ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nemajetkovou újmu ve výši 7 600 €, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 C 330/2017-347 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku V. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 69 184 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce. II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku VI. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení 54 547 Kč a 828 € do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Praha – západ. III. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku VII. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení 4 743 Kč a 72 € do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Praha – západ. IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku VIII. mění tak, že výše soudního poplatku činí 2 000 Kč; jinak se v tomto výroku a v napadeném věcném výroku I. potvrzuje. V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 C 330/2017-347, rozhodl Okresní soud Praha - západ (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 600 € do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. řízení co do částky 2 500 € řízení zastavil. Výrokem III. žalobu co do částky 8 500 € zamítl. Žalobu rovněž zamítl v části, kdy se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo nahradit žalobci náklady ve výši 1 567,22 € a 874 Kč (výrok IV.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 83 053,40 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.) a že žalovaný je povinen nahradit státu znalečné ve výši 4 722 Kč a 450 € do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku do pokladny Okresního soudu Praha – západ (výrok VI.). Konečně bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit státu znalečné ve výši 4 722 Kč a 450 € do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku do pokladny Okresního soudu Praha – západ (výrok VII.) a že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 9 880 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku do pokladny Okresního soudu Praha – západ (výrok VIII.). Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, v podobě bolestného ve výši 18 600 €, které měl žalobce utrpět v důsledku lyžařské nehody, ke které došlo dne 15. 4. 2017 na sjezdovce v Rakousku a kterou měl žalovaný dle žalobce způsobit a zavinit. Žalobce požadoval rovněž úhradu škody - náhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti se znaleckým dokazováním v této věci (letenky, parkování, platby za hotely), a to v celkové výši 1 567,22 € a 874 Kč. Soud prvního stupně nejprve posuzoval otázku rozhodného práva a dospěl k závěru, že je nutno rozhodnout dle práva Rakouské republiky, a to v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen„ Řím II“). Pokud jde o věc samu, dospěl k závěru, že žalovaný svým protiprávním počínáním způsobil žalobci zranění, jehož bolestné bylo znalcem oceněno na 2 dny silné bolesti po 300 €, 10 dnů střední bolesti po 200 € denně, a 50 dnů lehké bolesti po 100 € denně, celkem tedy 7 600 €. Z hlediska právní kvalifikace postupoval dle ust. § 1293 až § 1294, a dále dle § 1325 rakouského občanského zákoníku (ABGB). Co do zbytku (včetně požadovaných nákladů důkazů) byla žaloba zamítnuta, a řízení bylo v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno. V tomto rozsahu však není rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden (viz níže). 2. Proti výrokům I., V., VI. a VIII. (výrok VII. je výrokem závislým – poznámka odvolacího soudu) rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítal, že popis v řízení provedených důkazů, které soud prvního stupně uvádí v odstavcích 1. až 11. odůvodnění rozsudku, je značně zavádějící, a zejména interpretace svědeckých výpovědí neodpovídá skutečnosti. Svědecké výpovědi a oba znalecké posudky se v popisu a hodnocení průběhu nehodového děje zásadním způsobem rozcházejí. Žalobce vypověděl, že v místě nehody je poměrně prudký svah. Svědkyně [příjmení] vypověděla, že přijížděli z pravého úbočí, přičemž svah byl poněkud prudší. Z dokumentace lze zjistit, že sklon svahu byl okolo 30 %. Z výpovědi svědků vyplývá, že srážku ani nájezd žalovaného na hlavní trasu vůbec neviděli. Soud tedy nemohl výslechem žalobce, svědkyně [příjmení] a svědkyně [příjmení] vyvrátit výpověď žalovaného, a dojít k závěru, že„ nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy svým schopnostem, terénním poměrům a hustotě provozu, a vjel do sjezdové tratě, aniž by se přesvědčil, že nemůže ohrozit bezpečnost ostatních lyžařů“. Jak uvedl znalec [příjmení], popis žalobce a svědkyně [příjmení] o jízdě žalovaného k místě nehody neodpovídá možné skutečnosti. Svědkyně nemohla vidět žalovaného sjíždět šusem vysokou rychlostí 2-3 m od ní a jet zezadu k žalobci, protože jízdní dráha žalovaného byla kolmá k jízdní dráze žalobce a jeho rodiny, jak vyplývá z obou znaleckých posudků. Svědkyně sjížděla svah po spádnici v jízdní stopě za žalobcem, jela z rodiny jako poslední ve vzdálenosti okolo 20 m za žalobcem, a rodina žalobce sjížděla svah se sklonem okolo 30 %, zatímco žalovaný jel v té době po rovině pod tímto svahem. Výpověď svědkyně [příjmení] o nepřiměřeně vysoké rychlosti žalovaného neodpovídá ostatním skutkovým zjištěním. Jak uvedli oba znalci, žalovaný přijel z vedlejší sjezdové trati, která je v závěrečné části mírná a odtud jel do roviny v místě spojení sjezdovek. Rovněž zjištění obdobné vzdálenosti dopadu účastníků od místa kolize neukazuje na nepřiměřeně vysokou rychlost žalovaného oproti žalobci. Jestliže pak svědkyně [příjmení] a [příjmení] uvedly, že žalovaný„ jel šusem“, dle výkladu v českém jazyce znamená tento výraz sjíždět sjezdovku rovně dolů, po spádnici. Po spádnici jel však naopak jen žalobce. Znalecký posudek znalce [jméno] pak nelze považovat za způsobilý důkaz, když pro znalce nebyla podstatná zásadní informace, v jakém místě vůbec ke střetu došlo. Závěry znaleckého posudku navíc nejsou náležitě odůvodněny, jsou v rozporu s ostatními důkazy, a někdy i přímo odporují pravidlům logického myšlení. Znalec na jedné straně souhlasí se závěry šetření nehody Státním zastupitelstvím v Innsbrucku (dále jen„ SZI“) o bočním kontaktu lyží účastníků a zranění žalobce v důsledku pádu, zároveň se však na straně druhé přiklání k verzi žalobce, dle níž mělo dojít k nárazu žalovaného do žalobce zezadu. Jeho závěry (šířka hlavní sjezdové trati /5 m/, po níž přijížděl žalobce) lze chápat jako účelové i vzhledem k jeho tvrzení, že zná uvedené lyžařské středisko velice dobře. Znalec hrubým způsobem zkreslil vzdálenosti na svahu a nestanovil konkrétní místo střetu. Žalovaný považuje za zcela nepřijatelné, že soud prvního stupně vycházel z uvedeného znaleckého posudku, vypracovaného z iniciativy žalobce, a k posudku, zpracovanému z iniciativy soudu, nepřihlédl a označil jej za podjatý. Není pravdou, že popis nehodového děje žalobcem koresponduje se zjištěním SZI. Naopak, v mnoha ohledech je v přímém rozporu. Způsob střetu je v rozhodnutí SZI popsán tak, jak uvádí žalovaný, tj. že došlo k bočnímu kontaktu lyží účastníků. Ke stejnému závěru dospěl i znalec [příjmení]. Naproti tomu žalobce od počátku tvrdí, že do něj žalovaný narazil zezadu a v plné rychlosti. Kusé závěry rozhodnutí SZI přitom nelze bez dalšího přejímat, neboť SZI se nehodou zabývalo pouze v nezbytném rozsahu z hlediska trestního práva, k místě nehody nebyla přivolána policie, a žalovanému byly po nehodě pouze předloženy k vyplnění formuláře v německém a anglickém jazyce, jejichž obsahu rozuměl jen částečně. Nepřiměřenou rychlost sjezdu žalovaného by bylo možno dovozovat pouze z výpovědi svědkyně [příjmení]. To však neodpovídá reálné možnosti dosažení takové rychlosti vzhledem k profilu sjezdovky, po níž žalovaný přijížděl. Samotnou srážku přitom svědkyně neviděla a žalobce před srážkou nepozorovala. Odpovídá jak posouzení SZI, tak i znalce [příjmení], že žádný z účastníků nehody nejel výrazně rychleji. To ostatně odpovídá i obdobné vzdálenosti dopadu účastníků nehody. Žalobce jel před nehodou prokazatelně ze svahu po spádnici se sklonem minimálně 22 %, žalovaný se pohyboval současně po rovině pod tímto svahem, a rychlost žalovaného nebyla výrazně větší než rychlost žalobce. Žalovaný nehodu nezavinil, resp. otázka zavinění nebyla v řízení před soudem prvního stupně náležitě objasněna. I když žalovaný svou odpovědnost za škodu popírá, má za to, že soud prvního stupně pochybil i při stanovení částky, kterou by měl z titulu bolestného žalobci zaplatit. Znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení], na základě nějž byla výše bolestného stanovena, neodpovídá zadání soudu prvního stupně, neboť znalec se v něm vyjadřuje pouze ke zdravotnímu stavu žalobce. Výši bolestného si poté stanovil soud prvního stupně sám, když vycházel z jakési tabulky dle jednotlivých„ okresů“, v rámci nichž mají být jednotlivé sazby rozličné. Na nedostatky uvedeného znaleckého posudku upozornil žalovaný ve svém podání ze dne 3. 2. 2021, kde zmínil i znalecký posudek, vypracovaný z iniciativy pojišťovny [právnická osoba] dne 11. 2. 2019 se souhlasem obou účastníků. Na závěry tohoto posudku nehodlal žalobce přistoupit. Částky dle tohoto posudku jsou diametrálně odlišné od toho, co požaduje žalobce žalobou. S tímto posudkem se soud prvního stupně nikterak nevypořádal. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v plném rozsahu zamítl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo systematické dokazování s tím, že závěry soudu v něm mají oporu. Žalovaný ve svém odvolání pouze polemizuje se skutkovými zjištěními z provedeného dokazování. Na řadě míst se dopouští i zkreslování výpovědí jednotlivých svědků (např. uvádí, že svědkyně [příjmení] nehodu neviděla, ačkoliv svědkyně uvedla, že celou nehodu viděla). Obdobně polemický je jeho výklad termínu„ jet šusem“. Původ tohoto slova je v němčině (Schuss – střela). Pokud byl tedy tento výraz svědky použit, zajisté odkazoval na vysokou rychlost, a nikoliv sjíždění sjezdovky rovně dolů. Pokud pak žalovaný polemizuje se závěry znalce, jde o laickou polemiku. Žalobce považuje zavinění žalovaného za jednoznačně prokázané. Vyplývá nejen ze svědeckých výpovědí svědkyň [příjmení] a [příjmení], ze spisu SZI, ale také ze závěru znaleckého posudku znalce [jméno]. Policejní orgán dospěl k jednoznačnému závěru o vině žalovaného, nicméně od trestního stíhání upustil s ohledem na nízkou míru společenské nebezpečnosti. To však nijak nemění závěr o zavinění a možnost žalobce uplatnit své nároky v civilním řízení. Soud prvního stupně žádné závěry mechanicky nepřebíral, hodnotil jednotlivé důkazy samostatně, a dospěl k závěru, že viníkem nehody je žalovaný. Zásada volného hodnocení důkazů umožňuje soudu, aby k určitým důkazům, které nepovažuje za věrohodné, nepřihlédl. To také soud prvního stupně učinil v případě znaleckého posudku znalce [příjmení]. Ten při svém výslechu jednoznačně vyjádřil, že není nepodjatý, když odůvodnil to, že nezohlednil výslech svědků tím, že jsou cizinci a budou si nadržovat. Jednoznačně tím porušil svou povinnost zpracovat posudek nestranně a na základě technických znalostí. S ohledem na vady, které jeho posudky vykazovaly, byl znalec [příjmení] ze seznamu znalců vyškrtnut. Posudek znalce [jméno] byl zpracován v souladu s § 127a občanského soudního řádu a má tedy stejné postavení jako posudek zadaný soudem. Žalovaný žádné doplnění posudku znalce [jméno] v průběhu řízení nenavrhoval a ani nenavrhl zadání revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že ve sporu bude aplikovat rakouské hmotné právo. Výši bolestného je tak třeba stanovit podle tohoto práva. V Rakousku pak platí pro stanovení výše bolestného jiná pravidla než v českém právu. Náhrada bolesti vychází z intenzity bolesti, kterou poškozený musel vytrpět, a násobí se počtem dnů, kdy tato bolest trvala. Výši bolestného stanovují svým uvážením soudy. V jednotlivých spolkových zemích je tato výše odlišná, a odvíjí se od rozhodovací praxe zemských soudů, které v dané spolkové zemi sjednocují judikaturu. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud výši bolestného stanovil sám svým uvážením a současně přihlédl k ustálené judikatuře platné v Tyrolsku, kde došlo k nehodě. Žalobce navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a zjistil, že odvolání není důvodné. 5. Výrok II. o částečném zastavení řízení a výroky III. a IV. o částečném zamítnutí žaloby nebyly odvoláním napadeny a nabyly tak samostatně právní moci. Nebyly tedy ani předmětem přezkumu odvolacím soudem. 6. Ve věci bylo nejprve zapotřebí vyřešit otázku mezinárodní pravomoci (příslušnosti) soudů České republiky (dále jen„ ČR“), když žalobce má své bydliště ve Spolkové republice Německo (dále jen„ SRN“), žalovaný na území ČR, a k nehodě došlo v Rakouské republice. Tuto otázku soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neřešil. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že pravomoc (příslušnost) soudů ČR je dána na základě čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“), dle kterého nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. To je i daný případ, kdy je u soudu v ČR žalována osoba, která zde má i své bydliště. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že taková byla volba žalobce, který nevyužil možnosti dané mu čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, dle kterého by svůj nárok mohl případně žalovat i u soudu místa, kde došlo ke škodné události (Rakouská republika). 7. Pokud jde o otázku rozhodného práva, soud prvního stupně dospěl správně k závěru, že je na věc zapotřebí použít práva Rakouské republiky, a to dle Nařízení Řím II. Odvolací soud pouze doplňuje, že se jedná o čl. 4 odst. 1 a čl. 4 odst. 2,3 a contrario Nařízení Řím II. 8. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že dne 15. 4. 2017 došlo při lyžování v Rakouské republice ke srážce účastníků řízení. Žalobce s rodinou přijížděl po hlavní sjezdovce po mírném terénu k restauraci. Žalovaný vjížděl na hlavní trasu nepřiměřenou rychlostí a narazil zezadu z levé strany do žalobce. Ten byl vymrštěn a při pádu si poranil levé rameno. Nehodě přihlížela svědkyně [jméno] [příjmení], která také žalobci poskytla s pomocí svého manžela [jméno] [příjmení] první pomoc. Následně byl žalobce ošetřen příslušníky horské služby a odvezen do nemocnice. Předmětnou nehodu zavinil žalovaný, který porušil pravidlo č. 1), č. 2), případně č. 5) Mezinárodní lyžařské federace (FIS). Svoji rychlou jízdou ohrozil a poškodil zdraví žalobce, nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy svým schopnostem, terénním poměrům a hustotě provozu, a vjel do sjezdové tratě, aniž by se přesvědčil, že nemůže ohrozit bezpečnost ostatních lyžařů. Navíc nerespektoval značení a signalizaci („ Zpomal“), která byla v daném místě rozmístěna (pravidlo č. 8) FIS). V důsledku uvedené lyžařské nehody utrpěl žalobce bolestné, které spočívalo ve 2 dnech silné bolesti, 10 dnech střední bolesti a 50 dnech lehké bolesti. 9. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na vylíčení skutkového stavu učiněné soudem prvního stupně plně odkazuje. 10. Je přesvědčen, že skutkový stav (zejména nehodový děj) musel být v rámci tohoto řízení zjišťován znovu. Soud totiž není vázán stavem, zjištěným rakouskými orgány, konkrétně SZI. Zjištěný skutkový stav, resp. průběh nehodového děje, byl pak dle názoru odvolacího soudu prokázán jednak výslechy svědkyň [příjmení] a [jméno] [příjmení] (poučených o trestních následcích křivé výpovědi dle § 126 odst. 2 o. s. ř.), podpořených znaleckým posudkem znalce [jméno] (s doložkou dle § 127a o. s. ř. o trestních následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku), včetně jeho výslechu. Ten svůj posudek dle odvolacího soudu řádně a přesvědčivě odůvodnil, a to na rozdíl od znalce [příjmení], byť byl tento v řízení ustanoven soudem prvního stupně. Znalec [příjmení] se při svém výslechu vyjadřoval takovým způsobem, že lze mít velmi důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Posuzoval případnou zaujatost svědkyň, což mu v žádném případě nepřísluší. Odvolací soud zdůrazňuje, že soud dle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dle názoru odvolacího soudu takto soud prvního stupně postupoval, a z důvodů, které řádně v odůvodnění svého rozsudku objasnil, nepřihlédl k jednomu z důkazů, tj. právě ke znaleckému posudku znalce [příjmení]. Znalecký posudek znalce [jméno] je pak v souladu i s ostatními provedenými důkazy a v podstatných bodech jim neodporuje. Ostatně žalovaný ani nenavrhoval provedení revizního znaleckého posudku. Není pak pravdou, že svědkyně [příjmení] srážku účastníků neviděla, jak namítá ve svém odvolání žalovaný. Takový závěr neodpovídá obsahu výslechu svědkyně při jednání u soudu prvního stupně dne 6. 6. 2018. Pokud pak jde o rychlost jízdy žalobce a jeho rodiny, svědkyně [příjmení] vypověděla, že sjížděli svah obloučky (to potvrdila i svědkyně [příjmení]). Tomu odpovídá i další část její výpovědi v tom směru, že zaznamenala rychle přijíždějícího lyžaře z levé strany (míněn žalovaný). Obě svědkyně pak potvrdily, že žalovaný jel přímo, žádné obloučky nedělal, navíc nerespektoval ceduli vyzývající ke zpomalení jízdy. Pokud jel žalovaný přímo a žalobce se svou rodinou jízdou v obloučcích, není nikterak nelogické, že žalovaný narazil do žalobce zezadu a zároveň mírně zleva. Rodina žalobce jela přitom až v určitém odstupu od něj, což bylo v řízení rovněž prokázáno. K rychlosti jízdy žalovaného lze jen znovu poukázat na to, že jel přímo, a byť se v závěru jeho trati jednalo již o téměř rovinu, žalovaný mohl„ nabrat“ rychlost dříve tak, aby dojel co nejdále a zároveň co nejblíže k terase restaurace. Takový závěr ostatně učinil ve svém znaleckém posudku i znalec [jméno]. Žalobce a jeho rodina jeli po tzv. hlavní trati, naproti tomu žalovaný přijížděl na tuto hlavní trať ze strany a měl povinnost jízdu přizpůsobit a rozhlédnout se. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci bylo prokázáno, že žalovaný jako lyžař porušil hned vícero pravidel FIS pro chování při lyžování, které schválila Mezinárodní lyžařská federace, a to konkrétně pravidlo č. 1 - Ohled na ostatní lyžaře - každý lyžař nebo snowboardista se musí neustále chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného, č. 2 - Zvládnutí rychlosti a způsobu jízdy – každý lyžař nebo snowboardista musí jezdit na dohled. Svou rychlost a svůj způsob jízdy musí přizpůsobit svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu, č. 5 - Vyjíždění a rozjíždění – každý lyžař nebo snowboardista, který chce vjet do sjezdové tratě nebo se chce po zastavení opět rozjet, se musí pohledem nahoru a dolu přesvědčit, že to může učinit bez nebezpečí pro sebe a pro ostatní, a č. 8 - Respektování značek – každý lyžař nebo snowboardista musí respektovat značení a signalizaci. V důsledku (v příčinné souvislosti) s tímto porušením došlo ke vzniku újmy (škody) na straně žalobce, a to konkrétně v podobě bolestného. 11. Podle § 1293 ABGB je škoda každé znevýhodnění, které je někomu způsobeno na majetku, právech nebo osobě. 12. Podle § 1294 ABGB škoda pramení buďto z protiprávního počínání nebo zanedbání někoho jiného, nebo z nějaké náhody. Protiprávní poškození je buďto záměrné nebo nezáměrné. Obojí se nazývá zaviněním. 13. Podle § 1325 ABGB kdo někoho zraní na těle, popírá náhradu za zhojení zraněného; nahradí mu ušlý výdělek, nebo když je poškozený neschopen pracovat, také budoucí ušlý výdělek a zaplatí mu v případě požadavku nad to, dle vzniklých okolností přiměřené bolestné. 14. Výše bolestného byla dle názoru odvolacího soudu správně stanovena volnou úvahou soudu prvního stupně, postupem dle § 1293 a násl. ABGB Rakouské republiky, konkrétně dle ust. § 1325 odst. 1 ABGB (přiměřené bolestné), resp. postupem odpovídajícím praxi soudů v Rakousku, a to ještě (pokud jde o výši bolestného) ve prospěch žalovaného. Odborným posouzením znalce [příjmení] pak byla pouze stanovena doba, po kterou žalobce bolestí trpěl, jakož i intenzita této bolesti (2 dny silné bolesti po 300 €, 10 dnů střední bolesti po 200 € a 50 dnů lehké bolesti po 100 €, celkem 7 600 €). Částka 7 600 € byla tak dle odvolacího soudu přiznána na bolestném správně. 15. Žaloba je tedy, pokud jde o přiznanou (a odvolacím soudem přezkoumávanou) částku bolestného 7 600 €, důvodná a po právu, a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud bolestné v tomto rozsahu přiznal, a co do zbytku požadovaného bolestného žalobu zamítl. 16. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. v napadeném věcném výroku I. potvrdil. Potvrzen byl i ve výroku VIII., pokud jde o povinnost žalovaného zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek, když soud prvního stupně správně postupoval dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen„ zákon o soudních poplatcích“), upravujícího tzv. přenos soudního poplatku. Soud prvního stupně pouze nesprávně stanovil výši tohoto soudního poplatku na částku 9 880 Kč (4 % z částky 197 600 Kč). V daném případě je však zapotřebí vycházet z položky č. 3 písm. a) Sazebníku poplatků (příloha k zákonu o soudních poplatcích), neboť je žalován nárok na nemajetkovou újmu (bolestné). Soudní poplatek tak činí částku 2 000 Kč (počítáno z přiznané částky bolestného 7 600 €, při kurzu € ke dni rozhodování soudu prvního stupně, tedy k datu 5. 2. 2021, tj. 25, 805 Kč, celkem tedy 196 118 Kč). Proto odvolací soud výrokem IV. svého rozsudku změnil výrok VIII. napadeného rozsudku dle § 220 odst. 1 o. s. ř. pouze, pokud jde o výši soudního poplatku. 17. Nesprávné pak bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a náhrady nákladů řízení České republiky. 18. Odvolací soud rekapituluje, že předmětem řízení byla jednak částka 18 600 €, představující nemajetkovou újmu (bolestné). V případě této částky je třeba vycházet ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. z toho, že žalobce má 100 % úspěch, byť mu byla přiznána pouze částka 7 600 €, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, jakož i úvaze soudu. Žalobce byl však neúspěšný, pokud jde o další žalované částky 1 567,22 € a 874 Kč, kdy byla jeho žaloba zamítnuta. V tomto případě je zapotřebí vycházet z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Předmět řízení tak tvoří částka 479 973 Kč (18 600 € x 25, 805 Kč – viz kurz € výše), dále částka 874 Kč a částka 40 442 Kč (1 567,22 € x 25, 805 Kč - viz kurz € výše), tj. celkem 521 289 Kč. Úspěch žalobce činí 479 973 Kč, tedy 92 %, úspěch žalovaného 41 316 Kč, tj. 8 %. Uvedený poměr úspěchu a neúspěchu odvodil odvolací soud z poměru přiznané částky na straně jedné a částek, pro které byla žaloba zamítnuta, případně bylo řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.), na straně druhé. Odvolací soud si je vědom rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, kdy se z hlediska úspěchu a neúspěchu stran sporu porovnávají tarifní hodnoty uplatněných nároků (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 (R 68/2018 civ.)). Domnívá se však, že uvedený postup není v projednávané věci použitelný, když v případě nároku na nemajetkovou újmu (bolestné) vychází soud z § 142 odst. 3 o. s. ř. a v případě ostatních žalovaných nároků pak z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., resp. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Při aplikaci naznačeného postupu dovolacího soudu by nebylo dle jeho názoru ohledně náhrady nákladů řízení ve věci spravedlivě rozhodnuto. Vycházel tedy z poměru uplatněných peněžitých částek. 19. Ve shora uvedeném poměru jsou účastníci povinni platit ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení státu. Ty tvoří znalečné ve výši 9 444 Kč (znalec [anonymizováno], znalec [jméno]) a 900 € (znalec [anonymizováno]), dále svědečné (svědci [anonymizováno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]) ve výši 44 446 Kč, a tlumočné za tlumočení při výslechu svědků a předklady listin (vyjma tlumočného za tlumočení při jednání dne 10. 4. 2018 – viz právo účastníka /žalobce/ na jednání v mateřštině dle § 18 o. s. ř.) ve výši 5 400 Kč, vše vyplaceno z rozpočtových prostředků státu. Celkově tak náklady řízení státu tvoří částku 59 290 Kč a 900 €. Odvolací soud tedy změnil výrok VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit 92 % těchto nákladů, tj. částku 54 547 Kč po zaokrouhlení a částku 828 € (výrok II. tohoto rozsudku), a žalobce je povinen zaplatit 8 % těchto nákladů, tj. částku 4 743 Kč po zaokrouhlení a částku 72 € (výrok III. tohoto rozsudku). 20. Pokud jde o náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení, žalobce má vůči žalovanému právo na tuto náhradu v rozsahu 84 % (92-8). Tarifní hodnotou v případě žalované nemajetkové újmy (bolestného) ve výši 18 600 € je dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“), částka 50 000 Kč (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 2060/2020-133). Dalším žalobním nárokem (a zároveň tarifní hodnotou) je zaplacení částky 41 316 Kč (874 Kč + 1 567,22 x 25,805, tj. 40 442 Kč - viz kurz € výše) dle § 8 odst. 1 AT Celkem tvoří tarifní hodnotu částka 91 316 Kč (§ 12 odst. 3 AT). Odměna za úkon právní služby tak činí dle § 7 bod 5. částku 4 780 Kč. Právní zástupkyně žalobce provedla tyto úkony právní služby: převzetí a příprava právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, jednání u soudu prvního stupně dne 10. 4. 2018, dne 6. 6. 2018 (zde delší než 2 hodiny, tj. 2 úkony), dne 4. 6. 2019, dne 10. 7. 2018, dne 1. 10. 2019 a dne 5. 2. 2021, a dále vyjádření ze dne 11. 7. 2018 a ze dne 15. 5. 2019, tedy 12 úkonů právní služby po 4 780 Kč, tj. celkem 57 360 Kč Náklady řízení žalobce dále tvoří 12 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. 3 600 Kč, a 21 % DPH z částky 60 960 Kč ve výši 12 801,60 Kč. Rovněž je tvoří žalobcem doložené účelně vynaložené náklady, konkrétně částka 4 550 Kč za překlad listin, a částka 4 050 Kč jako znalečné, vyplacené žalobcem znalci [příjmení] Celkem náklady řízení žalobce představují částku 82 361,60 Kč. Z toho 84 % tvoří částku 69 184 Kč po zaokrouhlení. Ze všech shora uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. změněn podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 69 184 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce (výrok I. tohoto rozsudku). Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že v rámci účtovaných úkonů právní služby nebyly žalobci přiznány úkony – vyjádření ze dne 16. 4. 2018 a vyjádření ze dne 15. 10. 2019. Oba uvedené úkony, byť jsou nazvány jako vyjádření, jsou ve své podstatě návrhem na doplnění dokazování, nikoliv podáním, tak jej má na mysli ust. § 11 odst. 1 písm. d), případně h) AT. V rámci vyhlášení rozsudku odvolacího soudu pak došlo k početní chybě, kdy byla ve výroku I. nesprávně uvedena částka 48 693 Kč namísto správné částky 69 184 Kč. Odvolací soud proto opravil tuto početní chybu v písemném vyhotovení svého rozsudku postupem dle § 164 o. s. ř. 21. V odvolacím řízení byl (vzhledem k předmětu řízení – nemajetkové újmě ve výši 7 600 €, ohledně něhož byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) plně úspěšný žalobce a náleží mu proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady žalobce pak tvoří odměna jeho právního zástupce za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT (účast na jednání odvolacího soudu dne 1. 9. 2021, vyjádření k odvolání žalovaného), tj. 6 200 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, a 21 % DPH z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč, celkem tedy 8 228 Kč (výrok V. tohoto rozsudku). 22. Lhůtu k plnění uložených nákladů řízení stanovil odvolací soud v délce 15 dnů vzhledem k výši přiznaných částek (§ 160 odst. 1 o. s. ř.); místo plnění těchto nákladů pak k rukám právní zástupkyně žalobce, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), resp. na účet soudu prvního stupně, z jehož rozpočtových prostředků byly tyto náklady vynaloženy (náklady řízení státu). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha - západ. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 8. září 2021 JUDr. Renáta Lukešová předsedkyně senátu