USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 104 530,11 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Kladně č.j. 23 C 23/2021-85 ze dne 27. 5. 2021 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Usnesením Okresního soudu v Kladně č.j. 23 C 23/2021-85 ze dne 27.5.2021 (dále jen„ usnesení soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že se neschvaluje smír uzavřený účastníky dne 10.12.2020 tohoto znění: „Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci částku 86 383,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 397,81 Kč od 4.10.2020 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 600 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci počínaje 25.2.2021 s tím, že od 25.6.2021 dojde k navýšení splátky na 2 000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich, a dále že žalovaný se zavazuje nahradit žalobci k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, náklady řízení 19 000 Kč s tím, že tuto svou povinnost je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 400 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. v měsíci počínaje 25.2.2021 s tím, že od 25.6.2021 dojde k navýšení splátky na 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich.“ Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva, z níž žalobkyně uplatněné nároky dovozuje, je absolutně neplatná, jelikož žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti zkoumat dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Proto považoval nároky uplatněné žalobkyní za rozporné se zákonem, navrhovaný smír tudíž nelze pro rozpor s právními předpisy jako celek schválit. 2. Proti tomuto usnesení podala včasné odvolání žalobkyně. Odvolání odůvodnila tím, že rozhodnutí nebylo pro žalobkyni předvídatelné (je překvapivé) i proto, že nebyla vyzvána k doplnění, zda a jak úvěruschopnost u žalovaného posuzovala. Dále uvedla, že oba účastníci uzavřeli soudní smír ze své svobodné vůle, tento smír není nesrozumitelný ani neurčitý. Pokud jde o předpoklady schválení, resp. neschválení, smíru, poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 641/2005, sp. zn. 27 Cdo 1962/2013 a na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 44. Úkolem soudu není posuzovat hmotněprávní vztahy, soud by měl zkoumat určitost a srozumitelnost a případný rozpor s kogentními ustanoveními zákona, popř. jejich obcházení nebo rozpor s dobrými mravy. Podle žalobkyně peněžitý předmět řízení umožňuje plnou dispozici účastníků řízení i v návaznosti na spotřebitelský vztah. Účastníci se mohou dohodnout i o výši bezdůvodného obohacení, uzavřený smír má povahu narovnání i pro případ, že je smlouva neplatná. Žalobkyně je toho názoru, že vzájemně ujednaná práva a povinnosti obsažená v uzavřeném smíru nepředstavují ujednání v rozporu s právní normou na ochranu spotřebitele. Žalobkyně v navrhovaném smíru oproti žalobě „výrazně ponížila“ nárokovanou částku, požaduje toliko dvě třetiny původně žalované částky, v čemž nejsou zahrnuty tzv. doplňkové služby, v plné výši není nárokována ani smluvní pokuta, dochází i k ponížení nákladů řízení, byla ujednána delší lhůta k plnění. Proto nelze hovořit o jednoznačné nerovnováze v právech a povinnostech stran. Proto žalobkyně navrhla změnu či zrušení usnesení soudu prvního stupně. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 5. S ohledem na odvolací námitky žalobkyně je třeba v první řadě uvést, že v postupu soudu prvního stupně nelze podstatnou překvapivost nalézt. V předcházející části řízení soud prvního stupně (místně nepříslušný) sice rozhodl (plně vyhovujícím) elektronickým platebním rozkazem, který byl zrušen (jen) pro jeho nedoručitelnost žalovanému, nicméně soud prvního stupně zcela správně nařídil ve věci jednání, čímž dal najevo, že žalobě nemůže (nehodlá) vyhovět bez jednání (srov. § 115a o.s.ř.), a současně, že nehodlá bez jednání schválit ani (již) předložený smír. Žalobkyně se následně k jednání soudu prvního stupně nedostavila, čímž se sama o možnost poučení ze strany soudu připravila. Totéž ostatně platí i pro jednání odvolacího soudu, ke kterému se žalobkyně také nedostavila. Jediné, co lze soudu prvního stupně vytknout, je skutečnost, že na možnost neschválení smíru z konkrétních důvodů (ochrany spotřebitele) žalobkyně nebyla upozorněna. Vadu řízení před soudem prvního stupně by to ale představovalo jen v situaci, kdy by soud prvního stupně rozhodl o neschválení smíru bez nařízení jednání. V tomto směru lze odkázat na závěry Soudního dvora EU v rozsudku sp. zn. C -472/11 Banif Plus Bank nebo na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012, podle kterých je soud, který i bez návrhu zjistí, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, povinen o tom informovat účastníky řízení a umožnit jim, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili. Povinnost poučení o jiném právním názoru soudu opakovaně aproboval v podobné situaci i Ústavní soud (viz nález sp. zn. I. ÚS 909/17 a další). 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou k soudu dne 7.10.2020 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 104 530,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 397,81 Kč od 4.10. 2020 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 36 294 Kč od 4.10. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 1.4.2020 uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit v 72 splátkách po 772 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Celkem se zavázal zaplatit částku 55 562 Kč (jistinu ve výši 30 000 Kč a úroky ve výši 25 562 Kč). Spolu s úvěrovou smlouvou si strany sjednaly i doplňkové služby („inkaso“ v ceně 123 Kč měsíčně a „podpora“ v ceně 403 Kč měsíčně). Úvěr byl žalovanému poskytnut, nicméně fakticky jen v celkové výši 24 000 Kč, jak vyplývá z předložené smlouvy, neboť částka 6 000 Kč byla ihned započítána na „administrativní náklady“ žalobkyně. Žalovaný nedodržel sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15.7.2020. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze tři splátky po 1 298 Kč (celkem 3 894 Kč). 7. Podáním došlým dne 18.12.2020 resp. 21.12.2020 navrhli účastníci řízení soudu schválení shora uvedeného smíru. Na straně žalobkyně šlo o podání učiněné z profesní datové schránky jejího zástupce, navíc opatřené platným uznávaným elektronickým podpisem uvedeného zástupce, na straně žalovaného šlo o podání v listinné podobě s úředně ověřeným podpisem žalovaného. V návrhu smíru účastníci uvedli, že žalobce nárokuje nižší částku než v rámci žalobního návrhu, nenárokuje „zbylé dlužné doplňkové služby,“ bez „smluvního úroku z prodlení,“ a ponížil i náklady řízení. Žalovaný současně nárok žalobce v rozsahu uzavřeného smíru uznal„ co do důvodu a výše“ a dále uznal„ dlužnou jistinu, zbylé úroky, náklady na upomínky, smluvní pokutu, poníženou zbylou část doplňkových služeb.“ 8. K jednání se žalobkyně nedostavila, žalovaný uvedl, že smír podepsal, když tuto nabídku dostal„ místo podání návrhu na exekuci.“ Dále žalovaný popsal své poměry v době poskytnutí úvěru a uvedl, že na dluh uhradil dalších 4 000 Kč. 9. Ve zbytku odvolací soud zcela odkazuje na zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje. 10. Podle § 99 odst. 1 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. 16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. Soudní smír je procesní smlouvou směřující k ukončení řízení. Tato smlouva má i své hmotněprávní důsledky, je-li platná. Nejčastěji představuje narovnání, popř. dohodu o vzdání se anebo uznání práva. Předpokládá se existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv. Spotřebitelský charakter vztahu se uzavřením smíru nemění, zůstává zachován. 18. Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že předmětem smíru mohou být i nároky ze smlouvy, která je neplatná, ať již z jakéhokoli důvodu, či jiné nároky z bezdůvodného obohacení, a to i nad rámec předmětu řízení. Musí však být patrné, zda a jaké další nároky jsou vypořádávány, jinak se má zato, že uzavřený smír vypořádává ty nároky, které byly vymezeny žalobou. K tomu lze odkázat i na shora uvedenou judikaturu. 19. To platí i pro nároky podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jistě proto neobstojí závěr, že smír vycházející z úvěrové smlouvy nelze schválit jen proto, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva neplatná, byť se jinak odvolací soud s tímto předběžným závěrem soudu prvního stupně (o nezkoumání úvěruschopnosti) podle dosavadního obsahu spisu ztotožňuje. 20. Schválení smíru nebrání skutečnost, že jeho předmětem strany učiní více, než by byl jen zůstatek jistiny úvěru se zákonným úrokem z prodlení. I v případě spotřebitelského úvěru totiž (zásadně) platí, že úvěrová smlouva je úplatná. V rámci narovnání sporných nároků se strany mohou (nově) dohodnout i na úročení pohledávky, která by jinak úročena nebyla. Takové ujednání je možné, nepředstavuje-li plnění lichevního charakteru či jiný rozpor s právními předpisy. To platí zejména za situace, kdy žalovaný s takovým smírem při jednání soudu po probrání věci a upozornění na právní úpravu zákona o spotřebitelském úvěru a na judikaturu (srov. § 99 odst. 1 o.s.ř.) explicitně souhlasí. S ohledem na právní úpravu ochrany spotřebitele a relevantní judikaturu lze odkázat např. na závěry rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, bod 35. Co se týče„ takové sankce, jako je neplatnost úvěrové smlouvy spojená s povinností vrátit jistinu, je nutno upřesnit, že pokud se spotřebitel k uplatnění takové sankce vyjádří odmítavě, mělo by být k tomuto názoru přihlédnuto.“ 21. Odvolací soud sdílí i závěr žalobkyně, že předložený smír není nesrozumitelný ani neurčitý. S ohledem na další argumenty již není třeba se zabývat tím, zda byl žalovaný při podpisu (mimosoudním uzavření) smíru žalobkyní nepravdivě informován o tom, za jakých podmínek a v jakém rozsahu může být ve skutečnosti proti němu vedena exekuce, jak žalovaný naznačil. Pro neschválení smíru jsou zde totiž jiné nepochybné důvody. 22. Nelze obecně vyloučit, že v rámci úvěrové smlouvy budou uzavřena i taková vedlejší ujednání, které představují samostatnou službu, za kterou, je-li poskytnuta, spotřebitel platí navíc. To však neznamená, že pod takové „služby“ budou paušálně skryty služby reálně ještě neposkytnuté či vůbec neposkytované, smyšlené či nesmyslné. Taková ujednání totiž představují nepřiměřená ujednání, která pouze uměle navyšují cenu peněz (skutečný úrok). Totéž platí pro různé náklady odčítané již při poskytnutí peněz, takže reálně je spotřebiteli poskytován úvěr nižší, než bylo dohodnuto. Takové „náklady,“ administrativní poplatky či jiné úplaty ve skutečnosti představují skrytý úrok. 23. Vedle rozporu s konkrétními kogentními předpisy soud neschválí navržený smír, jestliže jím účastníci de facto obcházejí právní úpravu nebo zneužívají svých práv, popř. porušují dobré mravy. V tomto směru podle názoru odvolacího soudu (na rozdíl od názoru žalobkyně) lze v daném případě hovořit o jednoznačné nerovnováze v právech a povinnostech stran a o nemravnosti žalobkyní požadovaného (i smírem ujednaného) plnění, byť žalobkyně skutečně původní (ještě nemravnější) žalobní žádání „ponížila.“ 24. Uzavřeným smírem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku přesahující 86 000 Kč s příslušenstvím, tedy částku více než trojnásobně převyšující bezdůvodné obohacení, jehož se mu ze strany žalobkyně dostalo (přibližně o rok dříve). Jistě jde z hlediska případného úroku o nárok násobně převyšující soudní praxí tolerovaný trojnásobek obvyklého úroku bank, a to i ve spojení s dalšími nároky. Reálně totiž žalovaný obdržel částku 24 000 Kč, neboť částka 6 000 Kč připadla ihned na „administrativní náklady“ žalobkyně, navíc ke dni uzavření smíru žalovaný nesporně téměř 4 000 Kč zaplatil, zbývalo by mu proto na jistině uhradit přibližně 20 000 Kč. Vše ostatní jsou nutně nároky další, zejména skutečný úrok. To platí tím spíše, pokud v uvedeném smíru údajně nejsou zahrnuty tzv. doplňkové služby a v plné výši není nárokována ani smluvní pokuta, jak žalobkyně v odvolání tvrdila. Odvolací soud navíc konstatuje, že smlouvy o „doplňkových službách,“ které tvoří nedílnou součást smlouvy o spotřebitelském úvěru, nejsou v daném případě zřejmě ničím jiným než dalším skrytým úrokem (jako administrativní náklady). Tomu nasvědčuje jejich obsahové vymezení ve smlouvě („inkaso“ reálně prováděné bankou z účtu a „podpora“ reálně zahrnující platbu za možnost „požádat“ o odklad splátek ve vymezených případech) a zejména způsob jejich „zesplatnění,“ bez ohledu na poskytování takových „služeb.“ Při posuzování uzavřeného smíru nelze odhlédnout ani od omezení smluvních pokut podle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru a od omezení nároků z delšího prodlení podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru (i u platných úvěrových smluv). 25. Pokud tedy soud prvního stupně podle § 99 o.s.ř. za uvedených okolností uzavřený smír jako celek neschválil, postupoval zcela správně. Odvolací soud proto napadené usnesení jako ve výroku věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil, byť částečně z jiných (dalších) důvodů. Odvolací soud si je v tomto směru vědom předchozí rozdílné rozhodovací praxe ve věcech smírů téže žalobkyně reprezentované na jedné straně usneseními sp. zn. 22 Co 253/2020 a sp. zn. 28 Co 243/2020, s nimiž se v zásadě ztotožňuje, a sp. zn. 23 Co 216/2020 a sp. zn. 24 Co 219/2020, s nimiž se neztotožnil. Vyšel při tom též ze závěrů sjednocovací porady odvolacích senátů Krajského soudu v Praze. 26. Soud prvního stupně proto bude pokračovat dál a rozhodne ve věci rozsudkem, zejména v intencích shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a zohlední vše, co žalovaný prokáže, že na uvedený závazek zaplatil. 27. O náhradě nákladů této fáze řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Praha 21. října 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu