USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 40 828 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 11. 12. 2020, č. j. 22 C 264/2020-63 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 11. 12. 2020, č. j. 22 C 264/2020-63, Okresní soud Praha - východ (dále jen„ soud prvního stupně“) zastavil řízení (výrok I.), vyslovil svou mezinárodní místní nepříslušnost (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Proti tomuto usnesení podala včasné odvolání žalobkyně. Uvedla, že soud prvního stupně aplikoval na věc úpravu obsaženou v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, [číslo] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“), přičemž vycházel z článku 17 odst. 1 písm. c). Žalobkyně se však domnívá, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, a to [právnická osoba] (dříve [právnická osoba], anebo [právnická osoba] či [právnická osoba] anebo [právnická osoba]) smlouvu o úvěru, na základě níž mu byl poskytnut úvěr ve výši 250 354 Kč za účelem financování koupě motorového vozidla. Jako svou adresu pro doručování uvedla ve smlouvě úvěrující banka adresu [adresa]. Dle žalobkyně nelze článek 17 odst. 1 písm. c) Nařízení na projednávanou věc aplikovat, neboť toto ustanovení dopadá na případy, kdy podnikatelský subjekt provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v jiném státě, než má sídlo, nebo se na tyto jiné státy zaměřuje. V daném případě byl však úvěr žalovanému poskytnut na území České republiky bankou se sídlem v České republice, jenž na území České republiky rovněž působí a provozuje zde svou činnost. Na předmětnou věc je tak zapotřebí aplikovat článek 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) odrážka druhá Nařízení, dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místem plnění je pak v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci F.P.T.R. proti G.W.- L.t., C -533/07, které se zabývalo výkladem pojmu„ služba“ a soud dospěl k závěru, že je třeba ho vykládat jako„ činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu“. Dle judikatury Soudního dvora je službou rovněž poskytování úvěru, když poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. Žalobkyně odkázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ NS ČR“), zabývající se posouzením mezinárodní příslušnosti u závazků z úvěrové smlouvy, uzavřené s cizincem, zejména pak usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011, či usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1715/2014, jejichž závěry lze aplikovat i na daný případ. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 4. Posuzovaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je dán tím, že proti žalovanému, který je státním příslušníkem Slovenské republiky, je uplatňován nárok u soudu České republiky. Soud prvního stupně se proto správně zabýval nejprve otázkou pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých justičních orgánů. Rovněž správně vycházel z toho, že otázku mezinárodní příslušnosti je třeba řešit dle komunitárního práva, a to konkrétně dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“); jsou totiž splněny všechny podmínky působnosti citovaného nařízení, tedy podmínka teritoriální působnosti (Česká republika i Slovenská republika jsou členskými státy Evropské unie), podmínka časové působnosti (řízení bylo zahájeno poté, kdy citované Nařízení vstoupilo v obou členských státech v platnost, tj. po 10. 1. 2015 – viz návrh na vydání elektronického platebního rozkazu v této věci, doručený soudu prvního stupně dne 18. 12. 2019), a konečně i s ohledem na charakter sporu podmínka věcné působnosti. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že předmětem sporu je nárok ze smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla [číslo] uzavřené mezi žalovaným jako dlužníkem a právním předchůdcem žalobkyně – [právnická osoba] jako věřitelem dne 12. 3. 2008, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 250 354 Kč za účelem koupi vozidla [údaje o vozidle], blíže ve smlouvě specifikovaného (číslo karoserie – VIN, rok uvedení do provozu, stav tachometru, standardní výbava), který se žalovaný zavázal splácet ve sjednaných splátkách dle splátkového kalendáře, který je součástí smlouvy. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že smluvní závazkový vztah nebyl uzavřen v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného a že úvěr byl poskytnut jako účelový. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla postoupena věřitelem [právnická osoba] (později [právnická osoba]) na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2019. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. 6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není k projednání předmětné věci mezinárodně příslušný, aniž by odkázal na konkrétní ustanovení Nařízení. Vycházel ze (správně zjištěné) skutečnosti, že žalovaný je státním občanem Slovenské republiky a v době zahájení řízení (18. 12. 2019) neměl na území České republiky aktuálně povolený pobyt. Ten zde měl na adrese [adresa] povolen v období od 10. 4. 2007 do 31. 12. 2008. Nebylo zjištěno, že by se žalovaný na území České republiky zdržoval. 7. Závěr soudu prvního stupně o tom, že není dána jeho mezinárodní příslušnost, je správný, byť není řádně odůvodněn. 8. Dle článku 17 odst. 1 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 9. Odvolací soud konstatuje, že smlouvu o úvěru, z níž vyplývá nárok žalobkyně, je namístě považovat za smlouvu uzavřenou ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. b) Nařízení, neboť úvěr byl žalovanému právním předchůdcem žalobkyně poskytnut jako účelově vázaný, kdy se jedná o úvěrový obchod určený k financování koupě movité věci tak, jak uvedené ustanovení předpokládá. 10. Povaha žalobou uplatněného nároku pak vylučuje založení výlučné mezinárodní příslušnosti bez ohledu na bydliště (sídlo) stran ve smyslu článku 24 Nařízení. Mezi smluvními stranami nebylo rovněž žádné ujednání o příslušnosti ve smyslu článku 25 Nařízení. 11. Z uvedeného vyplývá, že se v posuzované věci uplatní mezinárodní příslušnost soudu podle místa bydliště žalovaného jako spotřebitele ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 Nařízení. Použití článku 5 ve spojení s článkem 7 Nařízení, k jejichž (obecné) aplikaci se žalobkyně ve svém odvolání podrobně (a se správnými závěry včetně odkazů na judikaturu Evropského soudního dvora i NS ČR) vyjadřuje, není tak v projednávané věci namístě. V tomto směru není argumentace žalobkyně v odvolání správná. 12. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud řízení dle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (nedostatek pravomoci - mezinárodní příslušnosti) zastavil. Správné je i jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, obsažené ve výroku III. napadeného usnesení. V daném případě je namístě aplikovat ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., kdy žalobkyně zavinila zastavení řízení a je tak zásadně povinna hradit náklady řízení protistrany. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. 13. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto usnesení potvrdil. 14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odstavec 1 o. s. ř. a § 142 odstavec 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, a má proto zásadně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalobkyni. Žádné náklady odvolacího řízení mu však nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl výrokem II. tohoto usnesení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha - východ. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 31. března 2021 JUDr. Renáta Lukešová předsedkyně senátu