ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 39 888 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9.11.2020, č.j. 7 C 65/2020-103 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. co do částky 15 886 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 15.2.2018 do zaplacení, částky ve výši 24 002 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 49 866,26 Kč od 15.2.2018 do 26.11.2019, z částky 49 567 Kč od 27.11.2019 do 13.12.2019 a z částky 48 567 Kč od 14.12.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 15.2.2018 dosáhne částky 214 329 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9.11.2020, č.j. 7 C 65/2020-103 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 34 279 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 34 279 Kč od 11. 4. 2020 do zaplacení (výrok I.). Dále pak v části, v níž žalobkyně požadovala částku 15 886 Kč s (vymezeným) příslušenstvím, částku 24 002 Kč, úrok ve výši 86,1 % ročně z částky 49 866,26 Kč od 15.2.2018 do 26.11.2019 ve výši 73 905 Kč a dále úrok ve výši 86,1 % ročně z částky 49 567 Kč od 27.11.2019 do 13.12.2019 ve výši 1 921,17 Kč a úrok ve výši 86,1 % ročně z částky 48 567 Kč od 14.12.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 15.2.2018 dosáhne částky 214 329 Kč, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl vzhledem k pouze částečnému úspěchu žalobkyně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována nedostatečně. Příjmy žalovaného v rozhodném období činily průměrně okolo 20 000 Kč čistého měsíčně. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela též z pracovní smlouvy žalovaného, potvrzení o zaměstnání žalovaného a z výplatních pásek žalovaného, jimiž žalovaný doložil svůj pracovněprávní závazkový vztah, přičemž pracovní poměr byl změněn z doby určité na dobu neurčitou, včetně svého pravidelného příjmu. Dále úvěruschopnost žalovaného byla posuzována z jeho prohlášení, kdy jím uváděné údaje byly zaneseny do formuláře„ hodnocení klienta.“ Z tohoto prohlášení plyne, že žalovaný měl mít měsíční výdaje pouze ve výši 5 212 Kč. Po posouzení těchto tvrzených výdajů žalovaného a jím doložených příjmů pak žalobkyně dospěla po odečtení rezervy ve výši 1 000 Kč k závěru, že volné zdroje žalovaného činily 12 788 Kč měsíčně, tudíž žalovaný měl být schopen předmětný úvěr splácet. Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala i z NRKI (nebankovní registr klientských informací) a dále i z registru SOLUS. Zatímco v registru NRKI žalovaný neměl žádný záznam, v registru SOLUS se u žalovaného v době vyhotovení tohoto výpisu vyskytoval záznam o tom, že žalovaný dluží 2 splátky o celkové výši 1 205 Kč. Dále žalobkyně vyhotovila i oboustrannou kopii občanského průkazu žalovaného, z čehož dovodila identitu žalovaného. Žalobkyně měla od žalovaného k dispozici za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti pouze jeden částečný výpis z bankovního účtu žalovaného prokazující, že žalovaný je majitelem příslušného bankovního účtu, neboť mu je na něj převáděna mzda. Z výpisu k bankovnímu účtu ale dále vyplývá, že disponibilní zůstatek dosahoval pouze výše 6,94 Kč. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již žalobkyně řádně nezkoumala. Žalobkyně se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí toliko 5 212 Kč. Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že neměla možnost si výdajovou stránku žalovaného ověřit a že prohlášení žalovaného ohledně jeho výdajů před poskytnutím úvěru je zcela dostačující. Žalobkyně poskytla úvěr i přes to, že z doloženého výpisu z bankovního účtu je zřejmé, že disponibilní zůstatek na bankovním účtu žalovaného činil pouze 6,94 Kč, ačkoliv žalovaný dosahoval měsíčního příjmu přes 20 000 Kč. Žalobkyně se navíc spokojila pouze s částečným výpisem z bankovního účtu, v němž jsou zaznamenány jenom příjmy žalovaného, ale měsíční výdaje dokládající jeho jednostranné tvrzení ohledně výdajů už nikoliv. Reálné výdaje žalovaného tak musely být nepochybně mnohem vyšší, než jak žalovaný uváděl. Mimo to i sama žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 11.9.2020 uvedla, že výpis z bankovního účtu žalovaného měl sloužit jen ke zjištění, zda je žalovaný majitelem příslušného bankovního účtu a zda mu je na něj převáděna mzda. Nikoliv tedy, zda žalovaný má dostatek peněžních prostředků na splácení případně poskytnutého úvěru. Žalobkyně si za této situace měla vyžádat od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování jeho úvěruschopnosti vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného činí ničím nepodloženou částku 12 788 Kč (19 000 Kč – 5 212 Kč – 1 000 Kč) měsíčně. Soud prvního stupně také uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že již v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru měl žalovaný i jiné závazky, neboť žalovaný uzavřel i jiné smlouvy o spotřebitelských úvěrech, kdy takto poskytnuté spotřebitelské úvěry později přestal splácet. Soud prvního stupně proto posoudil smlouvu o úvěru [číslo] jako absolutně neplatnou. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o.z.) a kterou dosud nesplatil. Žalovanému byla takto poskytnuta částka ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaný na svůj dluh již uhradil částku 15 721 Kč. Splatnost dluhu nastala podle soudu prvního stupně dne 1.4.2020 a žalovaný byl poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Proto soud prvního stupně přiznal nárok na vrácení nesplacené části půjčených prostředků, včetně zákonného úroku z prodlení omezeného výší požadovanou v žalobě, ve zbytku žalobu zamítl. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Soudní dvora EU ve věci OPR-Finance. Podle výsledku pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení. 3. Proti části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Ve zbývající zamítnuté části byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, a nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). 4. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila, neboť příjem žalovaného ve výši 19 000 Kč měsíčně byl dostatečný, volné zdroje žalovaného činily 12 788 Kč měsíčně a výše splátky jen 3 721 Kč měsíčně. Žalobkyně ověřila pracovní smlouvu a výplatní pásky, dále výpisy z účtu a registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Žalovaný deklaroval, že bydlí u rodičů, výdaje na bydlení ve výši 1 200 Kč a žalobkyně nemohla předpokládat, že toto tvrzení není pravdivé. Pokud žalovaný zatají výdaje, nemůže takové jednání požívat ochrany podle § 6 o.z. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí (v rozsahu postačujícím k obživě) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou. Pokud tedy žalovaný uvedl částku 1 200 Kč, bylo třeba z ní vycházet, neboť lze předpokládat, že se dělí o výdaje na bydlení se svými rodiči. Případné prohlášení třetí osoby o výši takových nákladů by mohlo být padělané a muselo by se prověřovat, jinak nemá větší smysl než prohlášení dlužníka. Dále žalobkyně odkázala na závěry Ústavního soudu, podle kterého je třeba zkoumat jen to, zda poskytnutí úvěru brání „zjevný“ problém dlužníka úvěr zaplatit, resp. pokud není„ reálné“ splacení dluhu. Pokud průměrný spotřebitel později zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet, může omezit spotřebu nebo navýšit své příjmy. Z výše zůstatku na účtu nelze vycházet, jelikož osoba, která si půjčuje, dané finanční prostředky nemá. Žalovaný může mít i více účtů, k nimž věřitel nemá přístup. Závěr o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele tak žalobkyně považovala za nesprávný. Dále považovala za nesprávný závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy, když podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jde o neplatnost relativní a žalovaný žádnou námitku neplatnosti nevznesl. Argumentovala též tím, že evropské směrnice nejsou přímo aplikovatelné a že postupem soudu prvního by byla zpochybněna velká část bankovních i nebankovních úvěrů v ČR, což není cílem žádné ze směrnic EU. Dále žalobkyně uvedla, že sazba úroku ve výši 20 % ročně by měla být jako obvyklá přiznána, stejně jako přiměřené smluvní pokuty. Žalobkyně poukázala na § 3002 občanského zákoníku, podle kterého pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok coby náhrada za užívání finančních prostředků žalobkyně žalovaným. Současně rozsah bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně byl soudem prvního stupně vypočten nesprávně. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Citovaná úprava vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy „námitku vzájemného plnění,“ tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, které žalobkyni sám poskytl. Proto soud prvního stupně nebyl oprávněn plnění, které žalovaný žalobkyni poskytl, započíst sám na vyplacenou jistinu úvěru a byl povinen žalobkyni přiznat neuhrazenou původní jistinu dluhu, která odpovídá vyplacenému úvěru po odečtení části žalovaným uhrazených splátek určených na tuto jistinu. Žalobkyně zde odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84. Proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání plné výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 6. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozsudek soudu prvního stupně také správně stojí primárně na problematice zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud má totiž za to, stejně jako soud prvního stupně, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30.11.2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). 7. Pokud jde o skutková zjištění stran uzavření smlouvy, jejího data, obsahu, rozsahu plnění, upomínek apod., odkazuje odvolací soud plně na odůvodnění ze strany soudu prvního stupně, které není třeba opakovat. 8. Soud prvního stupně vedl dokazování řádně též k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a lze plně odkázat jeho zjištění. Žalovaný měl v NRKI sice nadprůměrné skóre, podle registru SOLUS ale už měl záznam. Výpis z insolvenčního rejstříku předložen nebyl. Místo výkonu práce podle předložené smlouvy bylo v [obec], žalovaný byl zaměstnán teprve několik měsíců, základní (nároková) mzda podle smlouvy nebyla uvedena. Z výplatních pásek (jen za 2 měsíce) nevyplývají žádné srážky z příjmu. Kompletní výpis z účtu předložen nebyl, jak správně uvedl soud prvního stupně. Zmíněný zůstatek ve výši 6,94 Kč byl na účtu žalovaného ke dni 6.10.2017, ačkoli dne 5.10.2017 byla připsána celá mzda. Z téhož výpisu vyplývají v podstatě nulové zůstatky účtu ke dni před připsáním mzdy i u předchozích dvou měsíců. Žalobkyně přesto nepovažovala za nutné se blíže zajímat o to, proč tomu tak je, jaké jsou obvyklé výdaje žalovaného. Výdaje žalovaného byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 3 410 Kč s poznámkou „životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti byla uvedena nula, v údaji o počtu dětí a výdajích na děti byla uvedena částka 0 Kč. Na spoření byla ve formuláři uvedena také nula, splátky úvěrů nula (změněná ruční poznámkou na 602 Kč), ostatní výdaje (jako doprava, kurzy a záliby) také 0 Kč, ačkoli jen platby za mobilní telefon to vylučují. Žalovaný mezi svými výdaji tedy neuvedl v zásadě nic. Reálnými výdaji měla být jen částka 1 200 Kč na bydlení„ u rodičů“, tato částka ale obvyklým výdajům osoby na bydlení zjevně neodpovídá a také nebyla ničím doložena (výslovně s poznámkou „inkaso nedoloženo“). Žádné skládání se více osob na nájem nelze dovozovat. Žalovaný měl bydlet u rodičů, ale současně sám v domácnosti. Jiné výdaje uvedeny nebyly, příslušná část formuláře určená pro podrobné údaje zůstala zcela nevyplněná. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalovaného. Tomu také odpovídá výsledek splácení. O neexistenci jiných dluhů žalovaný s ohledem zjištění soudu prvního stupně zjevně žalobkyni lhal. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 14. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 15. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel. 16. K námitce žalobkyně, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 17. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala i v podaném odvolání. 18. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze ale současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „(O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 19. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 20. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 21. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 22. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 23. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 24. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 25. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 26. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudní dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudní dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 27. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis, jak správně uvedl již soud prvního stupně. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 28. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010. 29. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 30. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 31. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 32. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 33. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 34. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho (krátkodobých) příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjištěné nesrovnalosti byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. 35. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně (na obecném formuláři) prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z., jak se o to pokusila žalobkyně. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat), nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. Údaj, že žalovaný bydlí„ u rodičů“ a současně sám v domácnosti je bez dalšího třeba považovat za smyšlený. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí 1 200 Kč. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou či spolužijící osobě, lze doložit poměrně snadno. Přehlédnout nelze ani to, že výdaje na bydlení bez jejich doložení (v rozsahu 1 000 Kč, 1 200 Kč či 1 400 Kč) měsíčně měli dosud všichni klienti žalobkyně, jejichž případy byly odvolacím soudem projednávány, ať již měli údajně bydlet„ u rodičů“ či nikoli. Jde tedy o údaje zjevně smyšlené v součinnosti s představiteli žalobkyně (podle určitého návodu), nikoli jen samotnými spotřebiteli, jinak by nemohly být všechny údaje stejné. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaný nemá vůbec žádné výdaje na dopravu ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky, má-li podle prohlášení např. svůj mobilní telefon, emailovou adresu atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat.“ Podrobné výpisy z účtu, z nichž by mohly být určité výdaje (včetně plnění jiných dluhů) patrné, také nebyly požadovány. Argument žalobkyně, že osoba, která si půjčuje, dané finanční prostředky nemá, proto nízký či nulový zůstatek na účtu nemá vypovídací schopnost, také není opodstatněný. Takové zjištění by totiž mělo vést k bližšímu zkoumání, proč je zůstatek na účtu dlužníka právě takový, což se nestalo, stejně jako v případě výdajů na bydlení. Žalobkyně se rovněž nezajímala o to, zda žalovaný má více účtů (a jaký je jejich zůstatek), těžko tedy mohla vycházet z předpokladu, že tomu tak je. Žalobkyně si vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle dalších shora uvedených podkladů pro poskytnutí úvěru jasně riziková – má záznam v registru Solus a velmi krátké zaměstnání. 36. Jediné, co lze soudu prvního stupně částečně vytknout, je argumentace jinými dluhy žalovaného, nejsou-li (nebyly-li v době uzavření smlouvy) takové dluhy zjistitelné z veřejně dostupných zdrojů (např. již ve fázi vymáhání), popř. z výpisu z účtu či z výplatních pásek. Samotná pozdější existence odsuzujících rozsudků žalovaného ve prospěch jiných věřitelů není významná, pouze ilustruje, že finanční situace žalovaného byla tehdy jiná, než žalobkyně (po nedostatečném zkoumání) usuzovala, a že se žalovaný patrně (zamlčením relevantních údajů) mohl navíc dopustit úvěrového podvodu. To ale na posouzení věci nic nemění, v daném případě se žalobkyně navíc o placení jiných dluhů (minimálně podle výpisů z účtu) nezajímala. 37. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze v celé řadě dalších případů téže žalobkyně a podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců. 38. Pro úplnost zde odvolací soud dodává, že žalobkyní sjednaný smluvní úrok téměř 130 % ročně (bez ohledu na to, zda jde o sazbu efektivní či nominální) považuje odvolací soud za zcela zjevně nemravný (lichevní). 39. Důsledkem popsaného postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). Ustanovení § 3002 o.z., jak akcentovala žalobkyně, se zde neuplatní, neboť úprava § 87 je ve vztahu k němu ustanovením speciálním. 40. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby, jak to správně provedl již soud prvního stupně. Výklad, že by se snad měla vracet vždy celá jistina úvěru, bez ohledu na poskytnuté platby, jde proti smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. 41. Odvolací soud se (k argumentaci žalobkyně uplatněné v odvolacím řízení) neztotožňuje ani s výkladem § 2993 o.z. prezentovaným žalobkyní a zastávaným v jí odkazovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84. Smyslem § 2993 o.z. totiž – jak se podává i z jeho důvodové zprávy – není komplikovat procesní postavení žalobce tím, aby v žalobě sám podmiňoval své právo na vydání poskytnutého plnění žalovaným vlastním protiplněním a formuloval žalobní návrh tak, že mu je„ žalovaný povinen zaplatit … proti vydání (popřípadě … proti povinnosti),“ jak vyžadovala soudní praxe do 31.12.2013 (srov. již stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 34 ze dne 28.3.1975, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. Rc 26/75). Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a„ je věcí každé strany, zda své právo uplatní.“ Smyslem citovaného ustanovení je proto ponechat autonomii každé ze stran, zda sama bude požadovat, nač má sama právo, a podmiňovat tak splnění své vlastní povinnosti; a zda tak případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění (námitku vzájemného plnění). 42. Z toho se podává že je nadále použitelná judikatura přijímaná soudy v poměrech právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy právní úpravy účinné do 31.12.2013, podle níž je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud jejich vzájemné zúčtování a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tak jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. V soudním řízení o vrácení takového plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze tak přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 ze dne 30. 4. 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Smyslem úpravy § 2993 o.z. bylo, jak shora uvedeno, ještě zjednodušit vypořádání stran neplatného synallagmatického závazkového vztahu oproti úpravě § 457 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013, tak, že nadále není – bez námitky vzájemného plnění dlužníka – ani nutné podmiňovat nárok věřitele na vrácení plnění jeho vlastním protiplněním. Úvaha o podmíněnosti plnění dlužníka vlastním protiplněním věřitele (a uplatnění institutu námitky vzájemného plnění) tak má ve smyslu § 2993 o.z. místo jen u těch vzájemných plnění podle neplatné smlouvy, ohledně kterých nelze provést vzájemné zúčtování, tedy u plnění nestejnorodé povahy (plnění různého druhu). V daném případě ale obě poskytovaná plnění byla plněním peněžité povahy. 43. Na základě shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Jakožto věcně správný pak byl podle § 219 o.s.ř. potvrzen i výrok III. o nákladech řízení, jež nebyly s ohledem na jen částečný úspěch žalobkyně uloženy (a přiznány) žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že soud prvního stupně žalobě vyhověl co do nezaplacené jistiny úvěru jen v menší části předmětu řízení, převážně úspěšnému žalovanému ale žádné náklady nevznikly. 44. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšným účastníkem ve věci byl žalovaný, kterému však žádné náklady v ani v této části řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Praha 25. března 2021 Mgr. Roman Fremr předseda senátu