ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Gordany Burianové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], o zaplacení 49 477,10 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 5. 2021, č. j. 10 C 43/2021 - 40, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Nymburce (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 10 C 43/2021 - 40, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 19 201,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 30 276,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 43 717,35 Kč ve výši 8,25 % ročně od 25. 9. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 419,74 Kč ve výši 8,25 % ročně od 25. 9. 2020 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 7. 4. 2017, a na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 65 000 Kč. Žalovaný neplnil řádně povinnosti splátek v souladu se smluvními podmínkami a žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním uvedený úvěr dne 20. 4. 2020 zesplatnila. Žalovaného vyzvala k jednorázové úhradě celé dlužné částky sestávající z nesplacené dlužné jistiny ve výši 43 717,35 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění ve výši 2 419,74 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni 24. 9. 2020 ve výši 1 261,69 Kč, úroku z prodlení z částky dlužného obchodního úroku kapitalizovaného ke dni 24. 9. 2020 ve výši 106,32 Kč a dlužných měsíčních poplatků za pojištění za dobu čtyř měsíců ve výši 472 Kč a dále dlužných měsíčních poplatků za zesplatnění 300 Kč a náklady za upomínání 1 200 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek, když žalobkyně jako věřitel porušila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného, vycházela ze skutečnosti, že ze mzdy jsou žalovanému prováděny měsíční srážky ve výši 552 Kč a dále splácí závazky v částce přesahující 4 000 Kč měsíčně. Žalobkyně žádným relevantním způsobem nezjišťovala a neověřovala údaje o výdajích žalovaného, zejména výdaje na bydlení, domácnost, dopravu a podobně, a to přesto, že žalovaný takové výdaje označil v žádosti o poskytnutí úvěru v nulové částce. Takový postup soud prvního stupně nepovažoval za postup splňující kritéria odborné péče. Převzetí finančních prostředků v celkové výši 65 000 Kč žalovaným, posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a s přihlédnutím k již uhrazeným částkám shledal žalobu důvodnou pouze v částce 19 201,01 Kč, představující rozdíl mezi výší bezdůvodného obohacení a částkou žalovaným uhrazenou. 2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti zamítavému výroku II. nákladovému výroku III. Poukazovala na to, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala zcela v souladu s právní úpravou účinnou v době uzavření úvěrové smlouvy, vycházela z informací získaných od žalovaného a rovněž vyvinula aktivní činnost k získání informací o finančních poměrech žalovaného. Zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a zároveň porovnala získané informace s historickými daty Českého statistického úřadu. Nahlížela do relevantních databází a registrů v období před poskytnutím úvěru za účelem získání informací o žalovaném, tedy zejména do bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku. Těmito tvrzeními se však soud prvního stupně dle žalobkyně řádně nezabýval. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil a i v této části žalobě vyhověl. 3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I., a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci. 4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 7. 4. 2017 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – [anonymizováno] půjčka, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 65 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v 72 měsíčních splátkách po 1 443,49 Kč, se splatností jednotlivých splátek k patnáctému dni každého kalendářního měsíce. Roční výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 13,6 %. Vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně porušoval smluvní podmínky, byl úvěr žalobkyní k 20. 4. 2020 zesplatněn s tím, že žalovaný byl vyzván k úhradě jednorázové dlužné částky 49 477,10 Kč. Při posuzování schopnosti splácet úvěr žalovaným vycházela žalobkyně z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 16 788 Kč, ze kterého byly, dle zprávy zaměstnavatele, prováděny srážky ve výši 552 Kč měsíčně. Žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy dle výpisu interního systému žalobkyně povinen splácet závazky v celkové výši měsíčních splátek 4 062 Kč (1 277 Kč a 1 462 Kč a 1 323 Kč). Dle prohlášení žalovaného, byl v době podání žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný svobodný, při dosaženém nejvyšším základním vzdělání měl uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, bydlel ve vlastním domě/bytě. Nezbytné měsíční náklady vyčíslil částkou 0 Kč, srážky ze mzdy ve výši 0 Kč, jiné měsíční splátky uvedl ve výši 0 Kč. 5. Odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je třeba věc posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péči, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje, například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí znamená zejména, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (Nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. 6. Povinnost posouzení úvěruschopnosti dlužníka je stanovena v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Ačkoli tento zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle uvedeného ustanovení § 9 odst. 1 je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102/. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus (tedy rozhodnutí, na které žalobkyně poukazovala v odvolání) a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008 /48/ neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho, podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 7. V daném případě žalobkyně v okamžiku uzavření smlouvy vycházela z jediného příjmu žalovaného ve výši 16 788 Kč měsíčně. Žalobkyni byla známa informace, že z uvedeného příjmu splácí závazky u žalobkyně v celkové výši 4 062 Kč měsíčně. Již z těchto údajů je nepochybné, že úvěruschopnost žalovaného je třeba posuzovat individuálně se zvýšenou pečlivostí. Žalobkyně však žádným relevantním způsobem nezjišťovala výdaje žalovaného (ačkoliv je nepochybné, že údaj žalovaným uvedený, tj. že jeho výdaje jsou nulové, nemůže být pravdivý), vycházela pouze z obecných částek, které si sama interně stanovila na základě statistických údajů, které žádným konkrétním způsobem nezohledňovaly právě osobu žalovaného. Je nutné předpokládat běžné výdaje na zajištění základních potřeb žalovaného (jedná se nejen o výdaje spojené s náklady bydlení, zajištění stravy a ošacení, ale i dalších potřeb jako zájmové aktivity, náklady na dopravu, léky a podobně). Takové výdaje mohou být diametrálně odlišné u každé osoby a je proto třeba zkoumat výdaje každého zájemce o poskytnutí úvěru, nikoliv vycházet pouze z obecných statistik. Odvolací soud se tedy v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalovaného a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná. 8. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen´§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. Ustanovením § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 9. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z., vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 65 000 Kč, žalovaný ve splátkách zaplatil celkem částku 45 798,99 Kč. Rozdíl mezi vzájemným plněním z účastníků tedy představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, které je povinen žalobkyni vydat. Ve zbylém rozsahu proto žalobkyni nevznikl na další plnění nárok z ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. 10. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. ve výroku II. potvrdil. 11. Jako správný byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v nákladovém výroku III., když podle § 142 odst. 2 o. s. ř., by žalovaný jako úspěšný v nepoměrně větším rozsahu měl v řízení nárok na náhradu nákladů řízení, avšak žalovanému v řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly. 12. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, které mu náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Praha 21. září 2021 JUDr. Tomáš Kučera předsedkyně senátu