ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců JUDr. Tomáše Němce a Mgr. Daniely Jandové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] s o zaplacení částky 16 398 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 4. 2021, č. j20 C 227/2020-68 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 5 103 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 103 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 7 707 Kč od 30. 6. 2020 do 8. 7. 2020 a ve výši 1, 75 % ročně z částky 7 707 Kč od 9. 7. 2020 do zaplacení, a pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku ve výši 33,16 % ročně z částky 11 855,52 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 28 641 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 9. 7. 2020 do zaplacení, a to ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právním moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Ve výroku II. zamítnul žalobu co do částky 6 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 157 Kč od 30. 6. 2020 do 8. 7. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ve z částky 6 450 Kč od 9. 7. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 7 707 Kč od 9. 7. 2020 do zaplacení, do částky 2 241,75 Kč a úroku ve výši 33,16 % ročně z částky 11 855,52 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 28 641 Kč. Ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně zejména tak, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 4. 4. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které poskytla žalovanému dne 5. 4. 2019 částku 15 000 Kč. Žalobkyně se domáhala nároků vyplývajících ze Smlouvy v souvislosti s tím, že žalovaný přestal úvěr splácet a v důsledku toho došlo k jeho zesplatnění. Smlouvu však shledal soud I. stupně jako absolutně neplatnou z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně má proto dle § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.“) právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, a to po odečtení žalovaným již zaplacených částek z titulu plnění ze Smlouvy v celkové výši 7 293 Kč. Soud I. stupně tedy žalobě vyhověl co do částky 7 707 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Ve zbylém rozsahu, tzn. co se týká dalších nároků, jež měly dle žalobkyně vyplývat ze Smlouvy, žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Proti tomuto rozsudku, a to výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 5 103 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 103 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 7 707 Kč od 30. 6. 2020 do 8. 7. 2020 a ve výši 1, 75 % ročně z částky 7 707 Kč od 9. 7. 2020 do zaplacení, a pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku ve výši 33,16 % ročně z částky 11 855,52 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 28 641 Kč, a do výroku III. podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítla v něm především, že soud I. stupně se nesprávně zabýval platností Smlouvy z hlediska dostatečného posouzení úvěruschopnosti, protože s jedná o důvod neplatnosti pouze relativní, ke kterému bylo možno přihlédnout jen k výslovné námitce žalovaného, což se nestalo. Dále namítla, že její kroky ke zjištění úvěruschopnosti žalovaného, jak je na podkladě provedeného dokazování zjistil soud I. stupně, je třeba považovat z hlediska naplnění zákonných předpokladů dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. za dostatečné. Má za to, že Smlouva byla uzavřena platně, a kromě dosud nesplacené jistiny má právo na zaplacení všech v žalobě uvedených částek vyplývajících ze smluvních povinností, ke kterým se žalovaný ve Smlouvě zavázal. Tyto nároky však žalobkyně nepožaduje v rámci odvolání uhradit v celém jejich původně uplatněném rozsahu, ale domáhá se na rámec soudem I. stupně přiznané částky už jen zaplacení částí některých dílčích nároků vyplývajících ze Smlouvy, jak je v odvolání blíže specifikovala, přičemž celková požadovaná výše těchto nároků nad rámec soudem přiznané částky vyplývá z rozsahu, v jakém je rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. napadán. I kdyby měl obstát závěr soudu I. stupně, že žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení z titulu vrácení plnění ze zrušené Smlouvy, má žalobkyně za to, že pro takový případ jí přísluší i obvyklý úrok z dosud nevrácené částky jako náhrada za užívání finančních prostředků dle § 3002 o. z. Dále namítla, že soud I. stupně nebyl oprávněn započítávat na pohledávku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzájemnou pohledávku žalovaného z titulu nároku na vrácení částky, kterou žalobkyně na základě neplatné Smlouvy zaplatil, protože to neodpovídá obsahu § 2993 o. z. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku II. tak, že žalobě bude dále vyhověno v rozsahu požadavku na zaplacení částky 5 103 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 103 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 7 707 Kč od 30. 6. 2020 do 8. 7. 2020 a ve výši 1, 75 % ročně z částky 7 707 Kč od 9. 7. 2020 do zaplacení, a v rozsahu požadavku na zaplacení úroku ve výši 33,16 % ročně z částky 11 855,52 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 28 641 Kč s tím, že jí bude přiznána pln náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím. 4. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z úřední povinnosti (k tomu viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020) se soud I. stupně správně zabýval otázkou, zda byla Smlouva uzavřena platně ze zákonného hlediska dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., spočívajícího v tom, při sjednávání Smlouvy byla žalobkyní dostatečně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru odvolacího soudu přitom soud I. stupně správně uzavřel, že tato zákonná podmínka platnosti Smlouvy splněna nebyla, přičemž dle ustálené soudní praxe zakládá nesplnění této podmínky její absolutní neplatnost. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 2991 občanského zákoníku (o. z.): Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). 9. Podle § 2993 o. z.: Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování v míře dostatečné pro zjištění všech podstatných skutečností. Skutková zjištění soudu I. stupně považuje odvolací soud za správná. Správnými pak shledává odvolací soud i celkové skutkové a právní závěry, které soud I. stupně na podkladě zjištěných skutečností učinil. 11. Odvolací soud se především ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že z hlediska řádného posuzování úvěruschopnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně nedostatečně prošetřila výdajovou stránku hospodaření žalovaného, kdy ani ty nejpodstatnější výdaje nebyly zjišťovány a ověřovány. Z tohoto hlediska nepostačuje pouhé převzetí žalovaným vyplněných údajů do předloženého formuláře. Správně v tomto směru soud I. stupně poukázala např. na to, že se žalobkyně spokojila s údajem žalovaného, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí pouze 1 000 Kč, přičemž ani nebylo zřejmé, o jakou formu bydlení se u žalovaného jedná, pokud ve formuláři pouze uvedl: forma bydlení„ jiná“. Nedostatečnost aktivity žalobkyně při zjišťování výdajů žalovaného vyplynula zcela jednoznačně již z tvrzení žalovaného uplatněného v tomto soudním řízení, že v posuzovaném období bydlel s manželkou, která ze zdravotních důvodů nepracovala, v nájmu za nájemné ve výši 15 000 Kč měsíčně, přičemž on sám splácel další tři půjčky ve splátkách celkem 15 000 Kč. Měsíčně. Nelze sice po poskytovateli úvěru požadovat stoprocentní ověřování všech údajů, který mu zájemce o úvěr sdělí, zmíněná nákladová stránka hospodaření žadatele o úvěr je však natolik zásadní z hlediska posouzení jeho úvěruschopnosti, že v tomto směru je třeba striktně trvat na šetření ze strany úvěrujícího co možná nejúplnější, což se však v daném případě prokazatelně nestalo. Správně proto soud I. stupně uzavřel, že za těchto okolností nelze považovat postup žalobkyně při uzavírání Smlouvy se žalovaným za přístup dostatečně odpovědný ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., což nakonec vyústilo i ve skutečnost, že žalovaný přestal poskytnutý úvěr doopravdy splácet. 12. Z podaných důvodů soud I. stupně správně usoudil, že žalobkyně neprošetřila úvěruschopnost žalovaného dostatečně ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., což bez dalšího zakládá neplatnost Smlouvy dle § 87 odst. 1 věta první zmíněného zákona. Za těchto okolností soud I. stupně správně v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zmíněného zákona dále uzavřel, že žalobkyni nevznikl žádný z jí uplatněných smluvních nároků vyplývajících ze Smlouvy, nýbrž pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny úvěru, ponížený o částky, které žalovaná žalobkyni prokazatelně z titulu neplatné Smlouvy již zaplatila, když se ve své podstatě jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. Žalobkyně přitom má i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky (§ 1970 o. z.), a to doby, kdy byl žalovaný vyzván k plnění, byť žalobkyně tuto výzvu opírala o jiné právní důvody. Správně proto žalobě vyhověl pouze v rozsahu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v rozdílu mezi žalobkyní vyplacené a od žalovaného přijaté částky, a v zbylém rozsahu, představujícím nároky z neplatné Smlouvy, žalobu zamítl. 13. Pokud žalobkyně v odvolání uplatnila požadavek na peněžní náhradu ve smyslu § 3002 o. z. za užívání půjčených peněžních prostředků, předně se jedná o v odvolacím řízení již nepřípustné uplatnění zcela nového nároku (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). Navíc, dle komentářové literatury (viz např. komentář k § 3002 v publikaci: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017) nelze v případě spotřebitelských smluv tento nárok uplatnit. 14. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně při rozhodování o nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 ve spojení s § 2993 o. z. správně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni jen rozdíl mezi částkou, kterou mu žalobkyně z titulu neplatné Smlouvy vyplatila, a částkou, kterou žalovaný z titulu této Smlouvy žalobkyni dosud zaplatil. Je totiž třeba vidět, že v souvislosti s plněním na předmětnou (byť neplatnou) úvěrovou smlouvu se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil právě jen o rozdíl částek, které si strany již v souvislosti s plněním na tuto smlouvu vyplatili. 15. Z podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to i v nákladovém výroku III. s odkazem na jeho správné odůvodnění. 16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl sice v odvolacím řízení zcela úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku k Nejvyššímu soudu ČR, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 11. srpna 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu