ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. února 2021, č. j. 19 C 41/2020 – 72, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kladně shora označeným rozsudkem určil, že darovací smlouva opatřená ověřenými podpisy na pracovišti Czech Point v [anonymizováno], uzavřená dne 18. 2. 2020 mezi [jméno] [příjmení], narozeným [datum] jako dárcem a žalovanou jako obdarovaným, jejímž předmětem jsou vlastnická práva k nemovitosti parc. [číslo] o výměře [výměra], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům [adresa] v [anonymizována dvě slova], [územní celek], na adrese [adresa], zapsaný na [list vlastnictví] (dále jen předmětné nemovitosti), je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Kladně (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce vede v rámci mezinárodní pomoci jako správce daně exekuční řízení dle daňového řádu s [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále jen„ dlužník“), přičemž předmětem vymáhání je pohledávka z titulu jeho nedoplatku na spotřební daň z tabáku (tabákových výrobků) v celkové výši 22 079 625,77 Kč. Dlužník dne 18. 2. 2020 převedl předmětné nemovitosti ve svém výlučném vlastnictví darovací smlouvou na žalovanou -svoji sestru. Doklad o vymahatelné pohledávce byl dlužníku doručen dožadujícím orgánem již 29. 11. 2019 a od 19. 8. 2019 do 12. 2. 2020 byl dlužník umístěn ve vazbě ve Spolkové republice Německo. Žalobce žalobu odůvodňoval tím, že darovací smlouvou dlužník vyloučil postižení nemovitostí daňovou exekucí či zástavním právem s tím, že žalovaná o pohledávce za dlužníkem v danou dobu musela vědět, případně při náležité pečlivosti vědět měla a mohla. 3. Z hlediska právního posouzení vycházel soud prvního stupně při hodnocení právního jednání dlužníka a žalované z ustanovení § 589, § 590, § 591 a § 594 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), na vztah dlužníka a žalované aplikoval ustanovení § 23 odst. 1 o.z., aktivní legitimaci žalobce pak odvodil soud prvního stupně z ustanovení § 3 odst. 3 a § 5 zák. č. 381/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ustanovení § 1 odst. 3 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, § 1 odst. 2 a § 10 odst. 3 zák. č. 280/2009 Sb. daňový řád a § 6, § 8 zák. č. 17/2012 Sb. o Celní správě ČR. Soud prvního stupně s odkazem na rozsáhlou judikaturu týkající se otázky relativní neúčinnosti a náležité pečlivosti právních nástupců stran rozpoznání úmyslu dlužníka uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce na základě mezinárodní pomoci legitimně jako„ pověřený věřitel“ vymáhá vůči dlužníkovi, který je právním předchůdcem žalované a zároveň osobou žalované blízkou, vykonatelné pohledávky přesahující částku 22 000 000 Kč. Dlužník převedl na žalovanou, posuzovanou darovací smlouvou, nemovitosti ve svém výlučném vlastnictví v době bezprostředně navazující na jeho návrat z vazby v Německu (pouhých 6 dnů poté) a zároveň v době, kdy o svých závazcích vůči Německu velice dobře věděl (minimálně od konce listopadu 2019). Žaloba byla podána v zákonem požadované dvouleté lhůtě. Už jen tyto skutečnosti soud prvního stupně shledal dostačující pro závěr, že žaloba byla podána oprávněně v souladu s aktuální judikaturou nejen Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně neshledal důvody pro uplatnění výjimky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o.z., tedy, že k darování mezi dlužníkem a žalovanou došlo z důvodu plnění údajné ústní dohody a žalovaná tak dostála mravnímu závazku vůči dlužníku, když výpověď v tomto směru považoval za nedůvěryhodnou a zároveň vyhodnotil, že darování okamžitě po návratu dlužníka z vazby, nebylo přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, který měl pohledávky ve výši přes 22 000 000 Kč, neměl žádný majetek, nebyl zaměstnán a bez pomoci svých rodičů nebyl schopen ani hradit výživné na dceru. Nemovitosti představovaly v době darování jediný majetek větší hodnoty dlužníka a došlo tak k podstatnému snížení jeho majetkových aktiv. Časová a logická návaznost jednotlivých jednání dlužníka svědčí o jeho snaze předmětné nemovitosti dostat ze sféry vlivu svého věřitele. Žalovaná věděla, už s ohledem na jí tvrzené nadstandardní vztahy s dlužníkem, že se dlužník nachází ve vazbě a logicky musela znát důvody vazby, a pokud je u bratra nezjišťovala, pak nepostupovala s náležitou opatrností a pečlivostí, kterou od ní ohledně darování bylo v období její zletilosti možné očekávat. Soud prvního stupně k námitce žalované vysvětlil, že ustanovení § 7 o.z., je obecné povahy a v případech relativní neúčinnosti právních jednání mezi osobami blízkými se zjevně zcela neuplatní. Tvrzení žalované, že ona je soukromou fyzickou osobu a německý stát jednou z nejsilnějších veřejnoprávních korporací a je tak sama v postavení slabší strany, označil soud prvního stupně za nesprávný, neboť síla věřitele se nijak postavení žalované nedotýká a její práva obrany nijak nezmenšuje. Z uvedených důvodů soud shledal žalobu jako důvodnou a rozhodl o neúčinnosti darovací smlouvy vůči žalobci. O náhradě nákladů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy v řízení úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval. Výrokem III. soud uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek, protože žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozen od placení soudního poplatku soud jeho žalobě vyhověl a poplatková povinnost tak podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích přešla na žalovanou. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala, že soud zcela nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když se vůbec nezabýval zjištěním, zda dlužník v době, kdy došlo k převodu nemovitosti darováním na žalovanou, měl sám objektivně vědomost o tvrzeném dluhu a jeho výši, když ve spise neexistuje jediný důkaz pro tento závěr soudu, žádný listinný důkaz, ze kterého by měla tato skutková okolnost objektivně vyplývat. Pokud není prokázáno, že dlužník měl vědomost o tvrzeném dluhu, nemůže být prokázáno, že takovou vědomost měla nebo mohla mít žalovaná a nelze ji trestat neúčinností převodu nemovitostí darováním v její prospěch. Podle žalované informace týkající se dluhu bratra žalované jsou mladšího data než smlouva o převodu nemovitostí a v České republice ani nebylo možno objektivně zjistit cokoliv o dluhu bratra žalované. Skutečnost, že sama žalovaná dostatečně splnila svou povinnost obezřetnosti v právním jednání, vyplývá z formulace samotné darovací smlouvy, kde bratr žalované písemně potvrdil, že dárce převádí nemovitosti bez právních vad, dluhů a břemen. Žalovaná tedy dostála své povinnosti o obezřetnosti v právních vztazích, když sama předmětné prohlášení koncipovala do textu smlouvy a při svém jednání vycházela z tohoto písemného prohlášení podepsaného bratrem. Má za to, že soud prvního stupně formalisticky odmítl aplikaci § 7 o. z., ačkoliv na věc je třeba nahlížet optikou normálního člověka právního jednání v normálním lidském životě, které žalovaná učinila jako [anonymizováno] právní laik. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že hodnotil její výpověď jako nevěrohodnou, aniž by konstatoval jediný protimluv nebo rozpor s realitou, jak to vyžaduje konstantní judikatura ohledně hodnocení výpovědi svědka. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne. 5. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné 7. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a vzhledem k odvolacím námitkám uvádí následující. 8. Účelem institutu neúčinnosti právního jednání je zajistit ochranu věřitele před právním jednáním dlužníka, které vede ke zmenšení majetku dlužníka a tím i k omezení nebo vyloučení možnosti věřitele uspokojit se z tohoto majetku dlužníka. 9. Podmínky, za nichž se může věřitel dovolat neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo ve vztahu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou stanoví § 590 odst. 1 písm. c) o. z., podle něhož věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen, a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. Neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se věřitel může dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech s výjimkami uvedenými v § 591 o. z. 10. Soud prvního stupně zcela správně posoudil, že zákonné podmínky pro uplatnění relativní neúčinnosti ze strany žalobce byly splněny. Žalobce je podle § 3 odst. 3 a § 5 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a § 6 zákona č. 17/2012 Sb., o celní správě ČR, pověřeným správcem daně a kontaktním orgánem při vymáhání některých finančních pohledávek v rámci mezinárodní spolupráce (podle žádosti o vymáhání ze dne 17. 3. 2020 a jednotných dokladech o vymahatelnosti pohledávek, na něž se vztahuje směrnice Rady 2010 /24/ ze dne 17. 3. 2020), vymáhá vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku (exekuční příkaz [číslo] ze dne 7. 5. 2020) ve výši 22 590 783,77 Kč a je tak aktivně věcně legitimovaným věřitelem. Žaloba směřuje správně proti třetí osobě – žalované, vůči níž neúčinné jednání směřovalo, která je zároveň ve vztahu k žalobci osobou blízkou. 11. Obecně se věřitel může neúčinnosti právního jednání, kterým byl zkrácen dovolat v případě úmyslného jednání dlužníka zkrátit věřitele, pokud byl tento úmysl druhé straně znám. V případech, kdy jde o právní jednání mezi dlužníkem a osobou blízkou, je situace odlišná, v takovém případě zákon úmysl dlužníka zkrátit tímto jednáním věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu předpokládá. Blízká osoba, v posuzované věci tedy sestra dlužníka, musí prokazovat, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době uzavření darovací smlouvy ani při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Darovací smlouva byla uzavřena dne 18. 2. 2020, žaloba byla podána dne 31. 8. 2020, tedy žaloba byla podána v zákonem požadované dvouleté prekluzivní lhůtě. 12. Principy úpravy neúčinnosti právního jednání došlo-li k převodu mezi osobami blízkými, jsou shodné jako u úpravy provedené v § 42 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, a je proto možno použít ve věci judikaturu k ustanovení § 42 občanského zákoníku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 občanský zákoník předpokládá vědomost o tom, že dlužník má v úmyslu věřitele zkrátit a u převodu na osobu blízkou dochází k obrácení břemene tvrzení a důkazního břemene a je na osobě blízké, aby v řízení tvrdila a prokázala, že o úmyslu dlužníka nevěděla a ani s vynaložením náležité péče vědět nemohla. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního jednání takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době neúčinného právního jednání, z jejich výsledků poznala. Má-li se ubránit odpůrčí žalobě, musí blízká osoba prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla při náležité pečlivosti poznat, a to i v případě, že dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou„ morální“ nebo právní povinnost. 13. Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje všechny náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 157 o. s. ř. Soud prvního stupně v rozsudku vyložil, které skutečnosti má za prokázané, které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, z jakého důvodu některé důkazy navrhované žalovanou neprovedl (bod 14 rozsudku soudu prvního stupně), uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, rozsudek nevykazuje znaky nepřezkoumatelnosti, jak tvrdí žalovaná, a není tak důvod pro zrušení rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nedůvodnou shledal odvolací soud rovněž námitku žalované, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevysvětlil důvody, pro které hodnotí její výpověď jako nevěrohodnou, ačkoliv to vyžaduje konstantní judikatura při hodnocení výpovědi svědka. Účastnická výpověď je důkazem podpůrným, který má své místo v řízení tam, kde skutečnost nelze prokázat jinými důkazy a její význam je zcela jiný než význam výpovědi svědka, která je důkazem zásadním, splnění svědecké povinnosti lze vynucovat procesními prostředky a svědek je povinen vypovídat pravdu pod sankcí trestněprávních následků. Žalovaná vypovídala ve věci jako účastnice řízení a soud prvního stupně v bodě 33. napadeného rozsudku zřetelně vysvětlil, že z hlediska časové a logické návaznosti jednotlivých jednání dlužníka i žalované v kontextu ostatních prokázaných skutečností se jeví účastnická výpověď žalované jako nepříliš důvěryhodná. 14. Zcela nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalované, že sám dlužník v době, kdy došlo k převodu nemovitostí darováním žalované, neměl vědomost o tvrzeném dluhu a jeho výši. Tato námitka byla vyvrácena Jednotným dokladem o vymahatelnosti pohledávek, na nějž se vztahuje směrnice Rady 2010 /24/ ze dne 17. 3. 2020, kterým byl proveden důkaz již v řízení před soudem prvního stupně a ze kterého vyplývá, že doklad o vymahatelnosti pohledávky byl dlužníku doručen dne 29. 11. 2019. 15. Soud prvního stupně správně uzavřel, že není naplněn předpoklad pro úspěšnou obranu žalované v tom směru, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele jí nebyl znám a ani znám být nemohl. Žalovaná věděla o výkonu vazby bratra, je nepochybné, zvlášť při žalovanou tvrzených velmi blízkých rodinných vazbách, že tato závažná situace se v rodině probírala. Sama žalovaná uvedla, že přinejmenším po dobu, kdy byl bratr ve vazbě, mu vznikly nějaké nedoplatky (například stočné), výživné pro jeho nezletilou dceru platil otec žalované, po propuštění z vazby jí bratr sdělil, že„ přišel o auto“, tedy přinejmenším měla mít pochybnosti o majetkové situaci bratra. Žalovaná netvrdila žádné skutečnosti, ze kterých by vyplynulo, že vykonala nějakou aktivitu ke zjištění, zda dlouhý výkon vazby (19. 8. 2019 až 12. 2. 2020) měl nějaké trestněprávní a majetkoprávní důsledky pro jejího bratra. Žalovaná znala majetkovou situaci svého bratra pro propuštění z vazby, věděla, že má závazek přinejmenším v podobě výživného pro nezletilou dceru, věděla, že byl na pracovním úřadě, tedy byl bez zaměstnání a všechny tyto okolnosti ji měly vést k aktivitě při zjišťování důvodu převodu nemovitostí. Skutečnost, že žalovanou připravená písemná darovací smlouva (podle internetových informací) obsahovala obecnou formulaci, že se dar převádí bez právních vad, dluhů a břemen, nelze interpretovat jako náležitou pečlivost, jejímž prostřednictvím se žalovaná přesvědčila, že darovací smlouva nezkracuje věřitele dlužníka. 16. Pokud jde o aplikaci žalovanou požadovaného ustanovení § 7 o. z., pak soud prvního stupně správně v bodě 36. napadeného rozsudku konstatoval, že ochrana dobré víry a principu poctivosti je obecnou právní zásadou. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. má povahu ustanovení speciálního vůči § 7 o. z. a pokud v řízení bylo prokázáno, že podmínky citovaného ustanovení nebyly naplněny, nelze se poctivosti a dobré víry domáhat odkazem na ustanovení § 7 o. z. 17. Žalobce v řízení prokázal naplnění požadavku pro vyhovění odpůrčí žaloby podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z., když bylo prokázáno, že žalovaná v postavení osoby blízké musela při náležité pečlivosti zjistit dlužníkův úmysl zkrátit věřitele. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když žalobě jako důvodné vyhověl. 18. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 za situace, kdy v odvolacím řízení úspěšný žalobce se náhrady nákladů řízení vzdal. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Dovolání je přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 28. července 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu