ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Gordany Burianové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupena advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 38 213,92 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 3. 2021, č. j. 125 C 40/2020 – 62, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2021, č. j. 125 C 40/2020 – 62 stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 12. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Do částky 13 293,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 633 Kč od 1. 11.2020 do zaplacení, co do úroku ve výši 89,99 % ročně z částky 29 397,90 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 91 440 Kč, žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 2 333 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně uzavřela s žalovanou, dne 29. 12. 2019, a na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se dle úvěrové smlouvy zavázala k 30 měsíčním splátkám po 2 540 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila řádně povinnosti ze smlouvy o úvěru, domáhala se žalobkyně úhrady zesplatněné celé dlužné částky 36 633 Kč sestávající z nesplaceného zůstatku úvěru 29 397,90 Kč, dlužného úroku za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění ve výši 6 536,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 499 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru v kapitalizované výši ke dni podání žaloby, ve výši 1 580,92 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok za poskytnutí úvěru ve výši 89,99 % p. a. ročně z dlužné jistiny ve výši 29 397,90 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení. 2. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek, když žalobkyně jako věřitel porušila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, jako spotřebitele. Žalovaná v době uzavírání smlouvy o úvěru byla zaměstnána s příjmem 24 869 Kč měsíčně. Žalobkyně neměla k dispozici žádné údaje o výdajích žalované včetně nákladů na bydlení a vycházela pouze z žalovanou uvedené částky 2 000 Kč. Převzetí finančních prostředků ve výši 30 000 Kč žalovanou posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení na straně žalované a s přihlédnutím k již vrácené částce ve výši 5 080 Kč shledal žalobu důvodnou pouze v částce 24 920 Kč, představující rozdíl mezi výší bezdůvodného obohacení a částkou žalovanou uhrazenou. 3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti části zamítavého výroku II. v části týkající se částky 4 477,90 kč představující rozdíl mezi výší původní dlužné jistiny (29 397,90 Kč) a přiznanou částkou na bezdůvodném obohacení (24 920 Kč). Poukazovala na to, že výše úroku z úvěru byla účastníky sjednána, žalovaná s takto stanovenou výší souhlasila, což projevila svým podpisem na předsmluvním formuláři. Poskytnuté finanční prostředky přijala a zavázala se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Za stavu, kdy byla žalované jako spotřebiteli poskytnuta ujednání jasným a srozumitelným způsobem, se nejedná o zakázaná ujednání ve smyslu ustanovení § 1813 občanského zákoníku. Daná výpůjční úroková sazba je dle žalobkyně přiměřená, odpovídající situaci na trhu nebankovních úvěrů. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy, kdy dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, způsobí případné neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele pouze relativní neplatnost smlouvy o úvěru a žalovaná se této neplatnosti nedovolala. Poukazovala i na to, že žalobkyně postupovala s řádnou péčí a opatrností a prověřila schopnost žalované v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, řádně splácet úvěr na základě výpisů z registru SOLUS a NRKI, ověřila dále bankovní účet žalované. Vycházela i z žalovanou podepsaného prohlášení. Žalobkyně dále soudu prvního stupně vytýkala nesprávné posouzení výše bezdůvodného obohacení, kdy v souladu se současnou právní úpravou nelze provést automatické vzájemné zúčtování poskytnutých plnění, aniž by žalovaná vznesla námitku vzájemného plnění. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. změnil tak, že žalované bude stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 477,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvolání napaden ve výroku I. a v části výroku II. V tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci. 5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 29. 12. 2019 uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni celkovou částku 76 200 Kč v 30 měsíčních splátkách po 2 540 Kč hrazených nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta jako pevná ve výši 89,99 % ročně. Výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr byla stanovena 138,16 %. Pro neplnění podmínek žalovanou žalobkyně ke dni 24. 5. 2020 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k jednorázové úhradě dlužné částky. Žalovaná uhradila na úvěrovou smlouvu částku 5 080 Kč a to v 2 měsíčních splátkách po 2 540 Kč. Při posuzování schopnosti splácet úvěr žalovanou vycházela žalobkyně z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalobkyně 24 869 Kč (pracovní poměr uzavřený na dobu určitou, do 31. 3. 2020 s přihlédnutím k poměrům žalované, která je svobodná, bydlí v pronájmu. Žalobkyně vycházela z výdajů žalované v celkové výši 7 414 Kč. Jako volné zdroje posoudila žalobkyně částku 16 455 Kč měsíčně. Ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy mezi účastníky měla žalovaná dosud nesplněné závazky z další smlouvy uzavřené s žalobkyní, které splácela částkou 2 004 Kč měsíčně. 6. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaná je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Např. § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. 7. V daném případě žalobkyně v okamžiku uzavření smlouvy vycházela z jediného příjmu žalované ve výši 24 869 Kč měsíčně. Tento příjem pobírala žalovaná z pracovního poměru, který však byl uzavřen na dobu určitou, a to do 31. 3. 2020, tedy na dobu dalších tří měsíců po uzavření smlouvy (ověřeno dle pracovní smlouvy). Žalobkyně si od žalované vyžádala informace týkající se jejích výdajů v podstatě jen formou jejího čestného prohlášení, nadto dle předloženého formuláře žalobkyně, kdy ani nejsou vyplněny v daném formuláři veškeré obsažené kolonky (předepsané položky), popř. z údajů obsažených se podává jejich vzájemná rozporuplnost, či v porovnání s předloženými mzdovými lístky, že takto doložené příjmy žalobce nemusí postačovat ani ke krytí uvedených pravidelných výdajů. Výdaje domácnosti však žádným relevantním způsobem nezjišťovala, jak sama potvrdila poznámkou ve formuláři hodnocení klienta, kde je uvedeno, že inkaso nebylo doloženo. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 - 39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k jak příjmům, tak výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k již uvedenému porovnání žalovanou doložených příjmů a tvrzených výdajů. Žalobkyně se však při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených výdajích. Ty pak byly souhrnně vykázány shora uvedenými částkami, aniž bylo zřejmé, co konkrétně dané částky vlastně představují a jak k nim bylo dospěno. U výdajů na bydlení, včetně vody, energií a paliv (aniž bylo zřejmé, zda se tímto rozumí pouze náklady na média a služby, či např. i náklady na paliva při použití osobní motorové dopravy) pak byly tyto souhrnné výdaje uváděny nepravděpodobně nízkou částkou 2 000 Kč, neodpovídající současným běžným výdajům na bydlení, zvláště při uvedené formě bydlení „ v pronájmu“. Je však nutné předpokládat nejen běžné výdaje na zajištění domácnosti a základních potřeb žalované (jedná se nejen o výdaje spojené se zajištěním stravy, ošacení), ale i dalších potřeb jako zájmové aktivity, náklady na dopravu, léky. Odvolací soud se tedy v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalovaného, a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek. 8. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně uplatněnou v odvolání, že porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, způsobuje relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit odbornou s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 9. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. Ustanovením § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení, tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 10. Důsledkem popsaného postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Ustanovení § 3002 o. z., jak akcentovala žalobkyně, se zde neuplatní, neboť úprava § 87 ZSÚ je ve vztahu k němu ustanovením speciálním. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalované bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 20 000 Kč, žalovaná na uhrazených splátkách zaplatila žalobkyni částku 13 270 Kč. Soud prvního stupně zcela správně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 6 730 Kč, představující rozdíl mezi vzájemným plněním účastnic. Ve zbylém rozsahu tedy žalobkyni nevznikl na další plnění nárok s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. Výklad, že by se snad měla vracet vždy celá jistina úvěru, bez ohledu na poskytnuté platby, jde proti smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. 11. Odvolací soud se (k argumentaci žalobkyně uplatněné v odvolacím řízení) neztotožňuje ani s výkladem § 2993 o. z. prezentovaným žalobkyní a zastávaným v jí odkazovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020 - 84. Smyslem § 2993 o. z., jak se podává i z jeho důvodové zprávy, není komplikovat procesní postavení žalobce tím, aby v žalobě sám podmiňoval své právo na vydání poskytnutého plnění žalovaným vlastním protiplněním a formuloval žalobní návrh tak, že mu je„ žalovaný povinen zaplatit … proti vydání (popřípadě … proti povinnosti),“ jak vyžadovala soudní praxe do 31. 12. 2013 (srov. již stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 34 ze dne 28. 3. 1975, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. Rc 26/75). Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a„ je věcí každé strany, zda své právo uplatní.“ Smyslem citovaného ustanovení je proto ponechat autonomii každé ze stran, zda sama bude požadovat, nač má sama právo, a podmiňovat tak splnění své vlastní povinnosti; a zda tak případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění (námitku vzájemného plnění). 12. Z toho se podává, že je nadále použitelná judikatura přijímaná soudy v poměrech právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle níž je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud jejich vzájemné zúčtování a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tak jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. V soudním řízení o vrácení takového plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze tak přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 ze dne 30. 4. 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Smyslem úpravy § 2993 o. z. bylo, jak shora uvedeno, ještě zjednodušit vypořádání stran neplatného synallagmatického závazkového vztahu oproti úpravě § 457 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, tak, že nadále není – bez námitky vzájemného plnění dlužníka – ani nutné podmiňovat nárok věřitele na vrácení plnění jeho vlastním protiplněním. Úvaha o podmíněnosti plnění dlužníka vlastním protiplněním věřitele (a uplatnění institutu námitky vzájemného plnění) tak má ve smyslu § 2993 o. z. místo jen u těch vzájemných plnění podle neplatné smlouvy, ohledně kterých nelze provést vzájemné zúčtování, tedy u plnění nestejnorodé povahy (plnění různého druhu). V daném případě ale obě poskytovaná plnění byla plněním peněžité povahy. 13. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. ve výroku II., v rozsahu, kterým byl odvoláním napaden, potvrdil. 14. Jako správný byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v nákladovém výroku III., když podle § 142 odst. 2 o. s. ř. byla žalovaná úspěšná v rozsahu 65,21 % a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající poměru úspěchu a neúspěchu obou účatnic. Náklady žalobkyně spočívající v zaplaceném soudním poplatku a nákladech právního zastoupení byly soudem prvního stupně stanoveny ve správné výši, odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu. 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustavení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, které náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Kladně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. Praha 22. července 2021 JUDr. Tomáš Kučera předsedkyně senátu