ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 69 658,46 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 11. 2020, č. j. 108 C 17/2020-51 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku IV. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části napadeného výroku III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 108 C 17/2020-51 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 33 374 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 27. 3. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 12 441,46 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Zamítl žalobu co do částky 23 843 Kč s 10 % úrokem z prodlení, jdoucím od 27. 3. 2020 do zaplacení a úroku do výše 102,66 % ročně, jdoucím z částky 45 871,90 Kč od 27. 3. 2020 do zaplacení (výrok III.). Uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení 8 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok IV.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že ujednání stran smlouvy o smluvním úroku ve výši 167,78 % je absolutně neplatné podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), neboť se příčí dobrým mravům. Rozpor s dobrými mravy pak soud prvního stupně shledal v mnohanásobku sjednané výše smluvního úroku, značně překračující dvoj či trojnásobek obvyklých sazeb bank. Proto žalobu v rozsahu částek uvedených ve výroku III. zamítl. 2. Proti shora uvedenému rozsudku, pouze proti výroku III. a pouze v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal žalobkyni 2 210,26 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění, přepočítaný na 20 % ročně) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 3. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 45 871,90 Kč od 27. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 119 707 Kč. Žalobkyně namítala, že smluvní úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v úvahu, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěru a nese tak o něco větší riziko poskytnutím úvěru, než bankovní subjekt. V tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018. Žalobkyně zdůraznila, že výše smluvního úroku je obecně ponechána na vůli stran. Výše smluvního úroku je pak ovlivněna řadou faktorů, např. rychlostí poskytnutého úvěru, jeho krátkodobostí či dlouhodobostí, rizikem transakce a dalšími faktory. Pokud smluvní strany smlouvu uzavřou, jsou jí vázány. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11 a na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05, publikované pod č. 1/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Žalobkyně dále uvedla, že předmět plnění i ujednání o ceně bylo žalovanému jako spotřebiteli poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem dle ustanovení § 1813 o. z. Ujednání o konkrétní výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním za situace, kdy žalovaný byl se sazbou seznámen jak předsmluvními formuláři, tak ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru. K výši přiměřenosti úroku a úrokové sazby a aplikace § 1813 o. z. žalobce odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSO 656/2018 ([insolvenční spisová značka]). Pokud by soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, a že výše úrokové sazby je nepřiměřená, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru, v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru a jeho nezajištění. Navíc žalovaný by se neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. musel dovolat. Žalobkyně odkázala na § 2395 o. z. s tím, že minimálně je dlužník povinen zaplatit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy. K tomu však v řešeném případě nedošlo. Žalobkyně uvedla, že není možné přiznat obvyklou výši úroků podle ARADu, neboť údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů, poskytovaných ze strany bank. Hodnoty uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Žalobkyně dále obsáhle zhodnotila databázi ARAD ve vztahu k úrokovým sazbám. Zdůraznila, že se však nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % ročně z dlužné částky, který považuje za úrok pod úrovní průměrné výše úroku v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84 s tím, že pokud měl soud prvního stupně v úmyslu smlouvu o úvěru vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobkyni přiznat částku 32 508,20 Kč s příslušenstvím, neboť podle § 2994 věta druhá o. z., je vyžadována aktivita dlužníka vznesením námitky vzájemného plnění, neboť na rozdíl od předchozí právní úpravy soud nemůže bez návrhu strany žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou stranou žalobkyni. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsah rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni 14 708,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 708,16 Kč ve výši 10 % ročně od 27. 3. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 45 871,90 Kč od 27. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 119 707 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Zároveň odvolací soud žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 4. Odvoláním nebyl napaden výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a dále výrok III., pokud jím byla zamítnuta žaloba přesahující částku 14 708,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této přesahující částky od 27. 3. 2020 a úrok ve výši 82,66 % z částky 45 871,90 Kč od 27. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 119 707 Kč. V tomto rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.). 5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že mezi účastníky byla uzavřena dne 3. 6. 2019 smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně žalovanému vyplatila 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit v 18 splátkách po 5 542 Kč měsíčně se splatností do každého 20. dne v měsíce, počínaje dnem 20. 7. 2019. Žalovaný zaplatil žalobkyni tři splátky po 5 542 Kč, celkem 16 626 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní výzvou ze dne 16. 9. 2020 k zaplacení jistiny a příslušenství. 6. Odvolací soud opakoval dokazování provedené soudem prvního stupně dle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. Zjistil, že žalovaný dosahoval čistého měsíčního příjmu 17 900 Kč, měsíční výdaje měl ve výši 3 410 Kč (životní minimum) a výdaje na bydlení, nájemné, včetně inkasa 1 000 Kč. Žalovaný měl uzavřený pracovní poměr na dobu určitou jako skladník. Žalovaný v průběhu úvěrového vztahu požádal o odklad splátek z důvodu ukončení pracovního poměru na dobu tří měsíců. CBS skóre žalovaného bylo 512, tedy skóre pro nejlepší segment klientů. 7. Soud prvního stupně po právní stránce věc hodnotil podle o. z. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 8. Podle § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a podle odst. 2 téhož ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 9. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 10. Podle § 588 o. z. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem a podle odst. 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 13. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť žalobkyně porušila zákonnou povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla na základě smlouvy o úvěru částku 50 000 Kč s předpokládanými splátkami 5 542 Kč. Při hodnocení klienta žalobkyně vyšla z informace, že dosahuje čistého měsíčního příjmu 17 900 Kč. Tato skutečnost nebyla pracovní smlouvou, výplatní páskou, ani jinak doložena. Při posouzení výdajů žalovaného vyšla žalobkyně z výše životního minima 3 410 Kč, vynaložené částky na bydlení 1 000 Kč měsíčně a navýšila jeho potřeby o rezervu 1 000 Kč. Takto stanovené výdaje jsou však v rozporu s realitou běžného každodenního života, navíc z informace o kartě klienta se podává, že žalovaným zadaná kontaktní adresa je jiná než adresa jeho trvalého bydliště. Lze tak obtížně uvěřit skutečnosti, že by žalovaný hradil za nájem a služby pouze částku 1 000 Kč. Takové náklady jsou zjevně značně podhodnoceny a navíc nejsou ničím prokazovány. Lze uzavřít, že žalobkyni muselo být při vynaložení minimální odborné péče zřejmé, že údaje o výdajích žalovaného jsou podhodnocené a zcela zřejmě podřízené účelu schválení úvěru. Žalobkyně tak musela mít důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. 16. Následkem nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost úvěrové smlouvy. Odvolací soud při právním hodnocení věci vycházel mimo jiné i z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. musí být účinné, přiměřené a odrazující. Takovouto účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, a nikoli pouhá neplatnost relativní, která by ve svém důsledku vedla i k relativizaci ochrany spotřebitele jako takové i celé s tím související právní úpravy. Zde nemá odvolací soud důvod odchýlit se od tohoto právního názoru již dříve vyjádřeného například v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 28 Co 31/2020-112. 17. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že uzavřená smlouva o úvěru je neplatná a je namístě zabývat se tím, zda se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil. 18. Podle pravidel o bezdůvodném obohacení vzniká žalovanému jako obohacenému pouze povinnost vrátit žalobkyni jako ochuzené poskytnutou jistinu po odpočtu již zaplacených prostředků, to je částku 27 946 Kč, jelikož žalovanému bylo poskytnuto žalobkyní 55 000 Kč a zaplatil jí celkem 27 054 Kč. K tomu má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení běžící ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené žalobkyní, jak to již bylo rozhodnuto pravomocným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně. Zde nemá odvolací soud důvod odchýlit se od názoru vyjádřeného v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 103 Co 29/2020-101, týkajícího se výkladu a možné aplikace § 2993 o. z., a to ani přes odkaz žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84. Smyslem tohoto ustanovení bylo dle důvodové zprávy zjednodušit vypořádání stran neplatného synallagmatického závazkového vztahu oproti úpravě obsažené v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. Pokud nadále není nutné podmiňovat nárok věřitele na vrácení plnění jeho vlastním protiplněním bez námitky vzájemného plnění dlužníka a je použitelná judikatura přijímaná soudy v poměrech předchozí právní úpravy, provede soud vzájemné zúčtování plnění a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Podmíněnost plnění dlužníka vlastním protiplněním věřitele dle § 2993 o. z. tak připadá v úvahu pouze u vzájemných plnění různého druhu, u nichž nelze provést vzájemné zúčtování. Za stavu věci, kdy smlouva o úvěru byla shledána neplatnou, je nadbytečné zkoumat neplatnost jednotlivých ujednání a smluvních úrocích a dalších nárocích žalobkyně vyplývajících z úvěrové smlouvy, ať již pro rozpor se zákonem či dobrými mravy. 19. Odvolací soud s odkazem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle § 219 o. s. ř. jako věcně i právně správný potvrdil. Změnil jej pouze v rozsahu nákladového výroku III., neboť zohlednil při svém rozhodování výši úroku, kterého se žalobkyně domáhala (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015„ není vyloučeno poměřovat úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení též rozsahem přiznaného příslušenství“). Žalobkyně byla úspěšná před soudem prvního stupně v rozsahu částky 45 815,46 Kč a neúspěšná co do částky 23 843 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 31 591 Kč ve výši 102,66 % z částky 45 801,90 Kč (kapitalizováno ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně 26. 11. 2020). Úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ¨ 20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části, týkající se výroku o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Praha 17. března 2021 JUDr. Renáta Lukešová předsedkyně senátu