ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 25 336,34 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 1. 2021, č.j. 12 C 307/2020-23 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 277,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 277,66 Kč od 25.7.2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 573 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Nymburce (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) uložil žalované ve výroku I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 222,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% z této částky od 25. 7. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu se co do požadavku na zaplacení částky 17 114 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 911,18 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 504,57 Kč, úroku ve výši 28% ročně z částky 16 491,45 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 16 491,45 Kč od 15. 6. 2018 do 24. 7. 2018 a z částky 8 269,11 Kč od 25. 7. 2018 do zaplacení zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi žalovanou jako vydlužitelkou a spol. [právnická osoba] jako zapůjčitelem byla dne 23. 11. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce, která má povahu spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Spol. [právnická osoba] však řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, jak mu to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr 20 000 Kč zaplatit celkem 37 114 Kč v 60 týdenních splátkách po 619 Kč. Z předložené zákaznické karty je zřejmé, že při prověřování úvěruschopnosti žalované postupoval zcela formálně a spokojil se s tím, co žalovaná sama o svých poměrech uvedla. O tom svědčí i fakt, že žalobkyně žádný z dokladů, o kterých bylo v zákaznické kartě uvedeno, že jsou ověřeny, soudu nepředložila. Nebylo ani tvrzeno, že by při posuzování majetkových poměrů žalované provedl lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků. Postup věřitele v tomto případě tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Přitom samotné údaje uvedené žalovanou v zákaznické kartě svědčí o tom, že zde jednoznačně existovaly důvodné pochybnosti o jejich správnosti a pravdivosti, a to zejména s ohledem na výši tvrzených příjmů, za situace, kdy žalovaná je na mateřské dovolené a má příjem z rodičovského příspěvku. Poměry žalované tak byly zjišťovány zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když [právnická osoba] jako právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená o zápůjčce [číslo] ze dne 23. 11. 2016 ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované částku 20 000 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu citovaného ustanovení právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Soudu nezbylo, než uvěřit tvrzení žalobkyně, že žalovaná ke dni 27. 8. 2017 zaplatila částku 11 777,66 Kč (když k tomuto dni žalobkyně evidovala dluh ve výši 25 336,34 Kč, přičemž celkem si proti žalované na základě uvedené smlouvy nárokovala částku 37 114 Kč). Žalovaná další úhrady netvrdila. S ohledem na skutečnost, že žalovaná na svůj dluh zaplatila již 11 777,66 Kč, zbývá jí k úhradě 8 222,34 Kč. Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení se pak stal splatným dnem 24. 7. 2018, neboť žalovaná byla v oznámení o postoupení pohledávky, odeslané dne 13. 7. 2018, vyzvána k jejímu zaplacení ve lhůtě 10 dnů. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od 25. 7. 2018, neboť od této doby byla žalovaná prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 9% p.a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byla úspěšnější žalovaná, která by měla právo na poměrnou část všech svých nákladů řízení. Žalovaná nicméně v řízení zůstala nečinná a neučinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by jí ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by jí žalobkyně měla nahradit. 3. Proti části zamítavého výroku II. pouze co do částky 4 277,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 277,66 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení a výroku III. rozsudku podala žalobkyně odvolání. Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou z důvodu porušení povinnosti podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a přiznal žalobkyni vůči žalované jen právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Žalobkyně namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalovaná uhradila celkem 11 777,66 Kč a tudíž jí zbývá na dluh zaplatit částku 8 222,34 Kč. Tato skutečnost neplyne ani z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů, tj. přehledu plateb neboli tabulku umoření, která byla předložena jako příloha žaloby. Žalobkyně v podané žalobě výslovně uvedla, že:„ Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 7 500 Kč a za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho.“ Žalobkyně má proto nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky jako bezdůvodného obohacení ve výši 12 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % p.a. od 25. 7. 2019 do zaplacení. Proto navrhla, aby odvolací soud napadenou část výroku II. změnil a žalovaná uložil povinnost zaplatit částku 4 277,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 277,66 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení a náklady odvolacího řízení. 4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 5. Výrok I. a odvoláním nenapadená část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně nebyly podaným odvoláním dotčeny, a nabyly tak uplynutím lhůty k odvolání samostatně právní moci (§ 206 o.s.ř.). 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně důvodným. 7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že dne 23. 11. 2016 byla uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč žalované, která se zavázala je vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 114 Kč sestávajícím z úroku ve výši 3 448 Kč, poplatku za zpracování a doručení ve výši 2 000 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 11 666 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 619 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na den 17. 1. 2018. Splátky byly splatné počínaje 7. kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. Výše zápůjční úrokové sazby byla sjednána na 28% p.a. Dále bylo dohodnuto, že součástí smlouvy jsou též smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že peněžní prostředky v hotovosti převzala. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 a seznamem postoupených pohledávek bylo doloženo postoupení pohledávky za žalovanou žalobkyni, což bylo oznámeno žalované oznámením o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018. 8. Odvolací soud podle § 213 o.s.ř. doplnil dokazování tabulkou umoření předloženou žalobcem již společně se žalobou, ze které se podává, že žalovaná uhradila celkem na předmětný závazek částku 7 500 Kč. 9. Zjištěný skutkový stav byl soudem prvního stupně v zásadě správně posouzen i po právní stránce. Soud prvního stupně pouze přehlédl, že je nutno aplikovat právní úpravu odpovídající době uzavření předmětné smlouvy, tj. jednak § 2395 zákona č. 89/2012 sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a jednak zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, neboť zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uvedený zákon nahradil až s účinností od 1. 12.2016 a předmětná smlouva byla uzavřena dne 23.11.2016. Na posouzení věci to však ničeho nemění, neboť zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru v § 9 upravoval obdobně povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost žadatele a též následky porušení této povinnosti spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání. Závěr soud prvního stupně o tom, že daná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splácet, je proto zcela správný a má oporu ve skutkových zjištěních. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran. Správně byl proto nárok žalobkyně hodnocen jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o.z., které žalované převzetím poskytnutého peněžitého plnění vzniklo. Proti tomuto závěru soudu prvního stupně ostatně žalobkyně ani ničeho nenamítala, a proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně. Se soudem prvního stupně lze dále souhlasit, pokud uzavřel, že výši bezdůvodného obohacení je třeba určit podle tvrzení žalobkyně, pokud není prokázáno něco jiného. Závěr soudu prvního stupně, že podle tvrzení žalobkyně žalovaná ke dni 27. 8. 2017 zaplatila částku 11 777,66 Kč, však nemá oporu v tvrzeních žalobkyně ani v obsahu spisu. Tato částka neplyne ani z předloženého důkazu, kterým je přehled plateb označený jako tabulka umoření, ze které vyplývá, že žalovaná podle žalobkyně do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 7 500 Kč. Žalobkyně výslovně tvrdila, že za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Není rozhodné, zda žalobkyně uplatňuje k zaplacení (podle svých výpočtů) celou dlužnou částku či její část. Nutno proto vyjít z toho, že žalovanou bylo uhrazeno celkem 7 500 Kč, když sama žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by plnila více. Žalobkyně má proto nárok na zaplacení zbývající části nesplacené jistiny zápůjčky jako bezdůvodného obohacení ve výši 12 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % p.a. od 25. 7. 2019 do zaplacení, což po odečtení již přiznaného nároku ve výši 8 222,34 Kč, představuje dále nárok na zaplacení částky 4 277,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 277,66 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení. 10. Odvolací soud proto napadenou část výroku II. rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit částku 4 277,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 277,66 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 11. S ohledem na provedenou změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. znovu rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, které nebyly s ohledem na jen částečný úspěch žalobkyně uloženy (a přiznány) žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že soud prvního stupně žalobě vyhověl co do nezaplacené jistiny úvěru jen v menší části předmětu řízení, převážně úspěšné žalované ale žádné náklady nevznikly. 12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 2 573 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z odměny za 1 úkon právní služby (sepis odvolání ve věci samé) ve výši 1 000 Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů za tento úkon ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a z náhrady 21% DPH ve výši 273 Kč. Povinnost nahradit tyto náklady byla stanovena ve lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. a k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát podle § 149 odst. 1 o. s. ř. 13. Nebyly tvrzeny ani zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nemusela výjimečně být náhrada nákladů obou řízení úspěšné žalobkyni ve smyslu § 150 o. s. ř. zcela nebo zčásti přiznána, když nebyly zjištěny takové okolnosti případu nebo poměry účastníků, které by takovýto postup odůvodňovaly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Nebude-li povinnost tímto rozhodnutím stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či návrhem na exekuci. Praha 22. července 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu