ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Gordany Burianové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 21 460,75 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 12. 2020, č. j. 9 C 251/2020 – 18, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 12. 2020, č. j. 9 C 251/2020 - 18 stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 105,79 Kč s 29 % úroky ročně z částky 9 523,61 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 523,61 Kč za dobu od 25. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl zbývající část uplatněného nároku do částky 7 354,96 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z částky 334,80 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 334,80 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Výrokem III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 992 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřel právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], s žalovaným dne 9. 4. 2017, a na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka 10 000 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku 18 917 Kč (z toho jistina 10 000 Kč, kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 789 Kč, odměnu za zpracování a doručení 2 720 Kč a odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení 4 408 Kč) v 60 týdenních splátkách po 316 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil pouze částku 316 Kč, domáhala se žalobkyně zaplacení zůstatku, a to dlužné částky na jistině ve výši 9 858,41 Kč, dlužné částky souhrnného poplatku 6 793,20 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 065,42 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 9 858,41 Kč od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky, tj. 4. 6. 2018 do data postoupení 24. 6. 2019), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení 1 743,72 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 9 858,41 Kč od marného uplynutí sedmidenní lhůty po úhradě poslední splátky, tj. 25. 4. 2017 do data postoupení 24. 6. 2019). Dále požadovala úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 858,41 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z uvedené dlužné jistiny od 25. 6. 2019 do zaplacení. Soud prvního stupně vyhověl návrhu žalobkyně pouze částečně. Shledal smlouvu částečně neplatnou, a to pokud jde o ujednání o odměně za zpracování a doručení ve výši 2 720 Kč, odměně za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 4 408 Kč a dále pokud jde o požadavek na zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 144,67 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 82,29 Kč, včetně běžících úroků a úroku z prodlení ročně z částky 334,80 Kč, když tyto úroky žalobkyně požadovala právě z nezaplacené odměny za administrativní činnost a komfortní splácení, které s ohledem na nepřiměřenost shledal soud prvního stupně neplatnými. Nárok žalobkyně shledal důvodným ve výši 9 523,61 Kč jako nesplacené části jistiny, ve výši kapitalizovaných úroků z prodlení 1 661,43 Kč a kapitalizovaných úroků ve výši 2 920,75 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dluh z předmětné smlouvy splnil v rozsahu 2 265,39 Kč, což představuje úhradu části jistiny ve výši 476,39 Kč a pevného úroku ve výši 1 789 Kč. 2. Proti části zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku III., o náhradě nákladů řízení, podala včas odvolání žalobkyně. Předmětem odvolání byla část výroku II., a to částka 1 949,39 Kč s úroky 29 % z částky 334,80 Kč (tedy soudem prvního stupně nepřiznané části požadované dlužné jistiny) od 25. 6. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 25. 6. 2019 do zaplacení. Dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 82,29 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 144,67 Kč. Poukazovala na to, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalovaný uhradil celkem částku 2 265,39 Kč, když v žalobě žalobkyně výslovně uvádí, že žalovaný do postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni uhradil celkem částku 316 Kč a za období od postoupení pohledávky ke dni podání žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně má proto nárok na zaplacení části nesplaceného nároku zápůjčky ve výši 11 473 Kč (jistina 10 000 Kč a součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč s odečtením žalovaným poskytnutého plnění 316 Kč). Požadovala tedy rozdíl mezi soudem prvního stupně předpokládanou platbou ve výši 2 265,39 Kč a skutečnou platbou žalovaného 316 Kč, což představuje částka 1 949,39 Kč. Poukazovala na to, že je právem žalobkyně, aby žalovala částku nižší, než která mu byla původním věřitelem postoupena, na kterou by měla nárok. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalobě vyhověl i dalším rozsahu. 3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 4. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden ve výroku I., kterým bylo žalobě vyhověno do částky 14 105,79 Kč s příslušenstvím. Dále nebyla napadena část výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta do částky 5 178,61 Kč. V tomto rozsahu nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci. 5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z těchto skutkových zjištění: žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], dne 9. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční částka 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit částku 18 917 Kč (jistinu společně se souhrnným poplatkem ve výši 8 917 Kč) v 60 týdenních splátkách po 316 Kč. Žalovaný zaplatil celkem částku 2 265,39 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. 6. Takto zjištěný skutkový stav dle odvolacího soudu neodpovídá důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně, když z tvrzení žalobkyně v žalobě a listinných důkazů je nepochybné, že žalovaný uhradil na pohledávku žalobkyně pouze jednu splátku ve výši 316 Kč, a to ještě před postoupením pohledávky. Poté již nebylo žalovaným plněno ani částečně. Odvolací soud doplnil v souladu se ustanovením § 213 odst. 4, § 205a písm. d) o. s. ř. Po poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobkyně doplnila tvrzení o skutečnosti, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy tak, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné majetkové pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány zákaznické karty žalovaného. Poukazovala na skutečnost, že svým podpisem žalovaný jako„ zákazník nepotvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty“. Poukazovala i na to, že případné neprokázání splnění povinnosti zkoumání úvěruschopnosti dlužníka nezpůsobuje dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost předmětné smlouvy a žalovaný se neplatnosti nedomáhal. Odvolací soud provedl důkaz žalobkyní předloženým listinným důkazem – zákaznickou kartou žalovaného ze dne 9. 4. 2017, ze které bylo zjištěno, že žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, žije s rodiči, má dosažené učňovské vzdělání. Pracuje s příjmem 22 026 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti činí 3 700 Kč a odhadované měsíční výdaje 3 500 Kč. Údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy a tří výplatních pásek. 7. Soud prvního stupně při posuzování poměrů týkající se uplatněného nároku žalobkyně postupoval podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále o. z.), a to podle ustanovení § 2390, dle kterého, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dále je třeba věc posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. 8. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalobkyně, pokud jde o chybný závěr soudu prvního stupně o výši plnění žalovaného na uvedenou smlouivu o zápůjčce. Nelze se však již ztotožnit s tím, pokud žalobkyně požadovala v odvolání rozdíl mezi poskytnutým plněním žalovaného a částkou představující součet jistiny a kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady částky 16 651,16 Kč (dlužné částky na jistině ve výši 9 858,41 Kč, dlužné částky souhrnného poplatku 6 793,20 Kč), aniž by konkretizovala z jakých dílčích nároků se skládá částka 6 793,20 Kč, když ve smlouvě sjednaný souhrnný poplatek činil 8 917 Kč a sestával z ujednání o odměně za zpracování a doručení ve výši 2 720 Kč, odměně za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 4 408 Kč a kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč, tedy v jaké, rozsahu se žalobkyně nároku i bez plnění žalovaným vzdala. Za stavu, kdy soud prvního stupně shledal neplatnou smlouvu v části o ujednání o odměně za zpracování a doručení, odměně za administrativní činnost a komfortní splácení, nelze jaednoznačně stanovit, v jakém rozsahu byly tyto nároky žalobou uplatněny a tdy soudem prvního stupně nepřiznány. Pokud soud prvního stupně vyhověl žalobě v části požadovaných kapitalizovaných úroků ve výši 3 065,42 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení 1 743,72 Kč a žalobkyní požadované jistině 9 858,41 Kč, činí celkový nárok žalobkyně 14 667,55 Kč, na rozdíl od přiznané částky 14 105,79 Kč. 9. Odvolací soud však neshledal důvod pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, neboť se neztotožnil s právním posouzením platnosti celé smlouvy soudem prvního stupně. Jak již bylo shora uvedeno, v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. 10. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (Nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 11. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i Evropský soudní dvůr v rozsudku zedne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 12. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 13. V daném případě žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného v okamžiku uzavření smlouvy vycházela pouze z prokázaného příjmu a dále ze žalovaným uvedeného údaje o přibližných nákladech. Žalobkyně se tedy spokojila pouze s tvrzením žalovaného o nikterak nedoložených výdajích. Ty pak byly souhrnně vykázány částkou 3 500 Kč měsíčně, aniž bylo zřejmé, co konkrétně uvedená částka představuje a jak k ní bylo dospěno. Nelze vycházet zcela formálně z částky stanovené jako životní minimum, je nutné předpokládat výdaje nejen na zajištění domácnosti a základních potřeb žalovaného, ale i dalších potřeb jako zájmové aktivity, náklady na dopravu, léky a podobně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalovaného, a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek. 14. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení, tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 15. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce, představuje tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytli, plnění z neplatného právního jednání a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z. vzájemně vydat. Za stavu, kdy žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 10 000 Kč, žalovaný na uhrazených splátkách zaplatil žalobkyni částku 316 Kč, má žalobkyně nárok na zaplacení částky 9 684 Kč, představující rozdíl mezi vzájemnými plněním účastníků. Ve zbylém rozsahu tedy žalobkyni na další plnění nárok nevznikl s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce. Za stavu, kdy předmětem odvolacího řízení byla pouze odvoláním napadena část zamítavého výroku II., když ve zbylém rozsahu nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci (tedy ve výroku I., ve kterém byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni další částky na kapitalizovaném úroku a úroku z prodlení), odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako správný (i když z jiných důvodů) potvrdil, a to pouze v rozsahu, který byl odvoláním napaden. 16. Jako správný byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v nákladovém výroku III. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníkům přiznal žalobkyni částečně náhradu nákladů řízení v rozsahu 44,01 % vzniklých nákladů. Výše nákladů žalobkyně spočívající v zaplaceném soudním poplatku a nákladech právního zastoupení odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně Praha 15. června 2021 JUDr. Tomáš Kučera předsedkyně senátu