ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 203 726,07 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 8. 2020, č. j. 110 C 8/2020-145 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. ohledně částky 45.701,31 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 11. 2. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 20 % ročně z částky 62.142,85 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 225.979 Kč, úroku ve výši 20 % ročně z částky 63.209,30 Kč od 31. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 152.280 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 15.000 Kč od 8. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 35.366 Kč, a v napadeném výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 110 C 8/2020-145, uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 101.514 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 11. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 102.212,07 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši ve výši 10 % ročně z této částky od 11. 2.2020 do zaplacení, a úrokem ve výši 75,54 % ročně z částky 15.000 Kč od 8. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, než úrok dosáhne další částky 35.366 Kč, úrokem ve výši 89,28 % ročně z částky 62.142,85 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, než úrok dosáhne další částky 225.979 Kč a úrokem ve výši 93,6 % ročně z částky 63.209,30 Kč od 31. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, než úrok dosáhne další částky 152.280 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 588, § 1968, § 1970, § 2991, § 2993, § 2395, § 2396, § 588 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) za použití § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a evropských směrnic, z nichž zákon vychází. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli celkem tři smlouvy o úvěru, a to dne 29. 11. 2018, na základě které žalobkyně poskytla žalované dne 30. 11. 2018 úvěr ve výši 65 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 231 Kč s tím, že celkem bude zaplacena částka 188 316 Kč. Částka ve výši 65 000 Kč byla zaslána žalobkyní na účet určený ve smlouvě žalovanou. Žalobkyně předložila listiny ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to předsmluvní formulář ke smlouvě o úvěru a prohlášení žalované, ze kterých soud prvního stupně zjistil, že výdaje žalované činily měsíčně 6 410 Kč, měsíční příjem uvedla žalovaná částkou 21 800 Kč. Z výplatních lístků žalované zjistil, že příjem žalované činil v září 2018 částku 16 654 Kč a v říjnu 2018 částku 16 181 Kč. Z výpisů z registrů SOLUS a NRKI nevyplynuly žádné záznamy. Žalovaná byla vyhodnocena jako osoba s nižším rizikem. Žalobkyně evidovala platby ze strany žalované v celkové výši 31 386 Kč. Pro neplacení splátek došlo k zesplatnění úvěru dne 26. 8. 2019. Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána dopisem žalobkyně dne 23. 7. 2019 a 22. 8. 2019. Dne 20. 3. 2019 uzavřely účastnice smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované dne 21. 3. 2019 úvěr ve výši 67 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 7 050 Kč s tím, že celkem bude zaplacena částka 126 900 Kč. Částka ve výši 67 000 Kč byla zaslána žalobkyní na účet určený ve smlouvě žalovanou. Žalobkyně předložila listiny ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to předsmluvní formulář ke smlouvě o úvěru a prohlášení žalované, ze kterých soud prvního stupně zjistil, že výdaje žalované činily měsíčně 11 641 Kč, měsíční příjem uvedla žalovaná částkou 29 900 Kč. Z výplatních lístků žalované zjistil, že příjem žalované činil v prosinci 2018 částku 21 208 Kč a v lednu 2019 částku 26 048 Kč. V listopadu 2018 byla žalované vyplacena odměna ve výši 16 942 Kč. Z výpisů z registrů SOLUS a NRKI nevyplynuly žádné záznamy. Žalovaná byla vyhodnocena jako osoba s nižším rizikem. Žalobkyně evidovala platby ze strany žalované v celkové výši 14 100 Kč. Pro neplacení splátek došlo k zesplatnění úvěru dne 29. 8. 2019. Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána dopisem žalobkyně dne 26. 7. 2019 a 26. 8. 2019. Dne 14. 6. 2019 uzavřely účastnice smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované dne 13. 6. 2019 úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 228 Kč s tím, že celkem bude zaplacena částka 29 472 Kč. Částka ve výši 15 000 Kč byla zaslána žalobkyní na účet určený ve smlouvě žalovanou. Žalobkyně předložila listiny ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to předsmluvní formulář ke smlouvě o úvěru, a prohlášení žalované, ze kterých soud prvního stupně zjistil, že výdaje žalované činily měsíčně 18 691 Kč, měsíční příjem uvedla žalovaná částkou 22 700 Kč. Z výplatních lístků žalované zjistil, že příjem žalované činil v dubnu 2019 částku 15 212 Kč a v květnu 2019 částku 16 908 Kč. Z výpisů z registrů SOLUS a NRKI nevyplynuly žádné záznamy. Žalovaná byla vyhodnocena jako osoba s nižším rizikem. Žalobkyně neevidovala žádné platby na tento úvěr ze strany žalované. Pro neplacení splátek došlo k zesplatnění úvěru dne 6. 10. 2019. Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána dopisem žalobkyně dne 2. 9. 2019 a 2. 10. 2019. 3. Soud prvního stupně učinil závěr, že mezi účastníky sice byly uzavřeny výše citované smlouvy o úvěru, tyto smlouvy jsou však absolutně neplatné, když žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Deklarovala sice výdaje žalované, tyto však nebyly nijak ověřeny, navíc z předložených formulářů je zjevné, že se jedná o paušálně vyplněné částky a fakticky vyplacené částky mzdy v jednotlivých měsících neodpovídají žalovanou uvedené částce měsíčního příjmu. Žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovanou, aniž by tyto blíže zkoumala či požadovala po žalované jejich skutečné doložení. Soud prvního stupně uzavřel, že všechny tři úvěrové smlouvy, výše specifikované, jsou absolutně neplatné, proto má žalobkyně právo na vrácení peněžité částky, kterou žalované poskytla v jednotlivých případech, po odečtení žalovanou zaplacených splátek (jistina v celkové výši činila 147 000 Kč), a proto při zjištění, že žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 45 486 Kč, uložil žalované zaplatit nesplacenou část jistiny ve výši 101 514 Kč a ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. Proti části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Svým odvoláním se domáhala změny rozsudku soudu prvního stupně co do zaplacení částky 45 701,31 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 11. 2. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 20 % ročně z částky 62 142,85 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 225 979 Kč, úroku ve výši 20 % ročně z částky 63 209,30 Kč od 31. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 152.280 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 35 366 Kč. 5. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr o posouzení úvěruschopnosti žalované. Tuto řádně zkoumala ve všech případech uzavíraných úvěrových smluv, když vycházela z prohlášení žalované o jejím příjmu i jejích výdajích. Za žalovanou nesprávně uvedené údaje nemůže být sankcionována, ani si tyto údaje nemůže jinak ověřit. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. V posuzované věci žalobkyně zohlednila počet nezaopatřených dětí žalované částkou 2 000 Kč a vycházela z údaje žalované o bydlení, na které vynakládá 1 000 Kč měsíčně. Neuvedla-li žalovaná jiné výdaje, pak v souladu se zákonem žalobkyně vycházela z výše výdajů stanovených paušální částkou 3 410 Kč. V případě uzavírané druhé a třetí úvěrové smlouvy pak v rámci výdajů žalované byly zohledněny splátky sjednané v předchozích úvěrových smlouvách. Má za to, že i kdyby soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně posouzena, jednalo by se maximálně o relativní neplatnost, které se však žalovaná nedovolala. Žalobkyně dále namítá, že úvěrová smlouva je platná i ohledně sjednaného úroku z úvěru, kdy úrok v odvolání požadovaný ve výši 20%, je nízký a měl by být přiznán. Žalovaná měla možnost zcela svobodně se rozhodnout, zda do smluvního vztahu za podmínek daných úvěrovou smlouvou vstoupí či nikoli. Jestliže smluvní podmínky přijala, je smlouva v celém rozsahu platná. Žalobkyně přitom odkázala na závěry Ústavního soudu přijaté v nálezu II. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2016, dle kterého je nutné zkoumat, zda dlužník bude mít reálnou možnost splácení dluhu. Dále poukazovala na § 86 a § 87 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance proti GK, C -679/18 s tím, že dodržela postup podle čl. 8 a 23 Směrnice o spotřebitelském úvěru a posoudila úvěruschopnost žalované na základě jí uvedených informací a dále z žalobkyni dostupných registrů. Žalovaná měla možnost dbát svých práva a smlouvu neuzavřít. Ochranu spotřebitele nelze pojímat za nejvyšší právní princip. Žalobkyně poukázala na § 3002 o. z., a za situace, pokud by odvolací soud nahlížel na vztah mezi účastnicemi jako na bezdůvodné obohacení, má za to, že žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finanční prostředků. Přes svůj deklarovaný nesouhlas se závěry soudu prvního stupně požadovala v odvolání pouze přiznání úroků v rozsahu 20 % p. a., tedy ve výši méně než trojnásobku obvyklého úroku podle databáze ČNB ARAD, a proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání plné výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. 6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části a řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným. 8. Výroky I. a II. ve zbývající zamítnuté části rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním dotčeny, nabyly tak samostatně právní moci a nejsou předmětem přezkumu odvolacím soudem. 9. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl o odvolání žalobkyně při svém odvolacím jednání bez účasti žalované, která se k tomuto jednání odvolacího soudu nedostavila, ač k němu byla řádně a včas předvolána, a nepožádala včas z důležitých důvodů o odročení odvolacího jednání. 10. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a zákona o spotřebitelském úvěru. 11. Rozsudek soudu prvního stupně stojí primárně na posouzení platnosti úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně se správně nejprve zabýval, a to z úřední povinnosti (i bez námitky žalované) předně otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěru, byla před vlastním uzavřením té které smlouvy splněna její zákonná povinnost, zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost spotřebitele (žalované), a k této provedl důkazy předložené žalobkyní. 12. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a na jeho skutková zjištění stran uzavření úvěrové smlouvy, jejího obsahu, rozsahu plnění, upomínek i úvěruschopnosti žalované odvolací soud pro stručnost odkazuje. 13. Soud prvního stupně k otázce úvěruschopnosti zjistil údaje týkající se příjmové a výdajové situace žalované v době uzavírání úvěrové smlouvy. V souladu s obsahem spisu lze shrnout, že žalobkyně opatřila výpis žalované z registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací (NRKI). Žalovaná podle uvedených registrů vycházela jako rizikový klient. Navíc z doložených skutečných příjmů žalované vyšlo najevo, že jí uvedené údaje ve formuláři hodnocení klienta neodpovídají výplatním páskám. Rovněž žalovanou uvedené výdaje jsou ve všech třech případech shodně uvedené paušálními částkami, přičemž ve formuláři není uvedeno, jakým způsobem byly výdaje zjištěny (vyjma uvedených sjednaných splátek z předcházejících úvěrových smluv). 14. Odvolací soud proto uzavírá, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalované ze strany žalobkyně řádně a s náležitou péčí posouzena. Žalobkyně se v daném případě, jak vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala žalovanou uváděné výdaje na její bydlení ve výši 1 000 Kč a nezjišťovala charakter bydlení žalované. Neověřovala ani další skutečnosti ohledně její příjmové a výdajové situace, zejména, zda na nezletilé dítě pobírá výživné, případně v jaké výši a jaké jsou faktické náklady spojené s péčí o ně. Ani rozpory v žalovanou uvedené částce měsíčního příjmu s částkami vyplývajícími z výplatních pásek nevedly žalobkyni k bližšímu zjišťování skutečné příjmové situace žalované přesto, že jí vykazovaný příjem nepostačoval na pokrytí v součtu nasmlouvaných splátek. Skutečnosti zjištěné žalobkyní jí měly vést k dalším krokům, kterými by po žalované vyžádala více relevantních důkazů prokazujících její majetkovou situaci. To však žalobkyně neučinila. 15. Popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů lze mít naopak důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně při daném posuzování ověřovala jen minimum informací, které byly žalovanou vyplněny do formuláře Hodnocení klienta. Žádné jiné důkazy, které by svědčily o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, přes poučení odvolacím podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila. 16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 17. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 21. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 22. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost dotčené smlouvy. Odvolací soud při právním hodnocení věci vycházel mimo jiné i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice (2008/48/ ze dne 23. dubna 2008), tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. musí být účinné, přiměřené a odrazující. Takovouto účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, a nikoli pouhá neplatnost relativní, která by ve svém důsledku vedla i k relativizaci ochrany spotřebitele jako takové i celé s tím související právní úpravy. 23. Jak uvedeno výše, žalobkyně v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti žalované řádně nesplnila, jí učiněné zkoumání se jeví jako provedené pouze účelově tak, aby úvěr mohla poskytnout. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace týkající se jeho příjmů a výdajů, nicméně tyto nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. 24. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování byla na místě právě i vzhledem k již stávajícímu zatížení žalovaného dalšími splátkami z jiných úvěrů poskytnutých žalovanému žalobkyní, a to i s přihlédnutím k informaci vyplývající z výpisu z nebankovního registru klientských informací, podle níž se v případě žalovaného jednalo o klienta s nízkými body interního skóre, představující vyšší riziko. Žalobkyně se při dalším posouzení informací spokojila pouze s tvrzeními a dokladem žalované o příjmech ze zaměstnání a s nikterak nedoloženými údaji o výdajích. Přes rozpory v listinách zkoumaných žalobkyní, uzavřela, že u žalované je splněna podmínka řádně úvěr splácet. Tento závěr pak byl paušálně uveden v přijatých prohlášeních žalované, že částka životního minima je 3 410 Kč a výdaje na bydlení byly uváděny opět nijak nedoloženou částkou 1 000 Kč. Tato částka by mohla teoreticky odpovídat výdajům při sociálním bydlení, které však žalobkyně neověřila. Žalobkyně uvedla u výdajů na děti částku 1 000 Kč. Nezjišťovala, zda žalovaná pobírá na dítě výživné, a pokud ano, v jaké výši, ani zda se někdo další podílí na nákladech na domácnost. 25. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání, ale taktéž výdajů klienta (obecně a hrubě zjistitelných z výpisu z jeho účtu či účtů), a to především alespoň těch podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení nebo pravidelná výše případně placeného výživného. Jedná se navíc o údaje, které lze po žadateli o úvěr bez dalšího žádat, například v podobě rozsudku o úpravě poměrů dětí, výpisů z katastru nemovitostí apod. V daném případě bylo při posouzení žalované jakožto žadatelky o úvěr vycházeno i z jí předloženého bankovního účtu, na kterém nebyly kladné zůstatky, které by případné splácení úvěru mohly pokrýt. Za takovéto situace měla být žalobkyně více obezřetná a požadovat doplnění dalších dokladů prokazujících skutečnou situaci žalované. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V posuzovaném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmé neověřování uvedených údajů spotřebitele žalobkyní, vedou k závěru, že provedené„ hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 26. Pokud se v průběhu odvolacího řízení žalobkyně domáhala dalšího nároku, a to nároku na zaplacení náhrady dle § 3002 odst. 2 o. z., jedná se o nepřípustné uplatnění nového nároku v odvolacím řízení (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). Tento nárok totiž nemá oporu ve skutkových tvrzeních uplatněných žalobkyní v řízení před soudem I. stupně a ani ve výsledcích provedeného dokazování, zejména, co se týká tvrzení a dokazování k určení konkrétní výše tohoto nároku. 27. V souzené věci lze tak uzavřít, že soud prvního stupně učinil správný závěr, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a to proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na skutečnost, že žalovaná zaplatila na poskytnuté úvěry celkem 45 486 Kč před podáním žaloby, postupoval soud prvního stupně správně, když uložil žalované zaplatit zbylou část nesplacené jistiny poskytnutých úvěrů a ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítl. 28. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. a ze stejných důvodů i výrok III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. 29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy s ohledem na výsledek tohoto odvolacího řízení je zřejmé, že žalobkyně s uplatňováním svého práva nebyla v odvolacím řízení úspěšná, tedy by z hlediska výsledku rozhodnutí odvolacího soudu, v odvolacím řízení svědčilo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované proti žalobkyni. Protože však žalované v tomto odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné účelné náklady řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud o tom, že v odvolacím řízení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Berouně za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné jen proti výrokům o nákladech řízení. Praha 6. ledna 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu