ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeš a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 41 028 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 4. 2021, č. j. 209 C 8/2021 – 27 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 528 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33 528 Kč od 23. 10. 2015 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč a ve výroku II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Nesouhlasí s tím, že by si žalobkyně nesplnila svoji procesní povinnost spočívající v neprokázání poskytnutí úvěrovaných prostředků. Žalobkyně k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doložila, mimo jiné, výpis ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení žalovaného, v němž insolvenční správce i žalovaný pohledávku uznali. Žalobkyně si je vědoma toho, že uznání pohledávky v rámci insolvenčního řízení nemá účinky uznání dluhu ve smyslu občanského zákoníku nebo občanského soudního řádu, nesouhlasí však se závěrem soudu prvního stupně, který ze zjištění pohledávky v rámci oddlužení nevyvodil žádné závěry. Pokud by byl úpadek řešen konkurzem, pak by seznam zjištěných pohledávek byl dokonce exekučním titulem. Lze si stěží představit situaci, že by žalovaný uznal pohledávku, pokud by úvěr nebyl poskytnut. Žalobkyně již podáním ze dne 12. 4. 2021 omlouvala svou účast u jednání, a pokud měl soud prvního stupně za to, že žalobkyně nedoložila poskytnutí úvěru, měl jí to sdělit. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. 3. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku. Uvedl, že určitě měl se zaměstnancem žalobkyně schůzku a projednával úvěr, smlouvu o úvěru podepsal. Není si však jist, zda úvěrované prostředky skutečně obdržel, neboť je to již více než 6 let a podivné mu připadá, že by na úvěr nezaplatil vůbec nic. Insolvenci za něj zařizovala agentura a chtěl, aby vše proběhlo co nejrychleji, proto se vším souhlasil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 6. 1. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 528 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33 528 Kč od 23. 10. 2015 do zaplacení a částky 7 500 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že nárok na zaplacení jistiny včetně úroků a smluvní pokuty vyplývá ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 5. 6. 2015. 6. Soud prvního stupně k projednání věci nařídil jednání na den 19. 4. 2021, k němuž byla žalobkyně řádně předvolána, předvolání jí bylo doručeno dne 27. 1. 2021. Žalobkyně se podáním ze dne 12. 4. 2021 z jednání omluvila a žádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud prvního stupěn tak jednal v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy. 7. Soud prvního stupně na základě listinných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci uzavřeli dne 5. 6. 2015 smlouvu o úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 34,21 % ročně, tedy částku v celkové výši 33 528 Kč, a to ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1 397 Kč splatných dle splátkového kalendáře (počínaje 28. 7. 2015). Smlouva obsahovala označení účastníků včetně zachycení osobních a majetkových poměrů žalovaného. Nedílnou součástí smlouvy byly žalovaným nepodepsané Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o úvěru společnosti [právnická osoba] (dále jen„ VOP“). V [anonymizována dvě slova] VOP bylo ujednáno, že ocitne-li se žalovaný v prodlení se splácením dvou měsíčních splátek současně, má žalobkyně právo úvěr zesplatnit s tím, že oznámení o zesplatnění vyhotoví písemně a doručí žalovanému na jeho korespondenční adresu. Za dlužnou částku byl v souladu s [anonymizována dvě slova] VOP považován souhrn jak dlužné jistiny, tak dlužného smluvního úroku. Dle článku IV. 1. smlouvy měla žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 30 % z celkové výše úvěru splatné do 10 dnů od doručení písemné výzvy. Podle smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr bankovním převodem na jeho účet č. [bankovní účet]. Žalobkyně zaslala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru a předžalobní výzvu k plnění ze dne 12. 10. 2015, ve kterém ho vyzvala k úhradě jistiny 33 528 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč nejpozději do 10 dnů ode dne doručení. Oznámení žalobkyně zaslala žalovanému na adresu [adresa] [anonymizováno] [adresa]. Pohledávku ve výši 43 372 Kč žalobkyně dne 19. 10. 2016 přihlásila do insolvenčního řízení žalovaného, pohledávka nebyla popřena ani insolvenčním správcem ani žalovaným. Předžalobní výzvou ze dne 14. 10. 2020 žádala žalobkyně žalovaného o úhradu dlužné částky 33 528 Kč včetně zákonného úroku z prodlení a smluvní pokuty. Ke zkoumání úvěruschopnosti si žalobkyně vyžádala od žalovaného výpis z účtu, ze kterého vyplynulo, že mu na účet v měsíci dubnu 2015 byla poukázána od zaměstnavatele částka 16 015 Kč, že na účtu v daný měsíc činil počáteční zůstatek 2 328 Kč, příjmy činily 16 214 Kč a výdaje 18 560,91 Kč. V měsíci dubnu 2015 se tak žalovaný na účtu dostal do mínusu (- 18,25 Kč). Z výpisu lze vyčíst, že žalovaný v té době splácel půjčky a úroky včetně sankčních i jiným nebankovním společnostem. Soud prvního stupně neměl za prokázané, že by žalobkyně poskytla žalovanému úvěr tak, jak bylo ujednáno ve smlouvě, když nebyl předložen výpis z účtu ohledně čerpání úvěru. Poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o nesplnění důkazní povinnosti a o následku nesplnění této povinnosti nemohlo být žalobkyni poskytnuto, protože se z jednání omluvila. 8. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně si splnila svoji povinnost a před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Neměl však za prokázané, že by žalobkyně skutečně žalovanému úvěr poskytla tak, jak bylo sjednáno ve smlouvě a v důsledku neunesení důkazního břemene ohledně této skutečnosti žalobu v celém rozsahu zamítl. 9. Předmětná smlouva o poskytnutí úvěru byla uzavřena již za účinnosti nového občanského zákoníku, a proto bylo namístě věc po právní stránce hodnotit za použití ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). S ohledem na spotřebitelskou povahu předmětné smlouvy bylo správně posuzováno splnění povinnosti žalobkyně řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 10. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel v podstatě ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování. Soud prvního stupně i správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na datum uzavřené smlouvy o úvěru, podle občanského zákoníku z roku 2012 a s ohledem na spotřebitelskou povahu této smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru. 11. Odvolací soud se však neztotožnil s tím, jaký závěr byl učiněn o splnění povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného. K této otázce proto podle ustanovení § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o úvěru a prinscreenem z počítačového systému žalobkyně týkající se bonity žalovaného a výpisem z jeho účtu. Z těchto důkazů bylo zjištěno, že žalovaný je rozvedený, má středoškolské vzdělání s maturitou, žije v nájemním bytě, příjem rodiny je 18 000 Kč, z něhož jsou prováděny srážky 3 000 Kč. Je zaměstnán u zaměstnavatele [ulice] [anonymizována dvě slova] od září 2014 na dobu neurčitou na pozici [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Žalovaný je majitelem účtu, z výpisu z tohoto účtu za období od 1. 4. do 30. 4. 2015 bylo zjištěno, že dne 2. 4. 2015 byla žalovanému poukázána mzda ve výši 16 015 Kč, počáteční zůstatek činil 2 328,66 Kč, konečný zůstatek – 18,25 Kč; z popisu záporné položky - 2 646 Kč je patrné, že žalovaný měl závazek i vůči dalšímu nebankovnímu subjektu [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Žalovaný byl prověřen v databázi SOLUS a insolvenčním rejstříku. 12. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. Zakotvení tohoto ustanovení do právního řádu si vyžádala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). 14. Povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet sjednaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), tak i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného spotřebitele, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), které na sebe bere, mohlo být ohroženo. 15. Zákonem č. 43/2013 Sb. byla do zákona o spotřebitelském úvěru zavedena soukromoprávní sankce pro případ porušení této povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. O charakteru této neplatnosti jako absolutní nebylo v právních poměrech starého občanského zákoníku pochyb, neboť nikde nebylo stanoveno, že by se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, musel neplatnosti dovolávat. Nový občanský zákoník svůj přístup k absolutní neplatnosti změnil. O tom, zda je právní jednání odporující zákonu neplatné absolutně nebo relativně, rozhodují hlediska uvedená v ustanoveních § 586 o. z. (neplatnost relativní je stanovena v zájmu některého z účastníků) a § 588 o. z. (absolutní neplatnost nastupuje v případě, že právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek). 16. Zda právní jednání, při němž byla porušena daná povinnost, je platné či nikoliv, není třeba řešit, neboť samo ustanovení tuto sankci stanoví. Při hodnocení, zda se jedná o neplatnost relativní či absolutní odvolací soud vzal v úvahu, že oblast spotřebitelského úvěru je součástí tzv. spotřebitelského práva, jehož právní normy mají charakter norem kogentních, tedy norem, jejichž porušení je vnímáno jako narušení veřejného pořádku (§ 1 odst. 2 o. z.) Tomu pak odpovídá judikaturu SDEU, podle níž účelu ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany, nemůže být účinně dosaženo, pokud by taková ochrana měla být založena na koncepci relativní neplatnosti, tedy povinnosti spotřebitele dovolat se neplatnosti právního jednání, při kterém podnikatel porušil své zákonné povinnosti. Navíc důsledek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě porušení věřitelovy povinnosti prověřit úvěruschopnost dlužníka, vylučuje i to, že aplikace ustanovení § 586 o. z., s ohledem na okruh subjektů (nejen účastníků smlouvy), jejichž zájmy jsou shora uvedeným ustanovením chráněny, nepřichází do úvahy. Stejný závěr pak učinil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (odst. 21.). 17. Schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním (domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto musí věřitel mimo jiné analyzovat spotřebitelův rozpočet, a to jak ohledně jeho příjmů, tak ohledně jeho výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnání či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele, včetně splátek jiných úvěrů. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. 18. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel vycházet jak z informací dodaných spotřebitelem, tak z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů (informace z databází shromažďujících informace o bankovních i nebankovních úvěrových vztazích) při respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů tak, aby věřitel byl schopen získat objektivní obraz o finanční situaci spotřebitele. K tomuto závěru dospěla i soudní praxe v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterého je součástí odborné péče poskytovatele úvěru při plnění shora uvedené povinnosti i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tomu odpovídají i obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) k posouzení úvěruschopnosti, podle kterých je základem pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména spolehlivé zjištění příjmů spotřebitele (a jejich historie) a na straně druhé zjištění a zohlednění jeho výdajů, včetně jeho životních nákladů, a stav jeho závazků, včetně dosavadního způsobu jejich plnění. 19. Z uvedeného tedy plyne, že pouhé doplnění čísel do formuláře, bez ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele, k řádnému posouzení jeho úvěruschopnosti nebude postačovat. Obezřetnost bude namístě zejména při posuzování výdajové stránky, kdy jsou často uváděny a posuzovány nereálné údaje. Ve vztahu k výdajům proto nelze vycházet ze zákonem stanoveného životního minima a z nedoložených tvrzení spotřebitele k relevantním výdajům. V tomto směru by měl věřitel ověřit alespoň ty základní a nezbytné podstatné výdaje, které pravidelně každému spotřebiteli vznikají, zejména náklady na bydlení a služby s ním související (v případě vlastního bydlení informativním výpisem z katastru nemovitostí, nájemné či inkaso potvrzením třetí osoby, výpisem z účtu, nájemní smlouvou apod.). Zvýšená pozornost by měla být věnována zjišťování stavu závazků, které bude spotřebitel povinen plnit v průběhu trvání daného úvěrového vztahu. Odvolací soud si je vědom toho, že ustanovení o povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou, že zákon nestanoví žádný konkrétní postup, který by měl být ze strany věřitele dodržován a že by tedy výklad ustanovení neměl vést k nereálným požadavkům kladeným jak na poskytovatele úvěru, tak na žadatele o úvěr. Pokud však má být smysl a účel daného ustanovení zachován, pak splnění dané povinnosti není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení spotřebitele, ale také základních pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. 20. S ohledem na žalobkyní poskytnuté doklady k ověření úvěruschopnosti žalovaného se odvolací soud neztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně, že by žalobkyně své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného náležitým způsobem dostála. Ověřeny byly příjmové poměry žalovaného (doložení výpisu z účtu), o odborné péči však nelze hovořit v souvislosti s hodnocením výdajové stránky rozpočtu žalovaného, když tato nebyla vůbec hodnocena, nebyly doloženy žádné doklady, z nichž by plynulo, že si žalobkyně základním způsobem ověřila nezbytné životní výdaje žalovaného a jeho dluhové zatížení. 21. Důsledkem porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost předložené smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. a žalobkyni by tak mohl vzniknout podle ustanovení § 2993 věty první o. z. nárok na vrácení peněžité částky v podobě poskytnuté jistiny úvěru. 22. Odvolací soud však souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nedoložila, že by žalovanému poskytla úvěrované prostředky způsobem, který byl sjednán ve smlouvě. Ve smlouvě bylo ujednáno, že úvěr bude poskytnut na účet žalovaného. Tuto skutečnost však žalobkyně žádným způsobem nedoložila. Pokud byl k žalobě připojen výpis ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení, ve kterém byla pohledávka žalovaným uznána, pak toto uznání nemá účinky uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 2053 o. z. a za situace, kdy vyplacení úvěrovaných prostředků nebylo prokázáno ani při podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení žalovaného (viz insolvenční rejstřík), odvolací soud souhlasí s tím, že takový výpis byl nedostatečným důkazem k prokázání splnění povinnosti žalobkyně o vyplacení úvěru na účet žalovaného. Žalovaný vyplacení úvěru při odvolacím jednání nepotvrdil, naopak namítal, že si vyplacení úvěru nepamatuje, jde již o dlouhou dobu a insolvenci za něj vyřizoval agentura. Za situace, kdy si žalobkyně nesplnila svoji důkazní povinnost, respektive provedenými důkazy neunesla důkazní břemeno o ohledně této skutečnosti, bylo povinností soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. ji při jednání o tomto poučit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se k jednání ve věci nedostavila, znemožnila tím soudu prvního stupně, aby jí dle citovaného ustanovení příslušné poučení poskytl a odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene ohledně vyplacení úvěru. 23. K námitce žalobkyně, že ji soud měl poučit o nesplnění její procesní povinnosti, odvolací soud uvádí, že občanské soudní řízení sporné je mimo jiné ovládáno zásadou ústnosti a přímosti, která se projevuje tím, že k projednání a rozhodnutí věci samé dochází zásadně při jednání, které umožňuje kontakt soudu s účastníky a při kterém se provádí nejen dokazování, ale v návaznosti na hodnocení provedených důkazů soud realizuje i poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně nevydal elektronický platební rozkaz, ani nevyužil postupu podle ustanovení § 115a o. s. ř., naopak k projednání a rozhodnutí ve věci nařídil jednání, při kterém si účastníci zásadně plní své procesní povinnosti (uplatňují svá práva) a soud své povinnosti poučovací a již toto mělo být pro žalobkyni upozorněním, že soud prvního stupně má za to, že je nezbytné za účelem prokazování žalobních tvrzení provádět dokazování při jednání, při němž mu v případě potřeby poskytne poučení ať již z důvodu, že si žalobkyně nesplnila všechny své procesní povinnosti nebo v reakci na obranu protistrany uplatněnou přímo při jednání. Soud v rámci přípravy jednání, ještě před nařízením prvního jednání ve věci samé, nemá povinnost provádět jakési předběžné dokazování a vyhodnocení předložených důkazů z hlediska toho, zda jsou mu žalobkyní označené a předložené důkazy dostačující k prokázání všech rozhodných skutečností a v případě, že tomu tak není, že by byl povinen vyzývat žalobkyni k jejich dodatečnému doplnění s poučením o tom, že jinak by nemohla být v řízení úspěšná. Poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. je totiž vyhrazena do fáze probíhajícího jednání. 24. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správném výroku I. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. 25. Správným shledal odvolací soud i nákladový výrok, když o náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl ve věci procesně úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly. Odvolací soud tak potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. i nákladový výrok II. 26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně v odvolacím řízení úspěšná nebyla a žalovaný se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kladně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 21. září 2021 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu