ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zdržení se zásahů do práva užívání bytu a zaplacení částky 86 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 8. 2020, č. j. 5 C 190/2016 – 192, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému nebránit mu pronajímat byt nacházející se ve 3. nadzemním podlaží vlevo při příchodu od schodiště, v budově [adresa], katastrálním území Vinohrady, na adrese [adresa], a inkasovat z něj podnájemné (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 86 000 Kč (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 50 723 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodině žalovaného bylo na počátku 90. let na základě restitučních řízení obnoveno vlastnické právo k bytovému domu [adresa] v [katastrální uzemí], [obec a číslo], v němž se nachází předmětný byt. Správu nemovitosti zajišťoval žalovaný na základě obstaravatelské smlouvy, později jako jeden ze spoluvlastníků předmětných nemovitých věcí. Žalobce poskytl žalovanému na rekonstrukci bytového domu v roce 1995 finanční prostředky ve výši přesahující 2 000 000 Kč a v této souvislosti žalovaný vyjádřil souhlas s přenecháním nájmu bytu ve 3. nadzemním podlaží tohoto domu ve prospěch žalobce na dobu 50 let od 1. 6. 1996 s tím, že tento souhlas se vztahuje i na pronájem bytu třetí osobě. Žalobce předmětný byt pronajímá, od 8. 9. 2011 byla podnájemkyní bytu [jméno] [příjmení], která hradila podnájemné ve výši 11 000 Kč měsíčně. Její podnájemní vztah trval do 31. 8. 2014, po tomto datu žalovaný neevidoval žádnou podnájemní smlouvu, a to ani následně od data 1. 5. 2016, od kterého mělo podle žalobce dojít ke zvýšení nájemného na 12 500 Kč. [jméno] [příjmení] předmětný byt užívá nadále. Podnájemné od paní [příjmení] žalobce obdržel do března 2016. Žalobcem předložený návrh podnájemní smlouvy datované 1. 5. 2016, kterým měl být podnájemní vztah prodloužen do 31. 5. 2018 za částku 12 500 Kč měsíčně, podepsán [jméno] [příjmení] nebyl. Žalobce se v první části své žaloby domáhal uložení povinnosti žalovanému nebránit žalobci pronajímat předmětný byt a inkasovat z něj nájemné, ve druhé části žaloby pak uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 86 000 Kč a to na základě žalobcova tvrzení, že žalovaný měl podnájemné od [jméno] [příjmení] inkasovat sám bez právního důvodu. 3. Soud prvního stupně se nejprve správně zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti a pravomoci Českých soudů k projednání věci, když žalobce je cizím státním příslušníkem. Uzavřel, že mezinárodní soudní příslušnost se řídí Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Mezinárodní soudní příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci je dána ve vztahu k oběma částem žalobního petitu, a to na základě jeho článku 24 odst. 1 s ohledem místo, kde se nachází předmětný byt (pokud jde o žalobu na uložení povinnosti nebránit pronajímat byt) a na základě jeho článku 4 odst. 1 s ohledem bydliště žalovaného (pokud jde o žalobu na zaplacení částky 86 000 Kč). Pokud jde o posouzení hmotného práva, kterým se vztahy mezi účastníky řízení řídí, vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 68 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Podle něj uzavřel, že se právní vztah řídí českým právem s ohledem na místo, kde se předmětný byt nachází. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 86 000 Kč, vycházel soud z nařízení č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II) a podle jeho čl. 4 uzavřel, že se uvedený nárok řídí právem České republiky s ohledem na místo, kde mělo dojít ke vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení, mezinárodní soudní příslušnosti a rozhodného práva, když žalobce je cizím státním příslušníkem, jehož bydliště se nachází mimo území České republiky. 4. Z hlediska právního posouzení ve vztahu k žalobcem uplatněným žalobním nárokům pak soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) při posuzování žalobcem namítané rušené držby nájemního práva,z § 2274, § 2275, § 2276 o. z. při posuzování podnájemního vztahu mezi žalobcem a [jméno] [příjmení], z § 2991 o. z. v otázce bezdůvodného obohacení, a uzavřel, že žalobce je držitelem práva užívat předmětný byt na základě smlouvy o přenechání nájmu uzavřené se žalovaným s tím, že zároveň na základě této smlouvy je držitelem práva pronajatou věc platně podnajímat třetí osobě. Účastníci po dobu cca 20 let respektovali užívání předmětného bytu žalobcem, resp. jeho podnajímání třetím osobám a s tím související inkasováním podnájemného žalobcem. Žalobci tak svědčí právo na ochranu rušené držby proti případnému jednání, které by řádné užívání bytu, případně jeho podnajímání rušilo. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci podnájemního vztahu podnájemkyně [jméno] [příjmení] po skončení původně sjednaného podnájemního vztahu na dobu určitou, tedy po 1. 9. 2014 a nepodařilo se mu prokázat, že by docházelo k rušení jeho držby ve vztahu k předmětnému bytu. Z žádných žalobcem navržených a soudem provedených důkazů nebylo prokázáno, že by žalovaný činil jakékoliv kroky směřující k tomu, aby zabránil přenechání předmětného bytu [jméno] [příjmení], případně jinému podnájemci či užívání bytu členy její rodiny. Soud prvního stupně dále uzavřel, že samotné bránění v inkasování podnájemného nepředstavuje bránění v podnajímání bytu a nepožívá tak ochrany ve smyslu ustanovení § 1003 o. z., i kdyby bylo prokázáno. Pokud jde o část žaloby, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 86 000 Kč jako bezdůvodné obohacení za to, že inkasoval podnájemné od [jméno] [příjmení] bez právního důvodu, soud prvního stupně uzavřel, že tato tvrzení žalobce nebyla prokázána. Pokud by však prokázána byla, žaloba by nemohla být úspěšná, neboť by na straně žalovaného docházelo k bezdůvodnému obohacení, neboť by přijímal plnění, které mu nenáleží, avšak by k tomuto obohacení nedocházelo na úkor žalobce (nájemce), nýbrž na úkor podnájemkyně [jméno] [příjmení], která plnila jinému subjektu, než bylo stanoveno podnájemní smlouvou. Oprávnění k vydání bezdůvodného obohacení by pak náleželo jí. Pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce v této části žaloby pak žalobu zamítl. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýká, že učinil nesprávný závěr ohledně neexistence podnájemního vztahu [jméno] [příjmení] k předmětnému bytu. Podnájemní smlouva podepsána nebyla, avšak ani žalovaný nepopírá, že v předmětném bytě nadále bydlí. Tím, že soud prvního stupně neprovedl žalobcem navrhovaný výslech [jméno] [příjmení], neúplně zjistil skutkový stav věci a tím se dopustil zásadního pochybení, které samo o sobě je odvolacím důvodem. Soud prvního stupně neučinil žádný závěr ani z nesporné skutečnosti, že navržená svědkyně neplatí žalobci od dubna 2016 žádný nájem. Svědecká výpověď [jméno] [příjmení] je podstatná i k tvrzenému neprokázání rušené držby. Pokud jde o žalovanou částku 86 000 Kč, má žalobce za formálně správný závěr soudu prvního stupně, že vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném by se měla domáhat paní [příjmení], avšak další podaná žaloba není v tuto chvíli v souladu se zásadou hospodárnosti řízení. Navrhl proto zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu projednání. 6. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou souhrně uvedena v bodě 2 tohoto rozsudku, na která pro stručnost odkazuje. 9. Ani odvolací soud nedoplnil dokazování dalšími navrhovanými důkazy, zejména výslechem svědkyně [příjmení] k tvrzenému podnájemnímu vztahu a placení nájemného přímo žalovanému, neboť skutečnost, že podnájemní smlouva mezi svědkyní a žalobcem nebyla v období po 31. 8. 2014 uzavřena, byla v řízení prokázána, když žalobcem navrženou smlouvu [jméno] [příjmení] nepodepsala a ani případné prokázání plateb ze strany svědkyně přímo žalovanému by na právní posouzení věci nemělo vliv. 10. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně primárně správně v bodě 18. napadeného rozsudku (na jehož podrobné odůvodnění odvolací soud odkazuje) uzavřel, že je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky a právní vztah mezi účastníky se řídí právem České republiky. 11. Odvolací soud souhlasí i s právním hodnocením soudu prvního stupně ve věci samé, a i zde pro stručnost na jeho přiléhavé odůvodnění v napadeném rozsudku odkazuje a vzhledem k odvolacím námitkám uvádí následující. 12. Z provedeného dokazování soudem prvního stupně vyplynulo (a mezi účastníky nebylo sporné), že žalobci svědčí právo užívání bytu, nacházejícímu se ve 3. nadzemním podlaží vlevo při příchodu od schodiště, v budově [adresa], katastrálním území Vinohrady, na adrese [adresa], a to na základě jednostranného právního úkonu učiněného písemně žalobcem dne 17. 5. 1996 s tím, že toto oprávnění bylo sjednáno od 1. 6.1996 na dobu 50 let. Zároveň tímto úkonem žalovaný udělil souhlas žalobci s podnajímáním uvedeného bytu a inkasováním podnájemného za jeho užívání. Žalovaný jednal nejprve jako zástupce spoluvlastníků uvedeného bytového domu, posléze z pozice jednoho ze spoluvlastníků, vždy na základě zmocnění. Předmětný byt, k němuž žalobci svědčí právo nájmu, dále pronajal písemně uzavřenou podnájemní smlouvou [jméno] [příjmení] Podnájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 8. 9. 2011 do 31. 8. 2014. Mezi účastníky není tato skutečnost sporná. Podnájemní smlouvu připravenou žalobce a datovanou 1. 5. 2016 však již [jméno] [příjmení] nepodepsala a byt tak užívá bez platného právního titulu. Žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že by žalovaný jemu samotnému bránil v uzavření podnájemní smlouvy, naopak vyšlo najevo, že [jméno] [příjmení] podnájemní smlouvu nepodepsala. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, žalobci svědčí právo na ochranu držby práva nájmu k uvedenému bytu ve smyslu ustanovení § 1003 o. z., nicméně to pouze za situace, pokud by v řízení prokázal, že mu žalovaný brání ve výkonu práva nájmu k tomuto bytu, nebo brání v uzavření podnájemní smlouvy s třetí osobou. Takováto skutečnost však v řízení prokázána nebyla. Jestliže [jméno] [příjmení] nesouhlasila s novou podnájemní smlouvou, bylo na žalobci, aby žádal vyklizení předmětného bytu a případně tento užíval sám, či uzavřel podnájemní smlouvu s další osobou. To se v posuzovaném případě nestalo, [jméno] [příjmení] nadále byt užívá, a žalobce neučinil žádné kroky k tomu, aby jí v užívání bytu zamezil. Jak dále správně uzavřel soud prvního stupně, pokud [jméno] [příjmení] za užívání bytu žalobci ničeho nehradí, mohl (může) žalobce za užívání bytu požadovat částku odpovídající obvyklému nájemnému a této částky se případně po jmenované domáhat i soudně (např. žalobou z titulu bezdůvodného obohacení). Zaplacení této částky se však nemůže domáhat po žalovaném, a to ani za předpokladu, že by v řízení bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] platí žalovanému za užívání předmětného bytu. Odvolací soud souhlasí se závěry přijatými soudem prvního stupně v bodě 22. a 23. napadeného rozsudku, když žalobci nesvědčí aktivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení ve výši případně přijatého nájemného vůči žalovanému, nýbrž vůči [jméno] [příjmení], která by naopak byla, za situace pokud by nájemné hradila přímo žalovanému, aktivně legitimována proti žalovanému s požadavkem na vrácení takto zaplacené částky. Odvolací námitky žalobce v tomto směru tak odvolací soud neshledal důvodnými. 13. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, které byly správně vyčísleny. 14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, avšak žádné náklady odvolacího řízení mu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Berouně za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Praha 12. května 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu