USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Gordany Burianové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova], [jméno] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení], Spojené státy americké, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 6. 2021, č. j. 8 C 149/2021 – 19, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Benešově (dále„ soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. 8 C 149/2021 – 19, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě nebyly dány podmínky řízení, a to pravomoc českého soudu k rozhodnutí v dané věci. Žalovaná nemá sídlo na území České republiky, v České republice není umístěn ani závod či organizační složka žalované a žalobce netvrdil, že by pravomoc českých soudů byla mezi účastníky sjednána. Vzhledem k tomu, že na území České republiky nemá žalovaná ani žádný majetek (majetek žalované označený žalobcem v žalobě, tj. pomůcky sloužící k výkonu práce žalobce) nejsou majetkem takového rozsahu, ze kterého by bylo možné nárok žalobce uspokojit, a který by zakládal pravomoc rozhodnutí českého soudu v souladu s ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř. Za stavu, kdy podle platných procesních předpisů (§ 84 až 89 o. s. ř.) není pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, není dle závěru soudu prvního stupně dle 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“), dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k projednání a rozhodnutí dané věci. Pro určení pravomoci českých soudů nelze vycházet ani z mezinárodní smlouvy, neboť mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými mezinárodní smlouva, která by vztah upravovala, uzavřena nebyla. 2. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání žalobce, který poukazoval na to, že žalobce se žalobou nedomáhá plnění, které by mohlo být uspokojeno z majetku žalovaného v obvodu soudu, ale určení neplatnosti právního jednání. Poukazoval na to, že zákon nepožaduje žádnou minimální míru majetku, kterou musí žalovaný v obvodu soudu mít a majetek žalovaného tedy může spočívat nejen ve věcech hmotných, ale například též v internetové doméně registrované v České republice. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadané usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 4. Z obsahu spisu soudu prvního stupně se podává, že žalobce se žalobou došlou soudu prvního stupně dne 9. 6. 2021 domáhal určení neplatnosti výpovědi, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 7. 5. 2021. Uvedl, že žalobce vykonával svou práci na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2017, a to na pozici regionálního obchodního zástupce. Práci vykonával na území cca dvaceti pěti států s místem výkonu práce [obec]. Podle článku 2 pracovní smlouvy žalobce, jako zaměstnanec, měl se souhlasem žalované, jako zaměstnavatele, pracovat z domova ve smyslu § 317 zákoníku práce s tím, že práce bude vykonávána na domácí adrese žalobce: [ulice a číslo], [obec], Česká republika. V případě odvolání souhlasu zaměstnavatelem s výkonem práce z domova bude místo výkonu práce žalobce [příjmení], a to na místě, které bude žalovanou určeno předem. 5. V dané věci se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi vůči žalované – zaměstnavateli, která je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Spojených státech amerických. Soud prvního stupně se tedy zcela správně zabýval otázkou, zda je dána pravomoc českého soudu k projednání a rozhodnutí dané věci, kdy se jedná o pracovněprávní spor s cizím prvkem. Pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k cizině (mezinárodní příslušnost českých soudů) může být založena v první řadě mezinárodní smlouvou (§ 2 ZMPS), a to dvoustrannou nebo vícestrannou, kterou Česká republika uzavřela před svým vstupem do Evropské unie (dále i jen„ EU“), a která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů Evropského společenství (dále i jen„ ES“), nebo má před takovým předpisem aplikační přednost. Vzhledem k tomu, že mezinárodní smlouva, která by upravovala pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k soudům Spojených států amerických, nebyla uzavřena, je nutno za stavu, kdy řízení v dané věci bylo zahájeno po 1. 5. 2004 (tedy poté, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie) posoudit podle nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I. bis“), které nahradilo nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, které po přistoupení České republiky do Evropské unie vstoupilo v platnost i na území České republiky a stalo se tak v České republice přímo použitelným právním předpisem ES, který má přednost před aplikací národního (českého) práva. Nařízení Brusel I. bis se aplikuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh sporu, v níž je obsažen mezinárodní (cizí) prvek. Předpokladem použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených tímto nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, jímž se zabývá soud členského státu, může, tak jako v projednávané věci, vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. Pravidla o příslušnosti obsažená v Nařízení Brusel I. bis upravují nejen mezinárodní příslušnost soudu některého členského státu v občanských a obchodních věcech, včetně věcí pracovních (příslušnost pro individuální pracovní smlouvy je upravena v oddílu 5) s cizím prvkem, ale v některých případech upravují zároveň i místní příslušnost, jestliže svěřují příslušnost (mezinárodní i místní) soudu určitého místa. Vzhledem k principu přednostní aplikace práva Evropské unie je pak vyloučeno použití pravidel místní příslušnosti obsaženým v občanském soudním řádu tam, kde je místní příslušnost upravena přímo použitelným předpisem EU. V případě, kdy přímo použitelný předpis EU upravuje výhradně jen mezinárodní příslušnost, použije se národní právo na určení příslušnosti místní (věcné i funkční). 6. Podle Nařízení EU Brusel I. bis se v oddílu 5 při určování příslušnosti (mezinárodní, respektive i místní) ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv, vychází z toho, že nemá-li zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu, bydliště v některém členském státě, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště v tomto členském státě (článek 20 odst. 2). Podle článku 21 zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě může být žalován za a) u soudu členského státu, v němž má bydliště, nebo za b) v jiném členském státě: i) u soudu místa, nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo ii) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Zaměstnavatel, který nemá bydliště v žádném členském státě, může být žalován u soudu členského státu v souladu s odst. 1 písmeno b). 7. Z uvedeného vyplývá, že pravidla o mezinárodní (respektive i místní) příslušnosti dle oddílu 5 Nařízení Brusel I. bis ve věcech individuálních pracovních smluv se použijí nejen tehdy, je-li žalován zaměstnavatel (fyzická nebo právnická osoba), která má bydliště, respektive sídlo na území některého členského státu, ale rovněž, je-li žalován zaměstnavatel, který své sídlo má na území jiného než členského státu. Podle těchto pravidel je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu toho členského státu, kde zaměstnanec obvykle vykonává (respektive naposledy vykonával) práci nebo kde se nachází provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Od uvedených pravidel o příslušnosti pro spory týkajících se pracovních smluv se lze odchýlit pouze za podmínek stanovených v článku 23 Nařízení Brusel I. bis, tedy jen dohodou o určení příslušnosti uzavřenou po vzniku sporu nebo dohodou o určení příslušnosti umožňující zaměstnanci podat žalobu u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v uvedeném oddíle. 8. V daném případě za stavu, kdy, jak již bylo shora uvedeno, žalovaná je, jako zaměstnavatel žalobce, právnickou osobou se sídlem v jiném než členském státě EU, je třeba postupovat v souladu s ustanovením článku 21 odst. 1 písmeno b), odstavec 2 shora citovaného nařízení EU, dle kterého je dána pravomoc (i místní příslušnost) soudu, v jehož obvodu žalobce jako zaměstnanec vykonával práci dle pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky, když žalovaná nemá na území České republiky svou pobočku či jinou provozovnu. 9. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud pravomoc českého soudu k projednání věci posuzoval pouze podle právních předpisů České republiky (ZMPS a o. s. ř.), místo Nařízení Brusel I. bis a chybně dospěl k závěru, že je dána neodstranitelná podmínka řízení, pro kterou v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil. 10. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písmeno a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. 11. V dalším řízení soud prvního stupně bude pokračovat v řízení a v konečném rozhodnutí rozhodně i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Benešově za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. Praha 31. srpna 2021 JUDr. Tomáš Kučera předsedkyně senátu