ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 90 322,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 19 C 79/2021-44 ze dne 25.5.2021 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kolíně č.j. 19 C 79/2021-61 ze dne 17.6.2021 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím z této částky od 11.10.2018 do zaplacení; jinak se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 380 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 219 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 19 C 79/2021-44 ze dne 25.5.2021 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kolíně č.j. 19 C 79/2021-61 ze dne 17.6.2021 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 35 670,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 35 670,50 Kč od 4.1.2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve zbytku pak žalobu co do částky 207 462,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 141 110 Kč od 11.10.2018 do 3.1.2019 a z částky 105 439,50 Kč od 4.1.2019 do zaplacení zamítl (výrok II.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 420 Kč (výrok III.) a že žalobkyně je povinna zaplatit státu soudní poplatek za řízení ve výši 12 157 Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že při zápůjčce 50 000 Kč představuje sjednaný úrok ve výši 77 992 Kč se zřetelem k času ujednanému pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků (24 měsíců) 78 % p.a. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů živnostníkům v období února 2018, kdy účastníci řízení uzavřeli smlouvu, ale činila 5,3 % ročně, jak soud zjistil z přehledu uveřejněného Českou národní bankou (ARAD). Dále uvedl, že podle hledisek Nejvyššího soudu uvedených v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce takové jednání věřitele, který se spokojí, bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jestliže účastníci řízení ujednali úrok téměř patnáctkrát vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku se ocitlo v rozporu s dobrými mravy, a proto bylo neplatné (§ 580 o.z.). Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyklého úroku zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). Neplatnost ujednání o výši úroku však nevede k neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, protože toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§ 576 o.z.). Je tomu tak proto, že namísto neplatného ujednání o úroku nastoupí povinnost úvěrovaného zaplatit úrok ve výši stanovené podle § 1802 o.z., podle něhož platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Při zohlednění vůle účastníků řízení ujednat povinnost žalovaného vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve 24 měsíčních splátkách splatných vždy ke 4. dni v měsíci počínaje dubnem 2018, které měly mít anuitní povahu, je třeba takto určenou výši úroku promítnout jak do celkové výše splátek, tak do okolnosti, v jakém rozsahu měly být započítány na jistinu pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a v jakém rozsahu na úrok. Výše splátek se pak podle soudu prvního stupně„ jeví jako částka 2 200,29 Kč“ Žalovaný poskytl žalobkyni plnění v celkové výši 15 999 Kč, a to v období od 6.4.2018 do 12.6.2018, jak skutkově tvrdila žalobkyně. Při splátce ve výši 2 200,29 Kč by uvedené plnění dostačovalo ke splnění celkem sedmi splátek. Žalovaný tedy až do splatnosti osmé splátky, která dospěla dne 4.11.2018, nebyl ve skutečnosti v prodlení, které by trvalo déle než šedesát dnů. Dne 4.11.2018 se ocitl v prodlení co do částky 1 603,32 Kč. Částečné plnění žalovaného se tak při obvyklé výši úroku započítá s ohledem na anuitní povahu takto určených splátek„ na jistinu v rozsahu 14 479,30 Kč a na úrok v rozsahu 1 519,70 Kč“ Za období od počátku prodlení žalovaného se zaplacením osmé ujednané splátky, tj. od 4.11.2018, do doby, kdy pohledávky založené smlouvou o úvěru dospěly v důsledku tohoto prodlení žalovaného jako celek, tj.„ do 3.1.2019, by úrok činil podle soudu prvního stupně 149,80 Kč ve splátce, která dospěla dne 4.12.2018“ Tato částka se pak v důsledku prodlení žalovaného stala součástí jistiny pohledávky žalobkyně na vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve výši 35 670,50 Kč (50 000 Kč – 14 479, 30 Kč + 149, 80 Kč). Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl, a to včetně smluvních pokut. Jestliže je týž dluh utvrzen několika smluvními pokutami, jejichž výše nebo způsob jejího stanovení se navzájem liší, je ujednání o takových smluvních pokutách podle soudu prvního stupně neurčité, a proto ve skutečnosti o právní jednání vůbec nejde, jde o jednání zdánlivé (§ 553 o.z). Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (tehdy nezastoupeného) žalovaného a dále vybral (dříve nevybraný) soudní poplatek splatný již podáním žaloby. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. Svým odvoláním žalobkyně brojila pouze proti té části zamítavého výroku, v níž soud prvního stupně nepřiznal částku 76 322,50 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu„ podle čl. 6 smlouvy“ v rozsahu 14 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že soukromému právu je vlastní rovnost subjektů právních vztahů, přičemž charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomní vůle. Žalovaný nemusel smlouvu o zápůjčce uzavírat. Okázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1142/2009 a sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. Pro průměrného spotřebitele (natož podnikatele) není problémem přečtení smlouvy a porozumění jejímu obsahu. Zdůraznila zásadu pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny, a předpoklad opatrnosti v právním styku (zásada vigilantibus iura scripta sunt). V případě smlouvy o zápůjčce je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany dlužníka coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků. Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí zápůjčky, krátkodobost či naopak dlouhodobost zápůjčky, a riziko transakce. Základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. Žalobkyně je proto přesvědčena, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje. Smluvní úroku byl ve smlouvě o zápůjčce stanoven pevnou částkou ve výši 77 992 Kč. To je za půjčení částky 50 000 Kč na 24 měsíců zcela přiměřené, zejména pak pro vztah dvou podnikatelů. Normy občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru. Aby byl právní úkon považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. To se podle žalobkyně nestalo. Podle žalobkyně nemůže při posouzení, zda jde o rozpor s dobrými mravy, zůstat stranou otázka, zda a nakolik ten který z účastníků právního vztahu, který se dovolává rozporu s dobrými mravy, vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání konkrétního právního vztahu. Dále žalobkyně upozornila, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u podnikatelských zápůjček ze strany bank, neboť hodnoty uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Databáze ARAD je sestavována pro měnové účely a na základě nařízení ECB (EU) č. 1072/2013 a nelze ji ke stanovení obvyklé úrokové míry podnikatelských zápůjček použít. V databázi ARAD vůbec nejsou zahrnuty údaje o podnikatelských zápůjčkách poskytovaných ze strany nebankovních subjektů (kde je úroková míra úvěrů obecně vyšší než u bank). Databáze ARAD je také založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Proto žalobkyně požadovala plnou výši smluveného úroku. Pokud jde o smluvní pokuty, ty jsou ve smlouvě o zápůjčce zcela zřetelně vymezeny a určeny. Smluvní pokuty za prodlení se splátkami dle bodu 6.1. a), b) smlouvy jsou určeny procentuální výší, když záleželo vždy na délce prodlení se splátkou. Při prodlení o délce 15 dnů po splatnosti byla účtována smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky, při prodlení o délce 30 dnů po splatnosti byla účtována smluvní pokuta ve výši 13 % z dlužné splátky. Smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy je ve smlouvě určena též procentuální výší, a to jako 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky. Tato smluvní pokuta byla účtována z důvodu neuhrazení nové jistiny zápůjčky ve lhůtě 10 dnů od zesplatnění zápůjčky. Smluvní pokuta dle bodu 6.7. smlouvy je určena procentuální výší 0,1 % denně z dlužné nové jistiny v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následujícím po dni, kdy došlo k zesplatnění. Mezi podnikateli nic nevylučuje sjednání těchto pokut. Žalobkyně ale v rámci odvolání požaduje pouze 1/2 z celkové smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy o zápůjčce. V tomto směru žalobkyně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.12.2020, č.j. 12 Co 261/2020-50, v němž odvolací soud rozpor takto sjednaných úroků s dobrými mravy neshledal. Soud prvního stupně nebyl oprávněn zasahovat do smluvního ujednání účastníků ohledně výše úroků. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 shledal odvolací soud nepřípadným z toho důvodu, že toto rozhodnutí se týkalo fyzických osob, nikoli podnikatelů. Proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že žalobkyně v odvolání neuvádí, z jakých důvodů se odvolává pouze do části výroku II. napadeného rozsudku. Pouze částečné odvolání žalobkyně navozuje závěr o případné změně postoje žalobkyně k rozsahu nároku uplatněného žalobou, popř. žalobkyně chce„ zhojit” takto sníženým nárokem neplatnost soudem prvého stupně nepřiznaných úroků z důvodu rozporu s dobrými mravy. Argumentace judikáty uvedenými v odvolání je nepřípadná, neboť neřeší důvody uvedené soudem prvního stupně. Pokud žalobkyně argumentuje obecnými zásadami jako je rovnost subjektů právních vztahů a smluvní autonomie, jde o obecné zásady platné pro soukromé právo jako takové, které však nemohou mít přímý vliv na rozhodování v tomto řízení. Okresní soud se především správně a v úplnosti vypořádal s posuzováním výše smluvních úroků z hlediska souladu/rozporu s dobrými mravy a poté i s právním posouzením smluvních pokut. Své závěry opřel zejména o rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Žalovaný zdůraznil aktuální rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 řešící obdobný spor, kde žalobkyní byla totožná společnost jako v této věci. Nejvyšší soud podle žalovaného uzavřel, že ve vztazích mezi podnikateli za účinnosti občanského zákoníku lze od 1.1.2014 vyslovit neplatnost ujednání o úrocích pro rozpor s dobrými mravy a za jakých předpokladů (aplikace korektivu dobrých mravů). Jedná se tedy o korektiv, který je již svou systematikou nadřazen dílčím ustanovením konkrétních právních vztahů upravených občanským zákoníkem. Ve vztahu ke sjednaným úrokům z prodlení byl již tento korektiv řešen ve věci sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 tak, že korektiv dobrých mravů lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Nejvyšší soud ani v poměrech nové právní úpravy /neshledává důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti. Na řešení předmětné věci má přímý vliv i právní ochrana podnikatele coby slabší strany podle 433 občanského zákoníku. Žalovaný také po vydání rozsudku soudu prvního stupně pohledávku přiznanou výrokem I. zaplatil. Ve věci rozhodování o smluvních pokutách soud prvního stupně zcela správně postupoval v souladu s § 553 občanského zákoníku s tím, že dluh utvrzený několika smluvními pokutami, jejichž výše nebo způsob jejího stanovení se navzájem liší, je ujednáním neurčitým. Proto pohledávky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 131 139,89 Kč nemohly vzniknout. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně převážně neopodstatněným. 5. Ve zbývající části věci samé (výroku I. a zbývající zamítnuté části výroku II.) zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalobkyně nedotčen, nabyl samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). Totéž platí pro oddělitelný výrok IV. představující dodatečný výběr soudního poplatku za žalobu. 6. Pokud jde o skutková zjištění stran uzavření smlouvy, jejího obsahu, rozsahu plnění, upomínek apod., odkazuje odvolací soud na odůvodnění ze strany soudu prvního stupně, které není třeba opakovat. Žalovaný ostatně nic z toho nezpochybňoval, potvrdil i skutečnost, že zápůjčka byla poskytována pro podnikatelské účely, a to nejen z hlediska svého názvu, ale i reálně (že ji nepřebíral jako spotřebitel pro své osobní účely). 7. Odvolací soud dále podle § 213 o.s.ř. zopakoval dokazování smlouvou o podnikatelské zápůjčce, podle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal je žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 77 992 Kč, a to ve 24 měsíčních anuitních splátkách po 5 333 Kč. V takovém případě ale úrok nepředstavuje částku 78% ročně (počítáno (77 992 Kč) / 50 000 Kč)), jak uvedl soud prvního stupně, ale dokonce cca 113% ročně, neboť plnění v (anuitních) splátkách se poskytuje postupně po měsících, a dlužník tak nedrží finanční prostředky po celou dobu (rok či dva), objem půjčených prostředků se při obvyklém běhu věcí měsíc po měsíci snižuje. Celkový fixní úrok je tedy vyšší. To lze ověřit libovolnou kalkulačkou anuitních splátek. 8. Finanční prostředky byly poskytnuty podle výpisu z účtu dne 22.2.2018, splácet se mělo podle splátkového kalendáře a smlouvy vždy ke 4. dni v měsíci, počínaje 4.4.2018 a konče dnem 4.3.2020. Úrok byl podle smlouvy sjednán pevnou částkou„ za celou dobu splácení“ s tím, že ani„ při předčasném splacení nedochází k jakémukoli ponížení sjednaného úroku.“ Doba splácení (kratší či delší) tedy nebyla pro strany určující. Žalovaný zaplatil 3 splátky po 5 333 Kč ve dnech 6.4.2018, 10.5.2018 a 12.6.2018, později zaplatil až podle rozsudku soudu prvního stupně dne 25.8.2021 částku 44 231,42 Kč, a to na účet uvedený v upomínkách a fakturách, pod správným VS smlouvy, což bylo prokázáno předloženým detailem platebního příkazu. 9. Jde-li o obvyklý úrok bank v době uzavření smlouvy, vyšel i odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, z výpisu databáze ARAD České národní banky. Námitky žalobkyně, že tuto statistiku nelze ke stanovení obvyklé úrokové míry podnikatelských zápůjček použít, protože v ní„ nejsou zahrnuty údaje o podnikatelských zápůjčkách poskytovaných ze strany nebankovních subjektů (kde je úroková míra úvěrů obecně vyšší než u bank),“ nejsou přiléhavé. Pro srovnání nebankovní zápůjčky (žalobkyně) je třeba zjistit, za jakých podmínek poskytují obdobné úvěry banky. Údaje o úvěrech nebankovních subjektů naopak nemohou být do statistiky zahrnuty, jinak by nešlo o obvyklé sazby (úvěrovou praxi) bank, ale o sazby všech věřitelů a v konečném důsledku by byla praxe žalobkyně v této věci poměřována s agregovanou praxí téže žalobkyně (a jí podobných subjektů), což odporuje právní úpravě i judikatuře (viz též § 1802 o.z. níže). Opodstatněná není ani námitka, že databáze ARAD ČNB je založena na váženém průměru, což průměr„ výrazně snižuje.“ Právě vážený průměr dává reálný obraz oboru, zatímco běžný průměr (nevážený) zahrnující stejnou váhou i ojedinělé extrémní hodnoty obraz oboru křiví, ať již jsou tyto hodnoty vyšší (jak žalobkyně jednostranně tvrdí) nebo nižší. Odvolací soud dále odmítá argumentaci, že statistika ARAD ČNB obecně neposkytuje reálný obraz úrokových sazeb na bankovním trhu. Takový závěr totiž popírá schopnost ČNB (jako zákonného regulátora bank) potřebné údaje správně zjistit, zpracovat a zveřejnit. Alternativa v podobě dokazování dotazem na soudem vybrané (či všechny) banky (v každé jednotlivé věci) by byla zavádějící, navíc by byla zjevně nehospodárná. 10. Opakováním dokazování v tomto směru odvolací soud zjistil, že obvyklá výše úrokových sazeb bank u úvěrů, které nejsou poskytovány ani na spotřebu ani na bydlení, činila v únoru 2018 u úvěrů poskytovaných živnostníkům s fixací nad jeden rok do 5 let včetně 4,62 % ročně, nikoli 5,3 % ročně, jak uzavřel soud prvního stupně, když nesprávně vyšel z údaje o fixaci sazeb„ do jednoho roku,“ což není případ uzavřené smlouvy (původně na 2 roky – 24 měsíců). Ve vztahu k rozsahu plnění přiznaného pravomocně výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně se ale tento závěr odvolacího soudu již nijak neprojeví. 11. Pokud jde o sporné smluvní pokuty, tak v článku 6.1 smlouvy účastníci ujednali, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části a) o více než patnáct dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky, a dále b) o více než třicet dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni, nad rámec smluvní pokuty uvedené v předchozím bodě, smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. Podle článku 6.3 v případě, že nebudou uhrazeny dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než šedesát dnů, a) je žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků ze smlouvy, b) automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky (stávají se okamžitě splatnými veškeré splátky zápůjčky až do konce sjednaného splátkového kalendáře zápůjčky, tedy jak jistina zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky zahrnutý do těchto splátek). V článku 6.4 smlouvy si účastníci ujednali, že v případě, že způsobem sjednaným v této smlouvě dojde k zesplatnění zápůjčky, se veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky, stávají součástí nové jistiny zápůjčky. V článku 6.5 smlouvy si účastníci ujednali, že v případě, že žalovaný po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění zápůjčky došlo, vzniká žalovanému jako vydlužiteli povinnost zaplatit žalobkyni nad rámec smluvní pokuty uvedené v článku 6.1 smlouvy smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky. V článku 6.7 smlouvy si účastníci ujednali, že v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, vznikne žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení, a to i v případě, že by žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu podle článku 6.5 smlouvy. V uvedených ujednáních, byť jde o zjevnou kumulaci smluvních pokut směřující k maximalizaci sankcí, odvolací soud žádnou neurčitost nespatřuje. Smluvní pokuty jsou co do svého základu i způsobu určení výše jasně popsány, lze je kvantifikovat. Jinou otázkou je přijatelnost jejich výše, zejména celkové (viz níže). 12. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně správně s ohledem na dobu uzavření smlouvy v únoru 2018 hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“). 13. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 14. Tomu odpovídá i § 3 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého se pro účely tohoto zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. 15. Spotřebitelem je typicky ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby (ve smyslu spotřeby) při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny, ve svém občanském životě. Na to lze usuzovat z konkrétních okolností, za kterých byla smlouva uzavřena. Spotřebitelem je tak zásadně osoba nepodnikající – bez živnostenského (či podobného) oprávnění. Taková osoba ostatně v praxi nedisponuje sídlem ani identifikačním číslem. Osoba s živnostenským (či jiným obdobným) oprávněním může být v konkrétním právním vztahu také spotřebitelem, a to ve všech případech, kdy ji nelze prokazatelně považovat za podnikatele. Povinnost tvrzení a důkazu zde leží na žalobkyni. Pokud tedy podnikající fyzická osoba jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti (oprávnění), resp. její jednání s touto činností ani vzdáleněji nesouvisí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 705/2017), je třeba ji při uzavírání smlouvy s podnikatelem považovat za spotřebitele. To platí i pro situace, v nichž nelze určit, zda osoba jedná v rámci své podnikatelské činnosti či nikoli. O tom ale v daném případě nebyl žádný spor, sám žalovaný potvrdil, že z jeho strany šlo o podnikatelský úvěr, proto soud prvního stupně správně neaplikoval ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. 16. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje s účinností od 24.4.2020 ustanovení, která se vztahují i na úvěry poskytované fyzickým osobám podnikajícím, přičemž tato ustanovení významně limitují nároky věřitelů z poskytnutých úvěrů (srov. § 122 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle přechodných ustanovení zákona se ale tato úprava na případ žalovaného (ještě) nepoužije, neboť nejen k uzavření smlouvy ale i k prodlení došlo za účinnosti předchozí úpravy. Soud prvního stupně tedy správně tuto novou právní úpravu neaplikoval. Totéž platí pro tzv. covidovou ochranu podle § 9 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19. 17. Podle § 1 odst. 2 o.z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 18. Podle § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. 19. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 20. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 21. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 22. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 23. Podle § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 24. S ohledem na odvolací námitky je nutné uvést, že smluvní volnost, jíž se žalobkyně dovolává, včetně vymezených obecných zásad, podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z § 1 odst. 2 o.z. a § 547 o.z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné, a to absolutně, narušuje-li též veřejný pořádek (§ 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z.). Obdobné následky je třeba dovozovat v případech zneužití hospodářského postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran (§ 433 o.z.). Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Pro podnikatele je v § 1797 o. z. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o.z. (neúměrné zkrácení), či se dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. (lichva). Ani v poměrech nové právní úpravy však podle Nejvyššího soudu není důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním (a to jak o úrocích smluvních, tak úrocích z prodlení), která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, a zejména rozsudek ze dne 16.3.2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, na který poukazoval žalovaný). 25. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96). 26. Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité zápůjčce (úvěru) jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. Jak uvedl již soud prvního stupně, při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 27. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 8.12.2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, uvedl, že v rámci zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby smluveného úroku je potřeba vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétních smluv, a to s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Pokud smluvený úrok víc než desetinásobně převyšuje průměrnou výši úroků, uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů a půjček v době jejich sjednání, jedná se o ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy. 28. Současně ve vztahu profesionálního poskytovatele nebankovních úvěrů a jednotlivé podnikající fyzické osoby (v jiném oboru) představuje takový úrok i zneužití závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran, jak akcentoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 ICdo 56/2019 (§ 433 o.z.). V praxi směřují uvedená ochranná ustanovení k podobnému účelu. 29. V posuzovaném případě bylo ve smlouvě ujednáno, že za poskytnutí prostředků ve výši 50 000 Kč (původně na dobu 24 měsíců) žalovaný zaplatí fixní úrok ve výši 77 992 Kč, který představuje 113% ročně. Pokud v daném období činily obvyklé úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných živnostníkům bankami 4,62 % ročně, je zřejmé, že úrok byl sjednán ve zcela nepřiměřené výši, která mnohonásobně (více než 20krát) překračuje průměrnou výši úroků uplatňovaných bankami. Takový postup nelze ospravedlnit poukazem na„ řadu faktorů,“ mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí zápůjčky, krátkodobost či naopak dlouhodobost zápůjčky, a riziko transakce, jak to činí v odvolání žalobkyně. Představa žalobkyně, že jde o ujednání„ zcela přiměřené, zejména pak pro vztah dvou podnikatelů,“ je jasně účelová (mylná). Určující není ani odkaz žalobkyně na jí vybrané rozhodnutí Městského soudu v Praze. Žalobkyně v tomto směru opět zcela účelově pomíjí, že existují i jiná (jí známá a méně příznivá) rozhodnutí odvolacích soudů, včetně Krajského soudu v Praze (viz např. rozsudek sp. zn. 28 Co 172/2021), navíc sjednocování judikatury je úkolem Nejvyššího soudu, jehož závěrů se odvolací soud v této věci přidržel (viz výše). 30. S ohledem na shora uvedené považoval odvolací soud závěry soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o výši úroku a jeho následcích pro poměry posuzované věci za správné. Stejně tak považuje za správný závěr, že je na místě přiznat žalobkyni podle § 1802 o.z. právo na zaplacení úroku, který odpovídá výši úroků poskytovaných v daném období za obdobných podmínek„ bankami“ (nikoli všemi, nebo jen nebankovními poskytovateli, jak se domáhá žalobkyně). To je důsledek uplatnění zjevně excesivních nároků ze strany žalobkyně. 31. Taková změna (přepočet) se ale týká poskytnuté zápůjčky (úvěru) od samého počátku a nutně se musí projevit buď ve výši (správné) měsíční splátky nebo v jiné (správné) době trvání úvěru. Na rozdíl od soudu prvního stupně zde odvolací soud vychází z toho, že doba trvání úvěru nebyla pro strany ve smlouvě určující a že i pro účely přepočtu obvyklým úrokem (zde 4,62 % ročně) je třeba vycházet ze sjednané měsíční splátky 5 333 Kč, nikoli z celkové doby úvěru, která byla sjednána právě v závislosti na schopnosti dlužníka plnit dohodnuté splátky, nikoli na vůli platit 24 měsíců, lhostejno kolik. Na tyto dohodnuté splátky pak strany navázaly i ujednání o případném prodlení a o zesplatnění, včetně nároku na smluvní pokutu. Podle názoru odvolacího soudu proto neobstojí závěr soudu prvního stupně, že se žalovaný ve skutečnosti ocitl v prodlení až mnohem později, než tvrdila žalobkyně, protože závazek podle soudem nově vypočtené splátky poskytnutým plněním vlastně„ předplatil“ až do 4.11.2018, byť platil jen 3 dohodnuté splátky a od června 2018 fakticky nezaplatil nic až do srpna 2021. 32. Pokud by tedy byla žalobkyní poskytnutá částka 50 000 Kč (dne 22.2.2018) úročena 4,62 % ročně, při respektování dohodnutého principu anuitního splácení (na úrok a úmor) po 5 333 Kč měsíčně od 4.4.2018 dále, byl by k datu 4.1.2019 úvěr již doplacen, přičemž celkový kumulovaný úrok by dosáhl 1 097 Kč, místo požadovaných 77 992 Kč. Soud prvního stupně nicméně již žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku k tomuto datu, a to celkově ve vyšší výši, odvolací soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na doplatek dalšího úroku není opodstatněný (ani od 4.1.2019 dále), byť obecně je třeba úrok počítat nejen ke dni zesplatnění, jak uvedl soud prvního stupně, ale i poté do okamžiku přepočtené plné úhrady anuitní splátkou (viz výše), bez ohledu na to, že dlužník reálně celý dluh neuhradil. To je odvrácená strana úroku sjednaného pevnou částkou oproti úroku, který běží v určité výši podle skutečných okamžiků splácení od poskytnutí úvěru až do úplného zaplacení. 33. Dále se odvolací soud zabýval odvolacími námitkami žalobkyně ohledně smluvní pokuty. 34. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 35. Podle § 2051 o.z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. 36. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, odvolací soud nesdílí přesvědčení soudu prvního stupně o tom, že ujednání o smluvních pokutách ve smlouvě uzavřené žalobkyní a žalovaným je neurčité (viz výše). V jednotlivých bodech článku 6. smlouvy je stanoveno, s jakým porušením povinnosti jsou jednotlivé smluvní pokuty svázány, a je zřejmé i to, že byť se všechny smluvní pokuty pojí s prodlením dlužníka (porušením jeho povinnosti platit závazek řádně a včas), jsou konstruovány pro vždy jiný druh prodlení a stojí samostatně vedle sebe (právě proto se jejich výše a způsob stanovení navzájem liší). 37. V článku 6.3 až 6.5 smlouvy si účastníci ujednali, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek (druhá nezaplacená splátka byla splatná dne 4.8.2018) dojde k automatickému zesplatnění zápůjčky, které zahrnuje jak jistinu zápůjčky (v té době 34 587 Kč), tak běžný úrok zápůjčky do konce plnění (podle shora uvedeného přepočtu anuitního splácení ještě 511 Kč) a vše se stává součástí nové jistiny zápůjčky (celkem 35 098 Kč). Tuto novou jistinu zápůjčky se žalovaný zavázal zaplatit nejpozději v den následující po dni, kdy k tomuto zesplatnění zápůjčky došlo. V případě, že žalovaný po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění zápůjčky došlo, vzniká žalovanému jako vydlužiteli povinnost zaplatit žalobkyni nad rámec smluvní pokuty uvedené v článku 6.1 smlouvy smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky, tedy 8 775 Kč. V tomto rozsahu je nárok žalobkyně na smluvní pokutu podle názoru odvolacího soudu opodstatněný. S ohledem na shora popsanou nepřiměřenou kumulaci smluvních pokut by odvolací soud jinak uvažoval (k námitce žalovaného) podle § 2051 o.z. o moderaci sjednaných pokut v jejich celkovém souhrnu, pokud však žalobkyně odvoláním napadla (požadovala) jen tuto smluvní pokutu, přiznal odvolací soud tuto jedinou pokutu v plné (pouze jinak vypočtené) výši. Tu již nelze považovat za nepřiměřenou. 38. Podle smlouvy byla tato smluvní pokuta splatná den následující po dni jejího vzniku, tedy 11. den po zesplatnění (zde 15.8.2018). Jelikož žalovaný neuhradil smluvní pokutu řádně a včas, vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení až od 18.10.2018 do zaplacení, čímž byl soud vázán. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. částečně změnil co do uvedené smluvní pokuty s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu napadené části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 39. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť ve věci úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu vznikly v prvním stupni bez právního zastoupení pouze hotové výdaje za dva úkony po 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb. (příprava a účast u jednání). Žalobkyně uspěla v rozsahu vymezeném výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně (35 670,50 Kč s přísl.) a v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu (8 775 Kč s přísl.), ve zbytku uspěl žalovaný. Čistý úspěch žalovaného ve vztahu k celému původnímu předmětu řízení činí 63,4%, alikvotní část nákladů tedy částku 380 Kč Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 40. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. rovněž ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. pouze s tím rozdílem, že předmět odvolacího řízení činil již jen 90 322,50 Kč s přísl. a úspěch žalované jen 8 775 Kč s přísl., proto čistý úspěch žalovaného tvoří 80,6%. Žalovaný byl v odvolacím řízení již zastoupen advokátem. Náklady žalovaného jsou proto tvořeny odměnou advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 4 740 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), dále paušální náhradou hotových výdajů 3x 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradou za čas na cestě v trvání 8 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu, cestovným podle § 13 advokátního tarifu v celkové výši 1 736 Kč (cesta ze sídla a zpět v délce 291,4 km při průměrné spotřebě benzínu 5,6 l/100km a vyhláškové ceně 27,80 Kč a při paušální náhradě 4,40 Kč/km) a DPH 21% podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem 21 343 Kč, z toho alikvotní část dle úspěchu činí 17 219 Kč O lhůtě a místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Praha 4. listopadu 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu