ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení 28 519,33 € s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 34 C 124/2019-137 ze dne 26.4.2021 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 198 541 Kč; jinak se potvrzuje. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 878 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č.j. 34 C 124/2019-137 ze dne 26.4.2021 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 28 519,33 € se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 28 519,33 € ode 1.7.2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 162 930,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovanou chtěli společně podnikat v oblasti dovozu ryb z Islandu a jejich distribuce v České republice prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno]. Před založením společnosti řešili způsob, jakým bude jejich spolupráce právně zakotvena. Navrhovali různé typy smluv (žalobce např. smlouvu o opci, žalovaná smlouvu o smlouvě budoucí, v jednom z e-mailů použila také termín„ silent partnership“). Žádnou z navržených smluv však neuzavřeli. Žalobce dával najevo, že chce mít ve společnosti podíl. Klíčová je v tomto směru e-mailová komunikace ze dne 21.7.2015 (ve dvou vláknech). Reálně bylo dohodnuto jen to, že společnost bude mít základní kapitál 1 500 000 Kč a že každý z účastníků poskytne polovinu peněz. Žalovaná dne 28.7.2015 založila [právnická osoba] [anonymizováno]., stala se jejím jediným společníkem s vkladem ve výši 1 500 000 Kč, který odpovídal výši základního kapitálu. Společnost [anonymizována dvě slova]., [IČO], vznikla dne 10.8.2015, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku, žalovaná byla i jediným jednatelem. V zakladatelské listině nebylo stanoveno, že zisk lze dělit kromě společníků i mezi tiché společníky. Dne 10.8.2015 žalobce poskytl žalované na její soukromý účet předmětnou částku (750 000 Kč), a to ve dvou platbách realizovaných převodem z účtu své bývalé manželky a své dcery. Peníze žalovaná použila na splacení svého vkladu (splacení základního kapitálu společnosti). Žalobce s žalovanou podepsali dne 18.8.2015 jedinou listinu nazvanou Mission Statement, v jejímž obsahu vyjádřili cíle svého společného podnikání. Žalobce pro společnost následně pracoval, aniž ale podepsal pracovně právní dokumenty. Společnost jej přihlásila jako zaměstnance u ČSSZ, odhlásila jej ke dni 11. 4. 2016, kdy pracovní poměr žalobce u [právnická osoba] formálně skončil. Dne 3.5.2016 zástupkyně žalobce vyzvala žalovanou (ale jménem dcery a bývalé manželky žalobce) k vrácení peněz z titulu půjček. Dále se v květnu 2016 jednalo o„ komplexním vyřešení vzájemných vztahů“. Žalovaná navrhla zástupkyni žalobce několik variant řešení vztahu s žalobcem, např. převod 50% podílu ve společnosti na žalobce za splnění podmínky, že se„ zaručí za kontokorentní úvěr společnosti,“ případně vrácení„ peněz, které souhlasil, aby pro něj spravovala,“ za předpokladu, že„ se společnost dostane do zisku.“ Pak komunikace utichla, alespoň o tom účastníci před soudem prvního stupně nic netvrdili. Žalovaná na žalobce podíl ve [právnická osoba] nepřevedla, dodnes je jedinou společnicí. Po ukončení spolupráce žalovaná žalobci nevrátila jím poskytnuté peníze, ačkoli jí k tomu v červnu 2018 vyzval. 2. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2991 o.z. jako bezdůvodné obohacení žalované, které nevydala. Zdůraznil, že žalobce poskytl žalované dne 10.8.2015 částku 28 519,33 €, kterou žalovaná použila na splnění své vkladové povinnosti. Žalovaná tvrdila, že peníze představovaly vklad žalobce jako tichého společníka do nově zakládané společnosti s tím, že tichá společnost měla zaniknout ke dni 31.3.2016, kdy ztráta společnosti dosáhla výše vkladu žalobce. Soud prvního stupně se ale s tímto názorem neztotožnil. Odkázal na právní úpravu smlouvy o tiché společnosti § 2747 a násl. o.z., jíž dohoda stran neodpovídá. Dále argumentoval ustanovením § 190 odst. 2 písm. j) zákona o obchodních korporacích, které vyžaduje, aby smlouva o tichém společenství byla schválena valnou hromadou společnosti s ručením omezeným, přičemž tato podmínka nebyla splněna. Současně zakladatelskou listinou společnosti nebylo umožněno, aby zisk byl vyplácen tichému společníkovi, jak ukládá § 34 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Přenechané peníze navíc žalovaná použila na splnění své vkladové povinnosti, k čemuž vklad tichého společníka nelze použít. Dále uvedl, že žalovaná před poskytnutím peněz vystupovala při jednání s žalobcem jako fyzická osoba, nikoli jménem společnosti, která vznikla až v den, kdy žalobce poskytl žalované peníze. Tyto skutečnosti vylučují, že by žalobce byl tichým společníkem [právnická osoba] [anonymizováno] a že by tedy přenechané peníze poskytl za účelem splacení vkladu tichého společníka. Dále soud prvního stupně uvedl, že tím byl právní důvod, pro který žalovaná tvrdila, že není povinna peníze vrátit, vyloučen a jiný právní důvod, na základě kterého by žalovaná byla oprávněna si žalobcem poskytnuté peníze ponechat, žalovaná netvrdila a ani v řízení nevyšel najevo. Proto žalované uložil povinnost peníze žalobci vrátit a označil za bezpředmětné, zda šlo o bezdůvodné obohacení na základě právního důvodu, který následně odpadl, jak tvrdil žalobce. Podle úspěchu pak soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů v plné výši. 3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Namítala, že se žalobce snaží od žalované získat plnění, které žalovaná podle dohody se žalobcem použila na založení [právnická osoba] [anonymizováno], se kterou chtěli žalobce a žalovaná společně podnikat, a které podle dohody se žalobcem žalovaná vložila do základního kapitálu této společnosti. Popřela, že by žalobci v roce 2015 slíbila ve společnosti podíl. Podle žalované to nebylo prokázáno. Soud konstatoval, že žádná ze smluv mezi žalobcem a žalovanou uzavřena nebyla, tedy že žádná smlouva o převodu podílu žalobce ve [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřena nebyla. Právním důvodem přenechání peněz bylo jejich vložení do základní kapitálu společnosti za účelem založení [právnická osoba] [anonymizováno], (aby třetí osoby viděly v obchodní rejstříku tento základní kapitál a společnost vypadala vůči třetím osobám, zejm. bankám, důvěryhodněji). Žalovaná tak beze zbytku dohodu s žalobcem splnila. Nesouhlasila s převrácením břemene důkazního na žalovanou, pokud soud prvního stupně uvedl, že„ jiný důvod, na základě kterého by žalovaná byla oprávněna si žalobcem poskytnuté peníze ponechat, žalovaná netvrdila, a ani v řízení nevyšel najevo.“ Uvedla, že soud prvního stupně nesprávně považuje peníze vložené do základního kapitálu za peníze žalované. Podle žalované je naopak„ zřejmé“ (bez ohledu na to, zda podnikání žalobce a žalované mělo formu tiché společnosti či jinou formu společného podnikání), že žalovaná jako fyzická osoba dohody s žalobcem (s ) plnila, a na jeho úkor se v žádném případě neobohatila. Žalobce věděl, že žalovaná jako fyzická osoba bude společnost zakládat sama jako jediný společník („ na své jméno, neboť by nevypadalo příliš dobře, kdyby to s ní zakládali cizinci …“). Peníze žalobce sloužily k podnikání této právnické osoby a ve společném podnikání si žalovaná jednotlivé kroky (už jako jednatelka této právnické osoby) nechávala od žalobce odsouhlasovat. To vše, včetně podpisu Mission statement (ve kterém není osoba žalobce kromě jména a jeho podpisu pro třetí osoby identifikovatelná), potvrzuje podle žalované„ formu podnikání tiché společnosti s neobvyklým prvkem“ (vložení peněz do základní kapitálu, což není u tiché společnosti obvyklé, ale není to zákonem vyloučené). Soud prvního stupně vůbec nezkoumal souhlas žalované (jako jediného společníka společnosti s ručením omezeným) s podnikáním se žalobcem ve formě tiché společnosti. Jinak by musel dovodit, a to na základě ustanovení § 559 o.z. a § 12 zákona o obchodních korporacích, že jediný společník společnosti s ručením omezeným může poskytnout souhlas jakýmkoliv způsobem (tedy i v ústní formě a též ve formě konkludentního jednání) a že zákon v takovém případě nevyžaduje formu notářského zápisu. Z jednání žalované i jejího podpisu Mission statement (podepsaného po vzniku společnosti žalovanou a odsouhlasujícího společné podnikání s žalobcem prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno]) lze takový souhlas dovodit. Je proto nesprávný názor soudu o údajné nesplněné podmínce schválení valné hromady a z tohoto důvodu neexistenci tiché společnosti. Dále žalovaná uvedla, že žalobce v žalobě tvrdil, že mu měl být za vložené peníze převeden podíl ve [právnická osoba] [anonymizováno], což se nestalo, a tudíž po žalované požaduje peníze zpět. Existence takové dohody však prokázána nebyla a soud měl proto žalobu zamítnout. Právní důvod, pro který by byla žalovaná povinna vrátit peníze zpět, nebyl žalobcem v soudním řízení prokázán ani nevyšel najevo. Nebylo ani prokázáno, že by se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Soud své rozhodnutí postavil jen na konstatování, že žalovaná neprokázala uzavření dohody o tichém společenství. V dubnu 2016 už byla společnost ve ztrátě, žalovaná tedy žádné peníze od žalobce neměla a nemohla se nijak obohatit. Dále žalovaná nově vznesla námitku promlčení. Uvedla, že žalobce musel již 11.8.2015 z veřejného rejstříku zjistit, že není zapsán jako společník uvedené společnosti a mohl své právo na převedení podílu 50 %, popř. na zaplacení předmětné částky uplatnit u soudu. O tom, že podíl ve společnosti nemá, musel žalobce vědět i při podpisu listiny označené jako Mission statement ze dne 18.8.2015. Pokud by k bezdůvodnému obohacení mělo dojít později než v srpnu 2015, tak by se tak stalo nejpozději dne 25.2.2016, kdy si žalobce stěžoval, že mu žalovaná předložila pracovní dokumenty a bylo zřejmé, že ho považuje jen za zaměstnance a nikoli za společníka. Žaloba ale byla podána až 10.4.2019. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. 4. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že zjištěné skutečnosti vylučují, že by žalobce byl tichým společníkem [právnická osoba] [anonymizováno] a že by tedy přenechané peníze poskytl za účelem splacení vkladu tichého společníka. Právní důvod, pro který žalovaná tvrdila, že není povinna peníze vrátit, tedy zjištěn nebyl. Jiný právní důvod, na základě kterého by žalovaná byla oprávněna si žalobcem poskytnuté peníze ponechat, žalovaná netvrdila, ani v řízení nevyšel najevo. Žalobce jednal se žalovanou o různých formách podnikání, avšak došlo pouze k obecné smlouvě o obchodní spolupráci, která byla ukončena v květnu 2016 O tichém společenství se mezi účastníky nejednalo, podepsána byla pouze listina ze dne 18.8.2015 („ Mission statement“) o obchodní spolupráci. Tichá společnost je podle komentáře k občanskému zákoníku nástrojem financování podnikatelské činnosti z cizích zdrojů, na rozdíl od financování podnikatelské činnosti z vkladů společníků či z vytvořeného zisku, které jsou vlastními zdroji podnikatele. Tichý společník se nepodílí svým vkladem na tvorbě základního kapitálu obchodní korporace. Smlouva o tiché společnosti jako pojmenovaný kontrakt musí zavazovat tichého společníka k vnesení vkladu, jímž se má podílet na výsledcích podnikání podnikatele, a podnikatele naopak zavazovat platit tichému společníku podíl na zisku. Vklad má být ve smlouvě určen, a to jak co do předmětu, tak co do výše. Účast tichého společníka je omezena jeho vkladem a další spoluúčast na podnikání podnikatele se nepředpokládá. Odkázal i na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1733/2010. V předmětné věci ale žalovaná použila poskytnuté peníze žalobce na základní kapitál ve společnosti, žalobce se na chodu společnosti aktivně podílel. V žádném případě se tedy nejednalo o tiché společenství. Proto navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a shledal odvolání žalované neopodstatněným. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že skutkové závěry soudu prvního stupně zcela obstojí, odpovídají provedenému dokazování a podle názoru odvolacího soudu jsou i dostatečná pro právní posouzení. Odvolací soud pro zjednodušení zcela odkazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně a zejména na jeho jednotlivé skutkové závěry z konkrétních provedených důkazů, aniž by je opakoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). 7. Lze shrnout (a přisvědčit žalované), že skutková verze žalobce uvedená v žalobě o tom, že se podle dohody účastníků měl stát společníkem [anonymizováno] s podílem 50 % již na počátku při založení společnosti a že žalovaná to měla zajistit (a nezajistila), byla provedeným dokazováním vyvrácena. Žalobce se v době založení společnosti skutečně chtěl se svým majetkem skrývat a (zatím) nechtěl být ve společnosti (jako společník)„ vidět.“ Tomu nasvědčuje obsah korespondence i skutečnost, že sporné peníze poslal přes nastrčené osoby z rodiny, které také později nepravdivě tvrdily (ve dvou předchozích řízeních, které žalovaná vyhrála), že šlo o jejich vlastní půjčky žalované, ačkoli ve skutečnosti o žádné jejich„ půjčky“ nešlo. Bylo dohodnuto, že žalovaná založí společnost„ na své jméno,“ jak žalobce v jiném řízení jako svědek vypověděl. Žalobce tedy při založení společnosti dobře věděl, že společníkem není. 8. Stejně tak ale byla vyvrácena verze žalované, že se účastníci dohodli na tom, že se žalobce naopak společníkem ani nikdy nestane a že byla místo toho uzavřena smlouva o tichém společenství mezi žalobcem a [právnická osoba] (jen o poskytnutí vkladu do společnosti a dělení zisků a ztrát), popř. jí podobná (jiná) smlouva. K tomu lze odkázat na přesnou argumentaci soudu prvního stupně i v části týkající se právního posouzení. Ani uvedená společnost se nechovala způsobem odpovídajícím sjednané smlouvě o tiché společnosti, byť lze žalované přisvědčit, že rozhodnutí valné hromady je nahrazováno jednáním jediného společníka. 9. Ve skutečnosti ale spolu jednali žalobce a žalovaná (sama za sebe, nikoli za společnost) ještě před vznikem společnosti a jistě nešlo o přebírání budoucích závazků pro společnost. Časová souslednost, včetně okamžiku a způsobu přijetí peněz je zřejmá. V listině označené jako Mission statement je uvedeno pouze logo [právnická osoba] v záhlaví, oba aktéři ale jednali za sebe (explicitně jako fyzické osoby„ [jméno] a [anonymizováno]“ nikoli jako„ [anonymizováno] a [příjmení]“), hovořili o„ našem podniku,“ o„ odpovědnosti vůči společnosti i sobě samým“ apod.). Žalovaná také sama později uvedla, že peníze žalobce měla ona sama„ ve správě.“ 10. Účastníci prostě chtěli společně podnikat, a to jako budoucí společníci uvedené společnosti. Jinak se jejich e-mailová komunikace před založením společnosti, stejně jako jediná podepsaná listina označená jako Mission statement vyložit nedá. O podíl 50 % jevil žalobce od počátku jasný zájem, je vyloučeno, že by od toho ustoupil. Zvažovaná opční smlouva (za 1 Kč) i smlouva o smlouvě budoucí (s nějakým pevným datem a cenou) byly nicméně v této fázi explicitně odmítnuty, stejně jako rozdílné podíly. Nebyla uzavřena ani zvažovaná vzorová smlouva„ mezi společníky“ (stažená z internetu, kde by se„ doplnila jen jména“), jak navrhoval žalobce. Bylo dohodnuto, že žalovaná založí společnost„ na své jméno,“ jak shora uvedeno, ačkoli žalobce měl žalované (na úhradu budoucího podílu) předat peníze ihned. Jinými slovy, žalovaná měla být fakticky co do 50 % společníkem [anonymizováno] jen„ naoko“ (nastrčená dočasně místo žalobce). 11. Žalovaná takto (zálohově) převzala shora uvedenou částku, z níž pak uhradila polovinu svého vkladu do společnosti (750 000 Kč), což také odporuje principům smlouvy o tiché společnosti, jak uvedl již soud prvního stupně. Nejde o„ neobvyklý prvek“, jak žalovaná tvrdí, ale o něco jiného. Jistě nebylo dohodnuto, že si takto získané peníze může žalovaná ponechat a že společnost bude jen její. Mechanismus, jakým bude majetková účast žalobce na společnosti v rozsahu 50 % realizována, ale měl být dohodnut až později. Následně žalovaná podnikala prostřednictvím uvedené společnosti, kterou jako jediný jednatel a společník řídila. Nešlo tedy v pravém slova smyslu o„ společné podnikání,“ jak žalovaná tvrdí, byť některé otázky tohoto podnikání se žalobcem nesporně konzultovala a žalobce se zvolenými postupy souhlasil, jak bylo bez pochybností prokázáno. To ale nic nemění na tom, že v této fázi šlo skutečně o společnost žalované. 12. Žalobce se sám na činnosti společnosti podílel, formálně ale jako zaměstnanec (obchodní zástupce). Takto žalobce spolupracoval se společností ještě nejméně dne 9.4.2016, kdy se měl realizovat jeden ze zamýšlených marketingových projektů. Formálně byl jeho pracovní poměr ukončen 11.4.2016. Poté už došlo k vážným neshodám a k soudem prvního stupně popsané výměně korespondence. Žalobce nebyl spokojen s tím, že je stále jen zaměstnancem (nepodepsal potřebné dokumenty) a že není společníkem. Žalovaná jeho účast ve společnosti či vrácení peněz začala podmiňovat (poskytnutím ručení za úvěr, popř. vznikem zisku společnosti), protože počáteční peněžité vklady žalované do společnosti již byly vyčerpány a společnost již směřovala do ztráty. K dokončení původní předběžné dohody (o tom, že se na způsobu převodu podílu na žalobce účastníci teprve dohodnou) už proto nedošlo a (až) v průběhu května 2016 byla veškerá spolupráce ukončena. Žalovaná nadále odmítla žalobci uvedený podíl převést (a argumentovala absencí takového nároku žalobce i v celém tomto řízení, včetně podaného odvolání) a prostředky poskytnuté za tímto účelem (do její„ správy“) zúčtovat. Jinými slovy si žalobcovy prostředky spravované za shora uvedeným účelem již definitivně ponechala (přisvojila) na úhradu svého podílu ve společnosti. Není tedy patrné, z čeho žalovaná dovozuje, že se žalobce měl a mohl domáhat uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti, pokud sama popírá existenci dohody i jen o tom, že byl takový budoucí převod při poskytnutí peněz zamýšlen. 13. Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně se odvolací soud zabýval též otázkou pravomoci (mezinárodní příslušnosti) a rozhodného práva, neboť žalobce je občanem Islandské republiky, což v řízení představuje mezinárodní prvek. Žalovaná má trvalé bydliště na území České republiky, tím je v souladu s článkem 66 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis) pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů dána. Bezdůvodné obohacení je mimosmluvním závazkovým vztahem ve smyslu čl. 2 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11.7.2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím II.). Bezdůvodné obohacení vzniklo plněním na budoucí závazek k úhradě účasti na české právnické osobě, bezdůvodné obohacení je proto v dané věci třeba posoudit podle českého práva (viz čl. 10 bod 4 Nařízení Řím II.). Soud prvního stupně, i když to ve svém rozsudku výslovně neuvedl, tak postupoval správně. 14. Z hlediska právního posouzení odvolací soud za uvedené situace v první řadě odkazuje na správné odůvodnění ze strany soudu prvního stupně, proč nejde o platnou smlouvu o tiché společnosti. 15. Podle § 2747 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), se smlouvou o tiché společnosti tichý společník zavazuje k vkladu, kterým se bude podílet po celou dobu trvání tiché společnosti na výsledcích podnikání podnikatele, a podnikatel se zavazuje platit tichému společníkovi podíl na zisku. 16. Podle § 2748 odst. 1 o. z. tichý společník předá podnikateli předmět vkladu bez zbytečného odkladu po vzniku tiché společnosti, nebo mu s ním umožní nakládat. 17. V daném případě nešlo o jednání mezi žalobcem a [právnická osoba] [anonymizováno], jak shora uvedeno, už proto, že společnost v té době ještě nevznikla, a také proto, že šlo bez jakýchkoli pochybností o dohodu mezi fyzickými osobami (žalobcem a žalovanou). Peníze žalobce došly i na soukromý účet žalované. Obsah dohody také jistě nespočíval v tom, že se žalobce bude po celou dobu trvání společnosti podílet jen na výsledcích podnikání. Ve skutečnosti měl svůj podíl později získat a minimálně do té doby měl pro společnost pracovat (formálně jako zaměstnanec), nebyl„ jen investorem“ do společnosti žalované. Ani [právnická osoba] se nechovala v souladu s existencí smlouvy o tiché společnosti, včetně obsahu zakládací listiny, jak uvedl soud prvního stupně. Tvrzení žalované o„ neobvyklých prvcích“ uzavřené dohody„ o tiché společnosti“ je tak pouhou snahou podstrčit soudu nepřiléhavé právní posouzení věci. 18. Dohoda stran neodpovídá ani konkrétnímu příkazu k obstarání vymezené záležitosti (viz § 2430 a násl. o.z.) ani jiné smlouvě, jejíž náležitosti zákon konkrétně stanoví. Předmětem této specifické dohody (viz § 1746 odst. 2 o.z.) byla v zásadě shoda, že se strany na realizaci účasti žalobce ve společnosti co do 50 % teprve dohodnou. Do té doby měla žalovaná jeho peníze spravovat a vystupovat jako jediný společník. Nebyl však sjednán konkrétní mechanismus v podobě smlouvy o smlouvě budoucí, včetně možnosti určení obsahu soudem (viz § 1785 a násl. o.z.). Není tedy pravdou, že žalobce měl a mohl uplatnit nárok na převod obchodního podílu, ať již v srpnu 2015, nebo až později. Podle názoru odvolacího soudu nemohl v té době podat žalobu na vrácení uvedených prostředků, protože žalovaná byla podle uvedené dohody oprávněna mít prostředky u sebe a nakládat s nimi. Pokud ale uvedená dohoda nebyla naplněna, neboť žalovaná později odmítla podíl na společnosti žalobci převést (bez dalších podmínek, o nichž strany na počátku vůbec nejednaly), pak právní důvod, pro který peníze žalobce„ spravovala,“ odpadl. K tomu ale nedošlo ani v srpnu 2015, ani v únoru či březnu 2016, jak žalovaná tvrdila, ale až v květnu 2016, kdy byla tato otázka mezi stranami postavena najisto. To má vliv i na vznesenou námitku promlčení (viz níže). 19. Je tedy správný postup soudu prvního stupně, který věc posoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení (viz § 2991 o.z.), pokud jiný právní důvod plnění ze strany žalované tvrzen nebyl a ani nevyšel v řízení najevo. V tomto směru odvolací soud odkazuje na shodné argumenty, které vyjádřil již v předchozím sporu, ve kterém se dcera žalobce (neúspěšně) domáhala zaplacení části předmětných prostředků z titulu (neexistující)„ půjčky.“ Není žádný důvod se od uvedených závěrů odchylovat. Odvolací soud totiž v rozsudku č.j. 30 Co 104/2018-140 ze dne 30.5.2018 jasně uvedl, že důvodem plnění ze strany [příjmení] [příjmení] (nyní žalobce) byla budoucí účast na nově založené [právnická osoba] [anonymizováno] (za úplatu). Za dostatečný právní důvod k poskytnutí plnění (zálohy na budoucí úplatu) je přitom považován i jen příslib budoucího úplatného plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21.2.2001, sp. zn. 29 Cdo 2191/99, z 30.1.2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, nebo z 2.7.2009, sp. zn. 30 Cdo 4946/2007, všechny dostupné na www.nsoud.cz). Až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že k účasti žalobce na společnosti žalované nedojde, došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, a to nikoli plněním bez právního důvodu, ale plněním z důvodu, který následně odpadl. Takové bezdůvodného obohacení je třeba v souladu s § 2993 o.z. vždy vypořádat mezi účastníky právního vztahu, v rámci kterého bylo takto plněno. 20. Není tedy pravdou, že žalovaná„ bezezbytku splnila“ dohodu se žalobcem, šlo jen o její jednostrannou představu založenou na čistě ekonomickém vnímání věci. V konečném důsledku si totiž žalovaná dočasně spravované peníze žalobce přisvojila na úhradu peněžitého vkladu na svůj obchodní podíl ve společnosti. Za této situace pak není podstatné, že se společnost žalované dostala následně do ztráty, nebo že žalovaná své obchodní vedení společnosti se žalobcem konzultovala a on její jednání schvaloval. Reálně k tomu oprávněn nebyl, odpovědnost byla za dané situace jen na žalované. Podstatné pro posouzení této věci není ani to, co žalovaná naznačovala, že žalobce ke ztrátám společnosti přispěl nevhodným výkonem činnosti obchodního zástupce. 21. K námitkám žalované k otázce dělení důkazního břemene lze uvést, že se žalovaná mýlí, pokud tvrdí, že soud prvního stupně nepřípustně obrátil důkazní břemeno. Je sice pravdou, že právní důvod požadovaného plnění musí tvrdit a prokázat žalobce, to však neznamená, že při vyvrácení uplatněného právního důvodu je třeba vždy žalobu zamítnout. Je třeba zkoumat, zda nárok nelze posoudit podle jiných ustanovení hmotného práva. Musí být dána totožnost skutku, právní posouzení je ale věcí soudu. Ustálená soudní praxe je pak dlouhodobě jednotná v tom, že plnění poskytnuté podle tvrzené smlouvy, která byla soudem posouzena jako neplatná, zdánlivá či smyšlená, lze požadovat zpět právě podle pravidel o bezdůvodném obohacení, prokáže-li žalobce, že plnění (peněžní prostředky) žalovanému poskytl. O převodu peněz ve prospěch žalované na její soukromý účet ani nebyl mezi stranami spor. Pak je ale podle hmotného práva na žalované, aby pozitivně tvrdila a prokázala, že tu je konkrétní právní důvod, proč si podle hmotného práva může převzaté prostředky ponechat, ať již protentokrát nebo trvale, tedy že z tohoto důvodu nejde o bezdůvodné obohacení (v některé z jeho možných skutkových podstat). To se ale žalované, jak uvedeno shora (v souladu se závěry soudu prvního stupně), nepodařilo. Takových právních důvodů může být řada, záleží na konkrétních okolnostech věci a na procesní aktivitě žalované. Její obrana založená na jí tvrzeném právním důvodu plnění byla ovšem vyvrácena, nic jiného žalovaná netvrdila a dočasný důvod plnění, který vyšel najevo, odpadl. 22. Odvolací soud nepřijal ani obranu žalované založenou na námitce promlčení, která byla nově vznesena až v odvolacím řízení. V tomto směru lze připustit, že relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení námitky byly řešeny (vyšly najevo) již před soudem prvního stupně, a proto nová námitka promlčení není v rozporu se zásadou koncentrace a neúplné apelace, neboť nevyžaduje ani nepřípustně nová tvrzení ani takové nové důkazy (viz § 205a o.s.ř. ve spojení s § 212a odst. 3 o.s.ř., § 213 odst. 5 o.s.ř. a § 213b odst. 1 o.s.ř.). V opačném případě by totiž byla uvedená námitka opožděná (nepřípustná). Podle názoru odvolacího soudu tato námitka není věcně opodstatněná. 23. Podle § 621 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty zahrnují u práva na vydání bezdůvodného obohacení vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. 24. Podle § 629 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. 25. Podle § 638 o.z. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. 26. Z uvedeného vyplývá, že v případě vydání bezdůvodného obohacení zákon stále rozlišuje subjektivní a objektivní promlčecí lhůtu. Oproti právní úpravě účinné do 31.12.2013 je ale nově subjektivní lhůta tříletá. Vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání zde může být dána nejdříve v okamžiku, kdy bezdůvodné obohacení vůbec vzniklo (viz též § 619 odst. 2 o.z.). V daném případě ale právní důvod poskytnutého plnění odpadl až v květnu 2016, jistě ne před 10.4.2016 (byla-li žaloba podána dne 10.4.2019), pokud ještě 9.4.2016 spolupráce stran probíhala a o řešení majetkové účasti žalobce ve společnosti, resp. o vrácení peněz (místo účasti) se mezi stranami v květnu 2015 teprve (ještě) jednalo (viz výše). Pohledávka žalobce tedy promlčena není a lze ji přiznat. 27. Soud prvního stupně také správně rozhodl o otázce úroku z prodlení běžícího od neúspěšné výzvy žalobce k vrácení peněz (viz § 1958 odst. 2 o.z. ve spojení s § 1970 o.z.). Opět lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně. 28. Na základě shora uvedených závěrů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku I. věcně správný potvrdil. 29. Výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud jako věcně správný také podle § 219 o.s.ř. potvrdil v tom, kdo, komu, kdy a kde náhradu nákladů platí (viz § 142 odst. 1 o.s.ř., § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.). Opět lze plně odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně. To platí i pro vyčerpávající odůvodnění výše náhrady. Podle § 220 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. per analogiam odvolací soud změnil pouze celkovou výši náhrady, neboť se soud prvního stupně dopustil nejen početní chyby, ale přistoupil i k neopodstatněnému krácení nákladů žalobce. V občanském soudním řízení v tomto směru neplatí zásada zákazu změny k horšímu, soud rozhoduje o nákladech z úřední povinnosti, proto je možné změnit rozsudek soudu prvního stupně v této části i v neprospěch odvolatele (žalované). 30. Soud prvního stupně popsal 10 úkonů právní služby, za něž zamýšlel přiznat náhradu, v součtu ale uvedl jen 9 úkonů a jen 8 paušálních náhrad hotových výdajů. Opomněl tak přiznat polovinu odměny advokáta za jednoduchou předžalobní výzvu k plnění podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 5 630 Kč a náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále se odvolací soud neztotožnil se závěrem, že náhrada nenáleží za vyjádření ze dne 29.8.2019 a 21.7.2020, neboť„ neobsahovala žádná nová tvrzení.“ Nelze přehlédnout, že v prvním případě šlo o opodstatněnou repliku na vyjádření žalované (kurz eura k tomuto dni činil 25,85 Kč, tj. 11 260 Kč/úkon) a ve druhém případě o vyjádření na výzvu soudu (kurz eura k tomuto dni činil 26,43 Kč, tj. 11 340 Kč/úkon). K tomu náleží další dva režijní paušály po 300 Kč. Jinak odvolací soud zcela souhlasí s nepřiznáním náhrady za další neúčelné vyjádření a za písemný závěrečný návrh současně přednesený u jednání, za které náleží samostatná náhrada. Celkové náklady žalobce tak činily 198 541 Kč (6,5x 11 260 Kč + 1x 11 340 Kč + 3x 11 380 Kč + 1x 11 420 Kč + 12x 300 Kč + DPH z uvedených částek + soudní poplatek 36 776 Kč). Jiné náklady nebyly uplatněny a ani nevyplývají z obsahu spisu. 31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v odvolacím řízení žalovaná jako odvolatelka neuspěla vůbec. Výpočet celkové výše náhrady se realizuje podle shodných ustanovení jako před soudem prvního stupně. Náklady žalobce před odvolacím soudem se sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Jde o vyjádření k odvolání (kurz eura k tomuto dni činil 25,35 Kč, tj. 11 220 Kč/úkon) a účast na jednání (kurz eura k tomuto dni činil 25,42 Kč, tj. 11 220 Kč/úkon). K tomu náleží 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Jiné náklady nebyly uplatněny a ani nevyplývají z obsahu spisu, z vyhlášení rozsudku se žalobce omluvil. Celkové náklady řízení žalobce před odvolacím soudem tak činily 27 878 Kč (2x 11 220 Kč + 2x 300 Kč + DPH z těchto částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř.) O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ. Praha 9. prosince 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu