jím poskytnuté informace řádně ověřit. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně však řádným způsobem nezjišťovala výdajové poměry žalovaného, jeho skutečné náklady na bydlení a zajištění dalších potřeb. Výdaje stanovila pouze částkou životního minima ve výši 3 410 Kč a náklady na bydlení ve výši 6 800 Kč. Mezi výdaji byly i plátky dalších úvěrů ve výši 6 619 Kč. Za tohoto stavu lze uzavřít, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to posoudit a s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož tedy poskytla žalovanému jakožto spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. 25. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání, a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 občanského zákoníku, vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 25 000 Kč. Žalovaný zaplatil částku 13 050 Kč, je tak jeho povinností zaplatit žalobkyni částku 11 950 Kč, tak jak bylo rozhodnuto ve výroku I rozsudku soudu I. stupně, který nabyl samostatně právní moci. Za tohoto stavu již žalobkyně nemá nárok na zaplacení nějakých dalších finančních částek s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru, a proto soud I. stupně správně ve zbytku žalobu zamítl. 26. Správně bylo rozhodnuto i nákladech řízení. Účastníci byli v řízení úspěšní každý pouze z části, přičemž větší úspěch měl i podle názoru odvolacího soudu žalovaný (a to i s přihlédnutím k nepřiměřeně vysokým sjednaným úrokům z úvěru a neúspěchu žalobkyně v této části). Tomu však žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. 27. Vzhledem k výše uvedenému, odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku II a ve výroku III jako věcně správný potvrdil. 28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému žádné náklady odvolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Praha 28. dubna 2021 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu