USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupen advokátem, [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], okres [okres], o zaplacení 145 354,56 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 8. 2020, č.j. 221 C 44/2020-143, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se schvaluje smír účastníků tohoto znění: 1) Žalovaná se zavazuje zaplatit žalobci částku 84 882,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 60 808 Kč za dobu od 5. 2. 2020 do zaplacení, s tím, že tyto své povinnosti je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 1 100 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 9. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť i jediné z nich. 2) Žalovaná se zavazuje nahradit žalobci k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 20 000 Kč, s tím, že tuto svou povinnost je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 400 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 9. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. II. Žalobci se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně v dané sporné věci účastníků o zaplacení peněžitého plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 19. 11. 2019 rozhodl o tom, že se neschvaluje smír účastníků, který spolu uzavřeli v průběhu řízení bez pomoci soudu dne 28. 7. 2020, ve znění, jak je uvedeno ve výrokové části usnesení. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že smluvní vztah účastníků je založen smlouvou o spotřebitelském úvěru. Vypořádání jejich vztahů je pak plně v dispozici účastníků smluvního vztahu. Povaha věci uzavření smíru připouští. Bylo však třeba zabývat se dále i tím, zda účastníky uzavřený smír ze dne 28.7.2020 není v rozporu s právními předpisy či v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu zkoumal soud podrobněji jednotlivé žalobcem v tomtoto řízení uplatněné jednotlivé nároky z účastníky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a konstatoval, že ve smlouvě sjednaný úrok, jako cena peněz, ve výši 23% ročně je přiměřený, stejně tak je přiměřená i účastníky dojednaná smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru ve výši 0,1% denně, stejně tak jsou přiměřené i sjednané poplatky za upomínání. V rozporu s dobrými mravy však již shledává (a v důsledku tohoto neplatnými) smluvní ujednání o inkasní službě a službě podpora. Dne 28. 7. 2020 uzavřeli účastníci v rámci probíhající sporného řízení soudní smír, který předložili soudu ke schválení. V obsahu tohoto soudního smíru se pak účastníci dohodli sice na zaplacení žalovanou žalobci nižší částky, než byla žalobou původně žalobcem v tomto řízení proti žalované uplatněna, avšak v rámci tohoto uzavřeného jimi soudního smíru již blíže nespecifikovali, z jakých jednotlivých nároků se částka 84 882,56 Kč s příslušenstvím, k jejímuž zaplacení se žalovaná ve prospěch žalobce zavázala, skládá. Není tedy bez dalšího zřejmé, zda v této částce nejsou žalobcem zahrnuty i nároky z neplatných ujednání o inkasní službě a službě podpora. Dále na podkladě žalobcem předložených podkladů shledává, že žalobce porušil při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovanou svoji povinnost řádně zkoumat tzv. úvěruschopnost žalované (s odbornou péčí), jak mu to zákon o spotřebitelském úvěru ukládá. Z žalobcem předložených dokladů je totiž zřejmé, že žalobce nejméně ve dvou případech poskytl žalované úvěr, který z větší části sloužil k úhradě dluhu žalované z předchozího úvěru, poskytnutého jí právě žalobcem, který vznikl v souvislosti s nesplácením úvěru. Dále pak z částky, jež měla být z posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru v tomto sporném řízení účastníků žalované žalobcem vyplácena (40 000 Kč), si žalobce ponechal poměrně vysokou částku na ostatních svých nákladech (8 000 Kč). Již jen z těchto skutečností tak plyne, že žalovaná uzavřením posuzované smlouvy s žalobcem řešila svou neschopnost splácet své předchozí dluhy vůči žalobci tím, že s ním uzavřela další smlouvu o úvěru, která je pro ní krajně nevýhodná, čímž se dostává do dluhové spirály a žalobce si tohoto musel být minimálně vědom. Za této situace pak ale nelze dospět k závěru, že žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovanou, posuzovanou v tomto řízení, zkoumal tzv. úvěruschopnost žalované s odbornou péčí (byť mu bylo předkládáno prohlášení žalované o svých poměrech, výplatní páska žalované, výpis z běžného účtu žalované, kopie osobních dokladů žalované, provedl si dotazy na příslušnou možnou evidenci žalované v insolvenčním rejstříku). Porušil-li tak tedy žalobce svoji povinnost s odbornou péčí zkoumat před uzavřením smlouvy se žalovanou, spotřebitelkou, její tzv. úvěruschopnost, z níž vyplývá v tomto řízení uplatněný peněžitý požadavek žalobce a následně účastníky uzavřený smír, pak v režimu z. č. 257/2016 Sb. je namístě uzavřít, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná a z tohoto důvodu by tak žalobce měl mít vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který v posuzovaném případě představuje částku 40 000 Kč, se zákonným úrokem z prodlení, což je částka významně nižší (více jak o jednu polovinu), než je částka, k níž se žalovaná ve prospěch žalobce obsahem soudního smíru, předkládaného účastníky ke schválení, zavazuje. Proto má za to, že účastníky uzavřený smír nelze schválit, neboť je třeba jej mít za rozporný s právními předpisy, resp. s dobrými mravy. Není tak naplněna jedna ze zákonných podmínek § 99 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a je tedy namístě rozhodnout o tom, že účastníky uzavřený soudní smír, který předkládají ke schválení soudem, se neschvaluje. Po právní moci tohoto usnesení bude soud pokračovat v řízení. 3. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně si, prostřednictvím svého zástupce, včasné odvolání podal žalobce. Navrhl usnesení soudu prvního stupně změnit tak, že bude schválen účastníky uzavřený soudní smír ze dne 28.7.2020, který byl jimi shodně navržen soudu ke schváení, popř. usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V důvodech vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. Zdůrazňuje zejména to, že vydané rozhodnutí soudu prvního stupně nerespektuje projevenou vůli účastníků soudního sporu. Má za to, že soudní smír, který byl uzavřen, má všechny náležitosti hmotněprávního jednání, je určitý, vykonatelný a srozumitelný, kdy je z jeho textu bez dalšího zřejmé, že částka, k níž se žalovaná zavázala k úhradě ve prospěch žalobce, představuje úhradu nesplacené jistiny, části smluvní pokuty a části smluvených úroků (ceny peněz), a nezahrnuje v sobě, na rozdíl od v žalobě uplatněného nároku, částky za úhradu tzv. doplňkových služeb. Tato skutečnost totiž jednoznačně vyplývá ze souhlasného vyjádření účastníků k jimi odsouhlasenému soudnímu smíru v jejich shodné žádosti o jeho schválení soudem. Dále namítá, že přijatý závěr soudu prvního stupně o údajném porušení jeho povinnosti před uzavřením smluvního vztahu s žalovanou zkoumat tzv. úvěruschopnost žalované je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně blíže nehodnotil listiny, které žalobce předložil k posuzování této záležitosti, i nadále je přesvědčen o tom, že tuto svoji povinnost řádně splnil, nemůže se tedy jednat o absolutně neplatnou smlouvu. Dále zdůrazňuje právní zásady smluvní volnosti a dodržování smlouvy v situaci, kdy není sporu o tom, že věřitel dlužníku plnění poskytl a dlužník řádně neplnil smluvní ujednání, jde-li o dojednané splátky, kdy nebyla jím zaplacena ani jedna tato splátka. Úvěr byl proto důvodně a oprávněně zesplatněn ze strany věřitele, což žalovaná obsahem uzavřeného smíru i výslovně uznala. Uzavírá, tak, že má za to, že byly splněny podmínky § 99 o.s.ř. pro to, aby soud mohl schválit jimi písemně uzavřený soudní smír, který společně soudu předložili ke schválen v konkrétním znění, jak vyplývá z podání, které bylo soudu prvního stupně doručeno 29. 7. 2020. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř., a shledal odvolání žalobce opodstatněným, v důsledku čehož, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., odvoláním žalobce napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že schválil účastníky řízení uzavřený soudní smír, v jehož obsahu si účastníci dojednali i povinnost žalované zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně. 7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř., k nimž by odvolací soud byl povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 8. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal odvolací soud odvolání žalobce a rozhodl o něm při odvolacím jednání, které konal bez účasti účastníků a jejich zástupců, kteří se k tomuto jednání odvolacího soudu nedostavili, ačkoli byli k němu řádně a včas předvoláni, nepožádali včas a z důležitého důvodu o odročení tohoto odvolacího jednání. 9. Z dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce v zastoupení advokátem doručil soudu prvního stupně dne 8. 1. 2020 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu k zaplacení částky 145 354,56 Kč s příslušenstvím proti žalované na podkladě mezi žalobcem, jako věřitelem, a žalovanou, jako dlužníkem, uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 19. 11. 2019. Soud prvního stupně na podkladě tohoto návrhu žalobce elektronický platební rozkaz nevydal a nařídil ve věci jednání na 11. 8. 2020, k němuž předvolal žalovanou a právního zástupce žalobce. Toto jednání pak provedl soud prvního stupně v nepřítomnosti účastníků a zástupce žalobce, kteří k němu byli řádně a včas předvoláni, z účasti u tohoto jednání se omluvili a předložili mu (29. 7. 2020) společné podání, obsahující mj. i jimi uzavřený soudní smír, adresovaný soudu, se žádostí o jeho schválení, s datem 28. 7. 2020 (podle ověřovací doložky České pošty pro legalizaci tohoto dne žalovaná vlastnoručně podepsala listinu, obsahující mj. i soudní smír), s textem: 1) Žalovaná se zavazuje zaplatit žalobci částku 84 882,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 60 800 Kč za dobu od 5. 2. 2020 do zaplacení, s tím, že tyto své povinnosti je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 1 100 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 9. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. 2) Žalovaná se zavazuje nahradit žalobci k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 20 000 Kč, s tím, že tuto svou povinnost je žalovaná oprávněna splnit ve splátkách po 400 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 9. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. V tomto soudu prvního stupně doručenému společnému podání účastníků je dále účastníky shodně zkonstatováno, že v rámci uzavřeného smíru došlo ze strany žalobce k ponížení původně jím nárokované peněžité částky v tomto řízení k zaplacení proti žalované na podkladě návrhu na vydání platebního rozkazu, kdy nenárokuje již částku za úhradu tzv. doplňkových služeb s příslušenstvím, snížil požadavek na zaplacení smluvní pokuty, smluveného úroku (ceny peněz) a snížil i požadavek na zaplacení nákladů řízení a k tomu umožnil žalované zaplacení dohodnuté dlužné částky se zákonným příslušenstvím v dojednaných splátkách, pod ztrátou výhody splátek, přičemž žalovaná potvrdila uzavření úvěrové smlouvy s žalobcem a navazujících smluv, skutečnost, že řádně neplnila své platební povinnosti z této smlouvy o úvěru, úvěr byl proto věřitelem důvodně zesplatněn, že uznává co do důvodu a výše svůj dluh na jistině, části sjednaného úroku, ceny za upomínky, části sjednané smluvní pokuty a části sjednaných nákladů řízení v celkové výši 84 882,56 Kč a 20 000 Kč, o čemž byl uzavřen soudní smír, který žalovaná podepsala 28. 7. 2020. Soud prvního stupně při svém jednání provedl dokazování listinami, které žalobce předložil spolu se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu a neschválil účastníky uzavřený soudní smír svým usnesením, vyhlášeným při jednání tohoto soudu prvního stupně, které se konalo 11. 8. 2020. Toto usnesení soudu prvního stupně pak bylo zástupci žalobce doručeno 27. 8. 2020 a žalované 9. 9. 2020. Prostřednictvím svého zástupce si včasné odvolání proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal žalobce. 10. Podle § 99 odst. 1, 2 o.s.ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem, soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu ČR a na rozhodnutí, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to, s ohledem na povahu věci, vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociální poradenství podle zákona o sociálních službách. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. 11. Z hlediska tohoto ustanovení se tak v posuzované věci soud prvního stupně zabýval, s ohledem na účastníky mu před konaným jednáním dne 29.7.2020 doručené společné podání, obsahující účastníky uzavřený písemný soudní smír a společnou žádost o jeho schválení ve vznění, jak jimi byl dne 28.7.2020 bez pomoci soudu uzavřen, tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro schválení tohoto účastníky uzavřeného soudního smíru bez pomoci soudu, či nikoliv. 12. Jak soud prvního stupně správně konstatoval, aby mohl být účastníky uzavřený soudní smír soudem schválen, musí být splněny zákonem vymezené podmínky, jimiž je to, že povaha věci připouští uzavření soudního smíru a, že účastníky uzavřený soudní smír není v rozporu s právními předpisy. 13. Obecně vzato podstata soudního smíru spočívá v tom, že účastníci, kteří před soudem svůj spor řeší, uspořádají své poměry ohledně předmětu řízení dohodou, namísto autoritativního rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud ČR pak ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 641/2005 formuloval předpoklady, za nichž má být posuzováno to, zda povaha věci vylučuje uzavření soudního smíru účastníků. I z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně i v kontextu tohoto rozhodnutí vyššího soudu uzavřel, že v projednávané věci, sporné mezi účastníky, o zaplacení peněžitého plnění, povaha věci uzavření soudního smíru mezi nimi nevylučuje, bez ohledu na to, že se mezi nimi jedná o spotřebitelský vztah. Tedy i podle závěru odvolacího soudu povaha dané sporné věci účastníků o zaplacení peněžitého plnění, vyplývajícího z mezi nimi uzavřeného spotřebitelského vztahu na podkladě smlouvy o spotřebitelském úvěru, připouští to, aby účastníci tohoto sporného řízení uzavřeli soudní smír a tímto smírem tak ukončili toto sporné řízení. Ostatně výše citované zákonné ustanovení soudu ukládá, aby se vždy o smír mezi účastníky pokusil k možnému ukončení mezi nimi vedeného sporného řízení před soudem. Tento zákonný předpoklad se pak beze zbytku uplatní i do poměrů spotřebitelského vztahu, kdy, jak zákon na ochranu spotřebitele, tak i zákon o spotřebitelském úvěru, v žádném ze svých ustanovení možnost uzavření soudního smíru nevylučují a naopak podporují alternativní metody řešení sporu. 14. Především je tak třeba zkonstatovat, že z obsahu spisu soudu prvního stupně přesvědčivě vyplývá, že oba účastníci uzavřeli předmětný soudní smír ze své svobodné vůle, vážně, určitým a srozumitelným způsobem. Zde odvolací soud nesdílí obavy soudu prvního stupně z toho, že by snad účastníky uzavřený smír měl být považován za nesrozumitelný či neurčitý, a to právě v návaznosti na další obsah společného podání účastníků, který byl soudu prvního stupně doručen dne 29. 7. 2020, jímž je ve své podstatě dále účastníky tohoto řízení vysvětlováno soudu, který společně žádají o schválení smíru bez součinnosti soudu to, proč oproti v žalobě žalobce uplatněné skladbě jednotlivých peněžitých nároků obsahem soudního smíru ze dne 28.7.2020 učinili dohodu o částce nižší, konkrétně 84 882,56 Kč, a z jakých jednotlivých dílčích nároků se tato částka skládá. Z tohoto pohledu odvolací soud nesdílí obavy soudu prvního stupně z možné nevykonatelnosti tohoto soudního smíru. Projevili-li jednoznačně účastníci tohoto řízení svoji vůli se o peněžitém předmětu řízení dohodnout způsobem, kterým tak učinili obsahem společného podání, které bylo doručeno soudu prvního stupně 29. 7. 2020, jeví se být odvolacímu soudu neschválení tohoto soudního smíru z ryze formalistických důvodů, vztahujících se k předmětu řízení, soudem prvního stupně nesprávným rozhodnutím. Nakonec i z procesních postojů obou účastníků v tomto odvolacím řízení je bez dalšího zřejmé, že oba tito účastníci řízení jsou i nadále přesvědčeni o tom, že mezi nimi uzavřený soudní smír mohl a měl být soudem schválen, jako jejich dohoda, kterou byl mezi nimi vyřešen jejich peněžitý spor. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti daného smíru, poměřeno i předmětem řízení (jde-li o nároky, vyplývající z jednoho smluvního vztahu definovaného žalobními tvrzeními), je pak zcela dostačující, že uzavřením smíru je zjevně vypořádán mezi účastníky celý žalobou uplatněný předmět řízení a nejde ani o nějaké vypořádání dalších vztahů mimo tento předmět řízení. V takové situaci pak z hlediska určitosti postačí formulace povinnosti, vyjádřená ve smíru (tento smír je tak v souladu i se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 27Cdo 1962/2013, resp. Stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpj 44). 15. Odvolací soud shledává, na rozdíl od soudu prvního stupně, v posuzované věci účastníky uzavřený smír za určitý, srozumitelný, v důsledku toho za vykonatelný, nepříčící se zákonu ani zákon obcházející. 16. Odvolací soud se dále neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že konkrétní účastníky uzavřený soudní smír v projednávané věci bez nápomoci soudu je v rozporu s právními předpisy. 17. Právní teorie i soudní praxe zastává obecně ten názor, že, je-li soudní smír dvoustranným dispozitivním právním jednáním účastníků v řízení, který má základ v hmotném právu, pak je smír v rozporu s právními předpisy tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků, kladených na právní jednání, neplatná, z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně a příčí-li se dohoda účastníků kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. 18. Dále odvolací soud předesílá, že při posuzování toho, zda je či není účastníky uzavřený soudní smír v rozporu s právními předpisy, zásadně není úkolem posuzování soudu to, jaké jsou skutečně hmotně právní vztahy mezi účastníky a zda jim bezezbytku uzavřený účastníky soudní smír odpovídá či nikoliv. Jeho úkolem je pouze ověřit to, zda soudním smírem účastníky provedená úprava jejich vztahu neodporuje kogentním ustanovením zákona či zda tato ustanovení neobchází. 19. V projednávané věci se sporný peněžitý nárok týká výlučně jen účastníků tohoto sporu, jedná se tedy o jejich soukromoprávní spor bez přesahu do práv třetích osob, byť se specifikem spotřebitelského vztahu, kdy žalovaná, jako spotřebitel, je typicky tzv. slabší smluvní stranou, jež požívá zvýšené právní ochrany. Nicméně ani tato okolnost ještě bez dalšího, podle závěru odvolacího soudu, neznamená, že by bylo namístě v tomto sporu ryze jen pro potřeby rozhodnutí o možnosti schválit či neschválit účastníky bez pomoci soudu již uzavřený soudní smír, před takovým rozhodnutím provádět rozsáhlé dokazování. I zde platí, že soud rozhoduje o možnosti schválení smíru na základě poskytnutých tvrzení účastníků, v tomto případě tedy na základě tvrzení žalobce o tom, že tzv. úvěruschopnost žalované zkoumal řádným způsobem před tím, než s ní uzavřel posuzovanou smlouvu o úvěru, což žalovaná svým tvrzením nezpochybňuje, uzavřela-li s žalobcem za této situace soudní smír a podala-li spolu s ním i společný návrh na jeho schválení dne 29. 7. 2020 s obsahem, v němž tuto skutečnost nikterak nerozporuje. To znamená, že pro účely zkoumání této zákonné podmínky lze vycházet z nesporných tvrzení účastníků. Nelze pak odvolacím soudem odhlédnout ani od toho, že žalovaná měla možnost v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně změnit svůj postoj k této rozhodné skutečnosti, což neučinila. Tato okolnost pak pro odvolací soud znamená, že není dán důvod při posuzování této otázky zkoumat soulad s hmotným právem nikoliv jen na podkladě shodných tvrzení účastníků. Z tohoto pohledu tedy odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nesdílí ten názor, že by mělo být prováděno rozsáhlé dokazování v tomto sporu účastníků za účelem rozhodnutí o schválení či neschválení soudního smíru k řešení problematiky možného souladu s hmotným právem uzavřeného smíru účastníků, jde-li o záležitost naplnění zákonné podmínky na straně věřitele, poskytovatele spotřebitelského úvěru, jde-li o zkoumání tzv. úvěruschopnosti dlužníka před uzavřením smlouvy (§ 86 z.č. 257/2016 Sb., jehož účinnost nastala od 1. 12. 2016). S ohledem na skutkový stav dané věci, založený tvrzením žalobce a listinami, jím předloženými, z nichž vyplývá, že před uzavřením konkrétního úvěru s žalovanou se touto otázkou zabýval, přičemž sama žalovaná tento kladný závěr o své úvěruschopnosti nikterak v řízení nezpochybnila, nevznikla potřeba provádět za tímto účelem další dokazování a ověřování sporných tvrzení účastníků k této otázce pro účel přijetí závěru o tom, zda lze tento soudní smír účastníků schválit či nikoliv, tedy bylo možno tzv. vystačit si se shodnými tvrzeními účastníků k této otázce. 20. Z pohledu odvolacího soudu peněžitý předmět tohoto řízení umožňoval plnou dispozici účastníků tohoto řízení s ním, jeho uzavřením zásadně přestaly být do budoucna rozhodující skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok původně stavěl. Je namístě vycházet z toho, že žalovaná nárok žalobce, o kterém se s ním dohodla, nepopírá, a to ani v návaznosti na spotřebitelský vztah. Má-li se prosadit ten závěr, že v případě původně účastníky uzavřené spotřebitelské smlouvy, tento spotřebitelský charakter přetrvává nadále i ve vztahu k jimi uzavřenému smíru, pak odvolací soud, testoval-li účastníky uzavřený smír podle § 1810 z.č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, a násl., tedy z pohledu toho, zda ujednání, obsažená v soudním smíru, nejsou nepřiměřená a zneužívající ve vztahu k dlužníku (žalované), který je spotřebitelem, je tohoto názoru, že vzájemně ujednaná práva a povinnosti účastníků, obsažená v jimi uzavřeném smíru, nepředstavují ujednání v rozporu s právní normou na ochranu spotřebitele. Při posuzování nepřiměřenosti ujednání, obsažených v účastníky uzavřeném smíru, jakožto spotřebitelské smlouvy, bylo potřeba posoudit, zda se nejedná o nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, zda případná nerovnováha je významná a zda jde v neprospěch spotřebitele, tedy žalované. To vše by pak muselo být v rozporu s požadavkem přiměřenosti, přičemž kriteria pro interpretaci tohoto pojmu je třeba hledat ve směrnici 93/13 ES o nepřiměřených ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. S přihlédnutím k těmto pravidlům podle závěru odvolacího soudu, zavázala-li se obsahem uzavřeného smíru žalovaná zaplatit žalobci konkrétní finanční částku, jež je svou výší okolo jedné poloviny z původně žalobcem v žalobě požadované částky, přičemž v této částce nejsou zahrnuty tzv. doplňkové služby s příslušenstvím v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru, dochází k ponížení smluvní pokuty i sjednaných úroků, jako ceny peněz, a nákladů řízení, přičemž současně je takto dojednaná platební povinnost žalované ve prospěch žalobce vyvažována pro žalovanou možností zaplatit tuto částku ve splátkách, tedy ve lhůtě delší, než zákonné, má odvolací soud za to, že takto účastníky ujednaný soudní smír není v rozporu s § 1813 OZ, tedy, že se nejedná o nepřiměřená ujednání, působící významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Při stanovování pravidel na ochranu spotřebitele je na jedné straně nutné brát ohled na spotřebitele, jako na slabší smluvní stranu, na druhé straně je ale také potřeba brát v úvahu i postavení podnikatele v rámci jeho tržního postavení a nesnažit se tedy tzv. ochránit spotřebitele za každou cenu, což by ve svém důsledku mohlo v určitých případech vést ke zvýšeným nákladům spotřebitele, které on nakonec zaplatí, popř. se dostane ve svých konkrétních poměrech do horšího postavení v souvislosti s možným exekučním řízením či insolvencí, než by se ocitl v případě dojednané možnosti vzniklý dluh splácet. 21. I pro ten případ, že by po provedeném dokazování měly být přijaty, jako správné, ty závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, tedy, že nelze mít za splněnou zákonnou povinnost žalobce řádně, tedy s odbornou péčí, posoudit tzv. úvěruschopnost žalované, jako spotřebitelky, před samotným uzavřením zkoumané smlouvy o úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, v důsledku čehož by mělo dojít k posouzení smlouvy o úvěru za absolutně neplatnou v důsledku porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru za použití § 587 OZ – k tomuto srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí o předběžné otázce, týkající se výkladu článku 8 a článku 23 Směrnice 2008 /48/ Soudním dvorem Evropské unie), pak ale je zapotřebí posoudit vztah účastníků z titulu nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalované), a jde-li o výši tohoto nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, pak z hlediska hmotného práva je toto nastaveno tak, že si účastníci neplatného smluvního vztahu mají poskytnout vzájemně zpět jimi obdržená plnění, přičemž o jeho výši opět účastníci mohou uzavřít na podkladě smluvní volnosti svou dohodou v podobě soudního smíru o peněžitém plnění. 22. Jak již bylo výše v důvodech tohoto rozhodnutí odůvodněno, v obecné rovině platí, že o to, aby byl spor účastníků soudního řízení vyřešen smírně, se má soud vždy pokusit, tedy má o toto soud vždy usilovat (§ 100 odst. 1, věta druhá o.s.ř.). Takový smír totiž může lépe než autoritativní rozhodnutí soudu nastolit mezi spornými stranami skutečný„ právní mír“, byť to i může znamenat, že nebude poskytnuta bezezbytku ochrana porušenému právu (v posuzovaném případě tedy bezezbytku poskytnutí ochrany žalované před neoprávněným žalobním nárokem žalobce). Jestliže tedy sporné strany o poskytnutí ochrany porušenému právu soudem v podobě vydání autoritativního rozhodnutí tzv. přestanou mít zájem, a tuto ochranu nahradí svou dohodou, je namístě toto zásadně respektovat. V hmotném právu platí zásada individuální autonomie, ze které plyne, že strany mohou existující hmotně právní vztah nahradit zásadně jakýmkoli jiným hmotně právním vztahem (existující právo mohou dohodou zrušit, změnit, neexistující právo založit). Pro soudní smír je toto důležité z toho důvodu, že soudní smír je nejen procesním úkonem, jímž se ukončuje soudní řízení a vylučuje soudní rozhodnutí, ale též hmotně právní smlouvou. 23. Z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně při svých závěrech, vztahujících se k § 99 odst. 2 o.s.ř., zásadně vycházel v otázce existence či neexistence rozporu účastníky uzavřeného soudního smíru, jak byl jimi ke schválení soudem předložen, s právními předpisy, z posuzování souladu předloženého smíru jen s předprocesním stavem. Avšak zákon výslovně takový předpoklad nestanoví, ve svém ustanovení § 99 odst. 1, 2 o.s.ř. požaduje, aby uzavření smíru„ připouštěla povaha věci“ a aby smír nebyl„ v rozporu s právními předpisy“. První předpoklad (připuštění smíru povahou věci) je vykládán jako možnost disponovat s právním poměrem. Tato možnost je dána typicky v případě, kdy je předmětem smíru majetková hodnota stran. V takovém případě, vzhledem k zásadě individuální autonomie a zásadě, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné, je smír zásadně platný. Z tohoto tak vyplývá, že, připouští-li povaha věci uzavření smíru, pak je zásadně smír platný a jen výjimečně platný není, přičemž na tuto situaci míří druhý předpoklad pro schválení smíru, a to absence„ rozporu s právními předpisy“. Tato situace může spočívat v rozporu se zákonným zákazem nebo rozporem s dobrými mravy. Požadavek, aby smír nebyl v rozporu s právními předpisy, opět nemíří jen do minulosti, ale do aktuální situace, v níž došlo k uzavření smíru. 24. V projednávané věci bylo zjištěno, že svůj majetkový spor vyřešili žalobce a žalovaná uzavřením smíru, který předložili soudu na počátku řízení ke schválení. Takové uzavření smíru je i v případě nároků z bezdůvodného obohacení přípustné, protože jejich spor se týká majetkových poměrů těchto účastníků, s nimiž lze zásadně volně disponovat (§ 1 odst. 2 OZ). Pro rozhodnutí o schválení tohoto smíru účastníků tak v takovém případě bylo potřeba posoudit, zda vyšla najevo nějaká konkrétní skutečnost, kvůli které by tento účastníky uzavřený smír mohl být v rozporu s nějakým kogentním právním předpisem, popř. s dobrými mravy. 25. Z pohledu odvolacího soudu představuje účastníky uzavřený smír určitou formu narovnání důsledků, vyplývajících z mezi nimi sporného závazku i pro ten případ, kdy by mezi nimi uzavřená smlouva o úvěru byla neplatná. Tato jimi zvolená forma narovnání neztrácí tak ani v případě nároku z bezdůvodného obohacení povahu spotřebitelského vztahu (§ 1810 OZ). Při posuzování účastníky uzavřeného smíru tedy nejde (nemusí jít při výkladu shora uvedených obecných předpokladů) jen o posouzení platnosti smlouvy o úvěru, ale i o posouzení závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení a v této souvislosti bylo třeba z pohledu § 1813 OZ posoudit, zda účastníky uzavřený smír nepředstavuje ujednání, která by zakládala v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Tedy i z pohledu odvolacího soudu bylo potřeba ustanovením § 1813 OZ poměřit účastníky uzavřený smír. Bylo tak zapotřebí posoudit rovnováhu práv a povinností samotných stran, zda dochází v případě nerovnováhy o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zda je tato nerovnováha s ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřená nebo nepřiměřená. 26. Aktuální judikatura Nejvyššího soudu ČR akceptuje, že soudní smír je institutem na pomezí práva hmotného i procesního, je-li uzavíráno, že rozpor uzavřeného smíru s právními předpisy je dán jen tehdy, když smír nesplňuje obecné požadavky náležitostí právních jednání, pomíjí náležitosti stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, jiným způsobem je v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, anebo je v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Z tohoto vyplývá, že jakmile se účastníci řízení dohodnou na smírném vyřešení sporných nebo pochybných záležitostí, je právě tato jejich dohoda zcela novým základem pro uspořádání jejich vztahu, skutková zjištění ohledně jejich předchozích práv a povinností tím ztrácejí na relevanci. Pokud by podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotně právních vztahů, popíral by se tím smysl soudního smíru a v zásadě tím i smysl projednací zásady a zásady dispozitivnosti pro subjekty soukromoprávních vztahů (k tomuto lze srovnat i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 307/2002). Jinak řečeno, dobrovolný smír má rovněž charakter novace nebo narovnání (§ 1902 a § 1903 OZ). 27. Jde-li konečně o to posouzení, zda účastníky uzavřený soudní smír, pokud se jím tito narovnali i o svých vzájemných nárocích z bezdůvodného obohacení, nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, která by byla v rozporu s požadavkem přiměřenosti významná, pak odvolací soud konstatuje, že z tvrzení účastníků a nakonec ani z výsledků dosud provedeného dokazování, žádné konkrétní skutečnosti, které by měly vést ke kladnému závěru v této otázce, nezjistil. Je sice skutečností, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobci částku vyšší, než je 40 000 Kč (jde o částku, kterou z uzavřené smlouvy o úvěru, byť by měla být neplatná, žalovaná ve svůj prospěch skutečně od žalobce získala), toto je ovšem v její prospěch vyrovnáváno tím, že získala možnost pravomocného ukončení sporu na samém počátku řízení, možnost zaplacení dlužné částky v delší než zákonné lhůtě a také i snížení nákladů tohoto řízení. Žalobce má pak ve svůj prospěch dojednán institut ztráty výhody splátek a nárok na určitou část náhrady nákladů řízení. V těchto dispozitivně nastavených smluvních poměrech nelze z pohledu odvolacího soudu shledávat jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, které smír uzavřely, která by byla v neprospěch žalované, jako spotřebitele, která by byla v rozporu s požadavkem přiměřenosti významná. Obdobně ostatně odvolací soud uzavřel i v odst. 20 tohoto odůvodnění. 28. Má-li se tak tedy respektovat jak hmotně právní, tak i procesně právní aspekt účastníky uzavřeného soudního smíru, pak odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že je namístě účastníky uzavřený soudní smír schválit, a to včetně jejich ujednání o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Smluvní strany totiž vyřešily svůj spor soudním smírem, uzavření tohoto smíru, s ohledem na předmět řízení, je přípustné, protože spor i smír se týká majetkových poměrů smluvních stran, s nimi mohou smluvní strany zásadně volně disponovat, k porušení principu ochrany spotřebitele z pohledu § 1810 a násl. OZ nedošlo, v řízení přitom nevyšla najevo žádná taková konkrétní skutečnost, kvůli které by účastníky uzavřený soudní smír mohl být v rozporu s právním předpisem či v rozporu s dobrými mravy. Proto odvolací soud účastníky uzavřený soudní smír schválil, když tak změnil odvoláním žalobce napadené usnesení soudu prvního stupně postupem dle § 220 odst. 2 o.s.ř. tak, jak je výše ve výroku I. tohoto usnesení uvedeno. Při tomto svém rozhodování odvolací soud zohlednil ten předpoklad, že je plně na odpovědnosti stran sporného soudního řízení, jak své zájmy a vyhlídky uváží a jaký smír uzavřou. Jen ony totiž ponesou jeho důsledky. Soud pak při svém rozhodování musí především šetřit svobodu jejich vůle a tzv. dohlédnout na to, aby z hlediska hmotného práva smír netrpěl vadami právního jednání. Dojednané úroky v původní smlouvě, jako cena peněz, svou výší nepůsobí závěr o rozporu s dobrými mravy. Dojednaný smír nemá vady vůle (především omyl), ani vady projevu (neurčitost, nesrozumitelnost). Nejedná se o rozpor s předprocesním stavem, neboť smír účastníky uzavřený nemíří do minulosti, nýbrž k aktuální době jeho uzavření. 29. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř., kdy v tomto odvolacím řízení byl žalobce s uplatňováním svého práva plně úspěšný, měl by tak proti žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto odvolacího řízení. Odvolací soud však s využitím § 150 o.s.ř. toto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalobci plně odepřel, a sice z důvodu hodného zvláštního zřetele, který spočívá v tom, že žalovaná svým procesním postupem v této věci nikterak nezapříčinila vedení tohoto odvolacího řízení, toto odvolací řízení bylo vyvoláno v poměrech účastníků čistě jen činností soudu prvního stupně v návaznosti na jeho úvahy o samotné existenci důvodu pro to účastníky uzavřený smír soudem, oproti jimi projevené shodné vůli, neschválit. Nejeví se tak za této situace spravedlivým ukládat žalované náhradu nákladů odvolacího řízení, pokud evidentně její motivací k uzavření soudního smíru s žalobcem bylo to, aby se vyhnula své povinnosti hradit náklady řízení žalobci v plné výši. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, s výjimkou výroku o nákladech řízení, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně, k Nejvyššímu soudu České republiky, se sídlem v Brně. Dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání, musí být povinně před dovolacím soudem zastoupen advokátem, popřípadě notářem. Pokud by povinná nesplnila platební povinnost, uloženou jí tímto soudním rozhodnutím, řádně a včas, má oprávněný právo podat k soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí, popřípadě exekuční návrh podle zvláštního zákona. Praha 15. dubna 2021 JUDr. Šárka Kamenická předseda senátu