ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců JUDr. Tomáše Němce a Mgr. Daniely Jandové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 116 246,34 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 9. 2020, č. j. 8 C 164/2020 - 119 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II., ohledně částky 21.774,37 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně z částky 82 634,37 Kč od 30. 10. 2019 do 17. 7. 2020, ve výši 10% ročně z částky 21 774,37 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, a ve výši 1,75% z částky 60 860 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, částky 21 664,34 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 77 228,93 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229 680 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Benešově shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku pohledávku ve výši 60 860 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 860 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení pohledávky 55 386,34 Kč s úrokem ve výši 82,76 % p.a. z částky 77 228,93 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229 680 Kč, a se zákonným úrokem z prodlení z částky 94 582 Kč od 30. 10. 2019 do 17. 7. 2020 a z částky 33 722 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 4. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč a žalovaná se zavázala je žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 122,62 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč. Žalovaná uhradila čtyři splátky v celkové výši 19 140 Kč, došlo proto k zesplatnění úvěru, žalovaná ani přes výzvy k úhradě žalovanou jistinu s úrokem a smluvní pokutou nezaplatila. 3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastnicemi dne 23. 4. 2019 je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. 257/2061 Sb., o spotřebitelském úvěru, zkoumána otázka schopnosti žalované úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně zkoumala. Úvěruschopnost žalované byla posuzována podle dokladů o příjmech, tj. výplatními páskami za dva měsíce a pracovní smlouvou, potvrzením zaměstnavatele o průměrném měsíčním příjmu žalované za tři měsíce, kopií občanského průkazu (který nebyl evidován jako odcizený) a výpisy z bankovního účtu. Žalobkyně se spokojila s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalované, že její měsíční výdaje včetně životního minima činí toliko 4 410 Kč při průměrném příjmu 22 000 Kč měsíčně. Podle soudu prvního stupně žalobkyně sice na jedné straně ověřila příjmy žalované, avšak žádným způsobem neověřovala její výdaje, spoléhala pouze na formulář, ve kterém žalovaná uvedla jako výdaje životní minimum a výdaje na bydlení 1 000 Kč, což u státního bytu s veškerými poplatky za energie se jeví jako nepravděpodobné. Následkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a žalovaná je povinna žalobkyni vrátit bezdůvodné obohacení podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), které v posuzované věci činí 60 860 Kč, protože na půjčenou jistinu 80 000 Kč žalovaná zaplatila částku 19 140 Kč. Soud prvního stupně žalobkyni rovněž přiznal zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne následujcíího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovanou ke splnění dluhu před tímto datem, a to podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy procesně úspěšnější žalované náklady řízení nevznikly. 4. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části věcného zamítavého výroku II. a souvisejícímu výroku o nákladech řízení III., podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala, že ověřila úvěruschopnost žalované, když prověřovala registry dlužníků a insolvenční rejstřík, vyžádala si doklady k ověření jejích příjmů, tj. výpisy z účtů, výplatní pásky a pracovní smlouvu. Žalovaná uvedla výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, k těmto výdajům žalobkyně připočetla rezervu ve výši 1 000 Kč a zákonné životní minimum, které je objektivně známo, pokud žalovaná neuvede částku vyšší, v tomto případě 3 410 Kč. Pokud žalovaná zatají údaje nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 o. z., neboť by se nejednalo o nic jiného, než o dovolání se vlastní nepoctivosti. Základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr ve své žádosti a uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky má žalobkyně za to, že je rozhodující při mírném riziku, nikoliv stoprocentně, posouzení možnosti reálného splácení úvěru. Žalobkyně uvedla, že věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem a kromě zjevně nepřiměřených údajů mu nezbývá, než věřit sděleným účtům. Podle žalobkyně, pokud průměrný spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádu tisíců korun měsíčně, přistoupí k řešení takovému, že omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Podle měřítek soudů by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží a potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy např. z důvodů dočasné pracovní neschopnosti nebo nezaplacení mezd zaměstnavatelem. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalované. Úroková sazba by měla být žalobkyni přiznána v každém případě v celém rozsahu, přesto žalobkyně v tomto konkrétním případě požaduje jen úrokovou sazbu ve výši 20 % ročně. Žalobkyně rovněž poukázala na § 3002 o. z., podle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jako náhrada za užívání finančních prostředků od žalobkyně. Žalobkyně má za to, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, které se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť ty jsou příslušenstvím. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu nároku napadeného odvoláním tomuto vyhoví. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Soud prvního stupně se z úřední povinnosti správně zabýval otázkou, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky dne 23. 4. 2019 byla uzavřena platně ze zákonného hlediska stanoveného v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při sjednání smlouvy byla žalobkyní dostatečně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Skutečnost, že důsledkem nesplnění povinnosti věřitele podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy vyplývá z výkladu a aplikace právních předpisů a aktuálně i ze závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C – 679/18 ze dne 5. 3. 2020, který uzavřel, že články 8 a 23 Směrnice č. 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele, stanovené v článku 8 této Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který stanoví důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tak, aby respektoval smysl a účel ustanovení dosavadní vývojové trendy a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, vylučuje, aby důsledkem uvedeného porušení věřitele byla pouhá relativní neplatnost, zákonem stanovenou neplatnost je tedy ve smyslu § 588 o. z. nutno chápat jako absolutní. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 1968 o. z., věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 13. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 14. V posuzované věci žalobkyně svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr 80 000 Kč zaplatit celkem 191 400 Kč ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč. Z formulářového hodnocení klienta je zřejmé, že žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalované postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, že uvedené informace žalovaná stvrdila svým čestným prohlášením a podpisem. Žalobkyně při hodnocení výdajové stránky vycházela pouze z částky životního minima 3 410 Kč, rezervy ve výši 1 000 Kč a žalovanou uváděných zcela nereálných nákladů na bydlení v nájemním bytě ve výši 1 000 Kč Ani za situace, kdy žalovaná byla zaměstnaná na dobu neurčitou s příjmem zhruba 22 000 Kč měsíčně, nemohla žalobkyně uzavřít, že má žalovaná volné zdroje ve výši 16 590 Kč. Žalobkyně tedy provedla analýzu finančního rozpočtu žalované zcela neprofesionálním a nepřesvědčivým způsobem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k jejich prověření. Pouhé doplnění údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž jsou tyto údaje ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.“. Neověření údajů uvedených žalovanou, ačkoliv takovou možnost žalobkyně má, vede pouze k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele 15. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nedoložila řádné prošetření úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což bez dalšího zakládá neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za těchto okolností soud prvního stupně správně v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru uzavřel, že žalobkyni nevznikl žádný z uplatněných smluvních nároků vyplývající ze smlouvy, nýbrž pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ponížený o částku, kterou žalovaná žalobkyni prokazatelně z titulu neplatné smlouvy již zaplatila, když se ve své podstatě jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Žalobkyně přitom má i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky (§ 1970 o. z.) od 18. 7. 2020, tj. dnem násedujícím po doručení žaloby žalované. Správně soud prvního stupně rozhodl i o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy z větší části úspěšné žalované (počítáno podle skutečně poskytnuté a vrácené částky, nikoliv podle úroků, jak uvádí v odvolání žalobkyně) žádné náklady nevznikly. 16. Pokud se v průběhu odvolacího řízení žalobkyně domáhala dalšího nároku, a to nároku na zaplacení náhrady dle § 3002 odst. 2 o. z., jedná se o nepřípustné uplatnění nového nároku v odvolacím řízení (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). Tento nárok totiž nemá oporu ve skutkových tvrzeních uplatněných žalobkyní v řízení před soudem I. stupně a ani ve výsledcích provedeného dokazování, zejména, co se týká tvrzení a dokazování k určení konkrétní výše tohoto nároku. 17. Lhůtu k plnění žalovaná odvoláním nenapadla, jejím požadavkem na možnost splácet dlužnou částku ve splátkách, se kterým žalobkyně nesouhlasila, se proto odvolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí nemohl zabývat, a bude na žalované, aby se se svojí žádostí obrátila na žalobkyni. 18. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. a v závislém výroku III. o nákladech řízení jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v odvolacím řízení úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Benešově, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 24. března 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu