ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 89 812 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 10. 2020, č. j. 125 C 26/2020-68, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. v napadeném rozsahu a v napadeném výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 19. 10. 2020, č. j. 125 C 26/2020-68, byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni 27 946 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení (výrok I.), žaloba byla co do částky 61 866 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 63 310 Kč od 19. 1. 2019 do zaplacení, co do úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 53 408,27 Kč od 19. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 216 432 Kč, zamítnuta (výrok II.) a dále bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co uzavřel, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je neplatná, avšak peněžní prostředky poskytnuté žalobkyní žalovanému nebyly dosud zcela vráceny, a žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. 2. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, a to proti výroku II., pokud soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % ročně 1 660,83 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 19. 1. 2019 do 31. 7. 2020 a úrok 20 % ročně z částky 53 408,27 Kč od 19. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 216 432 Kč, co do částky požadované původní jistiny úvěru 25 462,27 Kč se zákonným úrokem 9,75 % ročně od 19. 1. 2019 do 31. 7. 2020 a co nepřiznaných smluvních pokut 998 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 28. 12. 2019 do zaplacení a 26 502 Kč, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 28. 12. 2019 do zaplacení. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně postupovala s řádnou péčí a prověřila schopnost žalovaného. Při uzavření smlouvy činil příjem žalovaného 23 500 Kč. Po zohlednění rezervy ve výši 1 000 Kč a výdajích žalovaného dospěla k závěru o volných výdajích 15 091 Kč měsíčně, přičemž sjednaná výše splátky činila toliko 3 006 Kč. Žalovaný ve formuláři uvádí výdaje na bydlení 1 500 Kč, žalobkyně přičítá rezervu 1 000 Kč, životní minimum 3 410 Kč a další výdaje 2 499 Kč. Je to žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé údaje a pokud údaje zatají, nebo je uvede nižší, nemůže takové jednání dle § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“) požívat právní ochrany. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí ve„ státním“ za 1 500 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalovaný nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání. Pokud žadatel neuvede na výdajové stránce vyšší výdaje, vychází žalobkyně z životního minima, tedy z částky, která postačuje dle zákona k obživě. Věřitel má ostatně velmi omezené možnosti ověřit žadatelem tvrzené výdaje. Zákon ani nedává soudu možnost výslovně stanovenou relativní neplatnost dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) měnit na neplatnost absolutní a žalovaný žádnou námitku neplatnosti neuplatnil, a postup soudu je tak v rozporu se zákonem. Pokud soud prvního stupně odkázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, tak ta není přímo aplikovatelná a argumentace soudu je nepřiléhavá. Požadovaná úroková sazba by měla být přiznána v celém rozsahu, avšak žalobkyně v tomto konkrétním případě požaduje jen 20 % ročně. Žalobkyně považuje za platné rovněž ujednání o smluvních pokutách. I pokud by soud prvního stupně nahlížel na vztah mezi účastníky jako na bezdůvodné obohacení, náleží žalobkyni obvyklý úrok dle § 3002 o. z., nadto je výše bezdůvodného obohacení vypočtena nesprávně s odkazem na § 2993 o. z. a názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84. Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. změněn a žalobě bylo vyhověno. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, které se mají odvíjet od přiznané výše jistiny, nikoliv od úroků, které jsou pouze příslušenstvím. Navrhla, aby byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. 3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. 4. Odvoláním nebyl napaden výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a dále výrok II., pokud jím byla zamítnuta žaloba přesahující 28 721,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 19. 1. 2019 do 31. 7. 2020, 26 502 Kč a úrok ve výši 20 % ročně z částky 53 408,27 Kč od 19. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 216 432 Kč. V tomto rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.). 5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy [číslo] na základě které byla žalovanému vyplacena dne 16. 10. 2017 částka 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 83,84 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 3 006 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni devět sjednaných splátek, celkem 27 054 Kč. Žalobkyně vyžádala od žalovaného údaje prostřednictvím formuláře hodnocení klienta, dle kterého žalovaný uvedl svůj pravidelný čistý měsíční příjem 23 500 Kč a výdaje 3 410 Kč jako částku životního minima, splátky žalobkyni 2 499 Kč, výdaje na bydlení ve státním/obecním bytě 1 500 Kč. Pří zohlednění rezervy 1 000 Kč vyšla žalobkyně z toho, že volné zdroje žalovaného činí 15 091 Kč. Dle výpisu SOLUS neměl žalovaný ke dni 12. 10. 2017 dlužnou částku po splatnosti a dle výpisu NRKI k témuž dni dosáhl skóre [anonymizováno] a nacházel se v kategorii klientů s nízkým rizikem nesplácení. 6. S takto zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožňuje, neboť vyplývá z důkazů, které byly soudem prvního stupně provedeny, a pro stručnost na něj odkazuje. 7. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně dle příslušných ustanovení o. z. a dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 8. Podle § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a podle odst. 2 téhož ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 9. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem a podle odst. 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 12. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. V dané věci se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť žalobkyně porušila zákonnou povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Bylo zcela jednoznačně prokázáno, že žalovanému byl poskytnut úvěr 55 000 Kč s předpokládanými splátkami 3 006 Kč. Žalobkyně vyšla při hodnocení klienta z toho, že žalovaný má čistý měsíční příjem 23 500 Kč, což bylo prověřeno pracovní smlouvou ze dne 17. 5. 2012 včetně její změny ze dne [datum] a vyúčtováním mzdy za měsíce červenec až září 2017. Pokud jde o výdaje, tak žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný má výdaje ve výši životního minima 3 410 Kč, na bydlení vynakládá 1 500 Kč, splácí další žalobkyní poskytnutý úvěr částkou 2 499 Kč, a to vše navýšeno o rezervu 1 000 Kč. Takové výdaje (mimo splátek žalobkyni) se však zcela míjí s běžným během věcí i realitou každodenního života. Pokud žalobkyně vyšla z nákladů na bydlení 1 500 Kč, tak s touto částkou počítala v situaci, kdy dle hodnocení klienta byl žalovaný svobodný, uvedl, že nežije s partnerkou a bydlel v nájemním bydlení. Náklady na nájemní bydlení včetně energií v částce pouhých 1 500 Kč měsíčně v obecním/státním bytě jsou zjevně nemožné. Kalkulace s částkou životního minima je rovněž ryze účelová a skutečnosti, že výdaje žalovaného nejsou prokazovány, si byla vědoma i žalobkyně, pokud schvalovatel úvěru do hodnocení klienta napsal poznámku„ inkaso nedoloženo“. Tento postup žalobkyně je zcela nepochopitelný v situaci, kdy žalovaný v hodnocení klienta u textu„ Klient prohlašuje, že neplánuje ani neočekává u sebe nebo své manžela/ky (partnera/ky) odchod do důchodu či jinou relevantní událost mající dopad od příjmů a/nebo výdajů domácnosti Klienta v době splácení úvěru (např. výpověď ze zaměstnání či jiného podobného poměru, mateřství, rozvod, rozhodnutí soudu ukládající majetková plnění apod.) a dále prohlašuje, že s manželek/kou (partnerem/kou) má dostatečné příjmy pro splácení úvěru, aniž by došlo k nepřiměřenému strádání nebo předlužení a v případě, že příjmy jsou sezónní má dostatečnou finanční rezervu pro překlenutí období poklesu sezónního příjmu, aniž by došlo k nepřiměřenému strádání nebo předlužení.“, zaškrtl pole NE. 15. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyni muselo být při vynaložení minimální odborné péče zřejmé, že jsou zde důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaný bude schopen svým závazkům dostát a že prověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo ryze formální záležitostí směrující pouze k tomu, aby úvěr mohl být poskytnut. 16. Následkem nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost úvěrové smlouvy. Odvolací soud při právním hodnocení věci vycházel mimo jiné i z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. musí být účinné, přiměřené a odrazující. Takovouto účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, a nikoli pouhá neplatnost relativní, která by ve svém důsledku vedla i k relativizaci ochrany spotřebitele jako takové i celé s tím související právní úpravy. Zde nemá odvolací soud důvod odchýlit se od tohoto právního názoru již dříve vyjádřeného například v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 28 Co 31/2020-112. 17. Dovolává-li se žalobkyně ustanovení § 6 o. z., přehlíží, že se sama na nastalé situaci významně podílela a nad vznikem protiprávního stavu měla kontrolu. 18. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že uzavřená smlouva o úvěru je neplatná a je namístě zabývat se tím, zda se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil. 19. Podle pravidel o bezdůvodném obohacení vzniká žalovanému jako obohacenému pouze povinnost vrátit žalobkyni jako ochuzené poskytnutou jistinu po odpočtu již zaplacených prostředků, to je částku 27 946 Kč, jelikož žalovanému bylo poskytnuto žalobkyní 55 000 Kč a zaplatil jí celkem 27 054 Kč. K tomu má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení běžící ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené žalobkyní, jak to již bylo rozhodnuto pravomocným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně. Zde nemá odvolací soud důvod odchýlit se od názoru vyjádřeného v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 103 Co 29/2020-101, týkajícího se výkladu a možné aplikace § 2993 o. z., a to ani přes odkaz žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84. Smyslem tohoto ustanovení bylo dle důvodové zprávy zjednodušit vypořádání stran neplatného synallagmatického závazkového vztahu oproti úpravě obsažené v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. Pokud nadále není nutné podmiňovat nárok věřitele na vrácení plnění jeho vlastním protiplněním bez námitky vzájemného plnění dlužníka a je použitelná judikatura přijímaná soudy v poměrech předchozí právní úpravy, provede soud vzájemné zúčtování plnění a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Podmíněnost plnění dlužníka vlastním protiplněním věřitele dle § 2993 o. z. tak připadá v úvahu pouze u vzájemných plnění různého druhu, u nichž nelze provést vzájemné zúčtování. 20. Pokud byla smlouva shledána neplatnou, je nadbytečné zkoumat neplatnost jednotlivých ujednání o nárocích žalobkyně vyplývající z této smlouvy, ať již pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy. 21. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že se neztotožňuje ani s názorem žalobkyně, že by jí měl být přiznán úrok obvyklý, když ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě obsažené v o. z. 22. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně i právně správný potvrdil. Potvrzen byl rovněž správný závislý nákladový výrok III., neboť převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení před soudem prvního stupně nevznikly. Pokud tedy soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, je jeho rozhodnutí správné. 23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b), § 229 odst. 3 o. s. ř. (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Praha 17. března 2021 JUDr. Renáta Lukešová předsedkyně senátu