ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 55 758 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 14 C 182/2020-91, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 13 962,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení, co do částky 13 008,16 Kč a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky 36 220,13 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 86 011 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. zamítnul žalobu na zaplacení částky 18 811 Kč se úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 080 Kč od 16. 11. 2019 do 17. 8. 2020, co do smluvní pokuty ve výši 13 008,16 Kč a co do úroku z částky 36 220,13 Kč ve výši 76,22% ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do výše 86 011 Kč. Ve výroku III. rozhodl, že žáený z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně zejména tak, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 18. 10. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na základě které poskytla žalovanému částku 42 000 Kč. Tuto Smlouvu však shledal soud I. stupně jako absolutně neplatnou z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně má proto dle § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, a to po odečtení žalovaným již zaplacených splátek úvěru v celkové výši 15 928 Kč. Soud I. stupně tedy žalobě vyhověl co do částky 26 080 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Ve zbylém rozsahu, tzn. co se týká dalších nároků, jež měly dle žalobkyně vyplývat ze Smlouvy, žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Proti tomuto rozsudku, a to výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 13 962,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení, co do částky 13 008,16 Kč a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky 36 220,13 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 86 011 Kč, podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítla v něm především, že soud I. stupně se nesprávně zabýval platností Smlouvy z hlediska dostatečného posouzení úvěruschopnosti, protože s jedná o důvod neplatnost pouze relativní, ke kterému bylo možno přihlédnout jen k výslovné námitce žalované, což se nestalo. Dále namítla, že její kroky ke zjištění úvěruschopnosti žalované, jak je na podkladě provedeného dokazování zjistil soud I. stupně, je třeba považovat z hlediska naplnění zákonných předpokladů dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., za dostatečné. Smlouva tedy podle ní byla uzavřena platně a za situace, kdy žalovaný přestal úvěr splácet, došlo ke vzniku smluvních nároků, se kterými Smlouva pro tento případ počítá. Tyto nároky však žalobkyně nepožaduje v rámci odvolání uhradit v celém jejich původně uplatněném rozsahu, ale domáhá se na rámec soudem I. stupně přiznané částky už jen zaplacení částí některých dílčích nároků vyplývajících ze Smlouvy, jak je v odvolání blíže specifikovala, přičemž celková požadovaná výše těchto nároků nad rámec soudem přiznané částky vyplývá z rozsahu, v jakém je rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. napadán. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku II. tak, že žalobě bude dále vyhověno, co do částky 13 962,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení, co do částky 13 008,16 Kč a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky 36 220,13 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 86 011 Kč. 4. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z úřední povinnosti (k tomu viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5.3.2020) se soud I. stupě správně zabýval otázkou, zda byla Smlouva uzavřena platně ze zákonného hlediska dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., spočívajícího v tom, zda při sjednávání Smlouvy byla žalobkyní dostatečně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru odvolacího soudu přitom soud I. stupně správně uzavřel, že tato zákonná podmínka platnosti Smlouvy splněna nebyla. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 2991 občanského zákoníku (o. z.): Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). 9. Podle § 2993 o. z.: Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování v míře dostatečné pro zjištění všech podstatných skutečností. Skutková zjištění soudu I. stupně považuje odvolací soud za správná. Správnými pak shledává odvolací soud i celkové skutkové a právní závěry, které soud I. stupně na podkladě zjištěných skutečností učinil. 11. Odvolací soud se především ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že z hlediska řádného posuzování úvěruschopnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., se žalobkyně nedostatečně zabývala zejména celkovou úvěrovou kredibilitou žalovaného, ač informace, které žalobkyně při vyjednávání Smlouvy měla v tomto směru k dispozici, k tomu jednoznačně nabádaly. Žalobkyně měla totiž k dispozici údaje o tom, že žalovaný je hodnocen v nebankovním registru klientských informací (NRKI) jako středně rizikový a že v krátkém časovém období před sjednáním Smlouvy uzavřel u žalobkyně již čtyři další úvěrové smlouvy (jakož i další úvěr u jiné obchodní společnosti, o kterém žalovaný žalobkyni neinformoval, ač jej bylo možno zjistit z výpisu z jeho účtu, pokud by si ho žalobkyně v dostatečném rozsahu vyžádala). Hrozilo tedy reálné riziko, že žalovaný dalším úvěrem bude pouze splácet předchozí úvěry a dostane se tak do dluhové pasti. Správně proto soud I. stupně uzavřel, že za těchto okolností mohla žalobkyně dostát svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., jen pečlivým prošetřením výdajové stránky hospodaření žalovaného; spolehla se však v tomto směru pouze na jeden dílčí výpis z bankovního účtu žalovaného za účelem osvědčení, že mu na něj je poukazována mzda, a na údaje, které o sobě žalovaný sám žalobkyni uvedl, přičemž za těchto okolností přistoupila k poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 42 000 Kč s měsíčními splátkami, které i podle formálních zjištění o příjmech a výdajích žalovaného a výpočtů žalobkyně představovaly skoro polovinu disponibilních měsíčních příjmů žalovaného (3 982 Kč z 8 782 Kč). Za těchto okolností nelze proto považovat postup žalobkyně při uzavírání Smlouvy s žalovaným za přístup dostatečně odpovědný ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. 12. Z podaných důvodů soud I. stupně správně usoudil, že žalobkyně neprošetřila úvěruschopnost žalovaného dostatečně ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., což bez dalšího zakládá neplatnost Smlouvy dle § 87 odst. 1 věta první zmíněného zákona. Za těchto okolností soud I. stupně správně v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zmíněného zákona dále uzavřel, že žalobkyni nevznikl žádný z jí uplatněných smluvních nároků vyplývajících ze Smlouvy, nýbrž pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny úvěru, ponížený o částky, které žalovaný žalobkyni prokazatelně z titulu neplatné Smlouvy již zaplatil, když se ve své podstatě jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z. Žalobkyně přitom má i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky (§ 1970 o. z.), a to doby, kdy byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou k plnění, byť žalobkyně tuto výzvu opírala o jiné právní důvody. Správně proto žalobě vyhověl pouze v rozsahu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v rozdílu mezi žalobkyní vyplacené a od žalovaného přijaté částky, a ve zbylém rozsahu, představujícím nároky z neplatné Smlouvy, žalobu zamítl. 13. Na tomto místě je pak třeba uvést, že pokud žalobkyně v odvolání uplatnila požadavek na peněžní náhradu ve smyslu § 3002 o. z. za užívání půjčených peněžních prostředků, předně se jedná o v odvolacím řízení již nepřípustné uplatnění zcela nového nároku (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). Navíc, dle komentářové literatury (viz např. komentář k § 3002 v publikaci: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2017) nelze v případě spotřebitelských smluv tento nárok uplatnit. 14. Z podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku II. (jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), jakož i v nákladovém výroku III. s odkazem na jeho správné odůvodnění. 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl sice v odvolacím řízení zcela úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně k Nejvyššímu soudu ČR, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 21. dubna 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu