ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Gordany Burianové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zaplacení 19 051 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 2. 2021, č. j. 9 C 47/2020 – 75, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku I. mění tak, že žalovaný je povinnen zaplatit žalobkyni částku 14 115 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 4. 3. 2013 do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žalovaný je povinnen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 7 141 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 9 C 47/2020 – 75, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 051,75 Kč s úrokem ve výši 13,62 % ročně za dobu od 5. 3. 2012 do zaplacení z částky 16 653,75 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 16 653,75 Kč od 15. 2. 2013 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 16 028,51 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 3. 2012, a na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 36 000 Kč. Žalovaný se dle úvěrové smlouvy zavázal k 18 měsíčním splátkám ve výši 3 637 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně povinnosti ze smlouvy o úvěru, žalobkyně úvěr zesplatnila. Požadovala úhradu dlužné jistiny ve výši 16 653,75 Kč, včetně obvyklého úroku ve výši 13,62 % ročně z této částky a zákonný úrok z prodlení. Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 2 398 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (tento závěr učinil již exekuční soud, který rozhodl o zastavení exekuce) a za tohoto stavu by měla žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a to ve výši rovnající se rozdílu mezi vzájemně poskytnutými plněními účastníků. V daném případě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 36 000 Kč, žalovaný uhradil částku 21 885 Kč, rozdíl činí tedy 14 115 Kč. Soud prvního stupně však uzavřel, že ohledně tohoto práva vznesl žalovaný řádnou námitku promlčení. Žalobkyni byl přiznán nárok rozhodčím nálezem ze dne 24. 4. 2013, na základě kterého byla proti žalovanému, jako povinnému, vedena exekuce, jejímž provedením byl pověřen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres]. Exekuce byla pravomocným rozhodnutím soudu zastavena pro neplatnost rozhodčí doložky a úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně uzavřel, že po dobu probíhajícího rozhodčího a exekučního řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby, když žalobkyně v uvedených řízeních uplatnila výlučně právo na smluvní plnění ze smlouvy o úvěru, nikoliv právo na vydání bezdůvodného obohacení. Promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení tedy začala běžet dne 5. 3. 2012, kdy žalobkyně plnila žalovanému a skončila dne 5. 3. 2016. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení proto soud prvního stupně shledal promlčeným. 2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti části výroku I., týkající se částky 14 115 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 15. 2. 2013. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku, kdy poukazovala na to, že sama žalobkyně přehodnotila své nároky, zejména úrok za poskytnutí úvěru a v žalobním návrhu požadovala úroky v obvyklé přiměřené výši, nikoliv ve výši sjednané ve smlouvě o úvěru. Pokud však soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je jako celek neplatná, má žalobkyně zato, že jí měla být přiznána alespoň částka rovnající se výši bezdůvodného obohacení žalovaného. V tomto směru nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, který uzavřel, že nárok je promlčen. Uvedla, že dle jejího přesvědčení není povinností žalobce uvést správné právní hodnocení, neboť tato povinnost přísluší soudu. Žalobkyně požadovala právo na zaplacení peněžitého plnění vyplývajícího ze závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, a to v rámci rozhodčího řízení, exekučního řízení i v rámci tohoto řízení. Má za to, že po dobu rozhodčího a následného exekučního řízení došlo ke stavění běhu promlčecí doby a z tohoto důvodu nemohlo dojít k promlčení pohledávky žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. změnil a žalobkyni přiznal částku 14 115 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení žalovaného. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukazoval na to, že smlouva o úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena, byla formulována žalobkyní, žalovaný neměl možnost formulářovou smlouvu jakkoliv měnit. Má za to, že je vyloučeno, že by žalobkyně při tvorbě úvěrových smluv a nastavení úrokových sazeb nezohlednila zákonné limity a judikaturu, nekonzultovala dané znění smluv s právníky a nebyla upozorněna na skutečnost, že taková smlouva je neplatná. Za tohoto stavu je přesvědčen, že žalobkyně si byla od počátku vědoma skutečnosti, že takto nastavené podmínky úvěrové smlouvy se příčí dobrým mravům, a z tohoto důvodu využívala služeb ekonomicky závislých rozhodců. Z tohoto důvodu dle žalovaného, žaluje žalobkyně v daném řízení podstatně nižší výši úroku. Za správný považuje žalovaný závěr soudu prvního stupně, pokud jde o promlčení nároku, neboť ke stavení promlčecí doby nemohlo dojít v rozhodčím ani exekučním řízení, neboť rozhodčí smlouva byla neplatná a rozhodčí nález nicotný a nad to předmětem rozhodčího řízení i exekuce byla jiná pohledávka než, která je předmětem tohoto řízení. Pokud je nárokem žalobkyně bezdůvodné obohacení, počala běžet promlčecí doba již poskytnutím plnění žalovanému, tedy 5. 3. 2012. S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. C – 33/20, C - 155/20 a C - 187/20, namítal, že smlouva o úvěru neobsahovala povinné informace dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy informace o výši úroku z prodlení a jeho výpočtu tak, aby žalovanému jako spotřebiteli bylo zcela zřejmé, kolik budou činit jeho náklady v případě prodlení. Pokud by se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o promlčení nároku, má za to, že úvěr je třeba úročit diskontní sazbou uveřejněnou Českou národní bankou platnou v době sjednání smlouvy a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Za tohoto stavu činí jistina částku 14 159,51 Kč a žaloba by měla být zamítnuta do částky 2 494,24 Kč, úroku ve výši 13,62 % ročně z této částky od 5. 3. 2012 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení z částky 2 494,24 Kč od 15. 2. 2013 do zaplacení i co do úroku ve výši 13,37 % ročně z částky 14 159,51 Kč od 5. 3. 2012 do zaplacení a do požadované sankční částky 2 398 Kč. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvoláním napaden v části výroku I., a to do částky 14 115 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Ve zbylém rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. nabyl samostatně právní moci. 5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 2. 3. 2012 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému dne 5. 3. 2012 vyplacena na účet částka 36 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr spolu s úrokem za jeho poskytnutí v 18 měsíčních splátkách po 3 637 Kč splatných vždy k patnáctému dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem dubnem 2012. Žalovanému bylo povoleno odložení splátek číslo 7 a 8, které se žalovaný zavázal zaplatit jako odložené splátky číslo 19 a 20, a za povolení tohoto odkladu se žalovaný zavázal zaplatit úplatu ve výši 7 274 Kč splátkově, jako splátku číslo 21 a 22. Žalovaný uhradil na úvěrovou smlouvu celkem částku 21 885 Kč. Žalobkyně požadovala dlužnou částku na jistině ve výši 16 653,75 Kč, obvyklý úrok ve výši 13,62 % z této částky a dále smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátek v celkové výši 2 398 Kč. Z důvodu porušení smluvních podmínek žalovaným tím, že nebyly řádně hrazeny splátky, byl úvěr žalobkyní zesplatněn dne 14. 2. 2013 a pohledávka byla uplatněna v rozhodčím řízení. Rozhodkyní [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byl vydán dne 24. 4. 2013 rozhodčí nález č. j. Va 11-5/2013 - 14, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 966 Kč s příslušenstvím, a na základě tohoto rozhodčího nálezu byla vedena exekuce, jejímž provedením byl usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 9. 2013, č. j. [číslo jednací], pověřen soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres]. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 8. 2019, č. j. [číslo jednací], změněným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, č. j. 17 Co 353/2019 – 138, byla exekuce zastavena pro neplatnost úvěrové smlouvy. Krajský soud v Praze se otázkou neplatnosti smlouvy zabýval velmi důkladně ze všech možných hledisek a uzavřel, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. se zákonnými principy na ochranu spotřebitele. Důvody neplatnosti smlouvy o úvěru byly vztaženy i na navazující rozhodčí smlouvu, tvořící se smlouvou o úvěru v podstatě jeden celek. 6. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil, a rovněž shledal správné právní posouzení věci soudem prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Soud prvního stupně odkázal na podrobné odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 17 Co 353/2019 - 138, které je účastníkům dobře známo, když žalobkyně ani v daném řízení nemohla prokázat žádnou novou skutečnost, jíž by mohla závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru zvrátit. Neplatnost smlouvy o úvěru nemůže být zhojena ani tím, že žalobkyně se v daném řízení domáhala podstatně nižší částky a podstatně nižšího úroku i smluvní pokuty než v rozhodčím řízení. V daném případě se dle závěru soudu prvního stupně neplatnost stahuje na celou smlouvu o úvěru, když například bylo konstatováno i porušení povinnosti žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného a toto porušení povinnosti nelze vztáhnout jen na nějakou část úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně uzavřel, že plnění, které žalobkyně žalovanému ve výši 36 000 Kč poskytla je bezdůvodným obohacením, neboť bylo poskytnuto na základě od samého počátku absolutně neplatné smlouvy. Za stavu, kdy ze strany žalovaného bylo plněno ve výši 21 880 Kč, měla by žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ve výši rozdílu vzájemných plnění, tedy 14 115 Kč. V tomto rozsahu však soud prvního stupně uzavřel, že je nárok žalobkyně promlčen, neboť žalobkyně, dle soudu prvního stupně, v rozhodčím i následně exekučním řízení uplatnila výlučně právo na smluvní plnění ze smlouvy o úvěru, které ovšem nikdy neměla, a to pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, kterou sama způsobila. V rozhodčím ani následně v exekučním řízení tedy nebylo žalobkyní uplatněno právo, které jí skutečně vzniklo, tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení, které je zcela odlišné od práva na smluvní plnění. Za stavu, kdy v daném případě k plnění žalobkyně došlo dne 5. 3. 2012, uplynula čtyřletá promlčecí doba stanovená § 397 obchodního zákoníku dne 5. 3. 2016. Dle závěru soudu prvního stupně nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. ani zahájením rozhodčího či exekučního řízení, neboť v nich bylo uplatněno jiné právo. 7. V tomto směru odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, odkazuje zejména na podrobné důvody uvedené v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 17 Co 353/2019 - 138. Jak bylo v tomto rozhodnutí uvedeno, v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V daném případě vycházela žalobkyně při uzavření úvěrové smlouvy z příjmu žalovaného ve výši cca 18 000 Kč měsíčně s vědomím, že tento příjem dosahoval na základě pracovní smlouvy, která byla uzavřena na dobu určitou, a to pouze do listopadu 2012, tedy na dobu cca 8 měsíců od uzavření úvěrové smlouvy, přestože žalovaný se zavázal k úhradě úvěru v měsíčních splátkách po dobu 18 měsíců. V době uzavření úvěrové smlouvy vycházela žalobkyně z výdajů žalovaného v celkové výši 10 496 Kč (3 800 Kč životní minimum a 4 000 Kč náklady nájemného a další výdaje), avšak žalovaný uvedl, pokud jde o bydlení, že bydlí v pronájmu s úhradou nájmu 6 500 Kč měsíčně a výdaji pro dalších 6 měsíců ve výši 13 000 Kč měsíčně, (přítelkyně, která se na úhradě nájmu podílela, měla být studijně v zahraničí), dále náklady na internet, dopravu a splátky dalších závazků. Z uvedeného je nepochybné, že žalobkyně porušila povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, když se žádným způsobem nezabývala rozporem ve výši jí a žalovaným uvedených výdajů, zejména na bydlení. S ohledem na výši příjmů a výši výdajů, které navíc nezahrnovaly specifikaci dalších výdajů na zajištění základních potřeb, jako je strava, ošacení, náklady na případné volnočasové a zájmové aktivity, je nepochybné, že žalovaný neměla dostatek finančních prostředků k úhradě ve smlouvě stanovených splátek, zvláště za stavu, kdy měl závazky z dalších úvěrových smluv. Za tohoto stavu je tedy závěr soudu prvního stupně o porušení povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitelé a z tohoto důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy správný. 8. Plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem na základě neplatné úvěrové smlouvy poskytli, představuje tedy plnění z neplatného právního jednání, které je bezdůvodným obohacením, které jsou si strany povinny vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 36 000 Kč, žalovaný na uhrazených splátkách zaplatil žalobkyni částku 21 885 Kč. Rozdíl mezi vzájemným plněním účastníků, a tedy výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného činí 14 115 Kč. Plnění žalobkyní bylo žalovanému poskytnuto dne 5. 3. 2012 a od tohoto dne tedy běžela čtyřletá promlčecí doba v souladu s ustanovením § 397 obchodního zákoníku. Žalobkyně se nároku vyplývajícího z úvěrové smlouvy domáhala v rozhodčím řízení a následně v řízení exekučním. 9. Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo i je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení podobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. V daném případě přijala písemně dne 18. 3. 2013 [anonymizováno] [jméno] [příjmení] funkci rozhodce a dne 24. 4. 2013 byl vydán touto rozhodkyní nález č. j. Va 11-5/2013 – 14, na základě kterého se žalobkyně domáhala nařízení exekuce na majetek povinného návrhem došlým soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres] dne 7. 7. 2013. Usnesením exekučního soudu ze dne 4. 9. 2013, č. j. [číslo jednací], byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pověřen provedením exekuce. Exekuce byla zastavena usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 8. 2019, č. j. [číslo jednací], změněným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, č. j. 17 Co 353/2019 – 138, které nabylo právní moci dne 18. 12. 2019. Žalobkyně v shora uvedených řízeních, tj. rozhodčím i exekučním řízení se domáhala nároku vyplývajícího z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, tedy shodného nároku, jaký byl uplatněn žalobou v daném řízení. Při posouzení námitky promlčení je třeba vycházet ze skutkových tvrzení, neboť žalobce v řízení nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán, neboť právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu. Pokud tedy žalobkyně uplatňovala ve všech řízeních shodný nárok, nelze se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že za stavu, kdy právně byl nárok žalobkyně vzhledem k závěru soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy, posouzen jako bezdůvodné obohacení, je třeba námitku promlčení posoudit pouze ve vztahu k této právní kvalifikaci. Ze shora uvedeného je nepochybné, že došlo ke stavení promlčecí doby po dobu, kdy probíhalo rozhodčí řízení (18. 3. 2013 - 24. 4. 2013) i řízení exekuční (17. 7. 2013 - 18. 12. 2019), neboť exekuční návrh byl podán s odstupem necelých tří měsíců poté, kdy se exekuční titul (rozhodčí nález) stal vykonatelnými, došlo tedy ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. Žaloba byla v dané věci podána dne 6. 1. 2020, žalobkyně tedy řádně pokračovala po nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce, ve vymáhání svého nároku. Dle ustanovení § 397 obchodního zákoníku, je promlčecí doba u bezdůvodného obohacení čtyřletá, pokud tedy bylo plnění žalovanému poskytnuta dne 5. 3. 2012 a promlčecí doba byla stavěna, jak je shora uvedeno, nedošlo k promlčení nároku žalobkyně a námitka promlčení, uplatněná žalovaným je nedůvodná. Za tohoto stavu proto odvolací soud uzavírá, že žalobkyně má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu vzájemně poskytnutých plnění, tj. část ve výši 14 115 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. 2. 2013, kdy byl žalovaný k zaplacení pohledávky žalobkyně vyzván. 10. Ze vše shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a žalobě vyhověl do částky 14 115 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky. 11. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozhodl odvolací soud v souladu s ustanovením § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. 12. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků je v zásadě shodný. V tomto směru odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně se domáhala částky 19 051,75 Kč s úrokem z úvěru, který ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činil 21 632 Kč. Za tohoto stavu lze tedy uzavřít, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků je v zásadě shodný a odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. 13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč a náklady na právním zastoupení, sestávající z odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast právního zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu) po 1 700 Kč (z předmětu odvolacího řízení 14 115 Kč) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč, tj. 400 Kč celkem podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, náhrada cestovného právního zástupce žalobkyně k jednání odvolacího soudu a zpět do sídla kanceláře ve výši 674,88 Kč a 21 % DPH ve výši 1 066 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení činí 7 141 Kč Odvolací soud zároveň v souladu s ustanovením § 164 o. s. ř. v písemném vyhotovení opravil početní chybu ve výši nákladů řízení proti znění vyhlášeného rozhodnutí (chybně uvedena výše 5 840 Kč). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. Praha 21. září 2021 JUDr. Tomáš Kučera předseda senátu