ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudkyň Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 85 964 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 C 237/2020-76 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku III. ohledně částky 14 037 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 2. 2020 do zaplacení, částky 11 234,60 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 56 530 Kč od 21. 2. 2020 do 27. 2. 2020, z částky 55 998 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 2. 2020 dosáhne částky 105 434 Kč, a v napadeném výroku IV. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Nymburce (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 C 237/2020-76, zastavil řízení pro částku 13 528 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 13 528 Kč od 21. 2. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu v částce 2 706,40 Kč a pro úrok ve výši 39,38% ročně z částky 63 012,91 Kč od 21. 2. 2020 do zaplacení, maximálně do výše 123 482 Kč (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 44.458 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% z této částky od 23. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 037 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 63 495 Kč od 21. 2. 2020 do 27. 2. 2020, z částky 58 495 Kč od 28. 2. 2020 do 23. 8. 2020 a z částky 14 037 Kč od 24. 8. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 40% ročně z částky 56 530 Kč od 21. 2. 2020 do 27. 2. 2020 a z částky 55 998 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok za dobu od 21. 2. 2020 dosáhne částky 105 434 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 978 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok IV.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), § 580 a § 588 pokud jde o platnost právního jednání, § 2991 pokud jde o bezdůvodné obohacení, § 2395 při posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, a dále podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a evropských směrnic, z nichž zákon vychází při posouzení platnosti uzavřené smlouvy. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že dne 20. 8. 2019 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 64 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4 542 Kč s tím, že celkem bude zaplacena částka 190 764 Kč. Efektivní úroková sazba činila 115,69%. Zároveň si žalobkyně a žalovaná sjednali smluvní pokutu za prodlení žalované a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. Dále si sjednaly, že pokud se žalovaná dostane do prodlení se splácením některé ze splátek o délce 60 dní, stává se splatným celý úvěr. Částka ve výši 64 000 Kč byla zaslána žalobkyní na účet určený ve smlouvě žalovanou. Žalobkyně předložila listiny ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to předsmluvní formulář ke smlouvě o úvěru, prohlášení žalované, ze kterých soud prvního stupně zjistil, že výdaje žalované činí měsíčně 7 610 Kč. Z výplatní pásky za července 2019 a detailu platby na účet žalované č. [bankovní účet] zjistil, že měsíční příjem žalované činí cca 23 493 Kč. Z výpisů z registrů SOLUS a NRKI nevyplynuly žádné záznamy. Žalovaná byla vyhodnocena jako osoba s vyšším rizikem. Žalobkyně evidovala platby ze strany žalované v celkové výši 19 542 Kč. Pro neplacení splátek číslo 2, 3 a 4 došlo k zesplatnění úvěru ze strany žalobkyně dne 19. 2. 2020. Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky vyzvána dopisem žalobkyně dne 21. 8. 2020. Soud prvního stupně učinil závěr, že mezi účastníky sice byla uzavřena smlouva o úvěru, tato smlouva je však absolutně neplatná, když žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Deklarovala sice výdaje žalované, tyto však nebyly nijak ověřeny, například výpisem z účtu žalované, výpisem z katastru nemovitostí a nezjišťovala ani bližší údaje o dítěti v domácnosti žalované. Další doklady od žalované žalobkyně nepožadovala. Soud prvního stupně dále uzavřel, že i v části ujednání o úrocích je předmětná úvěrová smlouva neplatná, a to pro rozpor s dobrými mravy i pro nepřiměřenost výše, ve které byly sjednány. Uzavřel, že s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy má žalobkyně právo na vrácení peněžité částky, kterou žalované poskytla (jistinu 44 458 Kč) se zákonným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Proti části zamítavého výroku III. a proti nákladovému výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Svým odvoláním se domáhala změny rozsudku soudu prvního stupně co do zaplacení částky 14 037 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 2. 2020 do zaplacení, částky 11 234,60 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 56 530 Kč od 21. 2. 2020 do 27. 2. 2020, z částky 55 998 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 2. 2020 dosáhne částky 105 434 Kč. 4. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně učinil nesprávný závěr o posouzení úvěruschopnosti žalované. Tuto řádně zkoumala, když vycházela z prohlášení žalované, a jí doloženého měsíčního příjmu 23 493 Kč a při jí uvedených výdajích měla za osvědčené, že žalovaná má volné zdroje na splácení poskytnutého úvěru ve výši 4 542 Kč měsíčně. Za žalovanou nesprávně uvedené údaje nemůže být sankcionována, ani si tyto údaje nemůže jinak ověřit. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. V posuzované věci žalobkyně zohlednila počet nezaopatřených dětí žalované částkou 2 000 Kč a vycházela z údaje o vlastním bydlení žalované, za něž vynakládá 1 400 Kč měsíčně. Neuvedla-li žalovaná jiné výdaje, pak v souladu se zákonem žalobkyně vycházela z výše výdajů stanovených paušální částkou 3 410 Kč. Má za to, že i kdyby soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně posouzena, jednalo by se maximálně o relativní neplatnost, které se však žalovaná nedovolala. Žalobkyně dále namítá, že úvěrová smlouva je platná i ohledně sjednaného úroku z úvěru, kdy úrok nyní požadovaný, ve výši 20%, je nízký a měl by být přiznán. Žalovaná měla možnost zcela svobodně se rozhodnout, zda do smluvního vztahu za podmínek daných úvěrovou smlouvou vstoupí či nikoli. Jestliže smluvní podmínky přijala, je smlouva v celém rozsahu platná. Odkázala přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Považovala za nesprávný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy v části ujednání o úroku. Uvedla, že je nebankovním poskytovatelem úvěru, kdy v těchto případech je běžná a spravedlivá vyšší úroková sazba než u úvěrů poskytovaných bankovními subjekty, a to z důvodu vyšší rizikovosti poskytování úvěru. Zdůrazňovala zásadu,,pacta sunt servenda“ a zásadu,,in favore negoti“, kdy preferován je výklad smlouvy jako platné před výkladem zakládajícím neplatnost smlouvy. Dále poukazovala na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který nedává soudu možnost měnit zákonem stanovenou relativní neplatnost spotřebitelské smlouvy na neplatnost absolutní. S odkazem na čl. 8 a 23 směrnice o spotřebitelském úvěru má za to, že posoudila úvěruschopnost na základě informací získaných od žalované řádně. Tato podmínka byla podle žalobkyně splněna a úrok byl podle jejího názoru sjednán jasným způsobem. Ochranu spotřebitele nelze pojímat za nejvyšší právní princip. Sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Pro případ, že soud má za to, že výše úroků je otevřena přezkumu, měl by v takovém případě podle žalobkyně postupovat za použití § 577 o. z., a modifikovat sjednaný úrok tak, aby odpovídal obvyklé výši úroků požadovaných nebankovními poskytovateli úvěru. Na podporu svých názorů citovala z rozhodnutí Ústavního soudu a Vrchní soudu v Olomouci. Přes svůj deklarovaný nesouhlas se závěry soudů o rozpornosti výše sjednaného úroku s dobrými mravy však nadále žalobkyně požadovala v odvolání pouze přiznání úroků v rozsahu 20 % p. a. Zároveň má za to, že i nadále má nárok na přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka podle § 122 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru. Proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání plné výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznila, že Směrnice Evropského parlamentu a rady nejsou přímo aplikovatelné, soud prvního stupně se nezabýval tím, k jakému konkrétnímu porušení směrnic mělo dojít. 5. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobkyni uhradí soudem stanovenou částku, avšak považuje za nenormální výši sjednaných úroků. Navíc žalobkyně jí nebyla do současnosti schopna vyčíslit výši úroků z prodlení, které má zaplatit. Svým odvoláním žalobkyně pouze prodlužuje řízení. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Výroky I., II. a ve zbývající zamítnuté části výrok III. rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen, výroky tak nabyly samostatně právní moci a nejsou předmětem přezkumu odvolacím soudem. 8. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl o odvolání žalobkyně při svém odvolacím jednání bez účasti žalované, která se k tomuto jednání odvolacího soudu omluvila. 9. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Rozsudek soudu prvního stupně stojí primárně na posouzení platnosti úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně se správně nejprve zabýval, a to z úřední povinnosti (i bez námitky žalované) otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost, zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost spotřebitele (žalované), a k této provedl důkazy předložené žalobkyní. 11. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a na jeho skutková zjištění stran uzavření úvěrové smlouvy, jejího obsahu, rozsahu plnění, upomínek i úvěruschopnosti žalované odvolací soud pro stručnost odkazuje. 12. Soud prvního stupně k otázce úvěruschopnosti zjistil údaje týkající se příjmové a výdajové situace žalované v době uzavírání úvěrové smlouvy. V souladu s obsahem spisu lze shrnout, že žalobkyně opatřila výpis žalované z registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací (NRKI). Žalovaná dosud nečerpala a nesplácela podle uvedených registrů žádné úvěry. Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyni předložené formulářové listině nazvané Hodnocení klienta vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované činí 23 493 Kč, výdaje 7 910 Kč, rezerva 1 000 Kč, přičemž ve formuláři není uvedeno, jakým způsobem byly výdaje zjištěny. 13. Soud prvního stupně správně uzavřel, že dne 20. 8. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 64 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4 542 Kč, přičemž výpůjční efektivní úroková sazba byla sjednána 115,69 %, smluvní pokuta pro případ nesplácení byla sjednána ve výši 499 Kč za každou splátku, při prodlení o délce 30 dnů a 200 Kč při prodlení o délce 15 dnů. Dohodnuta byla rovněž smluvní pokuta 0,1 % denně z jistiny po zesplatnění a placení sjednaného úroku i po zesplatnění až do zaplacení. Dále si účastníci dohodli, že pokud se žalovaná dostane do prodlení se splácením některé ze splátek v délce 60 dní, stává se splatným celý úvěr. Částka 64 000 Kč byla žalobkyní zaslána na účet uvedený ve smlouvě. Žalobkyně vyčíslila příjmy žalované na 23 493 Kč a její výdaje na 7 910 Kč, přičemž ve formuláři není uvedeno, jakým způsobem byly výdaje zjištěny a ověřeny. Žalobkyně se při zjištění omezila pouze na údaje od žalované, aniž by byly řádně ověřeny, přičemž z jediného dokladu ověřujícího výdaje žalované, který si opatřila, a to výpisu SOLUS a NRKI, nezjistila žádné relevantní skutečnosti. 14. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalované ze strany žalobkyně řádně a s náležitou péčí posouzena. Žalobkyně se v daném případě, jak vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala žalovanou uváděné výdaje na její bydlení ve výši 1 400 Kč ani jí uvedeným tvrzením, že má vlastní bydlení. Z registru katastru nemovitostí si nevyžádala žádný doklad, neověřovala ani další příjmy a výdaje žalované, zejména, zda pro nezletilé děti pobírá výživné, případně v jaké výši, zda pobírá sociální dávky za situace, kdy žalovaná uvedla, že je vdova. Žalobkyně nezjišťovala, jaké jsou faktické náklady spojené s péčí o nezletilé dítě ani na domácnost žalované. Žalobkyně si nevyžádala ani výpisy z účtu žalované, ze kterých by byl patrný pohyb finančních prostředků a zůstatky na účtech k rozhodnému datu, spokojila se toliko s jednou výplatní páskou, aniž by vyžádala pracovní smlouvu žalované. Skutečnosti zjištěné žalobkyní vzbuzují pochybnosti o dostatečně zjišťovaných příjmech a výdajích žalované, a měly vést žalobkyni k dalším krokům, kterými by po žalované vyžádala více relevantních důkazů prokazujících její majetkovou situaci. 15. Popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů lze mít naopak důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně při daném posuzování ověřovala jen minimum informací, které byly žalovanou vyplněny do formuláře Hodnocení klienta. Žádné jiné důkazy, které by svědčily o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila. 16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 17. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 21. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 22. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost dotčené smlouvy. Odvolací soud při právním hodnocení věci vycházel mimo jiné i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice (2008/48/ ze dne 23. dubna 2008), tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. musí být účinné, přiměřené a odrazující. Takovouto účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, a nikoli pouhá neplatnost relativní, která by ve svém důsledku vedla i k relativizaci ochrany spotřebitele jako takové i celé s tím související právní úpravy. 23. Jak uvedeno výše, žalobkyně v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti žalované řádně nesplnila, jí učiněné zkoumání se jeví jako provedené pouze účelově tak, aby úvěr mohla poskytnout, žalobkyně si od žalované vyžádala informace týkající se jejích příjmů a výdajů, nicméně tyto nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. 24. V souzené věci lze tak uzavřít, že soud prvního stupně učinil správný závěr, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a to proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na skutečnost, že žalovaná zaplatila 19 542 Kč, zbývá k uhrazení zbylá část poskytnuté jistiny ve výši 44 458 Kč. Tuto částku uložil soud prvního stupně k zaplacení a ve zbytku není žaloba ani odvolání žalobkyně důvodným. 25. Z výše uvedených důvodů bylo nadbytečné zabývat se neplatností dílčích ujednání ve smlouvě o úvěru, a sice v části smluvního úroku, jak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud přezkoumal oprávněnost požadavku žalobkyně toliko v rozsahu jí podaného odvolání, kdy se žalobkyně domáhala dle svých tvrzení doplacení jistiny dluhu s příslušenstvím. Tento nárok nebyl shledán odvolacím soudem vzhledem k uvedeným skutkovým a právním závěrům opodstatněným. 26. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. a ze stejných důvodů i výrok IV. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, které byly správně vyčísleny. 27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy s ohledem na výsledek tohoto odvolacího řízení je zřejmé, že žalobkyně s uplatňováním svého práva nebyla v odvolacím řízení úspěšná, tedy by z hlediska výsledku rozhodnutí odvolacího soudu, v odvolacím řízení svědčilo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované proti žalobkyni. Protože však žalované v tomto odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné účelné náklady řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud o tom, že v odvolacím řízení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 19. května 2021 JUDr. Kateřina Burešová předsedkyně senátu