ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Gordany Burianové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], zastoupena advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 23 084 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 6. 2021, č. j. 11 C 85/2021 – 61, takto: I. Zpětvzetí žaloby do částky 4 861,33 Kč je neúčinné. II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. a ve výroku III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 11 C 85/2021 - 61, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 955,32 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 892,60 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 858,32 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení a dále částku 5 448,21 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 3 362 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 5. 2. 2021 do zaplacení, částky 1 317,83 Kč, kapitalizovaného úroku za dobu od 25. 2. 2020 do 4. 2. 2021 ve výši 11 444,82 Kč a úroku ve výši 72,3 % ročně z částky 14 221,94 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 2. 2020 dosáhne výše 59 270 Kč. Výrokem III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 3 695,50 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 15. 5. 2019, na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se dle úvěrové smlouvy zavázal k 36 měsíčním splátkám po 1 372 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru, domáhala se žalobkyně úhrady zesplatněné celé dlužné částky 23 084 Kč s příslušenstvím, sestávající z aktuální nové jistiny ve výši 14 221,94 Kč (k datu zesplatnění úvěru činila nová jistina 22 421,94 Kč a odpovídala zbývající dlužné původní jistině ve výši 19 058,32 Kč a úroku ke dni zesplatnění ve výši 3 363,62 Kč) s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč s příslušenstvím, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou od 25. 2. 2020, a to v kapitalizované výši 6 766,04 Kč. Požadovala dále úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině od 25. 2. 2020 ve výši 72,3 % ročně (která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěrů sjednané ve smlouvě). Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná v části týkající se úroku z úvěru, když sjednaný obchodní úrok ve výši 72,3 % ročně je s ohledem na svou výši v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala úroku z úvěru z dlužné jistiny, a to kapitalizovaného přirostlého úroku ve výši 3 362,68 Kč do zesplatnění spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 2. 2021 do zaplacení, dále kapitalizovaného smluvního úroku za dobu od 25. 2. 2020 do 4. 2. 2021 ve výši 11 444,82 Kč, úroku ve výši 72,3 % ročně z částky 14 221,94 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 2. 2020 dosáhne výše 59 270 Kč a dále v části ve které byla požadována smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 3 362,68 Kč v kapitalizované výši 1 317,83 Kč. S ohledem na poznatky z úřední činnosti soudu, kdy u žalobkyně se v tomto směru jedná o obvyklou praxi a nikoliv ojedinělé jednání, nepřiznal žalobkyni ani úroky v obvyklé výši. 2. Proti tohoto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti části zamítavého výroku II. s tím, a že v části týkající se úroku z úvěru pouze do výše 20 % ročně tj. do úroku ve výši 20 % ročně z částky 14 221,94 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení, a to maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 2. 2020 dosáhne výše 59 270 Kč a do částky 3 362,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 tj. do částky představující rozdíl mezi požadovanou původní dlužnou jistinou ke dni zesplatnění ve výši 14 221 Kč a částkou odpovídající přiznané jistině ve výši 10 858,32 Kč). Poukazovala na to, že výše úroku z úvěru byla účastníky sjednána, žalovaný s takto stanovenou výší souhlasil, což projevil svým podpisem na předsmluvním formuláři. Poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Za stavu, kdy žalovanému jako spotřebiteli byla poskytnuta ujednání jasným a srozumitelným způsobem, se nejedná o zakázaná ujednání ve smyslu ustanovení § 1813 občanského zákoníku. Daná výpůjční úroková sazba je dle žalobkyně přiměřená, odpovídající situaci na trhu nebankovních úvěrů. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše sjednaného úroku je nepřiměřená, a z tohoto důvodu je tedy smlouva z části neplatná, bylo jeho úkolem smluvní úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru. Z tohoto důvodu žalobkyně požaduje úrok ve výši 20 % ročně, neboť takto nastavený úrok považuje za přiměřený v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. změnil tak, že žalovanému bude stanovena povinnost zaplatit žalobkyni úrok ve výši 20 % ročně z částky 14 221,94 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení, a to maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 2. 2020 dosáhne výše 59 270 Kč a dále částku 3 362,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že si je vědom neplnění povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy. Uvedl, že z důvodu zdravotních problémů byl po dobu jednoho roku v pracovní neschopnosti, následně mu byl ukončen pracovní poměr a byl veden po dobu půl roku na úřadu práce jako nezaměstnaný. V současné době je zaměstnán a po rozhodnutí soudu prvního stupně již na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 16 000 Kč. V písemné omluvě k jednání odvolacího soudu doplnil údaje o dalších platbách podle rozsudku soudu prvního stupně ve výši 6 000 Kč. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I. a v části výroku II. V tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci. 5. Žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení částečně žalobu zpět, a to do částky 4 861,33 Kč, když žalovaný po vydání rozsudku soudu prvního stupně zaplatil částku 19 000 Kč, kterou žalobkyně započetla částečně na nároky, které byly soudem prvního stupně pravomocně přiznány a částečně na nároky, pro které byla žaloba zamítnuta a které jsou předmětem odvolání. Odvolací soud postupoval dle ustanovení § 96 odst. 3, § 211 o. s. ř. a vyslovil neúčinnost částečného zpětvzetí žaloby. Vážné důvody, pro které shledal odvolací soud zpětvzetí části žaloby neúčinné, spatřoval v postupu žalobkyně. Ze strany žalovaného bylo částečně plněno po rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že žalovaný takto plnil na základě pravomocného výroku soudu prvního stupně, tedy zcela jednoznačně na částku, která byla rozsudkem soudu prvního stupně žalobkyni přiznána. Pokud žalobkyně plnění žalovaného částečně započetla na nároky, ve kterých byla žaloba zamítnuta, a které jsou předmětem odvolacího řízení, je takový postup zcela v rozporu s dobrými mravy a ochranou žalovaného jako spotřebitele, tedy slabší strany závazkového vztahu, když si byla vědoma toho, že žalovaný plní na základě vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně, ve které nabyl právní moci. 6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 15. 5. 2019 uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni celkovou částku 49 392 Kč v 36 měsíčních splátkách po 1 372 Kč, hrazených nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta jako pevná ve výši 101,79 % ročně. Výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr byla stanovena 97,94 %. Žalobkyně pro neplnění podmínek žalovaným ke dni 23. 2. 2020 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jednorázové úhradě dlužné částky. Žalovaný na úvěrovou smlouvu uhradil celkem 13 700 Kč (do zesplatnění úvěru 5 500 Kč, po zesplatnění 8 200 Kč). 7. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil. V souladu s ustanovením § 205a písm. d) a § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil řízení listinnými důkazy, a to výpisem z databází SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací), pracovní smlouvou žalovaného, ve znění dohod o změně ze dne 22. 12. 2015 a ze dne 1. 12. 2017, uzavřenou dne 25. 5. 2015 s zaměstnavatelem žalovaného [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], [IČO], dle které byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou jako operátor ve výrobě se základní hodinovou mzdou 73 Kč, resp. 108 Kč (od 1. 12. 2017), ke které za smluvních podmínek náleží prémie do výše 20 % základní hodinové mzdy, resp. odměna až do výše 2 000 Kč dle rozhodnutí bezprostředně nadřízeného (od 1. 12. 2017). Potvrzením zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného byl prokázán průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za dobu od 1. 2. 2019 do 30. 4. 2019 ve výši 15 080 Kč. 8. Odvolací soud shledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je třeba věc posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěrů a žalovaný je v pozici spotřebitele. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který posuzoval platnost výše sjednaného úroku z úvěru v uvedené úvěrové smlouvě. Smluvené úroky představují odměnu za půjčení peněz. Povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky vzniká ze závazku ve smlouvě. V tomto směru pochybil soud prvního stupně, pokud při zjištění, že výše úroků sjednaná účastníky v dané úvěrové smlouvě převyšuje přiměřenou výši úroku, považoval tuto část smlouvy za neplatnou v celém rozsahu, aniž by žalobkyni přiznal výši úroků v přiměřené výši. 9. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzením platnosti celé úvěrové smlouvy soudem prvního stupně. Jak již bylo shora uvedeno, v daném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. 10. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (Nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 11. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102 EHS. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění Směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady. 12. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 13. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení, tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení. 14. V daném případě žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného v okamžiku uzavření smlouvy vycházela pouze z prokázaného příjmu žalovaného a dále z žalovaným uvedeného údaje o nákladech na bydlení ve výši 1 500 Kč. Žádným způsobem nebyly doloženy a žalobkyní ani vyžadovány skutečně vynakládané výdaje žalovaného na bydlení ani jiné výdaje. Žalobkyni byla známa skutečnost, že žalovaný splácí předchozí zvazek u žalobkyně ve výši 3 006 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje žalovaného, nelze vycházet zcela formálně z částky stanovené jako životní minimum dle zákona č. 110/2006 Sb., a to ve výši 3 410 Kč měsíčně. Je nepochybné, že takto stanovená částky je fakticky nereálná výše na zajištění veškerých výdajů spojených se stravou, nákupem oblečení, léků a všech dalších potřeb domácnosti. Žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace týkající se jeho příjmu a výdajů v podstatě jen formou jeho čestného prohlášení. Podle předloženého formuláře žalobkyně, kdy ani nejsou vyplněny v daném formuláři veškeré obsažené kolonky (předepsané položky), popř. z údajů obsažených se podává jejich vzájemná rozporuplnost, či v porovnání s předloženými mzdovými lístky, že takto doložené příjmy žalobce nemusí postačovat ani ke krytí uvedených pravidelných výdajů. Výdaje domácnosti však žádným relevantním způsobem nezjišťovala, jak sama potvrdila poznámkou ve formuláři hodnocení klienta, kde je uvedeno, že inkaso nebylo doloženo. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 - 39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k jak příjmům, tak výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k již uvedenému porovnání žalovanou doložených příjmů a tvrzených výdajů. Žalobkyně se však při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených výdajích. Ty pak byly souhrnně vykázány shora uvedenými částkami, aniž bylo zřejmé, co konkrétně dané částky vlastně představují a jak k nim bylo dospěno. U výdajů na bydlení, včetně vody, energií a paliv (aniž bylo zřejmé, zda se tímto rozumí pouze náklady na média a služby, či např. i náklady na paliva při použití osobní motorové dopravy) pak byly tyto souhrnné výdaje uváděny nepravděpodobně nízkou částkou 1 500 Kč, neodpovídající současným běžným výdajům na bydlení. Je však nutné předpokládat nejen běžné výdaje na zajištění domácnosti a základních potřeb žalovaného (jedná se nejen o výdaje spojené se zajištěním stravy, ošacení), ale i dalších potřeb jako zájmové aktivity, náklady na dopravu, léky. 15. Za tohoto stavu lze uzavřít, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to posoudit a s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. 16. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z., vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 20 000 Kč, žalovaný na uhrazených splátkách zaplatil ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyni částku 13 700 Kč. Za tohoto stavu má tedy žalobkyně nárok na zaplacení částky 6 300 Kč, představující rozdíl mezi vzájemnými plněním účastníků. Ve zbylém rozsahu tedy žalobkyni na další plnění nárok nevznikl s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. 17. Vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení byla pouze odvoláním napadená část zamítavého výroku II., když ve zbylém rozsahu nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci (tedy ve výroku I., ve kterém byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni další částky na smluvní pokuty, náklady na vymáhání a část kapitalizovaného úroku z úvěru), odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako správný (i když z jiných důvodů) potvrdil, a to v pouze v rozsahu, který byl odvoláním napaden. 18. Jako správný odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v nákladovém výroku III. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v řízení byla poměrně úspěšnějším účastníkem žalobkyně, které vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku a na právním zastoupení. Soudem prvního stupně byly náklady žalobkyně stanoveny ve správné výši, odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu. Žalovanému byl k náhradě stanoven rozsah těchto nákladů odpovídající rozsahu jeho neúspěchu ve věci. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, které náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. Praha 23. listopadu 2021 JUDr. Tomáš Kučera předsedkyně senátu