USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové ve věci projednání pozůstalosti po zůstaviteli: [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] a zemřelý dne [datum], posledně bytem [adresa], [spisová značka], Turecká republika, za účasti: 1) [příjmení] [příjmení], narozená dne [datum], bytem [spisová značka], [anonymizováno 7 slov], Turecká republika, zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, se sídlem v [obec a číslo] - [část obce], [ulice a číslo], 2) [příjmení] [příjmení], narozená dne [datum], bytem [spisová značka], [anonymizováno 12 slov], Turecká republika, zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, se sídlem v [obec a číslo] - [část obce], [ulice a číslo], 3) [anonymizována dvě slova], narozená dne [datum], bytem [spisová značka], [anonymizováno 8 slov], Turecká republika, zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, se sídlem v [obec a číslo] - [část obce], [ulice] [číslo], 4) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], bytem [adresa], o odvolání účastnic 1), 2) a 3) proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 3. září 2021, č. j. 22 D 1027/2018-456 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Shora citovaným usnesením Okresní soud v Berouně nevyhověl žádosti účastnic řízení o přerušení řízení (tedy v podstatě zamítl návrh na přerušení řízení). Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že v této věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť zůstavitel byl státním příslušníkem Turecké republiky s místem trvalého a obvyklého pobytu v době smrti v Turecké republice. Vzhledem k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 650/2012, za situace, že zůstavitel byl vlastníkem věcí nacházejících se na území České republiky, soud prvního stupně dovodil, že soud České republiky je příslušný k projednání majetku v pozůstalostním řízení, přitom místně příslušným je Okresní soud v Berouně, v jehož obvodu se nachází majetek a v jehož obvodu měl zůstavitel evidováno místo pobytu. Za situace, že zůstavitele neprovedl volbu rozhodného práva pro dědické poměry, se dědické poměry řídí právním řádem státu, v němž měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti, to je právem Turecké republiky. Ze zákona Turecké republiky číslo 5718 o mezinárodním a procesním právu soukromém ze dne 27. listopadu 2007, pak soud prvního stupně dovodil, že na dědění v této věci bude použito hmotné právo České republiky. Byl-li k dědictví postačující příbuzenský vztah mezi zůstavitelem a [jméno] [příjmení] prokázán veřejnou listinou, pak dospěl k závěru, že výsledek řízení, zda existuje příbuzenský (biologický) vztah mezi zůstavitelem a [jméno] [příjmení] na základě řízení vedeného v Turecké republice podle tamního práva, není pro řízení vedené v České republice podle českého práva relevantní. Z tohoto důvodu pak shledal, že není dán uplatňovaný důvod pro přerušení řízení v této pozůstalostní věci. 2. Proti tomuto usnesení podaly účastnice 1), 2) a 3) včasné odvolání. V něm namítají, že v dané věci soudní komisařka hrubě nesprávně interpretovala a aplikovala právní normu zákona Turecké republiky číslo 5718 o mezinárodním a procesním právu soukromém ze dne 27. listopadu 2017, a to konkrétně ustanovení čl. 20 odst. 1 ve spojení s odst. 2. Obsah cizí právní normy je přitom vzhledem k charakteru tohoto řízení předmětem dokazování a jedná se tedy o věcech skutkovou. Odvolatelé i na základě„ Memoranda Dr. Berdy Vlk“ dovozují, že citované ustanovení turecké právní normy musí být vyloženo v souladu s tím, jak je vykládáno tureckými soudy tak, že čl. 20 odst. 1 této normy musí být aplikován na určení okruhu zákonných dědiců a jejich dědických podílů, tedy je nutno aplikovat právo Turecké republiky, odst. 2 tohoto článku pak dopadá na„ důvody zahájení a nabytí a rozdělení pozůstalosti“, což podle výkladu tureckých soudů není ekvivalentem institutů„ zjištění okruhu (zákonných) dědiců, to je kdo, které osoby jsou dědici zůstavitele“ a taktéž se nejedná o„ způsob určení dědických podílů“. Za této situace pak pro české pozůstalostní řízení je zásadní a určující jaká osoba je určena dědicem podle tureckého práva, což vyplývá z„ Potvrzení o dědictví“, přitom tato listina ze dne 27. 6. 2018 může doznat změny v důsledku řízení, které je aktuálně vedeno soudem pro rodinné věci v Istanbulu - Anadolu, v němž je řešena žaloba na určení otcovství, kde je řešen příbuzenský vztah [jméno] [příjmení] ([příjmení] [příjmení]) k zůstaviteli. Právním a statusovým důsledkem tohoto řízení může být situace, kdy [jméno] [příjmení] nebude zákonným dědicem zůstavitele. Na základě výše uvedeného je přitom zřejmé, že český soudní komisař v rámci své pravomoci bude povinen stanovit okruh dědiců a výši jejich dědických podílů pro účely tohoto (českého) pozůstalostního řízení v návaznosti na turecké Potvrzení o dědictví podle tureckého práva. Za této situace tak odvolatelky žádají, aby pozůstalostní řízení v této věci bylo přerušeno do pravomocného rozhodnutí soudu Turecké republiky ve věci otcovství zůstavitele vůči [jméno] [příjmení]. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 28 zákona č. 292/2013 Sb. (z. ř. s.) a § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není zásadně opodstatněné. 4. V dané věci z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že bylo zahájeno řízení o pozůstalosti po zůstaviteli [příjmení] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém [datum]. Mezi účastníky je nesporné, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitých i movitých věcí nacházejících se na území České republiky. Dále je mezi účastníky nesporné, že zůstavitel byl občanem Turecké republiky, kde měl trvalý a obvyklý pobyt v době své smrti. Dále je mezi účastníky nesporné, že v Turecké republice proběhlo řízení o dědictví, v němž byla pozůstalost dělena na čtyři rovné podíly mezi osoby, které jsou účastníky tohoto řízení. Z obsahu spisu soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že nebylo zjištěno, že by zůstavitel provedl volbu práva, a že by zanechal pořízení pro případ smrti. 5. Na základě těchto dosud zjištěných skutečností se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ve věci je třeba nejprve posoudit pravomoc soudu v této pozůstalostní věci, přitom také odvolací soud má za to, že ve věci je třeba aplikovat Nařízení číslo 650/2012 (nařízení o dědictví). Také odvolací soud pak uzavřel, že pravomoc soudu je dána ve smyslu čl. 10 nařízení o dědictví, přitom ve smyslu čl. 21 odst. 1 nařízení o dědictví, je rozhodným právem pro dědění právo Turecké republiky. 6. Za této situace se soud prvního stupně správně zabýval tímto rozhodným právem zásadním pro věc, na základě dosud zjištěných právních předpisů Turecké republiky půjde zejména o ustanovení čl. 20 zákona o mezinárodním a procesním právu soukromém číslo 5718 Turecké republiky. Podle odst. 1 tohoto článku, se dědění řídí vnitrostátním právem zůstavitele. Odst. 2 tohoto článku pak stanoví, že ustanovení týkající se důvodů zahájení, nabytí a rozdělení dědictví se řídí právem státu, kde se pozůstalost nachází. 7. Odvolací soud se při výkladu tohoto článku neztotožňuje zcela s výkladem, který provedla soudní komisařka, tedy s tím, že by citované ustanovení tureckého zákona obsahovalo úplný zpětný odkaz na české právo. Naopak z čl. 20 odst. 1 je zřejmé, že základním právem, které je rozhodné pro dědění, je vnitrostátní právo zůstavitele, tedy právo turecké. Odst. 2 tohoto článku je pak zjevně výjimkou z tohoto pravidla. Odvolací soud se ztotožňuje s odvolateli v tom, že formulace„ důvodů zahájení, nabytí a rozdělení dědictví“ zjevně nesměřuje k příkazu použití cizího práva jako rozhodného práva pro dědění, neboť by to bylo zjevně v rozporu s odst. 1, nýbrž jde jen o použití cizího práva pro procedurální otázky zahájení a způsob, kterým dědici nabydou dědictví, včetně možností rozdělení dědictví. Jde-li však o základní otázky určení osob s dědickým právem, je zřejmé, že jde o otázky dědění, na které dopadá čl. 20 odst. 1 tureckého práva, takže okruh dědiců musí být stanoven podle vnitrostátního práva zůstavitele, tedy tureckého práva. 8. V dané věci bylo mezi účastníky nesporné, jakého výsledku z hlediska vnitrostátního práva zůstavitele bylo dosaženo v dědickém řízení, které probíhalo v Turecké republice. Tento výsledek je nyní odvolatelkami zpochybňován, aniž by však zatím v řízení byly předloženy právní normy vnitrostátního práva Turecké republiky, na základě nichž by bylo možné v souladu s výše citovaným právním posouzením dospět k závěru, které osoby jsou dědici zůstavitele. Jak přitom uvádějí sami odvolatelky, takové cizí právo je v dané věci předmětem dokazování a jeho řešení je tedy otázkou skutkovou. Nelze také pominout, že zjišťování těchto okolností bude souviset také s posouzením otázky, která se týká osobního stavu [jméno] [příjmení], což je záležitost, která je z působnosti dědického nařízení výslovně vyloučena v souladu s čl. 1 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení. Nejsou-li v této záležitosti mezi Českou republikou a Tureckou republikou uzavřeny dvoustranné smlouvy, či nejsou-li tyto země účastníkem mnohostranných smluv, na které by dopadala řešená problematika, pak není vyloučeno, že pro otázku dědického práva bude nutné také posuzovat otázku kolizních norem ve věci určování a popírání rodičovství v souladu se zákonem o mezinárodním právu soukromém. 9. Žádné z těchto otázek však dosud nebyly posuzovány, v případě nutnosti užití tureckého práva nebyly zjištěny rozhodné právní předpisy, nebyly předloženy ani samotnými odvolatelkami tak, aby bylo možné jednoznačně posoudit, zda jimi tvrzené soudní řízení probíhajících v Turecké republice, z hlediska výše uvedeného možného právního posouzení, může mít vůbec význam pro určení dědického práva, které vychází z osobního stavu jednotlivých v úvahu přicházejících dědiců. Vzhledem k tomu, jak uvádějí i samotné odvolatelky, že případné zjištění cizího práva v této věci může být předmětem dokazování, avšak k těmto otázkám zatím žádné dokazování prováděno nebylo, není možné zatím ani uzavřít, že by odvolatelkami tvrzené řízení probíhající v Turecké republice o rodičovství mohlo být významné pro dané řízení. Za této situace tak skutečně nejsou dány důvody pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. 10. Vzhledem k těmto důvodům je rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž na žádost účastnic řízení nebylo řízení přerušeno, správné, proto je odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Berouně. Praha 21. října 2021 JUDr. Šárka Kamenická předseda senátu