ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců JUDr. Tomáše Němce a Mgr. Daniely Jandové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. 8. 2020, č. j. 36 C 325/2017 - 240 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 534 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha – východ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 7. 2016 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 41 118,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v období od 1. 8. 2011 do 1. 11. 2012 finanční prostředky v celkové výši 9 000 000 Kč v hotovosti, případně převodem z účtu žalobkyně nebo [jméno] [příjmení]. Žalovaný přijetí finančních prostředků vždy písemně potvrdil a zároveň se v písemných potvrzeních zavázal k vrácení půjčených částek. Žalovaný částečně svůj závazek uhradil a právnímu předchůdci žalobkyně v období do 2. 2. 2016 vrátil částku celkem 6 433 500 Kč. Dne 2. 2. 2016 žalovaný písemně uznal co do důvodu i výše dluh vůči předchůdci žalobce, ve výši 2 566 500 Kč s tím, že se jedná o nesplacený dluh z půjček dle potvrzení ze dne 1. 8. 2011, 1. 11. 2011, 1. 12. 2011, 1. 3. 2012, 1. 6. 2012, 1. 7. 2012 a 1. 11. 2012 a zavázal se tento dluh splnit do 30. 7. 2016. V období od 2. 2. 2016 do 22. 12. 2016 uhradil žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně částku 350 000 Kč. Dne 22. 12. 2016 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě které, právní předchůdce žalobkyně postoupil žalobkyni pohledávku z výše označených půjček za žalovaným, což bylo žalovanému oznámeno. Po postoupení pohledávek žalovaný uhradil na žalobkyni částku 155 000 Kč. Zbylou část půjčky neuhradil. 3. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, když se jedná o spor s mezinárodním prvkem, jelikož žalovaný má státní příslušnost Italské republiky. Mezinárodní příslušnost posoudil podle nařízení Evropského parlamentu a Rady EÚ č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) a rozhodné právo posoudil podle článku 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES 593/2008 (I), když uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení] měl v době poskytnutí půjček obvyklé bydliště na území České republiky a finanční částky byly předávány na území České republiky, kde v té době i žalovaný podnikal, případně převáděny na účet žalovaného v českých korunách u tuzemských bank. Věc samu pak posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), platného do 31. 12. 2013, s ohledem na data poskytnutí jednotlivých půjček a jeho § 657 obč. zák., pokud jde o smlouvu o půjčce a § 101 obč. zák., pokud jde o promlčení uplatněného nároku. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 639 o. z pak posoudil uznání závazku ze strany žalovaného. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně byla uzavřená platná ústní smlouva o půjčce, na základě které, poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému celkem částku 9 000 000 Kč, a to v datech uvedených v bodě 28. rozsudku soudu prvního stupně s tím, že žalovaný uhradil na dluh celkem částku 6 938 500 Kč. Splatnost jednotlivých půjček sjednána nebyla. Následně žalovaný uznal svůj dluh co do důvodu i výše vůči právnímu předchůdci žalobkyně dne 2. 2. 2016. S ohledem na uplatněnou námitku promlčení ze strany žalovaného dále soud prvního stupně uzavřel, že uznáním dluhu došlo k přenesení důkazního břemene na žalovaného, neboť uznání dluhu žalovaným založilo vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání, a zároveň jím počala běžet nová promlčecí doba, a to desetiletá. Uzavřel, že dluh žalovaného ke dni podání žaloby 19. 12. 2017 promlčen nebyl. Jelikož při uzavření smlouvy o půjčce s právním předchůdcem žalobce nebyla sjednána doba splatnosti této půjčky, avšak uznávací projev žalovaného ze dne 2. 2. 2016 obsahoval jasnou identifikaci závazku žalovaného s odkazem na jednotlivá potvrzení o převzatých půjček, a se závazkem, že tyto splatí do 30. 7. 2016, pak tímto datem byla stanovena splatnost zbylé části dluhu. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že všechny půjčky byly splatné v totožném okamžiku, tedy ke dni 30. 7. 2016. Pokud následně žalovaný plnil, jeho plnění započítal soud prvního stupně dle zásady proporcionality, (poměrného uspokojení dluhu), a jelikož žalobkyně požadovala zaplacení částky 100 000 Kč z půjčky poskytnuté 1. 11. 2012, tak podle popsaného výpočtu proporcionálního uspokojení dospěl k závěru, že dluh ke dni podání žaloby z této půjčky činil 114 527,78 Kč, tedy více, než se žalobkyně domáhá. Proto soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl a přiznal žalobkyni i požadovaný úrok z prodlení podle § 517 obč. zák. Shledal, že je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně, tuto posoudil podle § 1879 a násl. o. z. a to k datu postoupení pohledávky 22. 12. 2016, když námitky žalovaného ohledně plateb jdoucích z účtu [jméno] [příjmení] neshledal důvodnými. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když právo na jejich náhradu přiznal ve věci plně úspěšné žalobkyni. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Vytýká soudu prvního stupně, že se nedostatečně zabýval skutečností, zda v případě předmětného uznání dluhu byly žalovaným skutečně uznány dluhy v době uznání platné a existující, když žalovaný v řízení před soudem prvního stupně namítal, že uznané závazky vůči právnímu předchůdci žalobkyně neexistovaly. V písemném potvrzení přijetí částky 500 000 Kč ze dne 1. 11. 2012 žalovaný prohlásil, že částka byla převedena z účtu paní [jméno] [příjmení] s tím, že tato částka bude vrácena žalobkyni, na kterou v době, kdy případné uznání dluhu činil, ještě nebyla pohledávka postoupena. Má za to, že finanční prostředky, jejichž část tvoří žalovaný nárok, neposkytl žalovanému právní předchůdce žalobkyně, ale paní [jméno] [příjmení]. Žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala ani netvrdila existenci jakéhokoliv závazkového vztahu mezi právním předchůdcem žalobkyně a paní [jméno] [příjmení], jak dovozuje soud prvního stupně a před soudem prvního stupně nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by si právní předchůdce žalobkyně opatřil finanční prostředky za účelem poskytnutí půjčky žalovanému od paní [příjmení]. Právní předchůdce žalobce žalovanému žádné finanční prostředky, jejichž vrácení je předmětem žaloby, nikdy nepředal. Měla by to být žalobkyně, kdo bude prokazovat, že se jednalo o peněžní prostředky postupitele, pana [jméno] [příjmení], neboť jinak je nutné vycházet z toho, že finanční prostředky na účtu paní [jméno] [příjmení] byly jejím vlastnictvím. Nemohlo tak dojít k platnému postoupení pohledávky, neboť právní předchůdce žalobkyně v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky žádnou pohledávku vůči žalovanému neměl. Žalovaný opakovaně namítal, že rozhodným právem pro danou věc je právo italské. Právní předchůdce žalobkyně i žalovaný jsou oba občany Italské republiky a nesouhlasí s tím, že právní předchůdce žalobkyně měl v rozhodném období, kdy mělo docházet k poskytnutí zápůjček, obvyklé bydliště na území České republiky. V letech 2011 –2012 neměl právní předchůdce žalobkyně obvyklé bydliště v České republice, měl přerušený výkon živnostenského podnikání. Při aplikaci článku 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady 593/2008 o právu rozhodném pro závazkové vztahy (I) je pak rozhodným pro posouzení smlouvy dle článku 12 tohoto nařízení právo italské. Navrhl proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovanému, jako procesně úspěšnému, přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalobkyně k podanému odvolání uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný. Soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a vypořádal se s námitkami žalovaného o neexistenci uznaného dluhu i rozhodném právu, které má být na věc aplikováno. Žalovaný si byl vědom svého dluhu vůči předchůdci žalobkyně, tento uznal a pak nastupuje vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době jeho uznání. Bylo tedy na žalovaném, aby případně prokázal neexistenci dluhu, což se nestalo. Rovněž důsledně se soud prvního stupně zabýval zjišťováním okolností rozhodných pro aplikaci českého práva, a tuto náležitě v rozsudku zdůvodnil. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobu a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Soud prvního stupně dospěl při aplikaci správného právního předpisu ke správnému závěru, že je k projednání věci dána mezinárodní příslušnost českého soudu a že rozhodným právem je právo české. Pro stručnost proto odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění v bodě 14. rozsudku soudu prvního stupně. 8. Odvolací soud i při posouzení věci samé vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasí i s právním hodnocením soudu prvního stupně, a i zde pro stručnost na jeho podrobné a přiléhavé odůvodnění v rozsudku odkazuje. 9. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že v řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena ústní smlouva o půjčce, respektive jednotlivé smlouvy o půjčkách, na základě kterých, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčky v celkové výši 9 000 000 Kč. Žalovaný tyto půjčky splácel až do částky 6 433 500 Kč. Žalovaný vždy stvrdil převzetí dané částky písemně (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně) a ve všech těchto potvrzeních uvedl výslovně, že přijal částku od právního předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení]. Pokud pak byla částka poukázána z účtu paní [jméno] [příjmení], v potvrzeních, bylo výslovně uvedeno, že částku žalovaný přijal od [jméno] [příjmení] a zaplacena byla z účtu paní [příjmení]. Námitka žalovaného, že peníze byly poskytovány paní [příjmení] tak není důvodná. Případný právní vztah mezi [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení] v tomto řízení tak není pro rozhodnutí podstatný a soud prvního stupně se jím správně nezabýval. Z provedeného dokazování soudem prvního stupně je navíc zřejmé, že žalovaný dluh splácel, a to až do výše 6 433 500 Kč, tudíž sám neměl pochyb o existenci dluhu ani o tom, kým je částka poskytována. Dne 2. 2. 2016 činil dluh z poskytnuté půjčky 2 566 500 Kč, který žalovaný písemně uznal co do důvodu a výše. 10. K námitkám žalovaného k uznání dluhu odvolací soud uvádí, že v písemném uznání dluhu bylo jednoznačně specifikováno, o jaký dluh a z jakých půjček se jedná, a sice, z půjček, které byly potvrzeny žalovaným ve dnech 1. 8. 2011, 1. 11. 2011, 1. 12. 2011, 1. 3. 2012, 1. 6. 2012, 1. 7. 2012 a 1. 11. 2012 Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že splatnost ze smluv o půjčkách nebyla sjednána při poskytování dílčích půjček, nýbrž až právě v písemném uznání závazku ze dne 2. 2. 2016, kdy se žalovaný zavázal půjčené prostředky v dosud nesplacené výši vrátit do 30. 7. 2016. 11. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 12. Pokud dlužník uzná svůj dluh co do důvodu a výše prohlášením učiněným v písemné formě, tímto postupem nastanou účinky uznání dluhu, a to i v případě, že v době uznání byla pohledávka věřitele již promlčena. Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 6073/2017). V písemném uznání dluhu musí být vymezen důvod dluhu a jeho výše. Určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Zásadním účinkem uznání je skutečnost, že uznání zakládá domněnku existence dluhu v době jeho uznání, a zároveň značí započetí běhu nové promlčecí lhůty. Platné uznání dluhu významně posiluje procesně pozici věřitele v soudním řízení, neboť ten nemusí prokazovat ani existenci ani vznik dluhu, neboť důkazní břemeno je přesunuto na dlužníka. Uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání a jeho důsledkem je tedy přesun důkazní povinnosti, důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na kterém je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 170/2010 ze dne 23. 9. 2010). Dlužník unese důkazní břemeno pouze v případě, že prokáže skutečnosti, které opodstatňují závěr, že uznaný závazek neexistuje (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 362/2005 ze dne 28. 6. 2007). K vyvrácení právní domněnky existence uznaného dluhu nepostačuje pouhá pochybnost či nejasné okolnosti vzniku závazku. Uznání dluhu není novým právním titulem závazku, ale jedná se o právo akcesorické, což znamená, že dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. 13. V posuzovaném případě k námitkám žalovaného, že neexistoval dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně v době jeho uznání, neboť peněžní prostředky byly poskytnuty nikoli právním předchůdcem žalobkyně, ale z účtu [jméno] [příjmení], a nebylo prokázáno, že by to byly prostředky právního předchůdce žalobce, odvolací soud uvádí, že sama o sobě skutečnost, z jakého účtu byly finanční prostředky poskytnuty, rozhodná není. Důkazy provedenými soudem prvního stupně bylo prokázáno, a to potvrzením ze dne 1. 11. 2012, o přijetí částky 500 000 Kč, ze které uplatňuje žalobkyně k zaplacení 100 000 Kč, že žalovaný převzal od [jméno] [příjmení] 500 000 Kč, převodem z účtu [jméno] [příjmení] a tuto částku se zavázal zaplatit žalobkyni. Potvrzení bylo adresováno žalovaným právnímu předchůdci žalobkyně. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně, že bylo na právním předchůdci žalobkyně, jakým způsobem slíbené finanční prostředky zajistí a obstará, a pokud tak učinil prostřednictvím účtu třetí osoby, zde [jméno] [příjmení], nemá to právní význam pro závazkový vztah se žalovaným. Odvolací soud tedy má za to, že platně vznikla smlouva o půjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, a to konkrétně i k poskytnuté částce ze dne 1. 11. 2012, jejíž část nebyla splacena, tedy existence dluhu byla v řízení prokázána. Jelikož mimo jiné dluh z půjčky ze dne 1. 11. 2012 trval v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek mezi [jméno] [příjmení] a žalobkyní, je pak správný i závěr soudu prvního stupně o aktivní legitimaci žalobkyně v tomto řízení. Ostatně i po postoupení pohledávky na žalobkyni, žalovaný splatil část jím uznaného dluhu přímo žalobkyni, a proto jeho nynější námitky se jeví toliko jako obstrukční ve snaze oddálit rozhodnutí ve věci samé. Správně pak soud prvního stupně za situace, kdy žalovaný částečně plnil na jím uznaný dluh, postupoval podle zásady proporcionality při započtení poskytnutého plnění na jednotlivé dlužné částky (z dílčích půjček), neboť pravidla pro přednostní vyrovnání v posuzovaném případě stanovena nebyla a dospěl k závěru, že z půjčky vyplývající z potvrzení žalovaného ze dne 1. 11. 2012 zbývá k úhradě 114 527,78 Kč, což je více než žalobkyní požadovaná částka. 14. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., když věcně správným shledal i výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, které byly správně vyčísleny. 15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř., a ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za zastoupení advokátem, a to odměna po 5 100 Kč za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání 14. 4. 2021), vycházeje z tarifní hodnoty 100 000 Kč podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 g) advokátního tarifu, jedna náhrada hotových výloh po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH z odměny a náhrad v částce 1 134 Kč, celkem činí náklady žalobkyně v odvolacím řízení 6 534 Kč. 16. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění podle § 149 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha - východ za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Praha 14. dubna 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu