ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 15 649,25 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 2. 2021, č. j. 5 C 257/2020 - 55 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 9 000 Kč od 18. 10. 2019 do 12. 10. 2020 do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 755 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 968 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví zastavil soud prvního stupně řízení co do částky 150 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8% od 13. 10. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. zamítl žalobu co do částky 6 499,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8% jdoucím z částky 11 955,55 Kč od 10. 10. 2019 do 12. 10. 2020 a dále z částky 2 955,55 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 755,26 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa]. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž napadla výrok III. rozsudku v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 9 000 Kč od 18. 10. 2019 do 12. 10. 2020 s odůvodněním, že soud prvního stupně stanovil chybně počátek běhu prodlení žalovaného. Neexistuje totiž žádný spravedlivý důvod pro to, aby úrok z prodlení žalovanému běžel až ode dne, který následuje po doručení žaloby žalovanému za situace, kdy žalovaný byl již dříve právním předchůdcem žalobkyně opakovaně písemnou formou vyzýván k vrácení dlužné částky. Po postoupení pohledávky na žalobkyni byl žalovaný k zaplacení dlužné částky vyzýván navíc předžalobní výzvou sepsanou advokátem žalobkyně. Lze spolehlivě konstatovat, že první důkazně doložená výzva věřitele k vrácení dlužné částky byla žalovanému zaslána ze strany úvěrujícího subjektu elektronicky dne 16.10.2019 na kontaktní emailovou adresu, kterou žalovaný sdělil původnímu věřiteli a to [email]. Tuto e-mailovou adresu udal předchozímu věřiteli sám žalovaný jako svou kontaktní adresu, tzn. jako svoji adresu pro doručování, na kterou mu mají být poskytovatelem úvěru doručovány písemnosti a oznámení týkající se úvěrového vztahu. Uvedená upomínka obsahující výzvu poskytovatele úvěru k plnění byla žalovanému zaslána elektronicky prostřednictvím veřejné datové sítě, přičemž tento způsob komunikace na dálku splňuje náležitosti, které právní předpis stanoví pro písemnou formu právního jednání. Není přitom rozhodné, zda a kdy se žalovaný s obsahem datové zprávy zaslané elektronickou poštou seznámil, podstatné je, že se datová zpráva dostala do dispozice žalovaného, který měl možnost se s ní seznámit, obzvláště za situace, kdy tuto kontaktní e-mailovou adresu žalovaný poskytovateli úvěru sám dobrovolně sdělil. Další dvě navazující výzvy k zaplacení dlužné částky byly žalovanému zaslány předchozím věřitelem dne 26.10.2019 a dne 5.11.2019. Z těchto výzev zaslaných poskytovatelem úvěru je jasně seznatelné datum a přesný čas jejich odeslání žalovanému prostřednictvím veřejné datové sítě, e-mailová adresa odesílatele, e-mailová adresa příjemce, jakož i samotné sdělení, které je obsahem datové zprávy. Lze dále uvést, že výzvy poskytovatele úvěru k plnění byly vygenerovány a elektronicky podepsány v rámci zabezpečeného elektronického systému používaného poskytovatelem úvěru při provozu jeho závodu, přičemž informace v něm zapsané jsou chráněny proti případným změnám v souladu s pravidly kybernetické bezpečnosti. Uvedené tři důkazně doložené hmotněprávní výzvy k plnění jsou elektronicky podepsány platným elektronickým podpisem poskytovatele úvěru ve smyslu čl. 3 bodu 10 nařízení eIDAS, který bývá v právní teorii zjednodušeně označován jako tzv. prostý elektronický podpis. S ohledem na to žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadenou část zamítavého výroku č. III. rozsudku soudu I. stupně tak, že bude vyhověno návrhu žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 9 000 Kč od 18.10.2019 do 12.10.2020. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř. v odvoláním napadené části výroku III. a v závislém výroku IV. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 4. Z obsahu spisu má odvolací soud zjištěno, že žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 6. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 630,55 Kč představující zůstatek nesplaceného úvěru u právního předchůdce žalobkyně a částky 3 018,7 Kč představující smluvní pokutu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 11 955,55 Kč, jdoucím od data 10. 10. 2019 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že jí byla nárokovaná pohledávka postoupena [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [číslo] se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova], Estonská republika, jíž byla pohledávka dřív postoupena společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. K úhradě dlužného plnění byl žalovaný po datu postoupení vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou, avšak neuhradil ničeho. Postoupený závazek zakládající právo na nárokovanou pohledávku byl založen smlouvou o spotřebitelském úvěru, kterou společnost [právnická osoba] jako postupitel se žalovaným distanční formou sjednala dne 11. 9. 2019. Z jejího titulu pak společnost [právnická osoba] žalovanému formou bezhotovostního bankovního převodu vyplatila částku 9 000 Kč, jež byla úročena a navýšena o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši celkem 2 955,55 Kč. Toto plnění se žalovaný zavázal splácet, nicméně této své povinnosti ani částečně nedostál, a proto byl k úhradě opakovaně upomínán, a to jak formou výzev písemných, tak výzev zasílaných prostřednictvím SMS. Za každou z odeslaných písemných výzev k úhradě si společnost [právnická osoba] v souladu se sazebníkem, který byl součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 9. 2019, naúčtovala 200 Kč a za každou zaslanou SMS 25 Kč, celkem 675 Kč. Žalovaný nicméně ničeho neuhradil ani po obdržení předmětných výzev a ani následně po datech opakovaného postoupení. Co se týče úvěruschopnosti žalovaného, tato byla přezkoumána na základě údajů dostupných v soukromé evidenci„ EUCB“ (tzv. registr dlužníků), ve veřejně přístupných evidencích (insolvenčním rejstříku, rejstříku zahájených exekucí) a dále též na základě údajů, jež stran svých příjmů a výdajů doložil sám žalovaný, který v této souvislosti předložil své výplatní pásky za měsíce červenec a srpen 2019. V návaznosti na takto zjištěné závěry následně společnost [právnická osoba] vyhodnotila, že žalovaný měsíčně pobírá čistou mzdu ve výši 18 600 Kč a jeho obvyklé měsíční výdaje dosahují výše 5 000 Kč, což jej činí dostatečně bonitním pro poskytnutí spotřebitelského úvěru. Totožnost žalovaného si prvý postupitel blíže ověřil prostřednictvím telefonického rozhovoru a současně též ze zaslané fotokopie občanského průkazu. 5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 6. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu podáním ze dne 19. 10. 2020 částečně zpět a to do částky 150 Kč, když náklady na zaslání písemných upomínek snížila z 675 Kč na 525 Kč. Soud prvního stupně proto řízení v rozsahu částečného zpětvzetí podle ustanovení § 96 odst. 2, 4 o. s. ř. výrokem I. zastavil. 7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 11. 9. 2019 distančním způsobem smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které se společnost [právnická osoba] zavázala žalovanému vyplatit 9 000 Kč. Takto poskytnuté plnění se žalovaný po navýšení o poplatek za poskytnutí ve výši 2 707 Kč a úrok ve výši 248,55 Kč ve smyslu čl. 2 odst. 1 smlouvy zavázal splatit ve lhůtě 28 dnů, jež byla stanovena v čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 smlouvy. Pro případ, kdyby žalovaný povinnosti splácet nedostál, bylo v čl. 4 odst. 4 bodech 1, 2, a 3 ujednáno, že žalovanému v případě prodlení vznikne dodatečně též povinnost (i.) platit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky, (ii.) platit smluvní úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z dlužné částky a (iii.) platit náklady vzniknuvší společnosti [právnická osoba] v souvislosti s vymáháním dlužného plnění, ve výši odpovídající částkám uvedeným v sazebníku, který byl přílohou 2. smlouvy o úvěru. Sjednané plnění ve výši 9 000 Kč bylo žalovanému na jím označený bankovní účet č. [bankovní účet] vyplaceno dne 11. 9. 2019. Pro účely ověření úvěruschopnosti žalovaného původní věřitel vypracoval tzv. scoring, v jehož rámci bylo zaznamenáno, že žalovaný k datu 11. 9. 2019 pobíral z pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] mzdu ve výši 18 600 Kč, neměl žádné vyživovací povinnosti a jeho veškeré výdaje činily 5 000 Kč měsíčně. K datu provedení tzv. scoringu žalovaný splácel jednu„ aktivní“ půjčku a jednu další pak již dřív splatil. Evidována byla též dvě prodlení žalovaného se splácením a jeho dluh ve výši 20 117,28 Kč, který splácel splátkami po 1 947 Kč. Ve výpisu o provedení tzv. scoringu jsou též evidovány lustrace, jež byly stran osoby žalovaného provedeny mj. v registru EUCB, v registru Ministerstva vnitra České republiky či v insolvenčním rejstříku. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného v období od 2. 3. 2019 do 30. 9. 2019 společností [právnická osoba] soud prvního stupně zjistil celkový pohyb na uvedeném účtu, zahrnující, s výjimkou jediného vkladu ve výši 10 400 Kč a přijetí platby 9 000 Kč od původního věřitele, pouze výběry, jejichž celková výše dosáhla cca 19 - 20 000 Kč [právnická osoba] jako původní věřitel pak pohledávku ze smlouvy [číslo] převedla na [právnická osoba] OÜ jako na druhého postupitele na základě závazku sjednaného v dokumentu označeném jako smlouva o postoupení dluhu [číslo] [rok] ze dne 31. 12. 2019. Společnost [anonymizována dvě slova] jako druhý postupitel pak pohledávku ze smlouvy [číslo] převedla na žalobkyni na základě závazku sjednaného v dokumentu označeném jako smlouva o postoupení souboru pohledávek ze dne 5. 3. 2020. Písemnými upomínkami datovanými dne 16. 10. 2019, 26. 10. 2019 a 5. 11. 2019 bylo prokázáno, že původní věřitel k uvedeným datům žalovaného vyzval k úhradě dlužného plnění. Naposledy pak byl žalovaný k úhradě dlužného plnění vyzván právním zástupcem žalobkyně, a to prostřednictvím dokumentu označeného jako předžalobní upomínka a výzva k plnění ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu ze dne 23. 10. 2020. 8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 86 odst. 1, 2 ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tak, že na závazek ze smlouvy [číslo] je nutné nahlížet jako na právní jednání, které jako celek od samého počátku nemohlo vyvolávat zamýšlené právní účinky. Původní věřitel při ověřování úvěruschopnosti žalovaného vyšel především z údajů a listin, jež mu byly sděleny, resp. předloženy samotným žalovaným. Vlastní samostatné šetření původní věřitel provedl jen v rámci jemu dostupných databází. Takto popsaný postup lze akceptovat co do zjišťování příjmů žalovaného, neboť tento byl vedle tvrzení žalovaného podpořen též soudu předloženými výplatními páskami. Jako zcela nedostačující soud prvního stupně hodnotil postup, jakým původní věřitel přistoupil ke zjišťování a ověřování výdajů žalovaného. V tomto směru totiž původní věřitel bez dalšího zjišťování převzal žalovaným tvrzený údaj 5 000 Kč, aniž by docenil, že takto popsané částky neodpovídají ani částce součtu tzv. životního minima (3 410 Kč dle § 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb.) a tzv. normativních nákladů bydlení (2.050 Kč dle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 320/2018 Sb.). Jakkoli právě uvedené částky představují základní referenční kritérium, od něhož je na místě otázku tzv. úvěruschopnosti odvozovat. Původní věřitel tak ke své újmě opominul blíže zjišťovat, jak může žalovaný vyžít jen z částky 5 000 Kč měsíčně. Nadto za situace, kdy pobírá výrazně podprůměrnou mzdu, splácí jeden další závazek a dle údajů o pohybu na jeho bankovním účtu hospodaří s téměř zápornými zůstatky (i se zohledněním plnění poskytnutého prvním postupitelem). S přihlédnutím k popsaným nedostatkům, jež vykazuje postup spočívající ve zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalovaného, tak je třeba spotřebitelský úvěr, sjednaný z titulu smlouvy [číslo] právně kvalifikovat jako právní jednání absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a to pro rozpor se zákonem spojený se zjevným narušením veřejného pořádku i dobrých mravů. Plnění, jež z titulu tohoto absolutně neplatného právního jednání ve smyslu § 2993 o. z. poskytl původní věřitel žalovanému, tak je třeba právně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. V souvislosti s aktem postoupení pohledávky z absolutně neplatného závazku ze smlouvy [číslo] ve smyslu § 1879 a § 1887 o. z. žalobkyně nabyla výlučně právo nárokovat plnění z bezdůvodného obohacení založeného vyplacením jistiny, nikoli však právo na úhradu plnění odvozených od spotřebitelského úvěru ze smlouvy [číslo] zahrnujících smluvní úrok ve výši 248,55 Kč, poplatek za poskytnutí ve výši 2.707 Kč, náklady uplatnění pohledávky ve výši 525 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 018,7 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti tak soud prvního stupně uplatněný nárok uznal jako důvodný toliko co do částky nesplacené jistiny, tj. 9 000 Kč. S plněním na uvedenou částku se dle soudu prvního stupně žalovaný ve smyslu § 1968 o. z. dostal do prodlení k datu 13. 10. 2020, kdy mu byla doručena žaloba. V důsledku prodlení na straně žalovaného tak žalobkyni ve smyslu § 1970 o. z., od data 13. 10. 2020 vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení, a to v nárokované výši 8 % ročně, jež je nižší než zákonná výše úroku z prodlení. Lhůta k úhradě těchto plnění byla s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. ve výroku II. rozsudku stanovena jako zákonná třídenní. Ve zbytku uplatněné žaloby zahrnující nárok na zaplacení smluvního úroku, poplatku za poskytnutí, nákladů za uplatnění a smluvní pokuty, jakož i souvisejícího příslušenství ve výši 6 499,25 Kč spolu s úroky soud prvního stupně výrokem III. žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. 9. Odvolací soud doplnil dokazování o upomínku ze dne 16. 10. 2019, ze které zjistil, že žalovaný byl společností [právnická osoba] vyzván k úhradě dlužné částky 12 257,36 Kč, která byla navýšena o částku 150 Kč za zaslání upomínky. Upomínka byla žalovanému zaslána na adresu [email]. 10. I odvolací soud má tak za prokázané, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 11. 9. 2019 distančním způsobem smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě kterého se společnost [právnická osoba] zavázala žalovanému vyplatit 9 000 Kč. Takto poskytnuté plnění se žalovaný po navýšení o poplatek za poskytnutí ve výši 2 707 Kč a úrok ve výši 248,55 Kč, ve smyslu čl. 2 odst. 1 smlouvy zavázal splatit ve lhůtě 28 dnů, jež byla stanovena v čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 smlouvy. Pro případ, kdyby žalovaný povinnosti splácet nedostál, bylo v čl. 4 odst. 4 bodech 1, 2, a 3 ujednáno, že žalovanému v případě prodlení vznikne dodatečně též povinnost platit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky, smluvní úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z dlužné částky a náklady vzniklé společnosti [právnická osoba] v souvislosti s vymáháním dlužného plnění, ve výši odpovídající částkám uvedeným v sazebníku, který byl přílohou 2. smlouvy o úvěru. Sjednané plnění ve výši 9 000 Kč bylo žalovanému na jím označený bankovní účet č. [bankovní účet] vyplaceno dne 11. 9. 2019. Pro účely ověření tzv. úvěruschopnosti žalovaného původní věřitel vypracoval tzv. scoring, v jehož rámci bylo zaznamenáno, že žalovaný k datu 11. 9. 2019 pobíral z pracovního poměru u společnosti [právnická osoba], mzdu ve výši 18 600 Kč, neměl žádné vyživovací povinnosti a jeho veškeré výdaje činily 5 000 Kč měsíčně. K datu provedení tzv. scoringu žalovaný splácel jednu„ aktivní“ půjčku a jednu další pak již dřív splatil. Evidována byla též dvě prodlení žalovaného se splácením a jeho dluh ve výši 20 117,28 Kč, který splácel splátkami po 1 947 Kč. Ve výpisu o provedení tzv. scoringu jsou též evidovány lustrace, jež byly stran osoby žalovaného provedeny mj. v registru„ EUCB“, v registru Ministerstva vnitra České republiky či v insolvenčním rejstříku. Z výpisu z účtu žalovaného, vedeného v období od 2. 3. 2019 do 30. 9. 2019 společností [právnická osoba], je evidován celkový pohyb na uvedeném účtu zahrnující, s výjimkou jediného vkladu ve výši 10 400 Kč a přijetí platby 9 000 Kč od původního věřitele, pouze výběry, jejichž celková výše dosáhla cca 19 - 20 000 Kč [právnická osoba] jako původní věřitel pak pohledávku ze smlouvy [číslo] převedla na [právnická osoba] [anonymizováno] jako na druhého postupitele na základě smlouvy o postoupení dluhu [číslo] [rok] ze dne 31. 12. 2019. Společnost [právnická osoba] jako druhý postupitel pak pohledávku ze smlouvy [číslo] převedla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení souboru pohledávek ze dne 5. 3. 2020. Písemnými upomínkami datovanými dne 16. 10. 2019, 26. 10. 2019 a 5. 11. 2019 bylo prokázáno, že původní věřitel k uvedeným datům žalovaného vyzval k úhradě dlužného plnění. Naposledy pak byl žalovaný k úhradě dlužného plnění vyzván právním zástupcem žalobkyně, a to na základě předžalobní upomínky a výzvy k plnění ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu ze dne 23. 10. 2020. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelského úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posuzoval smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným podle § 2395 o. z. Na základě této smlouvy o úvěru poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 9 000 Kč, a ten se ji zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Splatnost byla stranami ujednána tak, že žalovaný splatí celý úvěr ve lhůtě 28 dní od poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně přitom uzavíral smlouvu jako podnikatel (§ 420 o. z.) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Soud prvního stupně proto správně posuzoval smlouvu o úvěru s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona o spotřebitelském úvěru. Správným shledal odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně o tom, že za situace, kdy právní předchůdce žalobkyně neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného, je smlouva o úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. 16. Protože žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 9 000 Kč, a žalovaný z této částky nevrátil ničeho, vznikla právnímu předchůdci žalobkyně podle § 2991 odst. 1 o. z. pohledávka vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 9 000 Kč. Na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2019 ze dne 5. 3. 2020 byla tato pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. To bylo také žalovanému písemně oznámeno předžalobní upomínkou. Nejpozději ke dni 18. 10. 2019 se žalovaný na základě upomínky ze dne 16. 10. 2019 dostal podle § 1968 o. z. do prodlení a je proto povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení, který vychází jednak ze zákonných ustanovení (§ 1970 o. z.) a ustanovení dalších právních předpisů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a výše reposazby ke dni prodlení. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok pouze na 8% úrok z prodlení ročně, soud je v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán žalobou a nemůže přiznat více, než kolik bylo žalobou uplatněno. 17. Dovodil - li soud prvního stupně, že se žalovaný dostal do prodlení až k datu 13. 10. 2020, kdy mu byla doručena žaloba, není jeho úvaha správná. Žalovaný byl totiž k vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. vyzván již dne 16. 10. 2019. Plnit na úhradu svého závazku pak měl dne následujícího a do prodlení se dostal dne 18. 10. 2019, v důsledku čehož mu v souladu s § 1970 o. z. vznikla povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení. 18. Protože soud prvního stupně přiznal žalobkyni úrok z prodlení až od 13. 10. 2020, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. tak, že uložil žalovanému doplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 9 000 Kč od 18. 10. 2019 do 12. 10. 2020. 19. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, byl povinen rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). 20. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když v řízení před soudem prvního stupně úspěšnější žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení z 16% (58% úspěch žalobkyně - 42% úspěch žalovaného). 21. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně představuje soudní poplatek ve výši 800 Kč, náklady jejího právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby po 300 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní výzvu a sepis žaloby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, jeden úkon právní služby ve výši 1 740 Kč za účast při jednání dne 11. 12. 2020 dle § 7 bodu 5. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky a jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč § 13 odst. 1, 4 této vyhlášky. Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je povinen advokát odvést dle zvláštního předpisu a to v aktuální výši 21 % (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Celkem přiznanou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 755 Kč uložil odvolací soud žalovanému zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. když v odvolacím řízení zcela úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které jí za odvolacího řízení vznikly. 23. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení představuje soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč, náklady jejího právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby ve výši 500 Kč za sepis odvolání dle § 7 bodu 2. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění a 1 režijního paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 této vyhlášky. Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je povinen advokát odvést dle zvláštního předpisu a to v aktuální výši 21 % (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Celkem přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 968 Kč uložil odvolací soud žalovanému zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 27. července 2021 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu